Chování obyvatelstva k německým vojákům od května do června 1945 v regionu Severní Českobudějovicko 28. 6. 2011

V kronikách obcí našeho regionu jsou tyto události dobře popsány a lze z nich vyčíst i dobovou atmosféru.

Mnoho nám mohou také vypovědět očití svědkové a skrovné písemné záznamy osobního charakteru.

Začněme farní pamětní knihou ze Ševětína. Tato kronika je psána velmi citlivě, jakákoliv interpretace by byla jen na škodu, proto uvádíme původní text:

„Nejsmutnější pohled hrůz válečných jsem viděl 12 V., kdy v parném dnu po zdejší silnici vedli Rusové celé tisíce něm.vojáků do zajetí směrem k Českým Budějovicím. Někteří vojáci padali žízní a vyčerpáním. Někteří šlechetní osadníci podávali jim vodu, místy se však našly i lidské hyeny čekající, až některý uhyne, aby mu mohli aspoň boty stáhnout. Nikdy bych nevěřil,že i v našem národě vcelku oproti jiným ušetřeném válečných hrůz se najdou takové černé skvrny.“

Pan farář zde vystihl klady i zápory chování místního obyvatelstva. Je však nutno podotknout, že na námi sledovaném území jsou zaznamenány pouze vzácné případy, kdy mrtvým byly odňaty boty.

(V Dolním Bukovsku 13.5. byly takto boty odňaty Rusy zastřelenému zajatci, v Dyníně obyvatel chudobince donutil zajatce vydat obuv, v Březnici u Týna nad Vltavou byli zastřeleni Rusy tři vojáci, které místní chudý zakopal na mrchovišti, za odměnu si mohl vzít pláště a obuv vojáků)

Jen na okraj je nutno zdůraznit, že k těmto praktikám se uchylovali lidé v nouzi, kteří si boty nemohli dovolit koupit.

Vraťme se však zpět k pochodu zajatců. Ten v Ševětíně zastavil u hřbitova, na zahradě čp. 165, zde hospodyně velitele transportu pozvala na jídlo do domu a na zahradu tajně přinesla jídlo zajatcům. Transport pokračoval dále do Chotýčan, kde se pod dnešním ZD nacházelo shromaždiště zajatců.

Z této vsi na tento pochod pochází vzpomínka pana F.(nar. 1931):

„Bylo parno a Rusové táhli Němce do zajetí, bylo mi jich líto, tak jsem jednomu dal hrneček s vodou, ale ten Rusák, co je hlídal, začal na mě řvát, vytrhl mi ten hrneček a hodil po mě kýblem“.

I po skončení pochodů zajatců se v okolí Chotýčan a Ševětína nacházeli roztroušené jednotky i jednotlivci Wehrmachtu.

Pan Š. z Mazelova vzpomíná:

„Po válce jsem pracoval na poli s příbuznýma, když tu jsem viděl Němce jak jde po poli a pušku přes rameno. Hned jsme ho zajali a odebrali jsme mu zbraň, kterou jsme odevzdali na obecním úřadě. Pak jsem Němce vedl do zajetí v Ševětíně. Místo aby mlčel, celou dobu až do Ševětína nadával na vůdce a válku, až mě z něj bolela hlava“.

Stejně tak civilisté z Vitína zajali německého vojáka u železničního viaduktu u stanice Chotýčany. Tento se nechal zajmout a bez použití násilí byl doveden do zajetí v Chotýčanech.

Dle Pamětní knihy obce Kolný byla podobným způsobem zajata větší skupina vojáků:

„ V lesích u hájovny Bezpalec chytlili lidé ze Lhotic a Kolného 17 vojáků a předali je Rudé armádě v Lomnici nad Lužnicí. V nocích bylo hlídkování s četníky a hlídkami z vesnic.“

Jediného doloženého případu fyzického násilí vůči zajatcům se dopustil ve Vitíně místní občan, který zbil nezletilého vojáka opaskem přes obličej za to, že u sebe schovával samopalový náboj. Pak byl mladík propuštěn a odešel směrem k Chotýčanům.

V našem regionu došlo také k několika exekucím zajatců, které však provedli vojáci Rudé armády. Například ve Valášku bylo zastřeleno 6 vojáků Wehrmachtu.Tato exekuce je již podrobně popsána v článku Ševětínsko a válečná léta 1944 – 45, omezíme se však na určité okamžiky důležité pro tento článek. Někteří místní občané, tlumočník a starosta obce Ševětín byli proti popravě, s tím, že se jedná o bezbrané zajatce, se kterými se musí nakládat podle mezinárodního práva. Diskuzi nad popravou ukončili Rusové tím, že starostu postavili k Němcům. Ten byl po zásahu tlumočníka zachráněn, zajatci nikoli. Hlídka RA pak provedla prohlídku celého lesíku a nalezla čerstvé potraviny jako mléko a brambory, které tam vojákům Wehrmachtu nosili lidé z Mazelova. Na místě hrobu německých vojáků se krátce po válce objevily kříže a květiny.

Stejně tak ve Velechvíně, kde se ke konci května 1945 oběsila v lese Němka Jungwirtová a byla na místě pochována, byly na okolní stromy rozvěšeny svaté obrázky. Jejich pozůstatky byly na stromech patrné ještě před deseti lety.

V této době šel i jiný proud zajatců směrem od Bechyně. Kupříkladu v Březnici u Týna nad Vltavou vedli Rusové zajatce směrem na Záhoří, zde byli tři vojáci zastřeleni, když je místní nechali napít ze studny u cesty. V noci jeden ze zajatců uprchl a schoval se ve stodole. Jednalo se o českého Němce. Našla jej selka při krmení a nechala ho vyspat ve slámě. Druhý den se vrátil a donesl jí teplé Jägrovo prádlo.

Dle obecní kroniky Sudoměřic, byla na konci války ve vsi zajata skupina asi 15ti vojáků, kteří vyčerpáním padali do mdlob, proto je místní po ošetření odvezli na vozech do shromažďovacího tábora u Bechyňského mostu. V Roudné u Soběslavi dle pamětníka pana S. (nar. 1925) byli zesláblí zajatci přes protesty ruského doprovodu napojeni a nakrmeni jeho strýcem a tetou, kteří jim podávali velké množství vařených brambor.

Po odeznění pochodů zajatců se i nadále po lesích nějací vojáci schovávali. Podle výpovědi pana H. (nar.1935) byl v lesích u Dolního Bukovska jeden voják zajat četnickou hlídkou. Po dvou dnech vězení v místní radnici byl odveden k soudu ve Veselí nad Lužnicí.

Dle hosínské kroniky v přesněji neuvedeném datu v květnu 1945 hlásil železniční zaměstnanec František Kaňka, že v noci zahlédl nějaké postavy na dvorku. Hosínští občané uspořádali hon a v „Obůrce“ a „Příkřici“ nalezli několik německých vojáků, které odzbrojili a odvedli do Českých Budějovic.

Jiní vojáci, kteří padli do rukou Rusů, takové štěstí neměli.

Takovýchto zpráv se však v našem regionu nachází více. Po skončení války byli mnozí váleční zajatci přidělováni místním sedlákům na výpomoc v zemědělství. V Ševětíně dodnes známe jmenovitě dva takové zajatce, jak o tom vypráví pan V. (nar. 1937):

„Ihned po válce z nedostatku pracovních sil byli do vesnic dáváni na práci váleční zajatci. Do Ševětína jich přišlo 12. „U Čapků“ byli dva Helmut a Wilhelm, oba byli studenti, jeden však pocházel ze statku a proto jezdil plavit koně, pro obilí, všechno měl dovoleno a mohl se volně pohybovat. Na sobě měli uniformy, ale bez všech distinkcí. Po večeři se vždy scházeli u rodičů a jelikož strýc uměl německy a rozděloval práci, tak překládal. Po večerech zpívali písničky, povídali si. Po měsíci byli odsunuti za hranice“.

Dle vyprávění pana Z. a pana D. ze Lhotic byli bývalí vojáci také dáni k práci v dolech.

Starat se o ně a hlídat je měl Kročák ze Lhotic, který jim však mnoho přídělů upíral (snad proto, že jeho dcera žila s Vilémem Kajerem, kterého 5. 5. 1945 Němci zastřelili, viz článek Pomník Viléma Kajera). Po práci měli volno a mohli se volně pohybovat. Jeden z Němců chodil pracovat až do Kolného k sedlákovi Novotnému. Pomáhal mu na statku, v lese dobýval pařezy. Vždy dostal dobře najíst a napít. Když se již voják měl vracet do Německa, nechal mu sedlák ušít nový oblek, aby nešel domů v potrhané uniformě. Jak to jen bylo možné, vracel se do Čech i s manželkou.

V Purkarci se zajatec, přidělený k sedlákovi J. Raitingerovi, Rudolf Bosch (14.2.1914 Hamburg – 11.7.1946 Purkarec), utopil ve Vltavě při plavení koní, pohřben byl u kostela v Purkarci na náklady zmíněného sedláka.

Úvaha místo závěru:

Pokud se na náš region podíváme a zkusíme se dopátrat, jaké bylo skutečné chování místního obyvatelstva k válečným zajatcům, musíme uznat, že na rozdíl od jiných regionů se v tom našem našlo více obětavých a soucitných lidí, než bychom se mohli domnívat. Odlišná situace byla ve větších městech, kde jsou zprávy o exesech na zajatcích známé. Několik zmínek, kdy měli být vojáci zabiti místním obyvatelstvem, se nepotvrdilo, proto jsme je do tohoto článku nezahrnuly. Jsou však uvedené v rubrice „Vzpomínky pamětníků“.

Pracujeme zde pouze s potvrzenými údaji a hodnověrnými pamětníky, jejichž výpověď byla ověřena i jinými pamětníky. Je proto nutné si položit otázku, proč se dnes šíří o tomto období tolik lží? Dnešní doba a média jsou plná redaktorů, kteří operují většinou s neověřenými fabulacemi nebo s informacemi, které jsou chybně interpretovány. Naším cílem je ukázat, že studiem mikroregiónů se spoluutváří celkový pohled na problematiku konce války, a tím i na „pravdu“.