Myšlenku fyzicky likvidovat duševně a fyzicky postižené osoby, které nepřináší svému okolí žádný užitek, nevymysleli nacisté, ale můžeme se s ní setkat už ve starověku. V 19. století se tímto tématem začala zabývat celá řada lékařů a filozofů a to nejen ve střední Evropě. Propagátorům myšlenek eugeniky a asistovaného úmrtí nevyléčitelných osob, nešlo jen o to, že tyto představují zátěž pro společnost, která se o ně musí starat, ale také o to, aby neměly děti. V roce 1928 byl ve Švýcarsku schválen sterilizační zákon, o dva roky později ve 20 státech USA byla uplatňována zákonná sterilizace a v Německu byl 14. července 1933 přijat zákon o zabránění početí dědičně postiženého potomstva. Do roku 1939 stihli nacisté sterilizovat neuvěřitelných 300.000 osob a rozjeli tak naplno politiku rasové hygieny. Propaganda o méněcennosti psychicky nemocných a duševně postižených osob se dostala i do učebnic základních škol. Skutečné zrůzdnosti ale… Zobrazit více →

Vzpomínky pana MvDr. Hořejšího zaznamenal před lety pan Mgr. Hajný. V dnešním pokračování se budeme zabývat lety 1938-1955.

Střípky z historie Ševětína ve 20.století /pokračování/

Utečenci před wehrmachtem z pohraničí v roce 1938

Jedná se o dvě rodiny – jedna byla česko-německá a druhá česká,  které našly první útočiště před Němci v Ševětíně. Rodina Toupalíků (otec Čech, matka Němka) utekla z Prachatic. Rozvášnění sudeťáci jim po Mnichovské dohodě vytloukli okna. Na nic nečekali, vzali nejnutnější věci a utekli do Ševětína za kaplanem Knížetem, kterého znali z Prachatic. Bydleli jsme tenkrát vedle fary a kaplan Kníže dojednal s maminkou jejich dočasný pobyt u nás. Po několika měsících se přesunuli ke Čtvrtníkům. Asi po tři čtvrtě roku jim tehdy převor Opasek sehnal v Praze byt a zaměstnání. Později byl břevnovský opat Opasek v 50.letech několik let internován, po roce… Zobrazit více →

15. září 1944 nadporučík Vítězslav Lepařík – velitel západního paravýsadku Glucinium – neprozřetelně vyprávěl svému kolegovi parašutistovi Adolfu Horákovi o svých osudech od vysazení do Protektorátu. Mimochodem o tom, jak mu po seskoku hajný Rybák z hájovny U Červeného kříže u Purkarce zapůjčil obloukovou pilu pro vyproštění padáků uvázlých na stromech. Netušil, že Horák je zrádce a pracuje pro gestapo. O pár dní později byl hajný Josef Rybák i s ženou Terezií zatčen budějovickým gestapem, podroben krutým výslechům a odeslán do Malé pevnosti Terezín. Zde hajný Rybák nalezl smrt. Poslední chvíle jeho života zaznamenal do deníkových zápisků spoluvězeň Bedřich Čurda-Lipavský z Ostravy. Své záznamy v roce 1946 vydal jako knihu „Terezínské katakomby.“ Níže dále jeho zápisky týkající se hajného Rybáka. (o průběhu operace Glucinium v samostatném článku zde)

Neděle 24. září 1944.

Přišel k nám přírůstek z Českých Budějovic – městský… Zobrazit více →

Po celou dobu okupace velel četnické stanici Lišov vrchní strážmistr František Zajíček. V jeho osobě získal lišovský obvod velmi ráznou a neohroženou osobnost jak bude uvedeno níže. Zatímco v roce 1937 je stanice v Lišově obsazena 3 četníky, již v roce 1940 v Lišově zajišťuje bezpečnostní službu 9 četníků a tři policejní strážníci (patrně obecní policie). Tento počet je dán především tím, že po záboru pohraničí v roce 1938 a odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi zůstalo mnoho personálu četnických stanic nezařazeno a byli umisťováni na vnitrozemské četnické stanice. Dne 15. března 1939 očekávali napjatě lišovští občané příjezd německých okupačních vojsk. Představitelé radnice během dne spálili veškeré dokumenty spojené s mobilizací. Až kolem 22. hodiny přijelo před radnici jedno vozidlo. Německý poddůstojník odebral strážníkům 2 revolvery (jeden se podařilo zachránit) a opět odjel. Záhy po okupaci zbytku republiky narostl hřebínek i lišovským fašistům a dne… Zobrazit více →

Do protinacistického odboje se za druhé světové války zapojili na Českobudějovicku lidé nejrůznějších sociálních vrstev, politických názorů a profesí. Perzekucím nacistů neušly osoby, které se provinily odbojem, nebo jen protinacistickým postojem, ani z řad duchovních, ať už katolických či jiných. Jen z Českobudějovické katolické diecéze byly během války zatčeny desítky kněží, z nichž celá řada se již domů nevrátila živa. Z našeho mikroregionu severního Českobudějovicka se mezi perzekuované duchovní zařadil farář z Kostelce u Hluboké nad Vltavou Jan Pour, jehož osud je o to zajímavější, že neušel ani poválečné komunistické perzekuci. Bohužel o této zajímavé osobě nemáme mnoho informací a veškeré zmínky v literatuře a jiných pramenech jsou velmi strohé.

Jan Pour se narodil 7. ledna 1892 v Modré Hůrce. Roku 1937 odešel do důchodu kostelecký farář Tomáš Kyzour, který zde sloužil celých 30 let. V roce 1938 na jeho místo nastupuje… Zobrazit více →

RAD – Reichsarbeitsdienst (Říšská pracovní služba) byla německá polovojenská organizace, která zprvu sloužila ke snížení nezaměstnanosti. 26.6.1935 byla v Německu vyhlášena všeobecná povinnost k pracovní službě pro mužskou a ženskou mládež od 18ti do 22ti let na půl roku. Pro muže znamenala služba v RAD přechod mezi školou a armádou, po půl roce služby v RAD přecházeli do služby ve Wehrmachtu. Zprvu znamenalo zřízení RAD relativně dobrou myšlenku – mladí lidé nejrůznějšího sociálního původu si vyzkouší pořádnou práci, ať už se po té budou živit čímkoliv (záhy ale přišla válka a další stanicí tak byla služba v armádě), avšak RAD byla zcela v rukou ideologie nacistů.

Jeden z mnoha pracovních táborů RAD se nalézal také nedaleko Českých Budějovic na Dobré Vodě. Již v roce 1939 po zřízení protektorátu, založili si dobrovodští Němci spolek bývalých vojáků „Kriegskamaradenschafts bund“, v jehož čele stál… Zobrazit více →

Tento článek nechce nijak znevažovat podíl americké armády na osvobození naší vlasti. 40 let u nás byla glorifikována Rudá armáda, zatímco podíl na osvobození ČSR západními armádami byl zlehčován, zamlčován a západní vojáci byli prezentováni jen v negativním duchu. Vrcholem bylo vydávání knih typu „Američané v západních Čechách v roce 1945“ autorů Karla Bartoška a Karla Pichlíka (oba jsou dnes uznávanými historiky a Bartošek spoluautorem knihy Černá kniha komunismu), která popisovala nejrůznější smyšlené zločiny proti českému lidu a vše doplňovala názornými karikaturami[1]. Po roce 1989 se často děje to samé, jen naopak. Při tom nikdo nikdy nebyl a nebude dokonalý a historie rozhodně nebyla černobílá. Mnoho válečných zločinů bylo zdokumentováno na německé a ruské straně, mnohých i když třeba v menší míře se dopouštěly i západní armády a to i na našem území. V době kdy se někteří badatelé předhánějí v odhalování… Zobrazit více →