Poslední chvíle hajného Rybáka

15. září 1944 nadporučík Vítězslav Lepařík – velitel západního paravýsadku Glucinium – neprozřetelně vyprávěl svému kolegovi parašutistovi Adolfu Horákovi o svých osudech od vysazení do Protektorátu. Mimochodem o tom, jak mu po seskoku hajný Rybák z hájovny U Červeného kříže u Purkarce zapůjčil obloukovou pilu pro vyproštění padáků uvázlých na stromech. Netušil, že Horák je zrádce a pracuje pro gestapo. O pár dní později byl hajný Josef Rybák i s ženou Terezií zatčen budějovickým gestapem, podroben krutým výslechům a odeslán do Malé pevnosti Terezín. Zde hajný Rybák nalezl smrt. Poslední chvíle jeho života zaznamenal do deníkových zápisků spoluvězeň Bedřich Čurda-Lipavský z Ostravy. Své záznamy v roce 1946 vydal jako knihu „Terezínské katakomby.“ Níže dále jeho zápisky týkající se hajného Rybáka. (o průběhu operace Glucinium v samostatném článku zde)

Neděle 24. září 1944.

Přišel k nám přírůstek z Českých Budějovic – městský úředník Ryneš, přednosta výtopny a dobrý člověk Theimer. Znají mého přítele hvězdáře v Budějovicích Ing. F. a vyprávějí o něm. S nimi přichází známý kolega – redaktor z „Rudého práva“, Šafář – sčetlý člověk, mající veliký přehled o událostech. Zároveň s nimi přišel i hajný Josef Rybák z lesů z Hluboké. Je to hromotluk, veselý, červený v tváři. Má myslivecký kabát a ublácené boty – vzali ho i s jeho ženou rovnou z pole. Se smíchem nám líčí svůj případ: V noci k němu přišli dva parašutisté pro pilu a sekeru – uvízl jim na stromě padák a strom musí být proto poražen. Pomohl jim a bylo vše v pořádku. Náhle však byl zatčen a vyslýchán na gestapu, kde ho uvázali ke zdi a strašně tloukli plochou šavlí po zádech.

            „Ale já jsem se jim smál do očí,“ vyprávěl s nepopsatelným bodrým lesáckým humorem, „a říkal jsem jim nahlas při každé ráně – jen ho! Jen ho! Tak, ještě víc! – No, něco snesu, přece jsem chlap, ne? A oni byli víc unaveni než já. Ale bylo to všechno docela zbytečné – nechtěl jsem prozradit parašutisty – a zatím po výprasku mi přečetli protokol obou. Chytli je – a oni se oba přiznali a ještě udali mou plnou adresu.“

            Hajný vnesl do cely kus venkova – donesl vůni lesa a syrové půdy, kterou obdělával. Získal si ihned srdce nás všech!

            Je nás dnes už 170. Vzduch se stává nedýchatelný. Kamarádi přinášejí novinu, že se na Pankráci v těchto dnech stal veliký průser. Přijelo 26 vězňů – dozorců a policistů z Pankráce. Přišlo se totiž na to, že dozorci i policisté všelijak ulevovali vězňům, zprostředkovali jim styk s venkovem, nosili jim potraviny a klamali gestapo. Je z toho velká aféra a viníci jsou nyní v Terezíně. Přinášejí zprávu, že v úterý jedeme s transportem do Německa…

Pátek 13. října 1944.

… Hajný Rybák vážně onemocněl, zežloutl ve tváři a stěžuje si na bolesti v celém těle. Pravou ruku má nesmírně oteklou a namodralou – zdá se to býti flegmona. Prý se poranil při stříhání kůžek. Chtěli bychom mu pomoci, ale nemáme nic jiného než aspirin. …

Neděle 15. října 1944.

Celý den se strašně zdlouhavě vleče. Venku je překrásně. Plno slunce a tepla – ležím celý den na palandě. Šída vážně onemocněl, je velmi sláb a má silnou horečku. Také hajný Rybák je vážně churav, má otravu krve. S nesmírnou námahou jsme ho nesli z hořejší palandy na malou lavičku a zabalili do pokrývek. Sedí zhroucen a čeká na lékaře, aby mohl být přenesen na marodku. Je už z něho hotová ruina a jak statný to byl chlap! Zdravili jsme se stokrát denně: „Hajný v lese usnul…,“ na což on vždycky vesele odpovídal známým doplňkem. Nikdy nepokazil dobrý vtip a ještě před několika dny mne upřímně pozval do svých lesů na Hluboké a líčil v živých barvách, co si tam všechno střelíme… a zatím… V poledne ho odnášeli 4 kamarádi na nosítkách do nemocnice. Loučíme se s ním – uvidíme ho ještě někdy? Je velmi, velmi přepadlý. …

Středa 18. října 1944.

Odpoledne přichází smutná zpráva: na marodce zemřel kamarád Josef Rybák. Zaplakal jsem nad tím mrtvým hochem – vnesl do našeho života na cele veselého ducha – byl vždy usměvavý, dobrý, přinesl k nám do cely s sebou kus syrové přírody, dýchl z něho na nás les a louky. Podlehl surovému esesáckému násilí – měl od bití šavlí poraněné ledviny, aniž o tom věděl, a choroba na něm hlodala, až ho uhlodala. Věřil pevně, že 19. října půjde domů – řekli mu to oni parašutisté, že tento den je pro válku rozhodující. Stále o tom dni hovořil a zatím odešel – avšak den předtím a na místo domů, do svých krásných lesů na Hluboké – do krematoria v Bohušovicích. Zda o jeho smrti ví jeho žena, která je na ženském dvoře… Loučím se s Tebou, drahý kamaráde – stavím Ti ve své prosté knížce pomníček na památku – nikdo z nás na Tebe nezapomene…

Doplňme, že Bedřich Čurda-Lipavský posunul datum úmrtí Josefa Rybáka o dva dny. Hajný Rybák ve skutečnosti zemřel již 16. října 1944 – jak uvádí pamětní deska na Rybákově hájovně a terezínský záznam o vězni Josefu Rybákovi (narozen 19. února 1889 ve Zvíkově), který byl z Budějovic do Terezína předán 22. září 1944. Zápisky Čurdy-Lipavského jsou očividně o dva dny posunuté. Jestli se někdy Terezie Rybáková dozvěděla o smrti svého muže, nevíme. Zahynula 22. ledna 1945 v Ravensbrücku. Gestapákem, který Rybákovi poškodil šavlí ledviny, byl buď Willi Hempf nebo Hans Wittner, kteří při mučení vyslýchaných šavli používali. Oba po válce spáchali sebevraždu.