Banderovci v Olešníku

schranka015

Ilustrační foto

O banderovcích ( UPA) bylo již napsáno mnoho, omezíme se proto na situaci, která má přímo důsledky pro naše historické země. Na Slovensko začaly banderovské skupiny pronikat z Polska, kde polská armáda prováděla operaci Visla, která měla za úkol zničit tyto skupiny. Československé ozbrojené síly nebyly na tuto situaci připraveny, což dosvědčuje i skutečnost, že banderovci obsadili 33 slovenských vesnic. Po jejich postupné likvidaci pronikaly malé skupinky dále do Čech přes Moravu[1]. V roce 1947 bylo vytvořeno mnoho míst, odkud orgány státní moci měly ve spolupráci s místními civilisty chytat banderovce. V blízkosti našeho regionu, na Soběslavsku, proti banderovcům do lesů vyrazili i dobrovolní hasiči. Některá hlášení o pohybech těchto skupin však byla smyšlená a falešní oznamovatelé byli po odhalení hnáni k zodpovědnosti. Existuje však mnoho případů, kdy oznamovatelé masírováni zprávami v tisku reagovali neprozřetelně a hlásili jakéhokoliv pobudu, jako např. v Zámostí, kde byl v noci spatřen jakýsi neznámý chodec u nádraží[2].

schranka01 (1)

Ukázka dobového tisku

Na stíhání banderovců byly organizovány tzv. „Létací oddíly SNB“. V jižních Čechách bylo zřízeno velitelství „Rudolf“, kterému na Českobudějovicku a Táborsku podléhaly tyto oddíly: České Budějovice, Mezimostí, Jindřichův Hradec, Stráž nad Nežárkou, Trhové Sviny, Nové Hrady, Třeboň, Kaplice, Kamenice nad Lipou, Počátky, Deštná, Černovice, Pacov. Ze svých stanovišť byli muži létacích oddílů nasazováni do potřebného prostoru. Oddíl tvořil důstojník a 30 mužů. Na Moravě i v Čechách bylo stanoveno několik linií, tvořených především vodními toky, které měly být maximálně střeženy aby se banderovcům přes ně nepodařilo projít. V jižních Čechách to byly řeky Lužnice a Vltava. Muži létacích oddílů nepřetržitě střežili mosty, brody a další místa vhodná k překročení řeky. Jak se ale ukázalo, tato opatření příliš úspěšná nebyla a banderovcům se dařilo pronikat dál. To bylo zapříčiněno především nezkušeností mladých příslušníků létacích oddílů SNB, často bez výcviku. Muži na sebe zbytečně v noci upozorňovali, nedodržovali zásady konspirace a také nebyli uvyklí dlouhodobějšímu pobytu v terénu, což se především na podzim projevilo vysokou nemocností. Také otázka výzbroje byla problematická, létacím oddílům byly dodávány zastaralé německé a ruské zbraně, se kterými příslušníci neuměli zacházet, případně o ně nedokázali náležitě pečovat a nevědomky je tak poškozovali. V roce 1947 stále ještě byly létací oddíly vystrojovány kořistními německými uniformami a výstrojí, což způsobovalo, že si je místní obyvatelstvo často pletlo se samotnými banderovci. Na Moravě dokonce došlo omylem k přestřelce mezi muži létacího oddílu a jednotkou čs. armády[3].

snimek-003

Dobový tisk

Před tím, než si popíšeme cestu tříčlenné skupiny banderovců, kterou se nám podařilo zmapovat, zmiňme další známé případy přechodu banderovců naším regionem: Dne 1. října 1947 proběhla akce proti třem příslušníkům UPA u Ledenic, okres České Budějovice, skončila 2. října v 18:00 hod. bez výsledku.

Některé skutečné přechody banderovských skupin byly zaznamenány v okolí Českého Krumlova a to 3. října. Tento den vnikla 14. členná skupina do obce Žumberk.

Dva Banderovci navštívili 10. října mlýn Dražičky u Tábora. Do akce byl vyslán pohotovostní oddíl z Českých Budějovic. Dále byla vyslána doDražic 2členná hlídka, aby prošla silnicí Dražice – Bor – Oltyně. Ve 20:10 přepadla obec Kondrač u Trhových Svinů větší skupina UPA a jedna žena.

