Výpovědi pamětníků

Jeden rok ve starých časech IX.část

Svatba.

Svatby se konaly v masopustě, vyjimečně (!) jindy. Byl v těch dnech čas dobře je připravit, zabezpečit jídlem, mohly se v klidu dobře oslavit. Vždyť to byl závažný krok mladých lidí do života, velká změna na chalupě, živnosti.

Předcházelo jí namlouvání mladých při muzikách a u okýnka. Velkou úlohu hrálo ujednání rodičů obou stran. Byl tu majetek, který se předával do rukou nových hospodářů, a s ním byly spojeny různé rodinné povinnosti, závazky ke všem, kdož na živnosti pracovali a měli zákonem zaručeno právo na podíl. Mladý hospodář přebíral zodpovědnost za své nezaopatřené sourozence, za jejich vybytí, i starost o staré rodiče, vejměnkáře.

Mladé páry sledovaly nejen báby na soudné stolici v hospodě, ale i družba. V každé vesnici byli jeden dva takoví řeční lidé, kteří si přivydělávali při svatbách. Vedli v patrnosti, kde bude jejich pomoci a služby třeba. Často i sám družba dal svatbu dohromady, dohodil nevěstu,… Zobrazit více

Jeden rok ve starých časech VIII.část

Povídala Káča Barce – necháme už toho tance.
Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná.
25. listopadu je Kateřiny. Bývala poslední muzika toho roku – kateřinská, před adventem. Krátké dny, dlouhé večery.
Školní děti od začátku školního roku chodily před vyučováním do kostela, učitelé s nimi. Pan řídící hrál na varhany, děti zpívaly. Pak se šlo přímo do školy.
Advent.
Od začátku prosince byla mše dříve ráno, tzv. roráty. Rádi jsme zpívali adventní písně o příchodu vykupitele. V kostele bylo tajemné přítmí, jen oltář byl osvětlen. V lavicích blikaly svíčky žen, které si ony s sebou nosily a rozsvěcovaly. Bývaly to tzv. sloupky – tenké ozdobně stočené svíčky s obrázkem P. Marie. Vždy se kousek roztočil, vztyčil vzhůru. Po rorátech jsme běželi domů na snídani. Bývala polívka: mlíčná, zelná, černá, k ní od večeře opečené brambory. Nejraději jsme měli černou praženku. O tu jsme vždy žadonili. Vařila se jen v adventě.
Ve škole… Zobrazit více

Jeden rok ve starých časech V. část

Léto.

Svatý Vít káže síct,      /15. června/
svatý Jan seče sám.       /24. června/
Červen. Léto se kvapem blížilo. Den dlouhý, práce ráno od čtyř do deseti i déle večer. Spánku málo. Lidé se činili, aby mělo seno pod střechou, než přijde obvyklé období dešťů. Říkalo se:
Medardova kápě
čtyřicet dní kape.
Často se to splnilo a pak byla velká starost se senem. Ale i přes nepřízeň počasí bývala sena během června skončena. Jen ojediněle se sušilo v červenci. Nikdo se neohlížel na hodiny, každý byl rád, že práce ubývá – všichni přiložili ruce k dílu.
Denně se sekly další a další louky, sušilo se na několika místech, vozilo domů, metalo na půdu. A tak od rána do noci, šestnáct i více hodin každý den. Seno se dostalo domů, pak napršelo, rostla nová tráva, otava. Na polích se sušily jetele. Kdo se s prací opožďoval,… Zobrazit více

Jeden rok ve starých časech IV. část

Máj. – máje.

