Pražská císařská silnice
Na našem webu jsme již pojednali o bývalé středověké pražské silnici, nyní je řada na to, povědět si něco o historii té současné pražské silnice, kterou mnozí z nás denně projíždějí. V první polovině 18. století byl stav zemských silnic značně neutěšený, v některých místech můžeme říci přímo katastrofální. Staré silnice se prakticky nijak neudržovaly, i když byla vydávána různá nařízení – například krajské úřady měly vypracovávat každý čtvrt rok zprávu o stavu silnic a rychtáři měli dokonce každý týden kontrolovat stav cest a silnic v jejich obvodech a zařizovat opravy. Tak jako tak, staré silnice přestávaly stačit stále se rozvíjející obchodní, soukromé a vojenské přepravě. Ve Vídni padlo rozhodnutí vybudovat síť nových umělých silnic a za tímto účelem byla roku 1725 ustanovena silniční komise. Císař schválil návrh komise na zřízení prvních šesti silnic z Vídně a roku 1737 byl vydán nový mýtní patent. V rámci něho byl zřízen silniční fond, do kterého plynula třetina všech soukromých mýt, jejichž systém patent zjednodušil. Patent také určil práci na budování silnic poddaným, kteří bydleli ve vzdálenosti do dvou mil od trasy silnice a také trestancům.
V roce 1739 byly vydány první instrukce pro stavbu silnic. Byla stanovena šířka silnice na 4 sáhy (přes 7 metrů) a rovnoběžně s císařskou silnicí měla vést „letní cesta“ široká asi 2,5 m, která měla být používána v suchém období, což se ale samozřejmě nedodržovalo.
V Čechách začala výstavba nových silnic roku 1738 stavbou silnice z Prahy do Vídně. Naplánováno bylo šest silnic z Prahy: do Vídně, Lipska, Vratislavi, Norimberku, Lince a Žitavy. Ne všechny se podařilo realizovat. Nás bude dále zajímat silnice linecká.
Výstavba silnic v Rakouském císařství probíhala všeobecně velmi pomalu kvůli vyčerpávajícím válkám s Pruskem. Marie Terezie vydala v 50. letech 18. století několik nových patentů, které stanovily počet nových císařských silnic v Rakousku na 25, jejich šířka byla zvětšena na 5 až 7 sáhů (9 – 12,5m), nejvyšší dovolené stoupání byly 3 coule na sáh (asi 1:24), nejvyšší dovolená hmotnost naložených formanských vozů byla stanovena na 60 centů (3 tuny), přičemž váze musela odpovídat šířka obručí kol. Těleso silnice tvořil štětový kámen rovnaný na pláň, vrstva štěrku a písku. Silnice měly být především na rozdíl od těch středověkých maximálně napřímeny. Nechyběly odvodňovací strouhy a na křížení s jinými důležitými silnicemi a cestami byly budovány ukazatelé směru. V období panování Marie Terezie spatřujeme také počátek sázení stromořadí podél silnic. Sázeny mohly být: lípy, ořechy, moruše, ptáčnice, neštěpované ovocné stromy, javory a buky. I když země získala nové moderní komunikace, hned od počátku jejich existence se objevovaly problémy s jejich údržbou, která byla často svěřována do neodborných rukou. Vzhled nových štěrkových císařských silnic byl prakticky stejný až do poloviny 20. století, kdy se ve velkém začal používat asfalt.
Naše pražská silnice z Budějovic do Prahy (tedy úsek silnice z Prahy do Lince) byla vybudována v letech 1753 – 1755. Vidíme zde krásný příklad snahy o napřimování nových silnic – terén v úseku od budějovického špitálu u sv. Trojice až po návrší severně od Borku umožnil zřízení rovné silnice bez jediné zatáčky, jako podle pravítka. Jedinou překážku tvořil les Borek – snad právě od té doby kvůli stavbě silnice se zdejšímu lesnímu revíru říkalo „Na překážce“. Nová silnice přinesla zánik staré klikaté úvozové silnice, ale v naší oblasti také starobylé zájezdní hospodě „Slámce“ u Hrdějovic. Schwarzenberská knížecí správa okamžitě navrhla postavit nový zájezdní hostinec v Nemanicích. Cena stavby hostince byla v roce 1755 vyčíslena na 4.300 zlatých. Opatrný kníže Schwarzenberg se ale nakonec rozhodl v roce 1756 postavit hostinec severněji v místě dnešního Borku, kde byla výhodnější poloha kvůli křižovatce pražské silnice s cestou z Hluboké do Třeboně. Z dnes neznámých důvodů došlo ke stavbě zájezdního hostince na Borku až v roce 1815 (budova šenku) a 1816 (stáje a vozovna). Na svém místě stojí dodnes.
Jak jsme již zmínili, i nové císařské silnice brzy začaly být v žalostném stavu. Někde v okolí Borku dokonce došlo na přelomu 18. a 19. století na silnici k převržení vozu s jakýmisi generály. V roce 1803 započalo jednání o přestavbě silnice, bylo ale přerušeno opět válkou, tentokrát napoleonskou. O opravě se začalo znovu jednat roku 1809 a přestavba proběhla v první půlce 20. let 19. století. Pražská silnice byla hotova roku 1823. U nás sázení stromořadí nařídilo až guberniální nařízení z roku 1805. V letech 1825 – 1830 byla podél silnice mezi Budějovicemi a Veselím vysázena lipová alej. Na Borku vydržela téměř 150 let… Dnešní silnice spojující Hrdějovice a Úsilné byla v 18. a 19. století důležitou komunikací spojující hlubocké schwarzenberské panství s Třeboní. Není tedy pochyb, že i v místě křižovatky s pražskou silnicí na dnešním jižním okraji Borku existoval podobný rozcestník, který se dochoval severně od Veselí.
Z původní podoby císařské silnice kromě nezměněné trasy se do dnes mnoho nezachovalo, ale drobné památky přece. Nejvíce jich nalezneme na Borku, kde je především dochován kamenný mostek v jižní části obce, pocházející z 19. století. Dále na Borku nalezneme 6 různých kamenných mezníků, z nichž jsou dva velké kilometrovníky. Další obdobné kamenné památky nalezneme ve Vitíně a Ševětíně. V Ševětíně a u Neplachova jsou dochovány další dva kamenné můstky, o kterých jsme na našem webu již rovněž pojednali a které pravděpodobně pochází již z nejstaršího období existence silnice – 1753 – 1755.
Prameny:
Daniel KOVÁŘ, Borek 1805 – 2005, Borek 2005.
Petr HORA, Toulky českou minulostí, Praha 2008.
Vladislav DUDÁK, Šumava – příroda, historie, život, Praha 2003.
Erik HIEKE, Dva kamenné můstky v Neplachově a Ševětíně, In: www.severniceskobudejovicko.cz