Nové poznatky k vývoji populace Evropy a jižních Čech

První zástupci našeho druhu, tedy lidé moderního typu, vznikli dle dnešních předpokladů v Africe. Afriku obývalo pravděpodobně mnoho druhů lidoopů a hominidů v různém čase. Jen někteří jsou předci dnešních lidí. Avšak podoba dnešních lidí je určena dlouhým odlišným vývojem v různých regionech světa (multiregionální teorie vzniku člověka, Vesmír 2014 duben).

Postupem času z Afriky odcházeli předchůdci nebo příbuzní člověka a osidlovali Eurasii. Dnešní moderní člověk vznikal někdy před 100 tisíci lety a jeho různé varianty odcházely postupně z Afriky, aby se rozptýlily po planetě. Před 80 tisíci lety existovaly starší formy moderního člověka, které se toulaly světem. Současně s moderním člověkem existovali i jiní zástupci druhu Homo Sapiens. Někteří vyhynuli, některé skupiny žijí dodnes v populaci Eurasie. Dnes se jedná o Děnisovany (jeskyně Děnisovaka na Altaji) a Neandertálce (údolí řeky Neander).

Nový názor říká, že Afrika hrála roli v tom, že tam vznikly různé formy hominidů. Ale na vývoje populace Eurasie a Austrálie se podílely složité genetické mechanismy v průběhu až stovek tisíců let. V současné době je každý rok analyzována řada starých kostí, které pozmění mapu vývoje lidstva.

Z Afriky vyšly postupně různé vlny hominidů před stovkami tisíc let. Některé formy se mohly křížit a některé ne. Některé formy byly izolované, nebo žily vedle jiných. Velmi složitým vývojem různě prosperujících kočujících tlup se utvořila Eurasijská populace moderního člověka, ve které mají větší či menší zastoupení geny předchozích osadníků. Východní populace mají větší podíl Neandertálských genů než západní. Zajímavé je, že gen pro bílou kůži se utvořil u jedné skupiny, která se pak rozšířila po celé Eurasii a dala základ jak mongoloidní rase, tak evropské rase. Po čase získala východní populace geny pro senzitivitu na UV záření sekundárně, pravděpodobně od jejich předchůdců – populací na bázi Neanderetálců a Děnisovanů.

Zjednodušeně: Z Afriky odcházely různé formy člověka, ale výsledná podoba se tvořila po stovky tisíc let v Evropě a Asii, kde lidé vzdorovali docela jiným podmínkám. Současná podoba populací Eurasie je unikátní a neopakovatelná.

Velké mezníky představovaly různé katastrofy. Jednou takovou byl nejspíš výbuch sopky Toba v Indonézii před 65 tisíci lety. Po výbuchu nastalo zastínění sopečným prachem celé země. Následná zima trvala 10 let. Velká část země byla zpustošena a vymřelo velké množství druhů. V té době nejspíš vymřely různé populace Homosapiens sapiens, které ani nemusí být známé.

Dnes je adeptem na takovou další katastrofu například sopka pod severoamerickým parkem Yellostone nebo jiné megasopky, které střádají svoji nepředstavitelnou energii. Stejného účinku může docílit i dopad velkého tělesa z kosmu. V současné době se děje velké vymírání druhů činností samotného člověka. Je velmi pravděpodobné, že někteří lidoopi nepřežijí konec tohoto století a to díky bezohlednosti Afričanů a těžařů z celého světa.

Za katastrofu před 65 tisíci lety dnešní lidé zaplatili tím, že jich zbylo jen velmi málo. Nejspíš pár skupinek, které zúžily genetickou variabilitu lidstva. Tomu se říká projít úzkým hrdlem lahve.

Tato katastrofa postihla v té době i jiné živočišné druhy, stejně jako člověka.

Lidská populace se nejspíš smrskla na pár isolovaných populací.

Dalším faktorem, který decimoval populaci lidí, bylo střídání dob ledových a meziledových.

V době meziledové, kdy bylo klima příhodnější, se lidé množili a šířili na nová loviště. V době, kdy vrcholila doba ledová, se naopak stahovali na jih. V teplých oblastech zase ubývalo vody, která byla vázaná v ledovci. V současné nezvykle dlouhé době meziledové se lidstvo dokázalo bouřlivě vyvíjet. Přesto tato doba je příliš krátká, základním vývojem prošel člověk v paleolitu.

Památník neandrtálců v jeskyni u chorvatské Krapiny, kde bylo nalezeno nejvíce jejich kosterních pozůstatků

Etnicita populací

V dřívějších časech se lidé nedrželi vyhraněně národnosti, pokud vypadali stejně a žili stejným způsobem. Pak se slučovali a rozcházeli běžněji než se zdá. Důležité byly otázky víry, vnímání vládce, způsob obživy, vzezření a původ. Od 19. století se razil pojem národa – jeho sebeurčení, ale ani to neplatí.

Pokrevně spojená skupina lidí byla začátkem tvorby rodu, kmenů a vyšších struktur. Tímto způsobem vznikaly i dnešní sekvence všech populací. Na odlehlém území byla malá skupina lidí, kde vznikla určitá mutace. Protože tato skupina se množila více mezi sebou, udržela se tato mutace mezi členy rodu a širších skupin.

Souhrnně se dá říct, že i v „tavících kotlích“ jako je Amerika, existují vedle sebe skupiny a rasy lidí, které se zásadně nemíchají (Amarican Journal of Sociology 119, 2013/1), bílé a černé ženy vysokoškolského vzdělání na internetových seznamkách preferují zásadně jen své soukmenovce a to i méně vzdělané. Míšení ras existuje hlavně u spodiny společnosti. To čemu se dnes říká rasizmus (odlišný od původního pojmu, který znamenal víru v to, že některé rasy jsou méněcenné) a xenofobie v nějaké míře, bylo v podstatě evolučním chováním (chování, které podporuje určité praktiky, které mohou být užitečné pro přežití skupiny) a je člověku vlastní. Stejně jako vrozená schopnost válčit, lovit apod.

Dnešní národy mají za sebou bouřlivé dějiny plné velkých válek a přesunů obyvatel. Možnosti tvorby historických společenstev jako byly kmeny, kmenové svazy a různá království, byly rozmanité. Ale pořád jde o tzv. jednu rodinu. Dnes lze v Evropě rozlišit několik skupin haplotypů. Na jejich základě lze rozlišit rozšíření jednotlivých haplotypů do určitých míst po Evropě a na základě toho i hypoteticky přiřadit etnický původ. Dnes žhavá otázka multikulturalizmu spojeného s masovou migrací není nic nového. Na druhou stranu bylo běžné, že lidé měnili svoji identitu, ale takový jev měl docela jiné příčiny než politické rozhodnutí. Šlo spíš o poddání se silnějšímu tlaku, nebo to byl dobrovolný postupný přechod k silnějšímu.

První možností tvorby smíšeného etnika byla prohra a násilné podrobení. Podrobené etniku se buď vytlačuje na okraj společnosti, nebo území a je zdrojem napětí. Nebo je toto etnikum zničeno, vyhlazeno a zbytky se musí podrobit nebo kolaborovat.

Druhá možnost byla běžnější, šlo o tzv. „Usekání hlav“. Družina bojovníků o určitém počtu například 3000 členů je dobře vyzbrojena a chce ovládnout sousední etnikum o počtu třeba i 100 000. Porazí vládnoucí vrstvu a od té doby se začne nazývat staré etnikum podle nových vládců. Proto máme například velkou keltskou pospolitost v Evropě před zlomem letopočtu, od Francie po Ukrajinu. Časem se vládnoucí vrstva rozplyne, bojovníci můžou zemřít, někteří mají děti s místní ženou. Po čase už nikdo nerozlišuje kdo je kdo a nikdo nepomyslí na to, že by patřil k jinému kmenu s jiným jazykem a zvyky. Jen přežívají odlišnosti a malé procento jedinců nového takového kmene nese jiné sekvence DNA.

Třetí možností je kolonizace území s roztroušenými zbytky původního obyvatelstva. Na území, které z nějakého důvodu opustí historicky doložený kmen, se nastěhují jiné kmeny jiného etnika. To mohl být případ i příchodu Slovanů na naše území. Ale jak to bývá, nikdy neodejdou všichni lidé, některým se nechce a tak zůstanou. Vládnoucí vrstva si většinou založí nová sídla. Na území Čech mohly zůstat zbytky germánského obyvatelstva, nově příchozí měli stejný způsob života, podobné domy, možná i stejnou keramiku a vypadali velmi podobně. S nově příchozím slovanským etnikem přišly i slovanské bojovnické družiny určující příslušnost.

Poslední možností je zavlečení otroků a celých populací násilnou cestou do jiných vzdálených území (Slované v arabském světě, černoši v Americe, Židé v Egyptě a Persii)

Někdy se mluví jako o výjimečném soužití protobulharů a starých Slovanů v Bulharsku. Nevíme, jak takové soužití začalo. Pravděpodobně se stal případ usekání hlav a současně rychlé rozplynutí malé části turkotatarských Bulharů ve slovanském moři (etnickém i jazykovém).

Romantická představa o příchodu Slovanů do Čech

Genetická mapa a archeologie

O funkci DNA v buňce, metodách výzkumu a zpracování dat si může každý počíst v literatuře nebo na internetu.

Dobré je asi nasměrovat čtenáře na témata k analýze DNA, pro další studium. DNA jak už každý asi slyšel, je vlastně jako knihovna. Každý, kdo má větší knihovnu ví, že má menší část knih, které hodně používá a větší část, co zdědil nebo dostal. Představme si, že máme knihovnu, kde jsou tedy ty důležité knihy, kde se píše, jak se staví dům, jak se opraví a řídí auto, jak se pracuje apod. Také si můžeme představit, že taková knihovna se dědí po tisíce let po generace tím, že se vždy zkopírují veškeré knihy. Po každé se však na té knihovně něco mění. Máme moly, které vyžírají knihy a občas nějaké slovo vyžerou. Jindy se zase špatně zkopírují nebo se zkompilují dvě už trochu odlišné, ale totožné knihy. Každá změna může být buď smrtelná, vznikají onemocnění, nebo náchylnosti, které nositele znevýhodní nebo usmrtí. Ale také vznikají změny v textu, které jsou v málo čtených knihách, které nic špatného nemůžou způsobit, ale také se přepisují velmi dlouho.

Tyto změny jsou pro nás velmi zajímavé. V minulosti vznikla taková chyba u jednoho člověka, pokud ten člověk byl úspěšný a měl dostatek potomků, mohly se tyto změny šířit dál, a vytvořit tak třeba celý kmen, který mohl dát za základ dnešním národům. Aby to bylo ještě komplikované, tak každá kniha v méně používané části knihovny nemusí ležet pospolu a některé knihy mají pouze muži a ne ženy. V buňce je DNA v jádře, ale DNA se nachází i jinde v buňce. Dalším důležitým zdrojem DNA je mitochondrie, to jsou takové malé elektrárny buňky. Mitochondrie se předávají pouze po matce. Mužské unikátní geny jsou zase v Y chromozomu. V mitochondriích tedy najdeme DNA s menší náchylností na změny, proto je možné vidět díky této DNA dále do minulosti. DNA na Y chromozomu zase podléhá trochu rychlejším, tedy mladším změnám v populaci. Takové malé změny, které se dají již sledovat na DNA, se jmenují Haplotypy. Haplotyp si můžeme představit, jako když se srovnávají různé knihovny a v každé knihovně se otevře stejná kniha a najde se v té knize stejná věta. Dle změn slov ve větě se může pak každý jedinec zařadit do určité skupiny.

Jak bylo řečeno, analýza mitochondriální DNA ukazuje na 7 matek v Evropě v průběhu doby ledové a konci doby ledové. To znamená, že tu bylo mnoho klanů, ale jen 7 klanů se dožilo současnosti. Každý klan měl tedy v minulosti jednu matku, která byla nositelem určité mutace. Periodický úbytek malé populace evropských lovců sběračů si vyžádal velké zúžení genetického profilu, a proto dnes můžeme označit potomky těchto klanů a můžeme rekonstruovat jejich pohyby.

Analýzou Y mužského chromozomu můžeme sledovat časově bližší posuny lidí, protože mutace na nedůležitém úseku Y chromozomu jsou rychlejší, a proto ukazují mladší změny. Společnost Genomag, která provozuje komerční služby analýzy DNA, také aktualizuje své analýzy a zasazuje je do evropského kontextu. Sekvence, které původní obyvatelé Evropy nosí, rozdělil Genomag do 12 skupin, ke kterým přiřadil někdy možná diskutabilní názvy o původu. Platí zásada, že přidělovat sekvence a archeologické doklady k nějakému historickému národu se nedoporučuje, ale pro rychlé zhodnocení s jistou rezervou to je možné.

Šroubovice DNA

Co je populace Evropy, znaky, rozdíly

Na základě nových faktů lze říct, že současná evropská populace může být stará cca 40 000 let. Tedy příchodem nových lovců-sběračů za současného vyhynutí Neandertálců. Od té doby se hlavní část evropské populace vyvíjí více či méně odlišně od zbytku Eurasijské populace a naopak.

Evropu obývá v současné době skupina lidí, kteří se označovali do nedávna za „bílou rasu“, dnes se spíš popisuje antropologickým pojmem Kavkazský typ (politická úlitba bohům, ale naštěstí odpovídá realitě). Evropská populace se může lišit barvou vlasů, očí, tvarem obličeje, robustností nebo gracilností kostry a mírným zabarvením kůže nebo nezabarvením kůže po vystavení ÚV záření. Evropská populace je panmiktická (různé genotypy jsou předávány do další populace, v případě silnějšího přílivu odlišných genotypů se změní vypadnutím těch, co se hůře dědí) s regionálními rysy.

Rozdílnost evropské populace od ostatních se ukazuje při podávání a zkoušení léků na různé choroby (potřeba jiných léků pro populace černých a bílých lidí v USA). Dále se rozdílnost evropské populace od jiných populací ukazuje zásadními rozdíly při implantaci orgánů (evropské orgány se těžko ujímají například u populací arabského světa.

Předchozí názory o původu populací se v podstatě potvrdily. Západní Evropa je tvořena jedním podstatným haplotypem. Severní Evropa je rozdělena na nordickou sekvenci starých seveřanů a ugrofinskou sekvenci. Východ má hlavní zastoupení tzv. slovansko-baltským typem. Balkán zase několik svých typů. Celkově je střední Evropa zastoupena svým specifickým mixem severu, východu, západu a jihu. Jde tedy o Evropskou populaci.

Stěhování národů v Ervropě

České země jako odraz vývoje ve střední Evropě.

Dle frekvence zastoupení všech haplotypů je česká populace nejpodobnější populaci v Maďarsku. To ukazuje na předpoklad, že sice Maďaři mluví jinou řečí, ale jde o populaci v podstatě Velkomoravské říše. Logicky je pak vysoká podobnost na Slovensku (východní a severní SK má dávat trochu jiný výsledek, který mění i celek) a v Rakousku (alpské populace jsou velmi staré a trochu odlišnější). Proto jsou Morava, Čechy, Maďarsko, Slovensko a Rakousko ve své části k sobě přiléhající v podstatě totožné. Poláky a Ukrajince lze tímto označit za největší „Slovano-Balty“. Rusové jsou dle předpokladů složeni převážně ze slovanských a ugrofinských sekvencí. A mají tím blíže k Finům a Pobaltí.

Společným znakem středoevropské populace je, že obsahuje větší či menší podíl tzv. slovansko-baltské sekvence vůči ostatním sekvencím. O něco méně je zde podíl tzv. Italsko-Keltsko-Germánské sekvence, na třetím místě je zhruba tzv. Sardinsko-Basitská spolu s tzv Nordickou sekvencí.. Dále se zde nachází v jednotkách procent: semitská sekvence (židé), staro-kelto-germánská a jiné.

Expanze Slovanů

Možné scénáře vývoje populace Evropy

Evropa zažila mnoho útoků a vpádů zvenčí a ještě více vnitřních válek. Vždy se však podařilo situaci vyřešit, nebo zvrátit na poslední chvíli. Vnitřní konflikty zůstávají „doma“. Problémy vnějších invazí mimo celek Evropy měly velmi těžké následky.

Po poslední invazi islámského světa zbylo na Balkáně velké napětí, které se jen tak nevyřeší.

Proč se obávat o Evropu? 1) Každá populace a kultura má svou cenu. 2) Každé násilné kulturně-etnické změny, mají za následek nárůst napětí a nestability, která dříve či později exploduje (viz Balkán a jiné multietnické konflikty).

V současnosti můžeme počítat se třemi scénáři:

• Bruselská multikulturní politika sociálního inženýrství se povede a populace a kultura Evropy se naprosto změní. Současné tempo přírůstku neevropské populace je tak vysoké, že za 30 let už ovládnou neevropané v čele s muslimy většinu velkých měst na západě Evropy a za 100 let již tyto země budou mít původní populaci a kulturu za marginální vesnickou a nepotřebnou (viz spolky kolem projektu EUROMED 2010-2050 z Bruselu, přesun desítek milionů lidí ze severní Afriky do celé Evropy, již se naplňuje).

Toto je plán tzv. Neomarxistické doktríny „pochod institucemi“ (Benjamin Courase, autor publicista, žijící v Londýně)

• Současná politika bude změněna ve prospěch původních obyvatel. Počet neevropského obyvatelstva se sníží pod 5%. Neevropská populace se bude skládat ze vzdělaných kultivovaných lidí, kteří mají stejný počet dětí jako jejich starousedlí sousedé.

• Současná politická garnitura se udrží déle a napětí v západní a jižní Evropě poroste. Centrální moc bude silou držet všechny známky nespokojenosti až do chvíle, kdy začnou otevřené boje o budoucnost: V Marsej vzniknou velké nepokoje. Velký Muftí pozve své lidi z Maroka, zavelí k útoku proti menšině původních obyvatel. Polsko pošle své dobrovolníky na pomoc a konflikt v již tak slabé Evropě se rozhoří (V. Cílek v pořadu Leonardo na Č. Rozhlas).

•