V našich lesích se stávaly tragédie, které dodnes připomínají otlučené křížky, svaté obrázky na stromech či prosté hromady kamení s dřevěnými křížky. O jedné takové tragédii vypovídá litinový kříž s kamennou stélou se signací r. 1876. Ještě ve 40. létech 20. století byla u kříže smaltovaná cedulka na které byl napsán tento text:
Tento kříž svatej postavenej byl na památku toho, že na místě tomto lidskej život smrtí mučednicou dokonán byl. Hajnej byl pytlákama lapen, hlavou dolu ke stromu přivázán, roubíkem opatřen, do brabeniště dán a tak svému osudu ponechán.
Z dnešního pohledu se možná budeme divit nad takovou krutosti vůči hajnému. Musíme si však uvědomit, že tehdejší postavení hajného bylo odlišné od dnešního a bitvy mezi hajnými a pytláky byly dost divoké. Podobný případ byl zaznamenán i na Vysočině.

Text opsal ve 40. letech min. století pan Dvořák z Kolného a ukázal autorovi.

kříž… Zobrazit více →

Lesní žínky

Při žních bylo tolik práce, všechna chasa a čeleď měla práce plné ruce, další pracovníci nebyli, proto když bylo nejhůře přišly na pomoc lesní žínky. Pracovaly, sekaly klasy dávaly snopy dohromady. Pracovaly od úsvitu do večera, nemluvily, nepily a pracovaly neustále.

Když u Křížů seděly u oběda, lidé se jich báli, proto se matka zeptala, co má s nima udělat staré kořenářky. Byla to bába všema mastma mazaná, řekla, že až budou znova žínky sedět u stolu v sednici, musí zakřičet, červené pole hoří a oni utečou. A co se bude dít dál? Ptali se ostatní ze statku, odpovědět bába neuměla. Úkolu se zhostil František, chlapec vyrostlý v lese a proto odvážný. Netrvalo dlouho, divoženky si sedly do sednice a čekaly na jídlo. Přišel František a řekl červené pole hoří. Jezinky sebou trhly vyskočily a s jekotem utíkaly ven a křičely červené pole hoří, to nám mužové a… Zobrazit více →

Neštěstí ve štěstí

Z Horního Bukovska do Zálší vedla dříve úvozová cesta, dnes tudy nikdo nechodí zbyl z té cesty jen puh mezi poli. Jednou jely tři svatební kočáry touto cestou z Horního do Zálší, kočí popoháněli koně aby byli co nejdříve doma, jelikož se blížila bouřka. V místě bývalé úvozové cesty se všechny tři kočáry převrátily a z každého kočárku zahynuli dva lidé. Dodnes si o tom lidé s hrůzou povídají.

Na méstě tohoto neštěstí dodnes stojí tři kříže.

Každá vesnice má své záhadné místo, které přitahuje neštěstí. Jedno takové mají ve Vitíně u bývalého JZD a pěšiny do Ševětína. Dodnes zde stojí litinový kříž, na vzpomínku jednoho neštěstí.

Musíme se ale vrátit do doby konce 19. století. Tehdy ve Vitíně žila rodina obecního pastýře a sluhy Prühnera, nebo Frühera. Starý Prühner měl mnoho dětí, které z bídného platu sotva uživil. Většina dětí byla ve službě u sedláků, jen nejmladší syn, asi desetiletý pomáhal pást ovce. Jednoho večera se syn nevrátil z pastvy domů, a proto jej starý pastýř šel hledat. Na místě, o terém již byla řeč v úvodním odstavci, jej našel mrtvého. Někdo tvrdí, že byl ubit, jiný zase, že ubodán. Zkrátka, syn byl mrtev a první podezření padlo na Prühnera, kterého si odvedli četníci. Jelikož však měl dobré alibi, byl propušten. Pravý vrah tehdy nebyl dopaden a na prühnerova syna nám dodnes zůstala vzpomínka… Zobrazit více →

