Vražda francouzského vojáka v Dunajovicích
Písnička o vraždě
V Dunajicích je nouze…
V Dunajicích je nouze, zabili tam Francouze… zpívá se v jihočeské zlidovělé písničce. Možná je vám povědomá především díky coververzi Pavla Lohonky Žalmana z roku 1992. Přestože je píseň s největší pravděpodobností umělá, neznáme jejího autora. Díky konkrétnímu obsahu však přesně víme, kdy a kde vznikla.
V textu se ve zkratce hovoří o tom, že v Dunajicích (Dunajovicích) zabili a okradli francouzského vojáka, který u sebe neměl nic víc než růženec, zakopali ho ve Slověnicích a dostali se za to před soud do Třeboně. Pro nedostatek důkazů byli osvobozeni. Kdo? To už písnička neprozrazuje. Naštěstí má reálný základ a více podrobností se dochovalo v třeboňském archivu.
Příběh se odehrál v lednu roku 1806, v průběhu napoleonských válek. 26. prosince předchozího roku byl rakouský císař František I. nucen uzavřít po prohrané bitvě u Slavkova v Bratislavě potupný mír s Napoleonem, který pro Rakousko znamenal vysoké reparace. Rakousko muselo Francii postoupit Benátsko, Istrii, Dalmácii a část Tyrolska. V konečném důsledku pak situace vyvrcholila v srpnu roku 1806, kdy se František I. vzdal titulu německého císaře a ohlásil konec Svaté říše římské národa německého. Postoj Rakušanů (tedy i Čechů) k Francouzům je z této situace jasně patrný – nebylo horšího nepřítele. Bohužel, jak už to tak ve vysoké politice bývá, nejvíce na ni doplatili ti, kteří za nic nemohli – vojáci, s nimiž si vysoce postavení důstojníci postrkovali jako s figurkami na šachovnici, a prostí lidé, které armády, proudící jejich vesnicemi a městy, většinou zcela ožebračily. V tomto nepřátelském ovzduší přišel 19. ledna 1806 do Dunajovic ze směru od Lomnice nad Lužnicí zubožený francouzský voják. Francouzské jednotky, které operovaly na jihočeském území, se v té době stahovaly k Českým Budějovicím, voják se z neznámé příčiny ztratil svým druhům. Podle toho, v jakém byl stavu, zřejmě nestačil tempu pochodu. Zachovalo se množství zpráv o nemocných vojácích, ve větších městech byly zřizovány prozatímní lazarety. Voják naříkal, spínal ruce, ale Dunajovičtí neuměli francouzsky, takže mu nerozuměli ani slovo. Poslali proto pro vysloužilého kanonýra Nečase, který se za svou desetiletou službu v armádě naučil trochu německy i francouzsky. Toho pak voják prosil, aby ho dopravil do Lišova, kam odtáhl jeho regiment. Nečas došel pro sedláka Fíčka, Fíček naložil nemocného Francouze na vůz, vzal si od něho jeden zlatý a vezl jej do Lišova. Ne však obvyklou cestou přes Miletín, ale oklikou kolem lesa Doubravy u Slověnic. Kdyby chudák voják tušil, co jej čeká, a kdyby věděl, že z Dunajovic do Lišova je to jen něco málo přes sedm kilometrů, určitě by se byl raději třeba i doplazil vlastními silami.
U lesa dohonili vůz tři předem domluvení lupiči z Dunajovic – osmapadesátiletý sedlák Antonín Dolejšek, sedmadvacetiletý tkadlec Josef Fix a osmatřicetiletý vysloužilý kanonýr Ondřej Nečas, Fíčkův podruh a nádeník. Stáhli nebohého vojáka z vozu, „oklešťkem“ ho utloukli a o všechno oloupili, takže na něm zbyla jen košile. Nečas ještě vojáka probodl jeho vlastním bajonetem. Když to viděl Fíček, práskl do volů a ujel.
