Beletrie

Básníkův polštář (Ševětínská pohádka)

Narodila se fontána. Vlastně polštář. Jmenuje se „Polštář Šimona Lomnického“, a tvar polštáře opravdu má! A tak Šimon Lomnický z Budče, nekvalitní autor pochybné morálky, takto posmrtně něco udělal pro svůj Ševětín, kde za časů císaře Rudolfa II. po třicet let čepoval pivo. Tento šenkýř nebyl opravdovým básníkem, byl pouze veršotepcem. A oblíbeným společníkem, žijícím dokladem přísloví „kam vitr, tam plášt’“ a člověkem velmi, velmi shánčlivým! Zdá se, jakoby tou krásou tvarů fontány byl zavlečen do městyse Ševětína virus. Ševětín je infikován virem krásy, ze kterého už se bohdá nikdy nevyléčí. „Hezké to je,“ reagoval jsem po tiché otázce ševětínské kostelní věže ‚jak se mi to ted‘ v Ševětíně líbí‘. „Rád se sem budu vracet,“ dodal jsem po chvíli. „Š… š… š…,“ zpívá fontána serenádu pro paní Hajskou, starostku městyse. Městys má starostku, protože alespoň někdo se prostě starat musí. A paní starostka dokonce osobně uklízí náměstí… Pan Hořejší, potomek… Zobrazit více

Smrt učitele Tippla u Chyňavy

Rudolf Böhm nervózně přecházel po světnici malého statku, ve kterém žil se svými rodiči. Občas se zastavil u zatemnělého okna a hleděl do noční tmy, zda se venku něco neděje. Hodiny vedle nástěnného zrcadla ukazovaly ještě dvacet minut do půlnoci a puštěné rádio už po několikáté oznamovalo vyhlášení československé mobilizace. Mobilizační rozkaz se týkal i Rudolfa, který se z presenční služby v čs. armádě vrátil před pěti léty. Ale copak on, stoupenec sudetského vůdce Henleina a uvědomělý Němec, může jít bojovat za stát, který z duše nenávidí? Co ale dělat… Nenastoupí-li, přijdou si pro něj četníci nebo rovnou vojáci a utéci není kam. Obec Brunn – česky Studnice, leží v německém jazykovém ostrově na Jindřichohradecku, v týlu české obranné linie. Pásmo českých bunkrů nikdo nepřejde, aby se tak dostal k hranici…
V rohu světnice u masivního dubového stolu mlčky seděli Rudolfovi rodiče a jeho mladá žena Helga. „Co budeš dělat… Zobrazit více

Ve znamení trojzubce

V pozdním pátečním odpoledni 14. listopadu 1947 vládlo nad Poněšicemi zamračené počasí. Tmavé těžké mraky se v nepříjemném studeném větru převalovaly nad krajinou jeden za druhým a občas z nich spustilo drobné mrholení. Kdo v tento čas nemusel, ten nevylezl z pohodlí svého vytopeného domova, nebo místního hostince. Ani dole u řeky dnes nevysedával žádný rybář, snad ani pytláky dnes nepřemohla lovecká vášeň. A přeci v tento nevlídný čas drncal po staré štěrkové cestě z Poněšic k řece Vltavě, starý rozvrzaný bicykl a na něm poněšický občan Jeremiáš. Namířil si to na četnickou stanici v Purkarci, aby nahlásil ztrátu občanské legitimace a nechal si vystavit potvrzení o ztrátě. Přes víkend čekat nemohl, dnes kvůli tomu nedostal týdenní plat za práci v oboře. Cestou dolů k řece v duchu nadával na svou smůlu a na počasí kterým se teď na večer musí hnát. V prudké zatáčce nad řekou, nedaleko hájovny u Šafaříka, uklouzlo Jeremiášovi na mokré cestě kolo, až s ním málem spadl do mazlavého bláta. Dokázal ale udržet rovnováhu. „Svinský počasí…“ zaklel Jeremiáš už nahlas a otřel si před další jízdou mokré čelo. Mrholilo čím dál víc a voda se mu začínala dostávat i pod kabát. To by bylo aby tenhle výlet neodmarodil. Když Jeremiáš sjížděl dolů k řece, už viděl před sebou hájovnu u Šafaříka, z jejíhož komína stoupal světlý kouř. Zobrazit více

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist