Vzpomínka na dobu věznění v terezínské Malé pevnosti

V době okupace jsem měl malý obchod se železářskými potřebami. Byl jsem ve spojení s hornickými skupinami. Horníci ke mně do obchodu často chodili. Dával jsem jim letáky a peníze na podporu rodin zatčených. Jinak jsem byl zapojen ve skupině Oliver- rozšiřovali jsme tištěné materiály, časopisy a staral jsem se o zásobování našich lidí.

Byl jsem zatčen 26.11.1943. Spolu se mnou byli zatčeni Spilka a plukovník Drnec. Zatýkal mne Müller a Neubauer z gestapa v Táboře. Týden jsme byli u soudu v Příbrami. V polovině týdne byla zatčena skupina rotmistra Prejzka a nás za týden odvezli do Písku. Prejzkovu skupinu odvezli do Pelhřimova.

V Písku bylo předběžné vyšetřování. Potom jsme pokračovali do Tábora. V Táboře jsme byli do 15.3.1944. Setkali jsme se tam se špičkami, které nám řekli, jak vypovídaly a podle toho jsme se zachovaly u výslechu. Při mém výslechu byl Vojíř a Laube. 15.3.1944 jsme jeli autem do Terezína. Dopravovali nás naši četníci.

Nastoupili jsme před wachu, kde jsme všechno odevzdali. Pak nás šacovali, co máme u sebe- měl jsem katolický zpěvník. Při tom šacování byli naši četníci. Boty nám nechali vlastní. Jinak jsme fasovali kdejaké hadry, co tu byli. Dostal jsem blůzu od dragounů, kalhoty a pak velký šedý kabát. Dali nám misku a lžíci.

Přišel jsem na celu č. 12, která byla vedle samotek. Bylo nás tu asi tak osmdesát. Spal jsem na pryčně dole. Pod sebou jsem měl nějaký štrozok a v něm tak dvě hrsti slámy, to bylo všechno. Pod hlavu jsem si dal kabát. Druhý den ráno jsme šli hned na Baukomando. To bylo na IV. dvoře. Viděl jsem tu, jak židé o kus dál pumpovali vodu. Dozorce Soukup dal dvěma hůl, aby se utloukli. V poledne jsme odcházeli na oběd do cel. Jednoho žida jsem převedl přes takovou stružku. Druhý spoluvězeň mne od toho zrazoval, že to nemám dělat. Kdyby to prý uviděl dozorce, bylo by zle, Ale já ho převedl a dozorce naštěstí nezpozoroval nic. Pak jsem pracoval na Kruse- Walter v Litoměřicích- chodilo nás sem asi dvacet. Hlídali nás tu vojáci. Jinak tu byli civilisté- nádražáci. Tohle byla práce u dráhy. Potom jsem jezdil na pracovní komando Reichsbahn do Ústí n. Labem To jsme jezdili z Litoměřic vlakem. Dopoledne jsme dělali na dráze a odpoledne jsme házeli uhlí do vagonů. Ve čtyři odpoledne jsme se vraceli zpátky do Terezína. Jednou se stalo, že se mnou seděl jako dozor nějaký mladý kluk. Ve vlaku už nebylo místo, vlezl jsem si tedy nahoru. Podíval jsem se na něj. On se usmál, vstal, vytáhl dva

-2-

krajíčky chleba a dal mi je. Rozdělili jsme se o ně čtyři. Tohle gesto se mu nějak líbilo, takže pak na komandýrce v příštích dnech si mne ani nevšiml. Čtrnáct dní jsem také dělal cimerku na cele. Musel jsem vždycky uklidit a umýt celu. Dvakrát mne tam přišel zkontrolovat Jöckel- jednou nakoukl na záchod, řekl, že tam mám pavučinu a zase odešel. Pak nafackoval cimerkovi na cele č. 14. Byl tu jeden dozorce, jmenoval se Blaschke. To byl předtím vězeň. Odpykával si trest. Nevěděli jsme jaký. Později se z něj stal dozorce. |Dvakrát na nás přišel v neděli a museli jsme dělat dřepy, kachní pochod- to jsme se váleli, mnoho lidí se hned unavilo. Pak jsme museli rychle nastoupit do cel. Cimerkování jsem přenechal jednomu mládenci, který měl strašně bolavé nohy. Chodil jsem pak dál pracovat. Na Richardu jsem nepracoval. Přiznám se, že jsem měl skoro na Hrabanta vztek, že mě nezařadil do toho komanda. Ale když jsem pak slyšel, jak to tam vypadá, byl jsem rád, že mne nevzal.

