Paraskupina Glucinium

Paraskupiny, které do Protektorátu v období německé okupace vysílal II. zpravodajský odbor MNO v Londýně, bývají děleny do tří vln. Příslušníci 1. vlny, vyslaní v letech 1941-42, byli po Heydrichiádě téměř všichni mrtví nebo zatčení. Obnovit spojení s Protektorátem a odbojovou organizaci se pokusila 2. vlna vysílaná na přelomu let 1942/1943, ale po Heydrichiádě bylo něco takového velmi obtížné. 3. nejsilnější vlna probíhala od jara 1944 až do roku 1945.

V rámci třetí vlny se podařilo udržovat spojení a odbojovou organizaci na většině území Protektorátu. Stranou zájmu dosud zůstával prostor jižních Čech, kde nebyla vysazena žádná skupina v předešlých vlnách. Proto byla na podzim 1943 vytvořena skupina s krycím jménem GLUCINIUM. Za úkol měla vytvořit v jižních Čechách odbojovou organizaci, udržovat spojení s Londýnem a provádět zpravodajské a sabotážní akce. Skupinu tvořili čtyři muži: velitel nadporučík Vítězslav Lepařík, zástupce velitele rotný Ludvík Hanina, pomocník rotný Josef Cikán a radista rotný František Trpík.

Vítězslav Lepařík

Vítězslav Lepařík

           Npor. Vítězslav Lepařík se narodil 14. srpna 1914 v Holici u Olomouce ve vlastenecké rodině legionáře Josefa Lepaříka, který se živil jako krejčí a Růženy rozené Dosoudilové. Manželům Lepaříkovým se v roce 1916 narodila ještě dcera Olga. Vítězslav vychodil v Holici obecnou školu a měšťanskou školu v Nových Hodolanech. Maturoval na střední zemědělské škole v Přerově. Byl velmi hudebně a malířsky nadaný. Presenční vojenskou službu prodělal u 2. jízdního pluku v Olomouci. Roku 1936 prodělal školu důstojníků jezdectva v záloze a v roce 1937 nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích, kde byl v roce 1938 vyřazen jako poručík pěchoty. Za mobilizace sloužil u IV. praporu 7. pěšího pluku na Slovensku. V červenci 1939 přešel ilegálně do Polska, odkud se dostal lodí do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, se kterou odejel do Tunisu. V září 1939 se vrátil do Francie, aby vstoupil do čs. zahraniční armády. Při obraně mostu přes řeku Clee nebyl včas odvolán a nestihl evakuaci čs. vojska do Anglie. Vstoupil do francouzské armády, kde jako důstojník pomáhal falešnými rozkazy českým vojákům dostat se do Anglie, za to byl zatčen, po krátkém věznění odejel do Afriky, kde byl znovu krátce vězněn. V Africe zakoupil rybářskou loď, na které se s dalšími vojáky dostal do Giblartaru a odtud konečně do Anglie, kde byl dekorován čs. válečným křížem 1939. Do výcviku pro zvláštní úkoly ve vlasti byl po dobrovolném přihlášení zařazen 17. července 1942.

Francine André

Francine André

V Anglii se zasnoubil s Francouzskou Francine André, která byla rovněž parašutistka, a již prodělala akci ve Francii, odkud byla letadlem dopravena zpět. Její manžel byl také parašutista a ve Francii byl zatčen gestapem a zahynul v koncentračním táboře. Lepařík od nich jistě znal detaily života v ilegalitě a také metody gestapa, což také mohlo mít vliv na jeho pozdější jednání v Protektorátě.

Ludvík Hanina

Ludvík Hanina

Rt. Ludvík Hanina se narodil 10. října 1912 v Užhorodě v rodině Štěpána Haniny a Marie rozené Šnajberkové. Ludvík se vyučil mlynářem a po základní vojenské službě pracoval na různých mlýnech v jižních Čechách. Roku 1938 odjel jako dobrovolník bojovat do Španělska. Po porážce republikánských vojsk na jaře 1939 byl uvězněn v zajateckém táboře ve Francii. V roce 1940 vstoupil do čs. zahraniční armády se kterou prodělal ústupové boje Francií a byl evakuován do Anglie, kde byl na vlastní žádost 25. října 1941 zařazen do výcviku pro speciální úkoly v Protektorátu. Po jistou dobu dokonce zastával funkci instruktora.

Josef Cikán

Josef Cikán

Rt. Josef Cikán se narodil 22. listopadu 1914 v rodině zednického mistra Jaroslava Cikána a Marie rozené Drobečkové jako třetí ze čtyř dětí v Červených Pečkách u Kolína, kde vychodil obecnou a měšťanskou školu, po které roku 1933 maturoval na živnostenské stavební škole. Od roku 1935 pracoval u banky Slávie v Bratislavě a Košicích. 28. února 1940 překročil hranici do Maďarska, kde byl zatčen a měl být navrácen na Slovensko. Podařilo se mu uprchnout a dostat se do Jugoslávie, odkud se lodí dostal do Francie, kde 12. května 1940 vstoupil do čs. armády, se kterou prodělal ústupové boje ve Francii a byl evakuován do Anglie, kde byl 28. října 1940 povýšen na svobodníka a následující rok na desátníka. 25. října 1941 byl na vlastní žádost zařazen do výcviku pro speciální úkoly v Protektorátu.

František Trpík

František Trpík

   Rtn. František Trpík se narodil 11. října 1914 v Moravské Ostravě v rodině řezníka Eduarda Trpíka a Marie rozené Krzystkové jako třetí dítě po dvou sestrách. Otec padl už roku 1914 na frontě a matka se v roce 1922 znovu provdala a s dětmi odstěhovala do Rožnova pod Radhoštěm, kde měla hostinec. Zde František vychodil obecnou a měšťanskou školu a poté absolvoval Baťovu školu práce ve Zlíně. Základní vojenskou službu prodělal v letech 1936-38 u 4. pěšího pluku v Hradci Králové, kde absolvoval poddůstojnickou školu v hodnosti četaře. Po vojně pracoval jako zástupce osobního referenta ve firmě Baťa. 1. dubna 1940 překročil hranici na Slovensko, odkud se dostal přes Maďarsko, Balkán, Turecko a Sýrii do Francie, kde 12. května 1940 vstoupil do čs. armády, se kterou prodělal ústupové boje Francií a byl evakuován do Anglie, kde byl 15. srpna 1941 na vlastní žádost zařazen do výcviku pro speciální úkoly v Protektorátu. Ze všech členů Glucinia uměl nejlépe zacházet s radiostanicí a byl proto jmenován radistou (s radiostanicí museli umět zacházet všichni parašutisté).

Hanina s Cikánem a Trpíkem v Anglii

Hanina s Cikánem a Trpíkem v Anglii

   Skupina Glucinium byla sice vytvořena již na podzim 1943, ale odeslána do vlasti byla až v létě 1944. Po celou dobu čekání proto prodělali parašutisté ještě celou řadu speciálních kurzů. Rok 1944 přinesl změnu v organizaci odesílání skupin do Protektorátu. Díky příznivé vojenské a politické situaci v Itálii, bylo možné odesílat skupiny z italských letišť. 2. května 1944 byla skupina odeslána lodí do italského přístavu v Neapoli, kam dorazila 16. května 1944. Odtud jela 18 hodin nákladním vozem do základny ve Fasanu mezi Brindisi a Bari. Zde se Lepařík opět setkal se svojí francouzskou milenkou. V Lauretu u Fasana byli parašutisté připravováni npor. Rudolfem Hrubcem.

           Parašutisté dostali záchytné adresy, o kterých se předpokládalo, že na nich parašutisté dostanou pomoc: rolník Antonín Novák z Nasavrk u Tábora, malorolnice Lucie Janoušková z Náchoda u Tábora, hostinský Josef Červ z Bydžova u Tábora, ředitel továrny na konzervy František Patočka z Tábora, rolník Mořic Hromada z Veselí na Moravě a úředník Bohumil Rukrigl z Račistorfu u Bratislavy. Jihočeské adresy poskytl II. odboru MNO voják Miroslav Cihlář z Tábora. Kromě těchto dostali parašutisté další adresy od Rudolfa Hrubce na své příbuzné a známé Hrubcovy, Krzákovy, Doubkovy a Lukešovy z Bernartic u Tábora.

