4 km od Týna nad Vltavou se tyčí v místech nazývaných Velký Depot zajímavé barokní sousoší. Stojí v zajímavé lokalitě, která sloužila od roku 1709 a ž do roku 1866 jako polní tábor a rozlehlé vojenské cvičiště, založené v rámci reorganizace rakouského dělostřelectva. Vojenský prostor zabíral plochu 110,740 čtverečních sáhů, na cvičišti se nacházely různé terénní úpravy – ravelíny, paralely, bašty, mimo samotnou cvičnou plochu pak existovalo zázemí tábora s laboratořemi, dílnami, kovárnami, skladišti a kolnami, a dokonce také kuželna a 17 provizorních hospod. Zastavme se na chvíli, zkusme zapojit svoji fantazii a přenesme se o několik století zpět. Kolik nohou ve vojenských botách dupalo po zdejších polích, kolik se tu odvíjelo nejrůznějších peripetií lidských osudů?

Po zániku cvičiště byly veškeré stavby demolovány, jediným terénním pozůstatkem jsou dnes dělostřelecké šance a v lesíku u samoty Širočiny tzv. epolement, lapač kulí – nevelký taras z navršené hlíny. Pozůstatkem vojenských staveb jsou rovněž dodnes dochované dva statky: hospodářství nazývané Na Bídě nebo Bída, původně dělostřelecká hospoda, a v jeho sousedství statek na mapách prozaicky označovaný Velký Depot, který byl rezidencí vysoce postavených vojenských důstojníků. Svojí honosnou architekturou připomínal spíše šlechtické sídlo. Bývaly zde stáje pro koně, za domem pak upravený park s jezírkem. Tento statek je dnes bohužel ve velice špatném technickém stavu a pravděpodobně se jej již nepodaří zachránit.

V blízkosti obou statků pak leží výše zmíněná neobvyklá památka – monumentální pískovcové barokní trojsoší. Je památníkem katastrofy, která se zde odehrála 21. června 1753, v půl sedmé ráno. Střelmistři tehdy vyráběli uvítací ohňostroj na počest císařovny Marie Terezie, která měla zanedlouho navštívit nedaleký Týn nad Vltavou a zúčastnit se vojenských manévrů. Při výrobě však došlo ke vznícení střelného prachu ve dvou laboratořích a k obrovské explozi, při níž zahynulo více než osmdesát dělostřelců a dalších čtyřicet jich bylo vážně zraněno.

Podle místní tradice byl výbuch úmyslně připraven jako atentát na Marii Terezii a jejího muže Františka Lotrinského. Týnský sběratel lidových vyprávění Bedřich Karásek dokonce zmiňuje pověst, podle níž se císařovna dozvěděla o nebezpečí, které jí hrozí, převlékla se v nedalekém Veselí nad Lužnicí za mlékařku a s bandaskami s mlékem dojela na obyčejné bryčce až do Týna. Jiné vyprávění říká, že císařovna neměla o chystaných úkladech proti svému životu sice ani ponětí, ale zachránilo ji defekt kola u kočáru. K Depotu tak dojela chvíli po výbuchu, jinak pečlivě načasovaném. I kdybychom připustili, že se v Depotu v roce 1753 chystal atentát na Marii Terezii, těžko by obě historky obstály, neboť císařovna přijela do Týna nad Vltavou v doprovodu svého manžela, jeho bratra Karla a několika dalších šlechticů až 6. srpna zmiňovaného roku. Oprava kočáru by tedy musela trvat více než 40 dní. Právě tak je absurdní představa, že by císařovna po celou tuto dobu pobývala ve městě inkognito převlečená za mlékařku.