U Temelína byli spatření dva muži.Tři Banderovci se pohybovali jižně od Třeboně, proto hlídky SNB učinily zábranu ve směru Mladošovice – Hrachoviště – Kojákovice. Již 5. září 1947 byl zajat banderovec v Borkovicích na Třeboňsku. 14. listopadu 1947 byl nalezen utonulý banderovec u Soběslavi. K přestřelce se dvěma banderovci došlo 17. října 1947 u Stojčína na Jindřichohradecku. Oba nakonec spáchali sebevraždu, jeden z nich byl těžce zraněný převezen do českobudějovické nemocnice. Zajímavostí je, že dvojice byla vyzbrojena čs. lehkým kulometem ZB26 a pistolemi DUO ráže 6,35, rovněž české výroby[4].

Konečně přistupme k popisu událostí z 15. listopadu 1947 v Olešníku. V listopadu 1947 se na území jižních Čech dostaly zbytky sotni UPARizun[5]. Sotňa nesla jméno po svém původním veliteli Wasylu Andrusiakovi, který si nechal říkat Rizun (ukrajinsky „řezník“) a který byl zavražděn agentem NKVD již 24. února 1946. Narodil se 25. února 1916 v rodině se sedmi dětmi na území Polska. Do organizace ukrajinských nacionalistů vstoupil v roce 1932. Jako student byl zatčen Poláky za šíření protipolských letáků. Na začátku druhé světové války uprchl do Vídně a po napadení SSSR Německem, vstoupil do ukrajinské dobrovolnické jednotky – Legie Roland. Zajímavostí je, že tato legie byla německou stranou vystrojena kompletními čs. uniformami. Po té, kdy ukrajinští dobrovolníci pochopili, že Hitler nedovolí vyhlášení samostatného ukrajinského státu, přešel Rizun k ukrajinské povstalecké armádě, kde se stal v hodnosti plukovníka velitelem sotni. Je viněn polskou stranou z vražd polského obyvatelstva na východní Haliči při etnických čistkách, kterých se zde tehdy dopouštěly obě strany navzájem[6].

clipboard01

Hospoda „U Šafaříka“ zanikla před vybudováním Hněvkovické přehrady

Jako první v našem regionu, se s příslušníky sotni Rizun setkal poněšickýobčan Jeremiáš, který jel na kole do Purkarce. V místě nad  hájovnou „UŠafaříka“ byl zastaven mužem z této sotni, který jej po vizuální prohlídce propustil[7].  Skupinka tří příslušníků UPA, se večer v pátek 14. listopadudostala k hájovně „U Šafaříka“, v údolí Vltavy západně od Poněšic, kdetehdejší majitel provozoval plaveckou hospodu a převoznictví.  Zdepřeřezali telefonní kabel, nechali se od hajného pohostit a následněpřevézt na loďce na západní břeh Vltavy pod Karlovým hrádkem[8]. Odřeky postupovali zprvu přímo na západ, ale brzy z tohoto směru uhnulijižnějším směrem. To byla osvětčená taktika banderovců, pokud někdepožádali o jídlo a nechali si ukázat cestu dál, zprvu šli jedním směrem a vechvíli, kdy je nemohl nikdo vidět, ze směru uhnuli aby se tak vyhnulijednotkám SNB či armády, které se je pokoušely zadržet. Námi sledovanátrojice pravděpodobně došla na okraj hlubocké obory k hájovně „Stará obora“, kde v lesním úkrytu přečkali den. Banderovci se snažilipostupovat vždy jen v noci. Po oznámení přepadu hájovny „U Šafaříka“na SNB, pátral po banderovcích „létací oddíl SNB“, ale marně. PříslušníciSNB také varovali obyvatelstvo v okolí a ve směru předpokládanéhopostupu banderovců.