           Vybavení skupiny představovala skvělá radiostanice Šimandl, kterou zkonstruoval český radiotelegrafista v Anglii Antonín Šimandl, menší britská radiostanice, radiopřijímač Mk.V, šifrovací klíč Marie, každý měl pod seskokovou kombinézou civilní oblek, dvě pistole, dýku, čokoládu, konzervovanou a tabletovou stravu, jed, falešné doklady a peníze.

Nekvalitní, ale vzácný snímek skupiny Glucinium před startem do akce

Nekvalitní, ale vzácný snímek skupiny Glucinium před startem do akce

  Parašutisté konečně vzlétli bombardérem Halifax z letiště Brindisi 3. července 1944 v 19:30. Bombardér měl kanadskou posádku, která cestou nad Jugoslávií shodila zásobníky zbraní pro partyzány. Cestou se bombardér několikrát dostal do palby protiletadlového dělostřelectva, ale poškozen nebyl. Klíčovým okamžikem každé paraskupiny byl moment seskoku. Osudy vojáků závisely na umění pilota najít místo seskoku, zda se po seskoku všichni setkají a zda se nikdo nezraní. Pilot s navigátorem se řídili tokem Dunaje, pak si ale spletli Vltavu s Lužnicí a tak 4. července 1944 v 01:00 byla skupina vysazena místo u Tábora, severně od Českých Budějovic u Purkarce v dnešní hlubocké oboře. Při seskoku se Lepaříkovi uvolnil vak s britskou radiostanicí, která se volným pádem roztříštila o zem.

           Kromě Lepaříka všichni uvízli padáky na stromech. Naštěstí se jim podařilo se odřezat a vyprostit z popruhů a bez zranění se dostat na pevnou zem, kde se po chvíli dokonce všichni setkali. Svolávali se pískáním anglické písničky. Nejprve se sešli Trpík s Haninou, poté nalezli Cikána a nakonec Lepaříka. Všechno vybavení včetně radiostanice Šimandl zůstalo viset na padácích na stromech. Parašutisté se marně pokoušeli na stromy vylézt. Nakonec Lepařík odešel do asi kilometr vzdálené hájovny u Červeného kříže, kde požádal o pomoc hajného Josefa Rybáka. Ten mu zapůjčil obloukovou pilu. S ní parašutisté pokáceli několik stromů, ale padáky se dál zamotávaly do dalších stromů. Již se rozednívalo a kolem začali chodit do práce lesní dělníci. Každého parašutisté zadrželi. Nechtěli od nich pomoc, ale nepustili je dál, aby je nemohli udat. Lesník Vojtěch Ambrož se začal s parašutisty hádat, ale poté co mu dali anglickou cigaretu, se uklidnil. Mezi 10. a 11. hodinou dopoledne, kdy stále marně káceli stromy, jel kolem neznámý muž na kole. Na výzvy parašutistů nezastavil a i poté co vystřelili varovný výstřel do vzduchu, ujížděl pryč. Parašutisté se začali obávat, že je prozradí a rozhodli se proto z místa seskoku bez vybavení a vysílačky odejít. Faktem ale je, že neznámý cyklista, ani žádný z lesních dělníků parašutisty nikdy neudal.

Hájovna U Červeného kříže

Hájovna U Červeného kříže

           Skupina došla na kraj lesa u Purkarce, kde parašutisté zakopali pádem rozbitou radiostanici. U sebe měli jen několik konzerv. Večer po setmění se vydali na sever najít záchytné adresy.

           Hajný Rybák až 8. července 1944 hlásil nález padáku na stromě ve svém revíru. Na místo ihned vyrazilo budějovické gestapo v čele s gestapáky protiparašutistického oddělení Weidem a Wittnerem i s velitelem budějovické služebny Möhrbeckem. Za pomoci hajných z okolí uspořádali pročesávací akci, při které ale nalezli jen padák na stromě, další v kaluži a obloukovou pilu.

           Parašutisté v noci na 5. července postupovali po levém břehu Vltavy. Šli několik dní a vždy jen v noci. Pokud k ránu někdy někoho potkali, předstírali, že jsou houbaři. Bez potravin již byli značně zesláblí. U Týna nad Vltavou narazili v noci na osamělé stavení, kde se ještě svítilo. Požádali zde o vodu, ale košíkář Š., který sympatizoval s Němci, je odmítl. Šli tedy dál podél Vltavy, ale zesláblí ušli jen kousek a museli se opět zastavit v mělké rokli. Lepařík s Trpíkem se vydali prozkoumat okolí, aby našli místo pro přečkání dalšího dne. Nalezli další samotu, kde ale narazili na četníka s několika civilisty. Lepařík se stačil ukrýt pod blízký můstek. Trpík šel četníkovi vstříc a odešel s ním bez civilistů do blízkého domku. Tam se Trpík dozvěděl, že je košíkář Š. udal, ale četník byl vlastenec a pomohl mu. Společně s ním přesvědčil civilisty, že se vrací od vdané milenky. Lepařík si však myslel, že četník Trpíka zatkl a z místa odešel. Trpík se už se svým velitelem nesetkal a vrátil se do lesního úkrytu k ostatním. Druhý den po 19. hodině se trojice rozhodla pokračovat dál bez velitele v naději, že se s ním setkají na některé záchytné adrese. U Vltavy nalezli loďku, na které se dopravili na pravý břeh. To už byli blízko soutoku Vltavy s Lužnicí a pro tuto oblast měli mapy, takže mohli postupovat rychleji. Konečně hladoví a unavení došli k Bernarticím. V blízkém lese počkali do tmy a při odchodu z lesa potkali muže, který šel do lesa na dříví. Od něj se dozvěděli, že všichni jejich adresáti v Bernarticích byli za heydrichiády popraveni za pomoc parašutistům.

Poválečný zatykač na velitele budějovického gestapa Hanse Möhrbeka. Nikdy nebyl vypátrán

Poválečný zatykač na velitele budějovického gestapa Hanse Möhrbeka. Nikdy nebyl vypátrán

  Trojice musela pokračovat k Táboru. Parašutisté již byli ale na pokraji sil a tak se rozhodli dojít k Haninovým známým do Vladyčína u Milevska. Tam se skutečně mohli několik dní ukrývat na půdě u rodiny Františka Branšovského. Po několikadenním odpočinku museli postupovat dál, protože jejich přímá cesta na sever se dala dobře vystopovat. Trojice se rozhodla bez vybavení, vysílačky a velitele rezignovat na svůj původní úkol a raději se dostat na Slovensko a odtud za frontu. Postupovali tedy na východ, ale jídlo z Vladyčína jim stačilo jen na několik dní. Měli falešné peníze z Anglie a tak se pokoušeli na vesnicích vydávat za měšťáky a kupovat potraviny. Pokud požádali o větší pomoc, nebo prozradili, kdo skutečně jsou, vždy byli odmítnuti. Parašutisté postupovali lesním komplexem severně od Tábora. Po několika týdnech pochodu měli již dosti podezřelé vzezření špinavými obleky, zablácenými botami a neoholeností.