Nicméně zpráva o neštěstí Marii Terezii bezpochyby dojala, podle neověřených zpráv proto dala na místo výbuchu umístit honosné sousoší. Přesný původ ani dataci soch neznáme, na prostřední z nich je ze zadní strany vytesán letopočet 1750, tedy datum o tři roky starší než ona nešťastná událost. Je možné, že sochy byly vyrobeny dříve a v Depotu „druhotně“ použity nebo že došlo k vytesání nesprávného letopočtu při některé pozdější renovaci sousoší, kdy původní rok již nebyl čitelný. Jedinou zmínkou o souvislosti sousoší s císařovnou je zpráva z roku 1838, v níž upozorňuje týnský policejní úřad spolu s panským direktorem krajského hejtmana rytíře z Kundratic na žalostný stav soch a žádá, aby stát poskytl peníze na opravu památky, jejíž původkyní je Marie Terezie. Dvorská kancelář po projednání této žádosti o sedm let později sděluje, že není dokázáno, že by Marie Terezie rozkázala tyto sochy postavit, jelikož o tom není zmínky v přiložených dokladech děkanského archivu či jinde. Dokonce ani jméno samotné císařovny tak tehdy nepomohlo barokní sousoší ochránit – a to chátralo dál. Jeho renovace proběhla až v roce 1994.

Hlavní socha představuje krucifix spočívající na zeměkouli obtočené hadem. Pod zeměkoulí je zobrazena sochařova představa očistce, tři výrazné tváře mezi šlehajícími plameny. Vpravo od krucifixu je socha sv. Jana, vlevo socha Panny Marie Sedmibolestné. Některé prameny připisují autorství Ferdinandu Maxmiliánu Brokofovi (1688 – 1731) nebo Matyáši Bernardu Braunovi (1684 – 1738), ale jak ukazují životopisná data, oba tito umělci již v roce 1753 nežili. Snad by se mohlo jednat o práci některého jejich žáka. Postavíme-li se k sousoší zády, hledíme přes louku a komunikaci na Tábor k samotě zvané Širočiny (v letním období je výhled zakryt vegetací, je třeba poodejít z palouku po polní cestě směrem k silnici). V lese za samotou se nachází zmíněný epolement – lapač kulí. Z našeho pohledu je místo dobře patrné, neboť zde rostoucí stromy převyšují okolní porost a vyčnívají nad hranici lesa.

Dělostřelci a vltavíny

Vltavíny prožívají v současné době svoji renesanci. Ať už je nahlížíme jako záležitost hodnou zájmu vědeckého nebo sběratelského či z hlediska módy jako módní doplněk v podobě originálních šperků. Jejich název je znám odborníkům na celém světě, ve vědeckých kruzích většinou v podobě moldavit podle německého jména Vltavy – Moldau. O jejich vzniku a výzkumu byly popsány stohy papíru, odborná literatura je podrobila pečlivému rozboru. Tyto otázky raději přenecháme mineralogům. Z historického hlediska je zajímavější spletitá cesta, po níž se záhadný zelený „kámen“ musel ubírat, aby mu byl přiznán status přírodního skla a samotný název. Je známo, že vltavíny nebyly cizí už našim prapředkům. Archeologické nálezy dokazují jejich používání jak pro ryze praktické účely – k řezání, tak pro účely duchovní – jako kultovní předměty. Později se nezvyklé „kameny“ sbírané většinou jako rarita na jihočeských polích stávaly součástí soukromých sbírek. Pro vědecký svět však byly objeveny až v roce 1787 a jméno získaly ještě o století později.

Poprvé popsal tzv. „chrysolity od Týna“ ve své práci profesor Josef Mayer, přírodopisec působící na pražské univerzitě. Protože však Mayerova fyzická přítomnost v Týně nad Vltavou není prokázána, zůstává otázkou, jak se k vltavínům vůbec dostal. Jednu ze zajímavých teorií předložil v roce 1987 dr. M. Bohatý. Předpokládal, že Mayer získal vzorek k výzkumu od osvíceného učence hraběte Kinského, o němž bezpečně víme, že v inkriminované době v Týně nad Vltavou a jeho blízkosti pobýval. Jak už víme, v roce 1709 bylo u Týna nad Vltavou na „Týnském vrchu“ vybudováno rozsáhlé výcvikové středisko dělostřelců. Zabíralo plochu několika čtverečních kilometrů mezi obcemi Předčice, Jarošovice a Smilovice. Jednalo se o cvičiště s dílnami, ubytovacími budovami a cvičebními terénními stavbami. Dělostřelecký tábor hostil několikrát v průběhu své historie nejvýznačnější osobnosti politické scény, včetně korunovaných hlav. V roce 1753 jej navštívila císařovna Marie Terezie v doprovodu svého chotě Františka Lotrinského, v roce 1766 jejich syn Josef II., čerstvý spoluvládce a vrchní velitel vojsk. Podruhé sem Josef II. zavítal na počátku července roku 1774 k velkolepým dělostřeleckým manévrům. Těsně před příjezdem panovníka se na cvičiště soustředily tři pluky rakouského dělostřelectva. S nimi dorazil i vysoce vzdělaný generál František Josef Kinský, kníže Václav z Lichtensteina, iniciátor reorganizace a technického zdokonalení dělostřelectva (do dělostřelectva investoval dokonce část vlastního dědictví), generál František Antonín Nostic a další vysocí důstojníci.

Pro ubytování císaře byly v Týně nad Vltavou již dva měsíce předem upravovány pokoje v arcibiskupském zámku na náměstí. Protože byl nábytek „tuze zvetšelý“, jak zaznamenaly dobové spisy, půjčila se část mobiliáře z děkanství a část nechal dokonce přivézt kníže Václav Lichtenstein až z Lince. Císař Josef II., voják tělem i duší, však vltavotýnským organizátorům „vypálil rybník“. Projel Týnem, v zámku zanechal jen část svého doprovodu a sám se ubytoval přímo na dělostřeleckém cvičišti u hraběte Františka Josefa Kinského. Dokonce můžeme s určitostí říci, čím hrabě svého císaře pohostil – nechal pro něho upéct (mimo jiné) jelena. Tady se setkáváme s ukázkou kouzla historie. V důsledku tak „podřadného“ zápisu, jakým je žádost o dodání zastřeleného jelena z arcibiskupského panství, dnes víme, že byl hrabě Kinský přítomen v táboře a dokonce pod jednou střechou s císařem.

Právě tento František Josef Kinský byl předpokládaným původcem „objevení“ vltavínů. Kromě vojenské kariéry, která mu vynesla místo ředitele vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, se věnoval rovněž pedagogice (je autorem několika spisů z tohoto oboru) a geologii. Při pobytu v Týně nad Vltavou jej zaujala sbírka zdejšího hospodářského ředitele. Ve svém dopise Ignáci Antonínu Bornovi, který byl spolu s ním zakladatelem Českého musea přírodnin, napsal, že se u Týna na polích nacházejí tzv. chrysolity a topasy, žlutozeleně a vínově žlutě zbarvené valounky křemene, jichž má hospodářský ředitel a milovník přírody docela pozoruhodnou sbírku. Bohužel nevíme, zda hospodářským ředitelem nazval ředitele vltavotýnského panství nebo hospodářského správce, což byly dvě různé osoby. Ale to není tak důležité. Důležitější je, že se hraběti Kinskému pravděpodobně podařilo některé tyto „kameny“ získat a přivézt do Prahy. Část svého nálezu pak zřejmě postoupil ke zkoumání právě zmíněnému Josefu Mayerovi, tehdy již známému odborníkovi a spoluzakladateli České společnosti nauk. Josef Mayer zelené „kamínky“ prozkoumal a označil je názvem chrysolity, tedy shodně s Kinským, což by mohlo podpořit předchozí teorii.

V průběhu následujícího století změnily vltavíny ještě několikrát svůj název. Od pseudochrysolitu, přes odrůdu obsidiánu nebo olivínu, moldawec, který „podobá se suchým sliwám“, či vltavec. Pojmenování vltavín se poprvé objevilo až na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891. Odtud proniklo do tisku a postupně i do odborných publikací.

Fotografie celkového pohledu na sousoší. Stav 15.10.2010.