V místech dnešního mostu spojujícího Vitín se Ševětínem stával starší most, zvaný Pávků. V okolí tohoto mostu se od pradávna zjevovala bezhlavá kobyla. Náhodní svědci popisovali setkání tak, že uprostřed bezměsíčné noci slyšeli ržání a dusot koňských kopyt. Jedné noci se do blízkosti tohoto mostu dostala skupinka pocestných. O tomto místě již od jiných lidí slyšeli různá strašidelná vypravování o bezhlavé kobyle a proto čekali, zda i oni ji spatří. Náhle uslyšeli dusot kopyt a ržání a tak uhnuli aby nepřekáželi zřejmě spěchajícímu jezdci. Jaké však bylo jejich překvapení, když místo jezdce uviděli samotnou bezhalvou černou kobylu. Pocestní se rozutekli po okolních polích až doběhli do Ševětína. Teprve až před branou kostela se zastavili… Netušili však že kobyla je nepronásledovala, ale běhala jen kolem křižovatky, kde se zjevovala. Místní mládenci, kteří se za nějaký čas vraceli od muziky, také ze strachu, že uvidí bezhlavou kobylu, oním místem… Zobrazit více →

Vlkov je malá vesnička vzdálená jen několik kilometrů od Ševětína, kdo ji nezná, možná by i přejel odbočku k ní vedoucí… A přesto je to vesnička krásná a zajímavá a zajímavá je i naše pověst.

Kdysi ve Vlkově bydlela žena s mužem, neměli děti, ale usilovně se o ně snažili. Žena chodila ke Kozlovskému potoku, k brodu a zde se modlívala.  Jak patrno, její manžel měl dost těžké práce v lese a na chudém poli, a její zálibě pro modlení příliš nehověl.  Když jednou se žena vydala na pouť do Maria am Zell ,její manžel jí pravil:’to je Panna Maria Němka, že za ní musíš do Němec? nebo je němá a mluví jen tam?“Zkrátka se rouhal a žena raději vyrazila na pouť. Po několika letech se jim narodil syn, zdravý a šikovný, S postupem času si však povšimli jedné vady. Syn byl němý a žena si uvědomila,… Zobrazit více →

Původ jména tohoto malebného rybníčku, ležícího nedaleko cesty, která spojuje osadu Švamberk s Drahotěšicemi se vypravuje dvěmi pověstmi. Dle první se praví:

Pozdě večer jel panský posel se spěšinou  přes hluboké hvozdy kolem Ševětína. Posel pospíchal jak jen mu to kůň dovoloval. Za doručení zprávy měl slíbenou tučnou odměnu. Byla temná noc, bez svitu měsíce, cestu však posel znal dobře a tudíž si umanul, že pojede zratkou, přes rybníček v lesích. Bohužel, jakmile posel vjel na hráz rybníka, koni se smekla podkova na hladkém kameni a oba spadli do hluboké vody rybníka.  Oba dva našli ráno utopené dřevaři a na památku utonulého posla a koně rybník nazvali Zabitý.

Druhá pověst je spíše moderního ražení, podle které zde byla na sklonku války svedena bitva mezi vojáky ruské a německé vojáky. Vítězní ruští… Zobrazit více →

Před lety šel jeden vitínský myslivec o dušičkách na čekanou, na vrch Baba. Zde nedaleko mohyl usedl na vysoký posed a čekal na kance. Když bylo kolem půlnoci a v lese nebylo slyšet ani hlásku, ani zvěře. Náhle myslivec zpozorněl. Nedaleko jeho posedu uslyšel tlesknutí. Myslel si, že nějací opozdilci z vitínské hospody se snaží zkrátit cestu do Drahotěšic či do Ševětína. Když uslyšel druhé tlesknutí a žádné hlasy , bylo mu to již velmi podezřelé a proto se snažil zjistit odkud tleskání přichází. Po nějaké chvíli šlyšel další tleskot, ale nebylo to jednotlivé tlesknutí, ale jako když tleská skupina lidí do rytmu nějaké neslyšitelné hudby. V tu chvíli myslivec zjistil, že zvuky se nesou od vitínského mohyliště, ale nikde nikoho neviděl. Proto sebral pušku, hodil si jí na rameno a rychle odešel z lesa. Od toho dne již na tato místa nikdy nešel večer.