Večer v sobotu 15. listopadu 1947, kdy silně pršelo, trojice postupovalapřes les „Malá blana“ a opustila jej východně od Olešníku v místech, kdese tehdy nacházely lignitové doly. Zamířili ke statku na Ovčíně, který bylale celý zamčený a tak alespoň prolezli půdu statku, na které ale žádnépotraviny ani nic jiného co by se jim mohlo hodit, nenalezli. Obešli potéOlešník přes lignitové doly na jihozápadní okraj obce, kde nějakou dobupozorovali stavení čp. 79[9]. V něm žili manželé Kocourkovi se synemJanem, dcerou a jejím přítelem Stanislavem Mothejlem. V Olešníku v tédobě fungoval v hostinci „U Kalošů“ biograf a večer 15. listopadu 1947byl promítán film, na jehož promítání odešla slečna Kocourková s přítelem. Krátce po té banderovci překonali plot a blížili se k domu. Třípostav, které ve tmě lezou přes plot si přes okno všiml sedlák JanKocourek. Banderovci poté, co vnikli do domu, požadovali aby jim paníKocourková uvařila nějaké teplé jídlo, studené prý nechtěli. Všichni třibyli údajně důstojníci a příslušníci jakéhosi štábu. Jeden z nich uměl dobřečesky a dokázal se s Kocourkovými domluvit. Nejméně dva z vetřelcůbyli ozbrojeni samopaly a zřejmě všichni také pistolemi. Banderovci septali kam šli jejich dvě děti, které ze svého úkrytu viděli. Kocourková jimodpověděla, že děti šli do kina. Janu Kocourkovi st. se podařilo nenápadněvytratit a oknem se dostat ven na ulici. Podle jiné verze běžel Jan Kocourek pro pomoc ihned jakmile v zahradě spatřil neznámé postavy a Kocourková řekla banderovcům, že její muž spí nahoře v patře, o čemž se již banderovci nešli přesvědčit[10].

snimek-002

Dům Kocourkových v Olešníku

Jan Kocourek doběhl do kina, kde zburcoval své sousedy. Mezi divákybyl zrovna i místní příslušník SNB strážmistr Plášil, který v obci žil sesvou ženou. Plášil byl právě v uniformě a měl u sebe služební pistoli. Lidé se ihned vydali Kocourkově rodině na pomoc. Místní občan Jan Hovorka– domkář z čp. 53 se doma ozbrojil starou pistolí z války. Jako první dokuchyně domu čp. 79 vkročili Jaroslav Trnka a Stanislav Mothejl, kteřízřejmě zprvu zprávy o přepadení domu nebrali moc vážně. Banderovci seihned chopili zbraní, ale paní Kocourková je přesvědčila o tom, že jde očleny rodiny a tím je uklidnila. Další do místnosti vkročil Jan Hovorka astrážmistr Plášil. Hovorka s pistolí v ruce vyzval banderovce aby se vzdalia zmáčkl spoušť své staré pistole, ale rána z ní nevyšla. Jedenz banderovců vystřelil po nově příchozích rovněž z pistole. Střela těsněminula Stanislava Mothejla a zaryla se do čela postele ve vedlejšímístnosti. Strážmistr Plášil odstrčil Jana Hovorku a střílejícího banderovcesvou služební pistolí zastřelil. Jaroslav Trnka, Stanislav Mothejl a JanKocourek ml. se ihned vrhli na zbylé dva banderovce a začali se s nimiprát o jejich zbraně. Jednomu z banderovců se podařilo vystřelit zesamopalu, ale Janu Kocourkovi ml. se podařilo strhnout mu samopalvzhůru a dávka sedmi fosforových ran, která ze samopalu vyšla,prostřílela prkenný strop. Na půdě bylo uloženo suché seno a výstřely jejzapálily. Třetí banderovec již byl na útěku z domu a banderovec sesamopalem jej ihned bez střelby následoval, ale strážmistr Plášil ho ještěstihl postřelit do obličeje. Na místě tak zůstal ležet jeden mrtvýbanderovec a půda se stodolou domu čp.79 začala hořet. Místním dobrovolným hasičům, kterým pomohl silný déšť, se sice podařilo odpožáru zachránit alespoň obytnou část domu, ale ta byla poškozena vodouze stříkaček[11]. Pamětnice paní M.: „Požárdomu hasili hasiči, všechno nám prolila voda. Ze stěn spadala omítka avšechno to s tou špinavou vodou nám napadalo do postelí. Museli jsmespát u příbuzných ve vsi. Doma to hlídali po dva večery esenbáci. S půdounám shořela úroda za celý rok a naší kravičce jsme neměli co dát.Naštěstí byli lidi solidární a každý nám něco pro ní dal. Naši rodiče se pakcítili jim zavázaní a snažili se jim to pak vrátit, třeba drobnouprací.Dostali jsme něco abychom si opravili domek, ale žádná sbírka pronás nebyla. Po několika letech za prezidenta Svobody, dostal tatínek, můjmuž a bratr ocenění.“ Pro upřesnění škoda na majetku v čp. 79 bylaodhadnutá znalcem národní bezpečnosti na 108. 000 Kčs a jenom z částibyla kryta pojištěním. Okresním národním výborem byla poskytnuta postiženému podpora na úhradu v částce 50 000 Kčs.