25.července 1944 došli k Třebíči-Borovině, k baťovskému sídlišti, kde Trpík znal Františka Žembu, za kterým došel až do továrny. Žemba Trpíkovi skutečně pomohl a odvedl ho k sobě domů, kde bydlela ještě jeho žena a malé děti. Zde se mohl po dlouhé době umýt a najíst. Večer odnesl jídlo kamarádům do lesa a vrátil se zpět pro nové boty pro všechny. Podruhé se ale zdržel déle a Hanina s Cikánem pojali podezření, že Trpík byl zatčen. Nejdříve se přesunuli do jiného úkrytu a nakonec raději odešli. 26. července 1944 již v lese tedy Trpík své kamarády nenašel, jídlo zde ukryl a pokračoval sám na Hrotovice. Po očistě u Žembů vypadal opět civilizovaně a troufl si tak postupovat ve dne. Noc na 27. července 1944 přečkal v kupce sena mezi Třebenicemi a Valečí. Zde ho našel místní sedlák, kterému Trpík nalhal, že prchá z totálního nasazení. Sedlák mu slíbil ráno přinést jídlo, ale Trpík raději pokračoval v cestě. Mezi 7. a 8. hodinou potkal četnického strážmistra Bohuslava Pavlíka, který ho legitimoval. Sedlák Trpíka skutečně udal. Trpík nechtěl střílet na českého četníka a nechal se odvést na stanici ve Valči, věříce že situace dopadne stejně jako s četníkem u Týna. Na stanici Pavlíkovi, strážmistru Leopoldu Schejbalovi a vrchnímu strážmistru Františku Vočkovi pověděl kdo skutečně je, ti ho ale pustit odmítli. Trpík se pokusil o sebevraždu, ale Vočka mu vytrhl z ruky „tabletu L“ a pak ho spoutal. Trpík se ještě pokusil o útěk, ale marně. Byl převezen na jihlavské gestapo a následně do Brna do Kounicových kolejí, kde byl vězněn pod jménem Tmeník. Důkladně vyslýchán příliš nebyl a o tom, kde se ukrývají jeho kolegové, vypověděl smyšlená místa, kde být nemohli.

Šéf protiparašutistického oddělení pražského gestapa Willi Leimer

Šéf protiparašutistického oddělení pražského gestapa Willi Leimer

Poté byl převezen do Prahy na Pankrác a znovu vyslýchán již v Petschkově paláci. Pražští gestapáci v čele s vedoucím protiparašutistického oddělení Leimerem odvezli Trpíka na místo seskoku k Purkarci. Za pomoci asi 40 obyvatel Purkarce, které sem gestapáci nahnali, nalezli zakopanou rozbitou radiostanici. Leimer pochopil, že je sem Trpík dovedl jen proto, že dobře věděl, že radiostanice je rozbitá a po návratu do Prahu nechal Trpíka přemístit na zámeček Jenerálka, kde byli vězněni i jiní zadržení parašutisté.

           Hanina s Cikánem od Třebíče pokračovali dál na východ, ale svým vzezřením budili pozornost a několik lidí je udalo. 5. srpna 1944 již na ně před Kunovicemi u Uherského Hradiště čekalo sedm příslušníků gestapa, kteří jim byli v patách a v rychlé léčce je zatkli, ztloukli a převezli na Brněnské gestapo. Prošli stejným kolečkem jako Trpík, až nakonec skončili rovněž na Jenerálce s Trpíkem na jedné cele. Při výsleších nic neprozradili.

           Lepařík pokračoval od Týna nad Vltavou rovněž do Bernartic, kde se také dověděl o osudech adresátů a pokračoval k Táboru k Antonínu Novákovi v Nasavrkách, kde požádal o pomoc, odvolávajíce se na zahraničního kolegu Cihláře. Novák ho považoval za provokatéra, protože právě před několika dny byla Cihlářova matka vyslýchána na gestapu. Lepařík zkusil štěstí u Cihlářových příbuzných v Nasavrkách, kteří ho ale také považovali za provokatéra a dokonce ho udali. Gestapo předpokládalo, že Lepařík zkusí štěstí ještě u Cihlářovy matky v Táboře, kam skutečně 5. července 1944 odešel. Ta Lepaříka přijala, ale v 22:30 se před domem objevili gestapáci Weber a Schreiber. Lepařík je uviděl z okna koupelny, vyskočil z okna ven, postřelil Schreibera do nohy, přeplaval Lužnici a zmizel z Tábora. Gestapo vyslýchalo všechny, u kterých žádal Lepařík o pomoc a nasadilo ne jeho stíhání gestapáka Kröskeho se zrádcem parašutistou Adolfem Horákem, který se po Lepaříkovi marně dotazoval i v Bernarticích.

           Lepařík se po útěku z Tábora pohyboval jen po lesích směrem na východ. Raději ani nikde nežádal o jídlo a živil se jen tím, co našel v lese. Chtěl dojít do rodného kraje. V lese mezi Vražným, Hartínkovem a Novou Rovní byl již na pokraji sil a chtěl se zastřelit, když potkal hajného Ladislava Nováčka, který mu poskytl pomoc. S dalšími pomocníky mu zřídil lesní úkryt, sehnal lékařskou pomoc a především ho dokázali spojit s partyzány u Hrabové na území Sudet, kam se Lepařík přesunul počátkem srpna 1944.

           U partyzánů se skrýval ve vykopaných lesních bunkrech spolu s řadou dalších lidí, kteří se museli skrývat a tvořili zde partyzánský oddíl. Lepařík se pokoušel nějak spojit s Londýnem, ale hrabovští partyzáni takové kontakty neměli. Měl být převeden na Slovensko, ale první skupina partyzánů, která se o to pokusila, byla na hranicích rozprášena se ztrátami. Poté se několik partyzánů včetně Lepaříka přesunulo ke skupině u Drozdovské pily. Lepaříkovi jako důstojníkovi bylo nabídnuto místo velitele partyzánu, což ale odmítl.

Zrádce Adolf Horák

Zrádce Adolf Horák

  Začátkem září 1944 odeslal Lepařík přes amatérskou odbojovou radiostanici několik telegramů do Londýna, odpověď ale nepřišla. Tou dobou došlo k proniknutí konfidenta gestapa do skupiny. Jednalo se o Radomíra Smrčka, kterého ke skupině přivedl poručík Jan Háječek, protože Smrčka byl bývalý španělák a především se odvolával na své kontakty s jedním anglickým a jedním sovětským parašutistou v Praze. To byla pravda, jednalo se o britského parašutistu Adolfa Horáka – velitel skupiny Sulphur a ruského parašutistu Ing. Nestora Holejka. Oba však byli zrádci a již pracovali pro gestapo. Lepařík viděl možnost spojit se konečně s Londýnem a souhlasil se schůzkou s nimi. 15. září 1944 se v Jablonném nad Orlicí setkal se Smrčkou, Holejkem a Horákem. S Horákem se samozřejmě znal z Anglie a tak mu vyprávěl o všech svých osudech od vysazení. Zmínil se také o tom, že mu po seskoku u Purkarce hajný Rybák zapůjčil pilu. To stálo hajného Josefa Rybáka a jeho ženu Terezii život. Josef Rybák zemřel 16.10.1944 v Terezíně a Terezie Rybáková 22.1.1945 v Ravensbrücku. Později byl zatčen i lesník Vojtěch Ambrož, otec tří malých dětí, který rovněž zahynul v koncentračním táboře.

           Dále Lepařík hovořil o odbojáři Uhrovi (vlastním jménem Vilém Rosenzweig) a jeho rozsáhlé odbojové organizaci v Poděbradech. O všem, co se Horák od Lepaříka dozvěděl, informoval gestapo.

           Tou dobou již Horák se svým radistou Jankem se chtěl pokusit ze služeb gestapa uprchnout. Svěřil se s tím však dalšímu konfidentovi a oba byli posláni do Terezína, kde byli 1. března 1945 zastřeleni.

           Proti Uhrově skupině byl tedy nasazen konfident Antonín Vohradník. Nakonec došlo v Poděbradech ke dvěma vlnám zatýkání – 10. října 1944 a 3. ledna 1945. Celkem bylo zatčeno 44 osob.

Nestor Holejko

Nestor Holejko

    S Lepaříkem dál udržoval spojení Holejko. Dokonce mu předal nové falešné doklady. Na čtvrté zchůzce Holejko oznámil Lepaříkovi, že Horák je nemocen. Lepařík vyslovil přání přesunout se do Prahy, protože byl znepokojen zatýkacími akcemi u partyzánů. To gestapo přivítalo.

  1. 16.října 1944 Lepařík s odbojáři Holoušem a Tannertem přijeli do Prahy a ubytovali se v bytě konfidenta Smrčky. 17. října 1944 byl Holouš s Lepaříkem zatčen ještě za pomoci konfidentů Jana Veselého a Jaroslava Žíchy v Luxoru. Tannert byl zatčen další den.

           Lepařík po dvou týdnech náročných výslechů souhlasil se spoluprací pro gestapo. Snad měla na něho vliv pravda o Horákovi, dlouhá doba po seskoku bez pomoci, chování českých lidí, u kterých žádal o pomoc a podobně… Snad chtěl původně spolupracovat jen na oko, ale v tom případě se s gestapem přepočítal. Se spoluprací souhlasil i Holouš, který pak pomáhal likvidovat partyzány na severní Moravě.

           Nejprve byl Lepařík nasazen na konfidenta Smrčka, který se stejně jako Horák chtěl pokusit zmizet ze služeb gestapa. Sice si Lepařík původně vymínil, že nebude nasazován proti parašutistům, ale hned po Smrčkovi byl nasazen do akce proti paraskupině Barium. Z počátku ale, ač se skutečně sešel s velitelem Baria Šanderou, tvrdil, že skupinu nenašel.

           Gestapo dovolilo Lepaříkovi navštívit svou matku, které přiznal svojí zradu a také propustilo z internačnío tábora jeho otce, zatčeného v rámci akce Emigranten.

Josef Šandera v nemocnici pod dozorem gestapa po pokusu o sebevraždu

Josef Šandera v nemocnici pod dozorem gestapa po pokusu o sebevraždu

   Lepařík byl dále nasazován do akcí proti různým partyzánským skupinám. V prosinci chystal s konfidentem Antonínem Vohradníkem zavraždit gestapáka Leimera a konfidenta Jaroslava Nachtmana, ale tyto záměry odhalil Holejko a oba byli 15. ledna zatčeni. Při výslechu Lepařík Leimerovi prozradil, že se mu podařilo nalézt úkryt velitele Baria npor. Josefa Šanderu a jeho radisty Žižky. Akce proti nim byla Lepaříkovou poslední. Parašutisté se ukrývali u rolníka Žabky v Polsku u Žamberka, kam Lepařík v noci na 16. ledna 1945 dovedl přepadový oddíl. Parašutisté byli schováni na půdě. Manželé Žabkovi sice zapírali, ale když viděl Šandera beznadějnost situace, sám sešel po schodech z půdy a jakmile uviděl mezi gestapáky Lepaříka, střelil se do hlavy. Mrtev ale nebyl a byl okamžitě převezen do nemocnice, kde zemřel po dvou měsících, aniž by cokoliv prozradil. Jen ošetřujícímu lékaři řekl, že ho zradil nejlepší kamarád. Radista Žižka (bývalý evangelický kněz) byl zatčen, ale záhy se v pankrácké cele oběsil.

Josef Žižka

Josef Žižka

           Po této události byl Lepařík odeslán do Terezína, kde byl 28. dubna 1945 v 7:45 zastřelen.

           Hanina, Cikán a Trpík se dočkali konce války. Před popravou je zachránilo pražské povstání, kterého se po svém osvobození z vězení na Jenerálce všichni účastnili na barikádách.

           Do jižních Čech měla být odeslána ještě skupina Iron, která měla pomoci Gluciniu, na podzim 1944 byla ale odvolána.

           Po válce byl v místě seskoku paraskupiny Glucinium zřízen malý pomníček s nápisem: „Na tomto místě byl nalezen 8.7.1944 padák, s nímž seskočil československý parašutista. Za poskytnutou pomoc jemu a dvěma dalším byli v letech 1944-1945 nacisty umučeni nadhajný Josef Rybák s chotí Terezií a lesní dělník Vojtěch Ambrož z Purkarce.“

pomnik

           Na stěně hájovny u Červeného kříže byla po válce instalována tato pamětní deska: „Na paměť obětí nacismu nadhajného Josefa Rybáka 19.2.1889 – 16.10.1944 v Terezíně a jeho choti Terezie 27.1.1888 – 22.1.1945 v Ravensbrücku, byla tato hájovna pojmenována „U Rybáka“.“

10

Prameny:

1) Zdeněk JELÍNEK; Operace Glucinium; Historie a vojenství 6/1990.

2) Pavel J. KUTHAN; Muži zvláštní skupiny D; Brno 2002.

3) Martin REICHL; Cesty osudu; Praha 2004.

4) Miloslav PECHA, Václav VONDRA; Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození 1939-1945; České Budějovice 2004.

5) Soka ČB, OÚ Purkarec, Kronika Purkarce.

6) Vzpomínky Františka Trpíka v dokumentu ČT Stínoví vojáci III; 1997.

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist