Nejen na území námi sledovaného mikroregionu severního Českobudějovicka, ale prakticky v celých českých zemích, se v krajině setkáváme často s pomístním názvem odvozeného od tzv. vlčí jámy, ať jde o různé varianty názvů: „Vlčí jáma“, „Vlčí jámy“, „Na vlčích jamách“ a podobně. Názvy nám připomínají dávnou existenci pasti k chytání vlků, se kterou bychom se mohli především v období středověku setkat prakticky u každé vsi a to je také důvod častého výskytu tohoto pomístního názvu.

Populace vlka původně pokrývala celé naše území, stejně jako jinde v Evropě. Vlk žije společensky v rodinách a v zimě se sdružuje do smečky. Tento predátor nemá přirozeného nepřítele v přírodě, nebudeme-li počítat člověka. V období zimy byla hlavní potravou vlka srnčí a jelení zvěř, kterou vlčí smečka uštvala. Samozřejmě vyhledávali potravu i mezi hospodářskými zvířaty lidí a člověku tak škodil vlk prakticky odjakživa… Zobrazit více →

Rozsáhlá zalesněná území přinášela, přinášejí a v budoucnu jistě ještě
přinesou nejeden pozoruhodný objev, související s dávným pobytem člověka v
dnes již neobydlených oblastech. Patří k nim také nedávné zjištění poměrně
výrazného terénního reliktu na Vltavotýnsku, na který upozornili Erik Hieke
a Jindřich Figura, provádějící soustavný terénní průzkum zdejší krajiny.
Relikt se nachází v údolí potoka Budáčku, nedaleko pod stejnojmenným mlýnem,
na samém severním okraji katastrálního území Hroznějovic. Potok zde tvoří
hranici, takže na jeho pravém břehu už leží katastr Pořežan a o 200 metrů
níže po proudu (západněji) začíná na protějším břehu katastrální území
bývalých Jaroslavic.
Ploché dno zalesněného údolí má šířku přibližně mezi 50-100 metry a na obou
stranách přechází do poměrně strmých svahů. Výrazným činitelem, ovlivňujícím
modelaci údolního dna, je zdejší potok, a to jednak prostřednictvím změn
svého koryta, vytvářením i zanikáním meandrů a bočních ramen, jednak
povodňovými nánosy. Poblíž míst, kde se s Budáčkem slévá další… Zobrazit více →

V druhé části našeho netradičního putování, se zaměříme hlavně na často nepochopitelné rituály a činy našich předků.

Začneme trošku neobvykle. Podíváme se totiž na Island. Země ohně a ledu. Přirovnání, které jak se zdá není určeno jen pro krásnou, místy nedotčenou přírodu. Oheň a led. Dva nesmiřitelní soupeři, stejně jako křesťanství a pohanství. Ale i zde, na izolovaném, drsném ostrově nakonec křesťanství zvítězí. Ale jen za cenu ústupků. Islanďané přijali křest za určitých podmínek. Jedna z nich byla vyhrazena právu i nadále odkládat své děti. Island, země, která nezná slitování s nikým. Mrazy a hlad, častý středověký jev. Obyvatelé ostrova si s tím poradili po svém. Za časů krutých mrazů nebo děsivého hladu, nechávali staré, chromé a nemocné zemřít hlady. Stejně tak to měl i kmen Herulů. Staří a nemocní museli POPROSIT členy rodiny aby sehnali někoho kdo bude schopen je zabít a tím vyprovodit ze… Zobrazit více →

Umírání a smrt ve středověku bylo jedno z nejvíce diskutabilních a umělecky bohatých témat. Smrt byla nejvýznamnější etapou lidského bytí. V křesťanství najdeme pouze 3 svátky vztahující se k narozeninám. A to narození Ježíše Krista, Panny Marie a Jana Křtitele. Křesťanství zcela vědomě potlačuje počátek života a proto se nám zřídkakdy dochoval rok narození lidí žijících ve středověku. U většiny případů je dochován jen datum smrti (ten považován za den zrození), „život není člověku odnímán, jenom se mění.“

Lidé byly více smrti odevzdaní než je tomu dnes. Smrt je obklopovala na každém kroku. Boží muka, hřbitovy, nemoci, války, fanatičtí kazatelé, časté výjevy pekla a posledního soudu. Dokonce už v mladí si lidé nechávali šít pohřební rubáš a během života s ním chodili k poutním místům a dotýkali se jím posvátných relikvií.

V raném křesťanství se nepohřbívalo. V evangeliu se totiž píše: „Nechť mrtví,… Zobrazit více →

Dnes se lokalita nalézá pod vodou Hněvkovické nádrže

Na konci doby stěhování národů, kdy z našeho území definitivně odešla většina germánského lidu do bavorského Podunají, přicházejí k nám od východu v 2. třetině 6. století konečně Slované. Zprvu ale obsazují jen úrodné oblasti Moravy, středních Čech a Polabí. Jižní Čechy zůstávají stranou zájmu. Také pro to, že od středních Čech je dělil široký pás území Příbramska, Benešovska a severního Táborska tehdy nevhodný pro zemědělství. Nejstarší stopy po našich slovanských předcích v jižních Čechách tak pocházejí až z 2. poloviny 7. století. Do jižních Čech pravděpodobně přicházeli první Slované jiným proudem než do Čech středních. Do našeho kraje pravděpodobně přišli jižní cestou z Podunají, odkud část slovanského obyvatelstva ustoupila před tlakem Avarů. Snad se jednalo o část tamního kmene Doudlebů, jehož jméno později převzalo přemyslovské hradiště jižně od Českých Budějovic.

Je jisté, že z … Zobrazit více →

Název pochází od slova „kotce“, tj. uhlířské chatky; rozsáhlé lesy kolem osady dávaly totiž dobrou příležitost k pálení dřevěného uhlí. Posledním kdo pálil v milířích uhlí, je dosud žijící kovář Zabilka.

V listinách objevují se Chotýčany poprvé v r. 1378, kdy císař Karel IV. dává plat 4 kop a 12 grošů v Chotýčanech za vypůjčených 500 kop Ješkovi a Mikšovi z Lipoltic, Jeníkovi z Mezimostí a Havlovi z Brloha, a to spolu s jinými osadami patřícími k hradu Hluboká: Břehovem, Křenovicemi a Jaronicemi. I Chotýčany patřily k panství hlubockému a jako takové byly často zastavovány.

Koncem 15. stol. patřila ves pod rychtářství purkarecké. R. 1490 byl na příkaz Viléma z Pernštejna, nového zástavního pána na Hluboké, zpracován tzv. pernštejnský urbář, v němž byly přesně vymezeny i povinnosti chotýčanských. Obyvatelé vesnice, která čítala 10 usedlostí osazených a 5 pustých, platili ze svých domů úrok, který odváděli pololetně – o sv.… Zobrazit více →