Strava: ráno černá káva, polévka, na Reichsbahnu jenom čaj od ruských zajatců- vždycky dva od nás pro to šli. Dále v pevnosti nějaké brambory, jednou za týden guláš a Pinďatopf. To bylo z balíčků. Viděl jsem, jak to dělají. Balík se rozbalil, jeden heftlink to krájel, druhý odhazoval do bas a odpoledne jsme to šli fasovat.

Pošta jakž takž šla. Balíček v Terezíně jsem dostal dvakrát. O svatodušních svátcích zastavili balíčky, snad z trestu. Ani prádlo jsem pak už nedostal.

Měl jsem tu žaludeční vředy. Ošetřoval mne myslím doktor Černý a doktor Had nebo Morávek. Pokud byl čas, ošetřil mne dobře. Za krkem se mi udělal vřed. Dal jsem si na to šátek, ale kluci mií radili, abych si ho raději sundal, že je to nápadné a mohl bych to od nějakého dozorce šeredně odnést. Na marodce jsem neležel.

Jednou jsem si na cele pekli brambory- i když tam vrazil Burian, prošlo to. Oheň jsme rychle uhasili. Na naší cele byl letec Kašpar z Kolína. Vyprávěl nám o letadlech. Vězeň Jánský měl politické přednášky, také jsme si tu zpívali a recitovali básně. Také jsme si říkali zpráv, co kdo chytil na komandýrce. Někdy v červenci- nebo možná dřív- jsme byli na Reichsbahnu. Byl nástup a najednou Morávek zjistil, že dva scházejí. Jeli jsme ale do Litoměřic. Když jsme přijeli do Litoměřic a vylezli jsme na nádraží z vlaku, zase jsme se počítali. Přišli jsme do pevnosti a nahlásili, co se stalo. Stáli jsme velmi dlouho venku. Co bylo po tom, to nevím. Někdy v květnu- to ale nevím přesně, mohlo to být později, utekli z ajnclíků dva. Mříže přeřezali anglickou vlasovou pilkou, kterou jim měl dát někdo z Kamru- snad bývalý holandský atašé, vězeň, který byl na Kamru zaměstnán. Ráno šli esesáci ven a viděli spuštěná prostěradla. Začal alarm. Přišli také za mnou. Naštěstí jsem spal hlavou ke dveřím, tedy přímo u dveří, takže jsem nemohl nic slyšet. Ten, který jim pomohl, to pak odnesl, ale co se s ním přesně stalo, to nevím Předtím tam utloukli jednoho vězně z Pelhřimova, na tom dvorku u ajnclíků. Jeden četnický podplukovník ze židovské cely se oběsil. Ještě s jedním spoluvězněm jsem je odvážel. Museli jsme na II. dvůr pro bednu a tam jsme je nakládali. Ten z Pelhřimova měl strašně potlučené tělo. Prý dal Rojkovi facku za to, že ji Rojko předtím bez příčiny vrazil jemu. Rojko ho tam na dvorku také nejvíc řezal. Vedle na cele byli jiní Příbramáci: Štěpán, Pecháček, Marek, Pouchanič, Karel Štěpán, s tím jsme chodili na komandýrku. Asi 28.7.1944 jsem odcházel z Terezína. Bylo nás asi osmdesát, věci nám dali s sebou. Na nádraží nás převzali esenci. Na cestu jsme dostali nějaké jídlo, co kdo sehnal. Vzpomínám, že jeden vězeň, který byl na Lebensmittlu, byl pěkně nacpaný. O tom, že

-3-

půjdeme k transportu jsem věděl asi dva dny předem. Dali nás na celu č. 7. Vzpomínám si, že Antoním Kábus ukazoval Rojkovi nějaké oční kapky. Zřejmě jich měl nedostatek a chtěl nějaké na transport. Rojko mu je však hodil na kanál. A. Kábus na cestě do Gollnova oslepl. V Gollnově jsem byl na samotce od 15.8.1944 až do 5.1.1945. Pak jsem byl převezen do Drážďan a odtud asi 16.2.1945 dál do Míšně a odtud pak do Lipska. Tam jsem dostal úplavici. Léčili nás tu naši lékaři- vězňové. Neměli skoro žádné prostředky- nejprve nás tedy léčili hladem a později nám dávali opiové kapky. 19.4.1945, ve čtvrtek ve ¾ na tři jsme byli osvobozeni americkou armádou. Po návratu domů jsem vážil 35 Kg.

Autoři stránek děkují panu Janu Hubenému za poskytnutí výpovědi svého dědy.