Vražda se ale zanedlouho „provalila“. Sedláka Fíčka zřejmě trápilo svědomí a na veřejnosti vynadal Nečasovi do zabijáků a zlodějů. Dunajovický rychtář Matěj Marek oznámil podezření na spáchání násilného činu na vrchnostenský úřad v Třeboni. Co se však nestalo? Úřady nechtěly s celou věcí vůbec nic mít a snažily se ji dokonce ututlat. Nakonec se viníci přece jen dostali před soud a po zapírání, ve kterém vynikal zejména Nečas, se přiznali. Za hlavního organizátora vraždy byl označen sedlák Dolejšek, který vypovídal, že vojáka zabil ze msty za to, že mu Francouzi a Bavoráci způsobili škodu na majetku. Musel však přiznat, že zavražděného neznal a konkrétně přímo proti němu nic neměl. Lup, kvůli kterému nebohý
Francouz přišel o život, sestával z „tonejstru“¨(zkomolený výraz pro tornistr – tornu), „šnopsoku“ (dalšího většího zavazadla s výstrojí), v němž měl voják rezervní zásoby prádla, šatů a bot; třiceti šesti krejcarů a velkých stříbrných hodinek. Text písničky, který mluví o tom, že „nebohý ten mládenec neměl nic než růženec“, se tedy liší od skutečnosti.
Třeboňský vrchnostenský soud poslal všechny obviněné ke krajskému kriminálnímu soudu v Českých Budějovicích, který provedl doplňující výslechy a dal prohledat jejich obydlí. Při prohlídkách byly nalezeny některé uloupené věci, tedy jasný důkaz. 23. září, po více než půl roce od vraždy, vynesl soud rozsudek: obžalovaní jsou povinni uhradit náklady spojené se soudním řízením, vyšetřování však bylo zastaveno pro „nedostatek zlého úmyslu“. Apelační soud v Praze 6. října rozsudek potvrdil. V tomto případě tedy text písně „…zase byli puštěný“ souhlasí, nikoliv však proto, že „nebylo důkazů“. Důkazů bylo dost, ale jak je vidět, naprosto zbytečných. Krutý čin je neomluvitelný, vražda vždy zůstane vraždou, jistou polehčující okolností by snad mohla být zmíněná „nouze“. V průběhu napoleonských válek byla velká bída, obyvatelé vsí byli nuceni poskytovat vojsku vlastní zásoby obilí i potravin, přípřeže koní, museli „spřátelené“ vojáky, převážně Rusy, ubytovávat ve svých staveních. Často se stávalo, že vojáci uloupili, co jim přišlo pod ruku, a nechali zbídačené obyvatelstvo svému osudu, nezřídka doslova umírat hladem. Přestože za loupežnou vraždu bývaly udělovány tvrdé tresty, podepsala se v tomto případě zřejmě na mírném rozsudku zmíněná politická situace. Voják byl cizinec, příslušník nepřátelského vojska. Kdo byl nešťastný mladý Francouz zůstalo neobjasněno. Jeho tělo bylo uloženo na nový slověnický hřbitov. Stejně tak se nepodařilo odhalit další sloky písničky, kterou Karel Weis označil pouze za torzo. Zpíval mu ji ve dvacátých letech minulého století devadesátiletý Václav Mácha z Dunajovic, který už si jen těžce vybavoval slova.
Světská spravedlnost byla tentokrát slepá, vrazi zůstali nepotrestáni. Nešťastný příběh zachytila alespoň písnička. Kdo ví, jestli ji Dunajovičtí nesložili na truc bezohledným delikventům, aby jim navždycky připomínala jejich ohavný čin.
Písnička o vraždě
V Dunajicích je nouze…
V Dunajicích je nouze, zabili tam Francouze… zpívá se v jihočeské zlidovělé písničce. Možná je vám povědomá především díky coververzi Pavla Lohonky Žalmana z roku 1992. Přestože je píseň s největší pravděpodobností umělá, neznáme jejího autora. Díky konkrétnímu obsahu však přesně víme, kdy a kde vznikla.
V textu se ve zkratce hovoří o tom, že v Dunajicích (Dunajovicích) zabili a okradli francouzského vojáka, který u sebe neměl nic víc než růženec, zakopali ho ve Slověnicích a dostali se za to před soud do Třeboně. Pro nedostatek důkazů byli osvobozeni. Kdo? To už písnička neprozrazuje. Naštěstí má reálný základ a více podrobností se dochovalo v třeboňském archivu.
Příběh se odehrál v lednu roku 1806, v průběhu napoleonských válek. 26. prosince předchozího roku byl rakouský císař František I. nucen uzavřít po prohrané bitvě u Slavkova v Bratislavě potupný mír s Napoleonem, který pro Rakousko znamenal vysoké reparace. Rakousko muselo Francii postoupit Benátsko, Istrii, Dalmácii a část Tyrolska. V konečném důsledku pak situace vyvrcholila v srpnu roku 1806, kdy se František I. vzdal titulu německého císaře a ohlásil konec Svaté říše římské národa německého. Postoj Rakušanů (tedy i Čechů) k Francouzům je z této situace jasně patrný – nebylo horšího nepřítele. Bohužel, jak už to tak ve vysoké politice bývá, nejvíce na ni doplatili ti, kteří za nic nemohli – vojáci, s nimiž si vysoce postavení důstojníci postrkovali jako s figurkami na šachovnici, a prostí lidé, které armády, proudící jejich vesnicemi a městy, většinou zcela ožebračily. V tomto nepřátelském ovzduší přišel 19. ledna 1806 do Dunajovic ze směru od Lomnice nad Lužnicí zubožený francouzský voják. Francouzské jednotky, které operovaly na jihočeském území, se v té době stahovaly k Českým Budějovicím, voják se z neznámé příčiny ztratil svým druhům. Podle toho, v jakém byl stavu, zřejmě nestačil tempu pochodu. Zachovalo se množství zpráv o nemocných vojácích, ve větších městech byly zřizovány prozatímní lazarety. Voják naříkal, spínal ruce, ale Dunajovičtí neuměli francouzsky, takže mu nerozuměli ani slovo. Poslali proto pro vysloužilého kanonýra Nečase, který se za svou desetiletou službu v armádě naučil trochu německy i francouzsky. Toho pak voják prosil, aby ho dopravil do Lišova, kam odtáhl jeho regiment. Nečas došel pro sedláka Fíčka, Fíček naložil nemocného Francouze na vůz, vzal si od něho jeden zlatý a vezl jej do Lišova. Ne však obvyklou cestou přes Miletín, ale oklikou kolem lesa Doubravy u Slověnic. Kdyby chudák voják tušil, co jej čeká, a kdyby věděl, že z Dunajovic do Lišova je to jen něco málo přes sedm kilometrů, určitě by se byl raději třeba i doplazil vlastními silami.
U lesa dohonili vůz tři předem domluvení lupiči z Dunajovic – osmapadesátiletý sedlák Antonín Dolejšek, sedmadvacetiletý tkadlec Josef Fix a osmatřicetiletý vysloužilý kanonýr Ondřej Nečas, Fíčkův podruh a nádeník. Stáhli nebohého vojáka z vozu, „oklešťkem“ ho utloukli a o všechno oloupili, takže na něm zbyla jen košile. Nečas ještě vojáka probodl jeho vlastním bajonetem. Když to viděl Fíček, práskl do volů a ujel.
Vražda se ale zanedlouho „provalila“. Sedláka Fíčka zřejmě trápilo svědomí a na veřejnosti vynadal Nečasovi do zabijáků a zlodějů. Dunajovický rychtář Matěj Marek oznámil podezření na spáchání násilného činu na vrchnostenský úřad v Třeboni. Co se však nestalo? Úřady nechtěly s celou věcí vůbec nic mít a snažily se ji dokonce ututlat. Nakonec se viníci přece jen dostali před soud a po zapírání, ve kterém vynikal zejména Nečas, se přiznali. Za hlavního organizátora vraždy byl označen sedlák Dolejšek, který vypovídal, že vojáka zabil ze msty za to, že mu Francouzi a Bavoráci způsobili škodu na majetku. Musel však přiznat, že zavražděného neznal a konkrétně přímo proti němu nic neměl. Lup, kvůli kterému nebohý
Francouz přišel o život, sestával z „tonejstru“¨(zkomolený výraz pro tornistr – tornu), „šnopsoku“ (dalšího většího zavazadla s výstrojí), v němž měl voják rezervní zásoby prádla, šatů a bot; třiceti šesti krejcarů a velkých stříbrných hodinek. Text písničky, který mluví o tom, že „nebohý ten mládenec neměl nic než růženec“, se tedy liší od skutečnosti.
Třeboňský vrchnostenský soud poslal všechny obviněné ke krajskému kriminálnímu soudu v Českých Budějovicích, který provedl doplňující výslechy a dal prohledat jejich obydlí. Při prohlídkách byly nalezeny některé uloupené věci, tedy jasný důkaz. 23. září, po více než půl roce od vraždy, vynesl soud rozsudek: obžalovaní jsou povinni uhradit náklady spojené se soudním řízením, vyšetřování však bylo zastaveno pro „nedostatek zlého úmyslu“. Apelační soud v Praze 6. října rozsudek potvrdil. V tomto případě tedy text písně „…zase byli puštěný“ souhlasí, nikoliv však proto, že „nebylo důkazů“. Důkazů bylo dost, ale jak je vidět, naprosto zbytečných. Krutý čin je neomluvitelný, vražda vždy zůstane vraždou, jistou polehčující okolností by snad mohla být zmíněná „nouze“. V průběhu napoleonských válek byla velká bída, obyvatelé vsí byli nuceni poskytovat vojsku vlastní zásoby obilí i potravin, přípřeže koní, museli „spřátelené“ vojáky, převážně Rusy, ubytovávat ve svých staveních. Často se stávalo, že vojáci uloupili, co jim přišlo pod ruku, a nechali zbídačené obyvatelstvo svému osudu, nezřídka doslova umírat hladem. Přestože za loupežnou vraždu bývaly udělovány tvrdé tresty, podepsala se v tomto případě zřejmě na mírném rozsudku zmíněná politická situace. Voják byl cizinec, příslušník nepřátelského vojska. Kdo byl nešťastný mladý Francouz zůstalo neobjasněno. Jeho tělo bylo uloženo na nový slověnický hřbitov. Stejně tak se nepodařilo odhalit další sloky písničky, kterou Karel Weis označil pouze za torzo. Zpíval mu ji ve dvacátých letech minulého století devadesátiletý Václav Mácha z Dunajovic, který už si jen těžce vybavoval slova.
Světská spravedlnost byla tentokrát slepá, vrazi zůstali nepotrestáni. Nešťastný příběh zachytila alespoň písnička. Kdo ví, jestli ji Dunajovičtí nesložili na truc bezohledným delikventům, aby jim navždycky připomínala jejich ohavný čin.
Ami
1. V Dunajicích je nouze
Dmi
zabili tam Francouze
G
v Zloběnicích jen taktak
C
museli ho zakopat
Dmi G Ami
z toho je velká nouze
2. Když ho v lese zabili
hned ho vyšacovali
nebohý ten cizinec
neměl nic než růženec
a pro ten ho zabili
3. A ty, co ho zabili
vyslejchaný pak byli
u třeboňskýho soudu
nebylo však důkazů
zase byli puštěný
text: Žalman: Zabitý Francouz, text zaznamenal sběratel Karel Weis
