Dva intebrigadisté ve Španělské občanské válce z našeho regionu 5. 1. 2012

O této válce již bylo napsáno a zfilmováno mnoho, ale už se tolik neví, že na straně republiky bojovali i Čechoslováci a dokonce i lidé z našeho regionu. I přes usilovné hledání se nám povedlo zajistit jen několik zmínek o ŠPANĚLÁCÍCH z našeho regionu. Pátrání v kronikách přineslo hubený výsledek.

Dva interbrigadisté z regionu:

Josef Ambrož

Purkarec

Po vyhlášení protektorátu chodili jsme několik týdnů na malou stranu ku starší vdově, pí Terezii Ambrožové( u Mikotů na m.str.) každý večer poslouchat české hlášení z Moskvy, na které jsme se vždy těšili, kde poznávali jsme pravdu o předešlých událostech. Když pak byli na rádiové přijímače nalepeny výstražné nápisy: („Pamatuj, že poslech cizího rozhlasu trestá se káznicí i smrtí“) Tu s ohledem na její osobu museli jsme s poslechem přestat. Jmenovaná měla syna Josefa (20. let) který jako dobrovolník bojoval ve Španělsku proti španělským a německým fašistům aa gestapo se po něm shánělo. Dopisy a různé listiny od něho měla zakopány na zahradě, které se tím velmi poškodily. Jmenovaný se dostal se po porážce Španělské vlády do Mexika kdež dlí doposud…⁴

Josef Pavel

* 18. 9. 1908 Novosedly u Českých Budějovic, + 1973) – český komunistický funkcionář a československý politik
Od svých 21 let pracoval J. Pavel v československém Komsomolu, roku 1932 vstoupil do KSČ. V letech 1935-37 studoval na kominternovské Mezinárodní leninské škole v Moskvě. V letech 1937-39 byl interbrigadistou ve Španělsku (nejprve velitel praporu Dimitrov, později – na frontě u Barcelony – velitel brigády). V letech 1939-43 byl internován v táborech ve Francii a v Anglii; v letech 1943-45 bojoval v čs. bojových jednotkách na Západě.

Roku 1945 začal pracovat v aparátu KSČ – začínal jako organizační tajemník krajského výboru v Ústí nad Labem, od roku 1946 byl vedoucím tajemníkem krajského výboru v Plzni. Roku 1947 byl povolán do Prahy a stal se vedoucím branně bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Odtud usiloval o upevnění a další rozšiřování pozic komunistů ve Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ve dnech únorového převratu byl náčelníkem hlavního štábu Lidových milicí.

Na přelomu 40. a 50. let působil jako náměstek ministra vnitra, generál SNB a krátký čas i jako velitel Pohraniční stráže. Jako jeden z hlavních organizátorů komunistické Státní bezpečnosti (StB) se podstatným způsobem podílel jak na vytváření totalitního režimu tak na jeho brutálních perzekučních akcích. Například už v březnu 1949 vydal rozkaz najít nějaký tábor pro těžší nebezpečné chovance. Stalo se. Už v dubnu byl zřízen svými krutými podmínkami proslulý tábor nucených prací Mírov, kam Svobodovo ministerstvo národní obrany posílalo politicky nepohodlné důstojníky (roku 1952 byli propuštěni se sdělením, že do TNP byli zařazeni neoprávněně).

Na počátku února 1951 se Pavel sám stal obětí systému, který spoluvytvářel. Byl zatčen a po krutých výsleších, kterým jako jeden z mála – zřejmě poučený, o co jde – nepodlehl, byl vězněn v Leopoldově. Ani tam jej neopustila jeho bezmezná fanatická víra a nutkání pomáhat komunistické straně. Podle tvrzení jeho spoluvězně vydal, jako jakýsi neformální vedoucí vězeňských komunistů, následující pokyn: „Nemáme se za žádných okolností spojovat s nepřáteli, se kterými jsme společně zavřeni. Strana nás odsoudila jako trockisty a frakční nepřátelskou skupinu a my jsme povinni před druhými politickými vězni tuto politickou linii dodržovat a nevyvracet“. V říjnu 1955 byl Pavel „občansky i stranicky“ rehabilitován.
Na politickou scénu se na krátký čas vrátil v průběhu „pražského jara“. Po odvolaném ministru Josefu Kudrnovi byl jmenován 8. dubna 1968 ministrem vnitra. Pokusil se o reformu resortu včetně práce rozvědky, a především kontrarozvědky. Ta se měla, místo pronásledování „vnitřního nepřítele“, zaměřit především na skutečnou kontrarozvědnou činnost. Provedl také některé personální změny a svou důvěrnou znalostí resortu byl nebezpečný mnoha pracovníkům StB. Řadou kroků vyvolal krajní nedůvěru sovětských představitelů vůči své osobě – podobně jako v armádě generál Prchlík. Jeho postavení bylo ztíženo také tím, že mu stranické vedení vnutilo jako náměstka Dubčekova kamaráda V. Šalgoviče, o kterém bylo všeobecně známé, že je agentem sovětské tajné policie KGB.

V srpnu 1968 Pavel odmítl sovětskou okupaci a jeho odvolání z funkce bylo jednou z hlavních podmínek „normalizace“ nadiktovaných sovětskou stranou při srpnových čs.-sovětských jednáních v Moskvě. Již 30. srpna 1968 byl nucen podat demisi a ministrem vnitra byl jmenován Jan Pelnář.

Mnou otřásla léta 1932 a 1933, kdy u nás byla jedna třetina nezaměstnaných živitelů rodin. Jako mladí lidé jsme to těžce nesli a chtěli jsme proto něco dělat. Tak jsme psali hesla, chodili po schůzích. Po nástupu Hitlera přišlo válečné nebezpečí. Tak jsme chtěli budit lid, aby si lidé uvědomili, co nás čeká. V těchto zápasech také začala i moje cesta do Španělska.

VS: Interbrigády byly jeden z mála příkladů fungujícího a velmi opěvovaného proletářského internacionalismu. Na stranu interbrigád se totiž nepřidávali jen členové komunistických stran, ale široká fronta, která by se dala pojmenovat jako antifašistická. Takže tam například bojovali rakouští emigranti, původně sociálně demokratičtí příslušníci Schutzbundu. Ti povstali v Rakousku v roce 1934, ale pak museli odejít do exilu. Lidé z Československa nebyli všichni vyloženě členy komunistické strany. Působili tam také interbrigadisté z USA, kde ovšem byl počet komunistů velký.
Spíše však šlo o jeden z příkladů, kdy se na podporu Španělské republiky dokázali sjednotit příslušníci levice, demokratického středu na základě antifašistického boje.
Byli jsme odvoláni Spojenými národy ze španělské vojny a soustředili jsme se na francouzské hranice, abychom odjeli domů. Když jsme byli připraveni na cestu, přišla zpráva, že Barcelona je ohrožena zejména italskými fašistickými vojsky. Byli jsme proto požádáni španělskou vládou o pomoc.
Pamatuji se na shromáždění lidí ve dvoře velkostatku, kteří měli za sebou téměř tři roky války a už se těšili na domov. Řekl jsem jim, že bychom měli jít, jak nám velí poslání interbrigád. Pak jsem řekl, že ti, kteří půjdou, ať jdou na levou stranou, a ti, kteří nepůjdou, na pravou. Dodnes vidím jak se trousili na levou stranu a jak tam zůstalo jen pár lidí. A zařadili se a zase jsme pochodovali k Barceloně. To je jeden nezapomenutelný moment z mého života.
Jinak z dalších významných postav Bezpečnosti po roce 1946 to byl třeba Josef Pavel, který byl únoru 1948 jedním z velitelů lidových milicí.
Pavel byl důstojník, který měl za sebou sovětské vojenské učiliště. Do Španělska tedy odešel už jako sovětský důstojník a velel složkám československých interbrigadistů. Vrátil se se západními jednotkami.
U Pavla bychom se mohli zastavit, protože jeho osud je do jisté míry charakteristický. Pavel se v 50. letech dostane do kolotoče výslechů a procesů. Dlouhou dobu je mučen. Podle toho, co se psalo o 50. letech, je Josef Pavel vydáván jako příklad člověka, kterého se vyšetřovatelům nepodařilo zlomit. Takoví byli dva nebo tři. Španělská zkušenost i zkušenost druhé světové války hrála určitě svou roli v tom, že byl natolik tvrdý. V roce 1968 se stal ministrem vnitra.

Přepis úryvku z dokumentu Ministr Pavel (režie Ladislav Kohout, 1968):
„Hovoří Josef Pavel (interbrigadista a ministr vnitra v roce 1968): Někteří říkají, že se přiznali pod vlivem drog, jiný zase říká, že ho nakonec přesvědčili, že je to v zájmu strany. Všechno jsem to prožil a jsem toho názoru, že to závisí nejen od morálního fondu, ale také od fyzického fondu člověka.
Při vyšetřování je hranice. Když se vyčerpají všechny fyzické a duševní síly, člověk se stává loutkou těch, kteří ty věci inscenovali. Jsem voják. Velmi mnoho jsem prožil. Snad to byly moje tvrdé zkušenosti z války, které na jedné straně ze mě dělaly humanistu a na druhé straně tvrdého bojovníka proti zlu.“⁵

Španěláci a jejich osudy jsou dodnes vystaveny nezájmu, někteří by na ně nejraději zapoměli navždy. Pokud víte a znáte osudy některých Španěláků, napište…