snimek-007

Jeden z nemnoha článků

Oba banderovci, kteří z domu uprchli a z nichž byl jeden těžce zraněný, sejiž ve tmě nedokázali sejít. Každý běžel na jinou stranu obce a pokoušelise svolat smluvenými signály. Pamětnice B.:  „Ten zraněný uteklsměrem do Blany, ten druhý směrem na Velice. Jedna naše známá šla v tudobu, někdy po sedmý do Olešníka a divila se, proč večer krákají vrány.To se ale banderovci svolávali, ale už se nesešli.“  Postřelený banderovecse samopalem se vydal stejnou cestou kudy přišli, zpět k hájovně „Stará obora“. Třetí banderovec postupoval dál na západ směrem na Netolice.Opět někde v terénu přečkal den a večer 16. listopadu 1947 došel až naPetrův dvůr, kde požádal o jídlo. V té chvíli vypadal prý velmi zuboženě ana pokraji sil. Žena, která mu ze strachu jídlo poskytla, si všimla že mápod blůzou ukrytou pistoli a jakmile odešel, oznámila jeho návštěvu naSNB. Na banderovce byl ihned zorganizován zátah a u osady Žitná bylskutečně dopaden a zatčen[12]. Postřelený banderovec se ukryl ve stohuslámy u hájovny „Stará obora“ severně od Hluboké nad Vltavou. Běhempátrání dva dny držely v Olešníku stráž posily SNB. Zraněný banderovec byl ve stohu nalezen až tři dny po přestřelce v Olešníku, 18. listopadu1947. V té době ještě žil, ale jeho další osudy, stejně jako jeho kolegy zadrženého u Žitné, nejsou známé.

Zastřelený banderovec v Olešníku byl ohledán lékařem a byly u nějnalezeny různé písemnosti a dokumenty, ze kterých vyplynulo, že mrtvýbyl velitelem skupiny, která byla součástí velitelství sotně Rizun. Mrtvýbyl následně uložen v hasičské zbrojnici. Tam se na něj chodili dívat místní mladíci a někdo mu údajně i něco vzal z výstroje na památku. Mrtvý byl nakonec naložen na vůz a za doprovodu improvizované hudby odvezen k Zahájí, kde byl zakopán u Bílé kapličky. Pamětnice B.: „Starý chlapi byli proti tomu, říkali, že i když je to nepřítel, tak by měl mít slušný křesťanský pohřeb na hřbitově.“  Shodou okolností, na tomtéž místě u Bílé kapličky, byli již v květnu 1945 pochováni dva příslušníci německé branné moci, kteří zde přišli o život. Nejméně jeden z nich byl příslušníkem ROA – Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. V roce 2011 se německá vládní organizace Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V. pokusila o exhumaci vojáků. Tehdy ještě o pochovaném banderovci nebyly žádné poznatky. Exhumace skončila s negativním výsledkem, hrob dvou vojáků zanikl pravděpodobně při budování vodovodního řadu v době socialismu. Banderovec ale dva roky po německých vojácích, jistě nebyl pohřben do stejného hrobu a je tedy pravděpodobné, že je zde pochován dodnes[13].

 

snimek-003 (1)

Bílá kaplička, kde byl pohřbený neznámý Banderovec

 

clipboard01555

Předpokládaná trasa Banderovců

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=Wj_aZw8SaUU

Autoři děkují všem pamětníkům a starostovi Olešníku JUDR Pavlicovi za poskytnuté informace a pomoc.

[1] SYRUČEK Milan, Banderovci – hrdinové, nebo bandité?, Praha 2008.

[2] Bc Michal Brandejs, Účast StB na akci „B“ (Banderovci v Čechách a na Moravě),Universita Pardubice 2008, s. 65 – 84.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž

[5] Vojenský historický archiv, HŠT 1. od 1948/92 2/1, Seznam členů UPA zlikvidovaných v Čechách.

[6] ZUREK Stanislaw, Zaglada Polskich Kresów poludniowo-wschodnich, Warszawa 1998.

[7] Výpověď pana N. z Poněšic.

[8] Výpověď pana V. z Hluboké nad Vltavou.

[9] Výpověď paní B. z Olešníku.

[10] Výpověď paní M. ze Zlivi.

[11] OÚ Olešník, Kronika obce Olešník.

[12] Jihočeská pravda, Dramatická sobota v Olešníku, 18. listopadu 1947.

[13] Rekonstrukce událostí byla sepsána na základě výpovědí jmenovaných pamětníků, olešnické obecní kroniky a dobového periodika Jihočeská pravda.

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist