Válečná léta v Komařicích II. díl

V této době již německá armáda začíná svůj boj prohrávat, především na východní frontě. V protektorátu proto byly pořádány různé sbírky na tzv. zimní pomoc. I v Komařicích proběhla taková sbírka, o níž kronikář poznamenal mimo jiné toto: „Něco se dáti muselo, ježto za sabotování sbírky hrozila odvetná opatření v zásobování obce potravinami. Nezbylo nic jiného, než aby členové Národního souručenství obešli domácnosti.“¹
V tomto roce po sesazení Konstantina von Neuratha z funkce říšského protektora se zastupujícím říšským protektorem stává SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Stále trvalo to, že veškeré zábavy, tancovačky a oslavy byly zakazovány. To platilo i o Masopustu toho roku v Komařicích. Ve dne byla zase povinnost odhrnovat sníh z cest a silnic. Na tomto místě si kronikář zapsal, že v Českých Budějovicích odhrnovali sníh Židé označení žlutou hvězdou s nápisem „Jude“.
Stále platila povinnost, že odvážet obilí k semletí do mlýna se smělo jen hromadně, tedy na společných povozech. Stejně tak se pak o 14 dní později jelo pro namletou mouku. Pokaždé musel konvoj doprovázet obecní průvodce. V tomto roce také došlo ke snížení množství obilí na mletí na měsíc z 21 kg na 13 kg.
Zbrojní průmysl potřebuje kov a tho se teď většinou nedostávalo, proto došlo ke sběru zvonů a zvonků. Lidé si to vysvětlovali ale tak, že Němec chce nás Čechy ještě více zlomit: „Ve lhůtě do 1. dubna 1942 musely být odevzdány kostelní zvony i vesnické zvonky. Jen ve Střížově zbyl 1 zvon. Kraj se odmlčel a dlouho to trvalo, než si lidé při polní práci odvykli spoléhat na zvonění…. Když nám přišel z Prahy první německý spis, vyhrkly nám slzy. Tak vida, zvony, hlas kraje a naší jihočeské země, přijala Praha a odpovídá nám německy…“²
Poté, co došlo k atentátu na R. Heydricha, nastala tzv. Heydrichiáda. Bylo vyhlášeno stanné právo. Začala vlna zatýkání a poprav s odůvodněním, že dotyčný schvaloval atentát na Heydricha nebo, že náležel k širšímu okruhu pachatelů. Z nejbližšího okolí Komařic byli popraveni 29.6. 1942 JUDr. Vladislav Huspeka a František Mráz, pokladník okresní záložny, z Trhových Svinů a řídící učitel Kozlík ze Slavče u Trhových Svinů. Zatýkání a popravy pokračovaly i po vynucené manifestaci starostů v Praze. Za komařického starostu se této manifestace účastnil jeho náměstek.
Na začátku července byl na frontu povolán další místní Němec, Tomáš Steinecker, kočí z usedlosti č. 1. Pocházel z rodiny, která nejprve před Němci v roce 1938 uprchla, nedlouho poté se na statek vrátila a pracovala zde a po celou dobu až dosud se hlásila k české národnosti. Stačilo jedno nedorozumnění s ostatními zaměstnanci a přešli k národnosti německé. Tomáš Steinecker byl již čtvrtým mužem z Komařic povolaným na frontu.
Hned o měsíc později se v Komařicích slavila svatba: „Frau Blockleiterin Grete Schmid provdala se 5/8 za Gefreitra Kurta Stollfusse, o 11 roků mladšího ve Freiburgu čímž bylo postavení Němců v naší obci znovu posíleno. V tomto roce se k Němcům anebo jako Němci vystupovali: V Komařicích v čp. 7 Grete Stollfuss (Frau Blockleiterin), Rudi Schmid (její syn) – byl na vojně, v č. 6 Leopoldina Tišlerová s dcerou Martou, Fr. Tišler – byl na vojně, jeho švagr Jan Koclíř – byl na vojně. V čp. 12 manželé Viktorin a Kateřina Tögel, v čp. 1 Tomáš Steinecker st. s manželkou a 2ma hochy, Tomáš St. ml. byl na vojně (viz o odstavec výše). V Sedle v čp. 34. Kateřina Hoisová s třemi dětmi, v čp. 25 Marie Honnerová manželka Němce Jana Honnera, který byl na vojně (to již je pátý voják z  Komařic).“³
V prvním díle autorka zmínila jméno a krátce i osud pilota RAF, který pocházel z Komařic Jana Lence. V září 1942 byla kvůli tomu, že odešel na západ a bojoval proti Třetí Říši v britském letectvu, zatčena jeho rodina. Všichni se ale relativně brzy vrátili. Sourozenci se vrátili již na začátku prosince téhož roku, rodiče pak až o téměř půl roku později, 29. dubna 1943. Jen jeden člen této rodiny ušel zatčení. Jednalo se o Františka Lence, který náhle zemřel 21. února 1942. Co způsobilo toto náhlé úmrtí, ovšem kronikář již nezapsal.
Ve stejnou dobu došlo také v Komařicích a okolí ke sloučení obcí. Stalo se tak 18.9.1942 a sloučeny byly obce Komařice, Pašínovice a Stropnice se sídlem v Pašínovicích. To se samozřejmě nelíbilo daleko větším Komařicům. 12.10. tak projíždějící okresní hejtman převedl sídlo nově vzniklé obce na zámek v Komařicích.
19. prosince provedla již zmíněná Frau Blockleiterin Grete Schmid (provdaná Stollfuss) první větší sbírku na „Winterhilfe“. Doposud navštěvovala s pokladničkou pouze své příznivce, nyní obcházela celou obec. Ve svém provolání napsala, že „dary nesmějí být malé jako almužna, když němečtí vojáci dávají za nás své životy.“⁴
Rok 1943 nezačínal pro sloučenou Komařickou obec vůbec radostně: „Hasiči vyzkoušeli motorovou stříkačku při požáru domu čp. 25 u Kocinů v Pašínovicích dne 16. ledna 1943.“⁵
Hned den na to proběhlo jakési sčítání lidu v režii Frau Blockleiterin Stollfussové. Ta vyplňovala dotazníky ohledně počtu osob a jejich majetkových poměrů. Místní si domýšleli, že to „asi dělá pro osidlovací úřad, až nás Němci podle plánu vystěhují na Sibiř, aby věděli, kolik sem mají dát nadlidí.“⁶
V září roku 1943 ochrnul dosavadní kronikář Jan Danko následkem úrazu míchy. Do péče si ho odvezli jeho pražští příbuzní a obec mu vyplácela 200 K měsíčně do doby, kdy „pátráním u sociálního úřadu města Prahy se vyšetřilo, že Danků děd Jan Trunec je zámožným majitelem domu a může synovce vydržovati. Do té doby vynaloženou podporu nechtěl dobrovolně obci nahraditi, proto vydala obec 4/8. mocný list JUDru K. Sekyrovi advokátu v Praze, k podání žaloby. Tento právník doporučený Zemským ústředím obcí, přiměl J. Trunce k zaplacení 3000 K naší obci.“⁷
Na začátku roku 1944 byla v obci provedena kontrola, zda byly již zřízený protiletecké kryty. Ve stejném roce musela být povinně zbudována protipožární nádrž. Takto vznikly návesní nádrže ve většině obcí v celém Protektorátu. (ze stejného roku pochází např. Nádrž „Bazena“ ve Vitíně, či návesní nádrž v Heřmani – pozn. autorka). Komařice měly mít nádrže dvě. První, vlastně staronový rybníček, byl vyhlouben na pozemku Jana Marčínyho čp. 8 a druhá nádrž měla být utvořena na pozemku L. Pelecha na tzv. „Bostlově strouze“. Dnes je v obci pouze jeden rybníček téměř na konci obce.
Jinak plynul život v obci v běžných kolejích, ovšem tento rok již s nadějí na brzký konec války. Trochu vzruchu přineslo školení na dojení tzv. algavskou metodou, které uspořádal Svaz zemědělství.
Z důvodu právě blížícího se pro Německo neslavného konce války roku 1944 se zhoršovaly i podmínky v obci. Byly zakázány stavby především rekreačních chat, nápisy na Římovské křížové cestě byly zabíleny, ani pouť se nesměla pořádat. Tyto zákazy porušil jen střížovský farář, který se svými ovečkami oslavil svátek Božího těla. Nezůstalo to ale bez odezvy. Hned po skončení mše do vsi dorazilo Gestapo a hrozilo zatčením. Svůj díl si vyslechla i Frau Blockleiterin, že něco takového trpěla. Nikdo nakonec zatčen nebyl.
Zprávy o vylodění spojenců v Normandii a před tím i na Sicilii a také o povstání na Slovensku a náletech na území Protektorátu i Říše posílily v místních lidech naději na brzký konec války. Pocítila to i Frau Blockleiterin Stollfussová, která si „přivolala do obce souvěrce z Kikindy (město v srbské autonomní části Vojvodina – pozn. autorka), z Banátu, celkem 31 osob přišlo do připravených bytů, zabraných v soukromých domech dne 27/11. S obdivuhodnou péčí jim dala byty zařídit, vytopit i obraz Vůdce všude zavěsila. Někteří jej však sundali, ale byli mezi nimi i zavilí Němci a pořádných lidí nejmíň. Báli se partyzánů a na noc si dávali ku dveřím sekyru.“⁸
V tomto roce se nepravou šeptandou šířily zvěsti o tzv. Pérákovi. Mělo jít o muže, který měl  schopnost smršťovat se do nepatrných rozměrů nebo naopak narůst až do výše prvního poschodí. V Praze měl krást ženám kabelky a dokonce i vraždit. Gestapo ho chytalo, „Pérák přeskočil jejich auto i elektriku, šofér se z toho zbláznil. Taškáři vymýšleli nemožné příběhy, děti se bály chodit do školy, ženské večer nevycházely samy.“⁹
12. prosince se z každé obce museli hlásit mladí zemědělci na kopání zákopů kolem obcí.
Touto poznámkou kromě úmrtí, narození a sňatků končí rok 1944.
Rok 1945 začíná zmínkou o bombardování spojenců relativně blízkého okolí Komařic směrem na České Budějovice. Ve stejnou dobu nařídil K.H.Frank, aby 10000 mladých mužů z celého Protektorátu odešlo kopat zákopy na maďarských a rakouských hranicích. Dalších asi 25000 mělo pokračovat s kopáním na Moravě. Z Komařic a blízkého okolí se této akce zůčastnili tito muži: František Fesl ze Stradova (vrátil se 12.3.), Jan Ertl ze Sedla (ten se vrátil o týden dříve než Fesl) a Josef Hlach ze Stropnice (ten se vrátil již za tři týdny, tedy někdy na konci ledna, protože všichni tři odjeli 10. ledna).
Následují zmínky o kontrole na obilí a dodávku mléka a o povinnosti odvozu dříví, které se využívalo jako palivo do automobilů na dřevoplyn, neboť standartních pohonných hmot se již nedostávalo.
Dalším zajímavým zápisem je ten z 26. ledna, kdy na českobudějovickém nádraží zastavil na své cestě z Osvětimi (kronikář toto jméno píše jako Osvěčím – pozn. autorka) tzv. vlak smrti.¹⁰ V každém voze se tísnilo 50 vyhublých lidí. Mrtví byli vyhazováni z vlaku přímo za jízdy, jen na nádraží pak vyložili 72 mrtvol. Dalších 17 lidí bylo zastřeleno při pokusu nabrat si nějaký sníh.
V únoru 1945 se již do Protektorátu stahovali uprchlíci z východu, kteří prchali před postupující Rudou armádou. Ačkoli byli na útěku, chovali se ,, arogantně, oni že jsou zde doma ale my Češi, že odtud zmizíme.“¹¹ Pro tyto uprchlíky se obecně vžilo označení Národní hosté. V Komařicích byli tito národní hosté ubytováni na zámku na úkor archivu, neboť „..německé paní a děti jsou cennější, než takové hamparátí (!) a přes protesty obce konali přípravy na ubytování.“¹² Samozřejmě, ne všichni uprchlíci snesli pobyt v zámku společně s dětmi. Z tohoto důvodu se ke Kubatům nastěhovali staří lidé, některé ženy s malými dětmi se ubytovali u Lieblů čp. 50, dále „Na poště“ čp 33 a pak v čp. 11. Sedlo a Pašínovice zůstali uchráněni před ubytováním uprchlíků jen díky tomu, že z jejich hospod byly zapůjčeny stoly. Obvodní lékař z Trhových Svinů do Komařic pak musel dojíždět dvakrát týdně, aby ošetřoval nemocné. Přes veškerou péči po třech dnech nemoci zemřela 86tiletá paní Ema Geistler, která byla pohřbena na střížovském hřbitově.
Někteří uprchlíci chtěli i pracovat, ale nikdo z místních je nechtěl zaměstnat. Stačilo totiž když si vzpomněli na relativně nedávnou aféru, kdy český hoch na pískovišti posypal pískem stejně starého Němce. Každý se jim poté raději zdaleka vyhnul.
Děti uprchlíků začal učit německý učitel Frauenhoffer, později pak pan Jung. Vyučování bylo rozděleno. Půl dne se učily české děti, pak děti německé.
Mimo tyto obyčejné Němce zavítali do Komařic i vojáci v čele s hejtmanem Hollmannem a jeho manželkou původem z Maďarska, dále hrabě Draskowics, legační tajemník ze Slovenska a ještě nějaké dvě dámy. Blockleiterin Stollfussová je bez otálení ubytovala na zámku. V koloně fungovali jako závozníci Židé ze Slovenska a Maďarska.
Když odešli němečtí vojáci, hned nato přišli Rusové a přenocovali v obci jednu noc.
V očekávání náletu na České Budějovice se mnoho obyvatel města vystěhovalo na venkov. Při náletu byli v Budějovicích i místní obyvatelé, kteří pracovali buď přímo na nádraží nebo někde poblíž. Naštěstí všichni přežili bez větších zranění, jen Bohuslav Kříž byl zasypán zdivem, ale ve zdraví vyvázl.
Po Rusech přišlo další vzrušení tentokrát s projíždějící maďarskou kolonou, která byla tažena 36 páry volů. Při napájení v hasičském rybníčku se jeden vůl málem utopil a protože již byl příliš slabý na to, aby pokračoval v cestě s kolonou, nabízeli ho Rusové výměnou za chléb a seno nebo za 300 K.
Poté, co Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna 1945, mnozí místní tvrdili, že nežije již rok, jiní zase, že odjel někam za hranice (do Španělska nebo do Argentiny). Vzhledem k absenci Hitlerovy mrtvoly nejsou tyto možné teorie dodnes vyvráceny.
Po tomto následuje podrobný popis onoho osudného květnového týdne od pondělí 5. května do středy 9.5., kdy s posledním konvojem německých vojáků odjela i většina německých obyvatel Komařic a okolí včetna Frau Blockleiterin s manželem.
Ve čtvrtek 10. května se u Stradova objevila opěšalá jízda Vlasovců. Jelikož se jim rozpadaly povozy a umírali koně, zabírali vozy a dobytek v obcích, na oplátku dávali místním napít vodky.
Ve stejný den do Komařic dorazila i Rudá armáda se zajatci. Tito Rusové měli podle kronikáře u Strážkovic zastřelili 4 Vlasovce, kteří byli pohřbeni nejprve v místě a posléze v roce 1948 přepohřbeni na střížovský hřbitov. Strážkovická kronika ovšem píše o dvou vlasovcích zastřelených Rusi a dvou německých zdravotnících, kteří spáchali sebevraždu požitím jedu. Exhumace jejich ostatků v roce 2010 dala zapravdu kronice Strážkovic. ¹³ Znovu se Němci objevili v obci posléze, ovšem tentokrát již jen jako zajatci, kteří pochodovali do ruského zajetí. Střežili je i někteří místní a našlo se i pár lidí, kterým se říkalo paběrkáři. Ti sledovali zajatce po silnicích a sbírali věci, které oni zahodili, aby se nedostaly do rukou Rusů.
Pro Němce, kteří v Komařicích zůstal, se našlo využití při vyklízení prostor, které za války využívali. Když měli tuto práci hotovou, začali se postupně zařazovat do běžného chodu obce. Celkově se život v Komařicích vracel opět k mírovému stavu. Navrátilci z nasazení v Říši většinou odpočívali, zato zemědělci lenošit nemohli, museli se znovu po téměř měsíci začít věnovat polním pracem. Tato proluka byla způsobena především strachem jak z náletů tak z hloubkařů, kteří občas nad obcí přelétávali značně nízko.
Zatímco pro většinu válka skončila, pro ševce Felendu z Pašínovic odchod Rusů ze vsi rozhodně konec neznamenal. Byl zajat a doveden ke starostovi. Ten mu odebral průkazy a nařídil mu, aby nevycházel z domu, pokud nechce být bit. U tohoto zápisu je pak jiným inkoustem dopsáno: „Felenda + v Č. Budějovic na průstřel plic 22/5 1945„.¹⁴
Sloučené obce Komařice, Pašínovice a Stropnice se opět rozdělily v srpnu 1945.

Poznámky:

1) SOkA České Budějovice, MNV Komařice (1928) 1945 – 1985 (1986), Pamětní kniha obce Komařice, sign. B1152, s. 215
2)Tamtéž, s. 218.
3)Tamtéž, s. 222.
4)Tamtéž, s. 226.
5)Tamtéž, s. 228.
6)Tamtéž.
7)Tamtéž, s. 233.
8)Tamtéž, s. 246.
9)Tamtéž, s. 249.
10)O jeho trase se dočtete v článku Erika Hieke Vlaky smrti na konci války na trase Ševětín – Chotýčany v sekci 1939 – 1945.
11)SOkA České Budějovice, MNV Komařice (1928) 1945 – 1985 (1986), Pamětní kniha obce Komařice, sign. B1152, s. 255.
12)Tamtéž.
13)Více o této exhumaci se dočtete v článku Jana Ciglbauera 2. divize ROA v jiních Čechách.
14)SOkA České Budějovice, MNV Komařice (1928) 1945 – 1985 (1986), Pamětní kniha obce Komařice, sign. B1152, s. 265.

Pamětní deska Jana Lence na jeho rodném domě v Komařicích čp 20.