Borovany ve stopě první světové války

Po celou dobu nás budou doprovázet místní kroniky a svědectví na jejich stránkách, neboť živí pamětníci oněch dnů již mezi námi nejsou. Záznamy o prvních letech potvrzují, že Borovany relativně žily ustáleným a klidným životem, samozřejmě s obvyklými starostmi hospodářského a společenského charakteru. Klid ovšem neznamená, že život by zde stagnoval, ale naopak. Hned v prvním roce století byl založen spořitelní spolek, svou činnost pilně rozvíjel sbor dobrovolných hasičů, založený krátce před koncem 19. stol., v polovině prvního desetiletí vznikla tělovýchovná jednota Sokol a také další spolky aktivovaly svou činnost. Zastupitelstvo obce pracovalo na modernizaci technické vybavení Borovan včetně spojení se světem, jako jsou komunikace, rozšíření poštovních, železničních i dalších služeb ve prospěch obyvatelstva.

Borovany byly po stránce hospodářské dosud obcí převážně zemědělskou, samozřejmě včetně nezbytných řemeslnických dílen. Ovšem kolem roku 1908 začal nesmělými krůčky do městečka pronikat průmysl. Předmětem zájmu se stala křemelina, keramická surovina mimořádných vlastností, takže k jejímu zpracování byla zde založena továrna. S křemelinou se později ještě jednou setkáme, ovšem za poněkud jiných okolností.

Když přišlo jaro roku 1909, jak uvádí kronika, došlo ke „vzrušení městečka částečnou mobilizací armády, vyvolanou stálými nepokoji na Balkáně, které vznikly následkem anexe Bosny a Hercegoviny vládou Rakouska“. Na základě vyhlášené mobilizace byli do armády povoláni také čtyři záložníci z Borovan. Ti se posléze vrátili, přesto nad obcí zůstal viset stín strachu z budoucnosti, neboť Balkán zůstal reálnou politickou rozbuškou. Jak se ukázalo, tato předtucha se vyplnila, když po sarajevském smrtícím atentátu na manželský pár následníka trůnu byla Rakousko-Uherskem vyhlášena Srbsku válka dne 28. července 1914.

Teatrálním oslovením „Mým národům!“ vydal František Josef I. manifest, jímž občanům císařství sdělil vyhlášení mobilizace. Městská kronika líčí, jak tato předzvěst budoucího martyria dorazila do Borovan. Bylo to v neděli 26. července 1914, když „okolo šesté hodiny ranní z Budějovic přijel kočárem zvláštní posel z okresního hejtmanství a přivezl vyhlášky částečné mobilizace armády, které byly hned na různých místech vyvěšeny. Před vyhláškami postávaly shluky lidí, zvláště před radnicí a rokovalo se o jistém vypuknutí války. Všichni k dostavení se povinní vojíni museli do 24 hodin ku svým praporům se dostaviti“. Kronikář dále popisuje loučení odcházejících vojáků, které bylo „srdcelomné, zvláště tam, kde odcházel otec od malých dítek, nemaje naději, že ještě je uvidí“.

Po následném vyhlášení všeobecné mobilizace, k němuž došlo dne 21. srpna, bylo z Borovan povoláno zbývajících 58 záložníků ve stáří do 42 let. S jakými pocity nastupovali do zbraně, kronikář vyjadřuje slovy, že „nerukují s nadšením bojovati za Rakousko, neboť skoro každý Čech se Srbskem sympatizuje“ a pokračuje, jak „každý otevřený projev nevůle byl přísně trestán, někde i smrtí“. Téměř každý měsíc do konce roku 1914 se konaly odvody do vojenského „mundůru“. V této souvislosti je v sokolské kronice zápis, že „zbyli jen tři cvičenci muži, takže činnost byla omezena pouze na cvičení dorostu a žactva“. Obecní úřad rovněž obdržel striktní příkaz, aby do konce srpna bylo armádě dodáno 6 párů koní i s povozy, což mělo nepříznivý vliv na zemědělskou činnost. Krátce na to následoval další příkaz na dodání 3 jednotlivých koní a 1 párové spřežení i s vozkou.

Tak minul rok 1914 a lidé se konce války nedočkali, jak se všeobecně předvídalo, že skončí do vánoc. Naopak, z bojišť přicházely špatné zprávy, zvlášť ze srbské fronty, kam byla nasazena většina českých vojsk. Proto také, jak jinak, kronikářovy záznamy z roku 1915 popisují další odvody, které začaly březnem, při nichž bylo uznáno 9 chlapců. Ti museli narukovat do pěti dnů a po nich s téměř časovou pravidelností byly k „asentu“ povolávány různé ročníky, nejen mladé ale i dost starší. Armáda byla nenasytná, a tak ono nenáviděné slovo „tauglich“ slyšeli při odvodu i ti, kteří v mírové době by vojenským normám absolutně nevyhověli. V květnu 1915 žádal okresní hejtman aby starostové vyplnili hlášení o stavu vojáků té které obce. Otázkou je, proč uvedené údaje nežádal od armády. Borovanská statistika vykázala, že dosud „narukovalo 108 občanů, tj. desetina všech obyvatel a z toho bylo 17 již raněno, 11 onemocnělo na frontě, 6 bylo zajato, 1 mrtvý (viz další odstavec), 6 „superarbitrovaných“ a 1 nezvěstný“.

První borovanskou obětí se stal Rudolf Bakalář, rolník a obchodník s obilím, který byl nasazen na ruské frontě. Zde byl raněn a při převozu do nemocnice zemřel ve vlaku dne 11. února 1915. Po něm položilo život, za císaře pána a jeho rodinu nebo v legiích, dalších 34 vojáků z Borovan, ale o jejich osudu až v závěru článku.

Počátek roku 1915 přinesl obci další mimořádné starosti, neboť 1. února sem bylo „přivezeno 24 uprchlíků z Haliče z válečného území, samých polských Židů, kteří na rozkaz policejního úřadu byli umístěni ve čtyřech bytech“, kronika nespecifikuje o jaké byty se jednalo, snad v zámku, ale uvádí dále, že do konce října „v obci bydlelo již 57 těchto vystěhovalců“. O dalších jejich osudech nejsou zprávy, zejména ne o čase odchodu z obce.

Válkou také značně trpělo civilní obyvatelstvo, zejména z hlediska nedostatku potravin, neboť v první řadě byla zásobována armáda. Ve školní kronice je uložen originál výzvy ministerstva školství ze dne 23. ledna 1915, jímž se obrací na žáky, aby šetřili potravinami, čímž mohou pomoci „našim udatným a neohroženým vojínům na bojišti“, aby „nepřátelům se nepodařilo je přemoci“ a také následující výzva burcovala děti slovy: „Nezahazujte ani kousku chleba a pamatujte na vojíny v poli, kteří by byli často šťastni, kdyby měli chléb, jehož si vy snad nevážíte“.

Ale, proč by hladové děti zahazovaly chléb, kterého byl nedostatek, zejména po zavedení přídělů v podobě „chlebových lístků pro rodiny bez obilních zásob a podle nich na jednu osobu připadalo na týden buď 1 kg mouky nebo 1,4 kg chleba“ a to od května 1915. Tak ubohý příděl plýtvat nedovolil, také proto, že „někdy pekař nemá dostatek mouky a tím se lidem chleba nedostává“, jak dodává kronika.

Nedostatek potravin na příděl přinesl drahotu, kterou využili „různí lichváři, když prodávali potraviny za vysoké ceny“. Chudí lidé si nemohli tento přepych dovolit a tak v roce 1916 napsal kronikář, že „z hladu si někteří lidé míchali do mouky křemelinu z dolů borovanských, která jest mouce podobná, aby tím plnili své žaludky“. Nejsou sice zaznamenány případy, že by křemelina, která vznikla usazováním částí rozsivek, řas bujících zde v rozsáhlém jezeru doby třetihorní, lidem působila zdravotní potíže. Ovšem nelidská je skutečnost, že obyvatelé k tomu byli donuceni.

Vysoké dodávky obilí a ostatních produktů byly předepsány zemědělcům, které oni mohli plnit jen s obtížemi. Úřední místa proto k jejich vymáhání přistoupila donucovacími prostředky. Uveďme jedno z kronikářových svědectví za všechny: „Dne 31. ledna 1917 vykonána v obci rekvizice obilí úředním komisařem a 30 vojáky. Vojáci chodili s komisařem a četníkem dům od domu s nasazenými bodáky a každý kilogram zrekvírovali, který byl přes počet gramů na výživu úředního počtu členů domácnosti. Komisařem vykoupeno 150 kg žita, 1.190 kg ovsa a 85 kg pšenice.“ Komisař šel z pilnosti ještě dál, když zabavil „ 21 kg žitné a 16 kg pšeničné mouky, 49 kg cukru, 10,5 kg kávy a 40 balíčků cigorie“.

Během uvedeného roku bylo uskutečněno šest podobných represivních zákroků. Uplatňovalo se známé rčení, že na chudý lid musí být přísnost. Přesto roku 1917 nacházíme

ve školní kronice jakýsi záchvěv humanity, dá-li se tak nazvat následující případ. Možná se u příslušného úředníka ve slabé chvilce ozvala lidskost. Když totiž byla do obce dodána zásilka otrub, což jsou obilní odpady vzniklé při mletí mouky, které byly určeny ke krmení koní, je zaznamenáno, že „ku přání chudiny přenechány otruby též několika chudým rodinám po jejich prohlášení, že pro nedostatek chleba budou si z nich péci placky“.

Po smrti Františka Josefa I. v listopadu 1916 se stal rakousko-uherským panovníkem Karel I., historiky považovaný za rozporuplnou postavu. Na jedné straně je líčen jako mírotvůrce, což se ovšem na straně druhé nesrovnává se skutečností, neboť válka zuřila ještě dlouho po jeho nástupu na trůn. Pokračující zbrojení dokazuje, že neměl v úmyslu válku skončit. Hmatatelným důkazem je odebírání zvonů kostelům pro získání suroviny na výrobu kanonů. Karel, který se tvářil jako ortodoxní katolík, se tím dopustil svatokrádeže a znesvěcení církevního majetku. Zmíněné rozhodnutím dopadlo i na borovanský kostel, když dne 14. února 1917 přišel oddíl vojáků, aby odebral tři zvony, a sice sv. Václava o hmotnosti 275 kg, dále sv. Marii o 150 kg a třináctikilogramový umíráček, který byl pro zbrojní průmysl kapkou v moři a tak armáda přišla dne 21. srpna 1917 ještě pro sv. Josefa s hmotností 95 kg.

Ještě na začátku roku 1918 bylo s odvody pokračováno, ovšem zbývali už jen kluci, eště dorostenci a nebo muži, kteří u předcházejících odvodů k vojenské službě nebyli uznáni. Obraťme se znovu na stránky kroniky: „Dne 17. ledna 1918 konána přehlídka domobranců roč. 1900 a ze 7 uznáni schopnými jen 4“ a následuje záznam ze „dne 25. dubna 1918 konány přehlídky domobranců roč. 1894 až 1899 a ze 14ti uznán schopným jeden.“

Vše jednou končí a tak přišel i kýžený den, kdy kronikář ozdobným písmem mohl napsat „V záři svobody: 28. říjen 1918“. Sdělení o vzniku Československé republiky do Borovan doručil telegraf na železniční nádraží 28. října až ve čtyři hodiny odpoledne. Zpráva se bleskově rozkřikla, takže „druhého dne ráno byly bez vyzvání domy ozdobeny prapory“. Asi v osm hodin přišla skupina sokolské mládeže k poště a žádala, aby rakouský orel byl sňat z budovy. Poštmistr odpověděl, že jej dá sundat, jakmile obdrží úřední pokyn. Sokolská kronika uvádí, že „….na to hoši odešli, ale za nějakou dobu tam šli zas, přinesli žebřík a orla strhli“. Bez úředního požehnání.