Studený máj, v stodole ráj!
Májová kapka za dukát.
Když se v máji ozve hrom,
uchyť kamen nebo strom.
Měsíc květen byl na vsi nejradostnější. Hlavní práce byly hotovy. Jen se proorávaly brambory, bylo pletí, okopávání…. týdny pracovního uvolnění.
Všechno se zelenalo, kvetlo. Den se natahoval. Byl čas na různé zábavy malých i velkých lidiček.
Již večer po dohoření čarodenic se chasa vypravila do lesa pro máj. Pěkný rovný smrk nebo jedli i s vědomím hajného porazili, oklestili až na vršek. Dovezli do některého statku, oloupali kůru kmene. Na zelený vršek dali věnec z chůje a pentlí. Vykopali před některým stavením jamku, do ní zasadili máj. Pomocí tyček, žebříků, dřevěných tyčkových kleští těžký kmen zdvihali, vyrovnali. Důkladně zalévali pivem sebe i máj.
Pak nastalo hlídání, aby přespolní máj neukradli, což bylo velkou hanbou. Musela se hlídat až do letnic nebo do poutě na Trojici 1. Jiná… Zobrazit více

Jeden rok ve starých časech III. část

Třetí část tohoto dílka se zabývá hrami, které obvykle hrály děti na jaře. Zvláštnosti v gramatice či slohu jsou opět označeny tímto znamením: (!).

Jarní hry.

Čas plynul. Země byla dost teplá. Vždyť:
Na svatého Jiří /24. dubna/
vylézají z děr hadi a štíři!
To už dávno kouličky a fazole omrzely. Mohlo se běhat naboso. Chodby ve škole si oddechly. Nebylo zlobení s nevyrovnanými řadami dřevěnků a podělávků, ani pláče při jejich hledání. Bylo tam čisto. Učitelé měli o jednu nepříjemnou práci méně – nemuseli rovnat spory a pomáhat hledat zatoulané obutí.
Zchoulostivělá kůže si zvykla na bezprostřední styk s matičkou zemí. Zmizely odřeniny a puchejře od dřeváků. na jejich místo přišly narážky na patách nebo ukopnuté palce. Někdy se zabodlo sklo do nohy nebo se v trávě stouplo na včeličku. Ale to přebolelo a zahojilo se bez velkého léčení. K doktoru se s tím nechodilo; kdepak s takovou maličkostí!… Zobrazit více

Jeden rok ve starých časech II. část

Jaro.

Na hromnice musí skřivánek vrznout,
kdyby měl zmrznout.
/2. února./
Na hromnice půl krajíce, půl píce,
dne o hodinu více.
První náznaky jara, předjaří, začínají začátkem února. V té době se lidé plně oddávají zimním radovánkám: masopust, svatby, bály. Ale jaro se už hlásí o slovo. Sluníčko se vrací ze svého výletu do dalekých krajin na jihu. Země v některých dnech shazuje bílý kožich, protírá si oči. Je malátná, ospalá a jen zvolna nabývá staré síly. Časem se ještě přikryje bílou peřinkou, zdřímne si. Očima bílých sasanek a sněženek i modrých podléšek – jaterníků někde zpod keřů se dívá nesměle do světa. Jako ve snu slyší zpěv skřivánka, který se nemohl dočkat a první se vydal na cestu ke starému domovu.
Zima je na ústupu. Nevraživě se dívá na probouzející se život. Sotva se slunce schová za hory, ovládne chlad a mráz. Zem ztvrdne, voda se pokryje ledem. Ale… Zobrazit více

Příběh rodiny Josefa Šimka

V č. p. 8 již po staletí žijí předci Boženy Procházkové a poklidně hospodaří na svých pozemcích, které postupně rozšiřují již od 17. století. V roce 1932 se ujímá statku její otec Josef Šimek, který byl velice oblíbený u ostatních lidí ve vsi. Proto při volbách do národního výboru podle paritního zastoupení byl zvolen předsedou, ale již v březnu roku 1949 chtěl odstoupit ze zastupitelstva kvůli neporozumění některých zemědělců otázkám týkajících se zemědělství. ,,Ale tatínkovi nedovolili odejít. Nechtěli, aby čestně odstoupil, tak ho 20. března 1949 odvolali spolu s Václavem Vojtů a Františkem Sochů. K nim se tenkrát ještě dobrovolně přidal Josef Bažil, který odešel ze zdravotních důvodů.” vypráví paní Procházková.

Nepříjemnosti v Chotýčanech

13. dubna 1951 byla u Šimků a u Čertíků provedena namátková kontrola hospodářských produktů. A takto na to vzpomíná paní Procházková: ,,Doma byla pouze sestra s maminkou. Hledali u nás tajnou skrýš,… Zobrazit více

Václav Hořejší, letec RAF ve 2. světové válce, ševětínský rodák

Narodil se 7.2.1915 jako pátý ze šesti sourozenců v Ševětíně č. 64. Otec truhlář, matka velmi brzy zemřela. O sourozence, domácnost a malé hospodářství se starala spolu s otcem především nejstarší Anna, provdaná Marková. Pak převzala její roli nejmladší Růžena. Bratr Josef po maturitě pracoval na poště, posléze jako ředitel v Kolíně. Další bratr Vojtěch byl poštovním tajemníkem na nádražní poště v Č. Budějovicích, kde byl spolu se skupinou spolupracovníků zatčen. Zahynul v r. 1942 v Osvětimi, připomínán je na seznamu obětí nacismu ne desce v průčelí nádražní pošty v Č. Budějovicích (dodnes fungující pošta č. 1 na Nádražní ulici v Českých Budějovicích – pozn. autorka). Další bratr Jan pracoval s otcem jako truhlář. Za 2. světové války byli spolu s otcem a sestrou Růženou internováni jako příslušníci rodiny nepřítele Říše.

Václav po maturitě na reálce vystudoval v letech 1935 – 37 vojenskou akademii v Hranicích a sloužil jako dělostřelecký… Zobrazit více

Rok 1968 ve vzpomínkách paní Anny Dušákové z Dolního Bukovska 25. 2. 2013

Moje matka Anna Dušáková, nar. 27.3.1945,  pracovala v letech 1962-1971 u ČSAD V Českých Budějovicích jako průvodčí v autobuse na lince Dolní Bukovsko-České Budějovice. Toto jsou její autentické zážitky.

22.srpen 1968
Ráno jsme vyjížděli z Bukovska do Budějovic ve 4.30. V autobuse bylo veselo, jako vždycky, tak brzo ráno nikdo neposlouchal rádio. Na zastávce v Drahotěšicích nastoupil mezi dalšími cestujícími i pan Toužimský, který nám řekl, že nás obsadili Rusové. V autobuse všechno ztichlo a nejdřív to vypadalo jako legrace. Drahotěšičtí nastupovali později, tak měli možnost si ráno chvíli pustit rádio, tak věděli, co se stalo. Teď jsme v autobuse všichni nahlas uvažovali o tom, proč nás vlastně přepadli. Pan Toužimský řekl, že v rádiu mluvili o jakési kontrarevoluci a že sem Rusové přijeli „udělat pořádek“, přitom tady se nic nedělo a byl tu klid. Když jsme přijeli na konečnou do Budějovic, tam už byla na nádraží puštěná televize… Zobrazit více

Vzpomínky paní Růnové

 Narodila jsem se ve Staňkově v Chlumu u Třeboně a žila tam se svými rodiči a sourozenci, začíná své vyprávění paní Růnová. Na Hlubokou jsem přišla asi před 65 lety. To už jsem byla vdaná, první dceři bylo asi 10 měsíců. Můj muž byl elektrikář, pracoval na hlubockém elektrotechnickém učilišti na internátě. Bydleli jsme u kapličky v Zámostí, tam se nám narodily další dvě dcery. Když byly větší, šla jsem do práce.

Pracovala jsem v restauraci Podhrad, v kuchyni, je to už dlouho, dobrých 30 let. Byli tam tehdy samí dobří a milí lidé. Znala jsem pana Řádu i jeho ženu, pana Peleckého, pana Dvořáka, paní Ouškovou, paní Piskačovou a další… Moc ráda na tu dobu vzpomínám.
Pracovala jsem tam do svých 50 let, pak jsem chvíli žila u dcery v Miličíně, a nakonec jsem se vrátila zase na Hlubokou. Teď už bydlím tři… Zobrazit více

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist

    coffee canister