Bohužel, radost ze svobody negativně ovlivňovala epidemie španělské chřipky, která se nevyhnula ani Borovanům a okolí. Průběh onemocnění zde vrcholil právě v posledním měsíci války. Počty zemřelých lze najít v matriční knize a o epidemii též hovoří zápis ve farní kronice: „Španělská chřipka na zdejší farní osadě vrcholila v říjnu 1918, kdy došlo k 19 pohřbům, číslo to značné s přihlédnutím k ročnímu průměrnému počtu úmrtí kolem třiceti“. Z uvedeného počtu zemřelých připadlo šest na vlastní Borovany, mezi nimiž také byla Anna Bakalářová, sestra Rudolfa Bakaláře, první borovanské válečné oběti. Za tragickou lze považovat smrt matky a dcery rodiny Mrázovy den před 28. říjnem.

V následujících dnech se vojáci postupně začali vracet domů, ovšem pětatřiceti z nich to dopřáno nebylo. Některé borovanské rodiny marně čekaly své syny, mezi nimiž byli i chlapci do 20 let, nebo otce od dětí. O deseti z nich vůbec žádné zprávy nedošly a o některých až po určitém čase. Tři rodiny ztratily dokonce dva syny. Byli to bratři Dvořákovi, starší Dominik, který padl jako ruský legionář a osmnáctiletý Jan, jenž položil život na italské frontě. Další bratrskou dvojicí byli František Janda, který zahynul v Srbsku při přechodu řeky Driny a jedenatřicetiletý Jan. Ten napřed upadl do srbského zajetí, z něhož uprchl a vrátil se domů, ale byl znovu odveden, tentokrát na italskou frontu, kde padl v boji. Doma po něm zůstaly 4 děti. Poslední bratrskou dvojicí byli Karel Šíma, který u Brestu Litevského byl zasažen kulometnou střelbou a jeho bratr Vojtěch, jenž na ruské frontě byl zasažen granátem.

Z mladých obětí připomeňme Josefa Broda (22 let), který padl jako ruský legionář, Františka Hojdu (25 let), bojoval na Srbsku a od roku 1916 nezvěstný, Jana Kasala (25 let), padl na italské frontě, Jana Klečku (20 let), zemřel v Uhrách na zápal plic, Jana Krále (18 let),

nezvěstný, Rudolfa Mikoláše (21 let), v Karpatech těžce raněn do prsou a zemřel v polní nemocnici, Františka Pečmana (23 let), zabit vlakem v Bělehradě, Josefa Šedla (21 let), padl v Haliči, ve stráži střelen do prsou, Jana Šnejda (22 let), na Itálii zasažen střelou do hlavy, Jaromíra Tlačila (17 let), na italské frontě byl zajat, vstoupil do legií a po návratu do vlasti byl nasazen na Slovensku do bojů proti Maďarům, kde byl těžce raněn a zemřel v nemocnici, Teodora Tomáška (17 let), který padl na italské frontě a Jana Vysokomýtského (18 let),padl na ruské frontě.

Vzpomínku zaslouží i další případy. Například učitel František Červenka, který zahynul dne 17. února 1917 po zásahu granátem na italské frontě, v den svých 39 narozenin. Nebo pětatřicetiletý František Klaus, též zasažen granátem na italské frontě, osiřely po něm 4 děti. Na žaludeční a střevní katar zemřel Matěj Šerhágl, bylo mu 45 let. Otec 5 dětí František Hanzal (45 let) zemřel na následky těžkého onemocnění těsně po vyhlášení republiky dne 5. listopadu 1918. Těsně před skončením války, dne 28. srpna zemřel v Srbsku na malárii Felix Špilauer.

Do vlasti se vraceli také naši slavní legionáři, rodáci Borovan nebo ti, kteří po válce zde našli svůj nový domov. Svým hrdinným vstupem do legií se rozhodli bojovat za naši svobodu a položit pro ni i život. Proto si zaslouží být jmenováni. Byli to:

Ruští legionáři: Josef Brod (padl v boji), Pravoslav Čejka, Václav Votruba, Karel Lidinský, František Jiroušek a Antonín Mareš.

Francouzský legionář: Josef Vejda

Italští legionáři: Jaroslav Tlačil (padl na Slovensku), Arnošt Malík, Josef Jílek, Jan Simek, Jan Klesnar a Václav Hokeš