Bitva u Zahájí 1742

Událost, označovaná většinou ne zcela přesně jako biva u Zahájí, byla epizodou válek o rakouské dědictví, v nichž habsburská manarchie mezi lety 1740 – 1748 za cenu značných územních ztrát dokázala udržet své velmocenské postavení. Na jaře 1742 bychom rakouskou armádu nalezli v Českých Budějovicích a nejbližším okolí, kde po vytlačení spojenými francouzskými, bavorskými a saskými vojsky z ostatních částí Čech přezimovala. Již v březnu však byla Karlem Lotrinským odvedena na Moravu, aby její území hájila před vpádem pruského krále Fridricha II. V Českých Budějovicích zůstal pouze sbor knížete Jiřího Kristiána Lobkovice, jehož hlavní úkol spočíval v obléhání hradu Hluboké, od listopadu 1741 obsazeného francouzskou posádkou. Již 17. května 1742 byl hlubocký hrad zcela sevřen a Lobkovicův sbor se rozložil v prostoru jihovýchodně od Zahájí, kde také vybudoval opevněný vojenský tábor, zbytky valů tohoto ležení jsou doposud patrné v polesí „Řídká blana“. Téhož dne však došlo o 130 kilometrů dál, u východočeských Chotusic, k rozhodující bitvě, v níž pruský král porazil rakouská vojska. Využil přitom příznivé situace a přiměl Francouze, aby zaútočili na Lobkovicův tábor mezi Hlubokou a Zahájím. Francouzští maršálové Broglie a Belleisle začali neprodleně shromažďovat svá vojska kolem Písku a Protivína. Zpráva o soustřeďování francouzských sil se donesla knížeti Lobkovicovi, jenž následně opustil své dosavadní ležení a nechal narychlo zřídit nový opevněný tábor ve výhodnější poloze, blíž Francouzům. Tento druhý tábor se nacházel zřejmě severozápadně od Zahájí, mezi Mydlovary a Olešníkem.

Ráno 25. května vydali maršálové Broglie a Belleisle rozkaz k tažení proti Raušanům a osobně vedli svá vojska přes Vodňany na Zahájí. Někdy krátce před polednem dal Lobkovic vyklidit své ležení a ustupoval směrem k Hluboké – nechtěl riskovat, že mu Francouzi odříznou cestu do strategicky důležitých Českých Budějovic. Sotva se však jeho poslední jednotky po opuštění tábora

a průchodu Zahájím přiblížili k lesu „Řídké blaně“, ukázali se na dohled první francouzští vojáci. Lobkovic rozkázal vydat se na pochod zpět a rozvinout podél okraje lesa bojovou sestavu, tvořenou granátníky a lehkou pěchotou na levém křídle a třemi kyrysnickými pluky na pravém křídle pod Olešnickým vrchem. V tomto okamžiku se samotná ves Zahájí ocitla mezi dvěma vojsky – téměř devítitisícovým sborem Rakušanů z jedné strany a ze strany druhé oddíly francouzských vojáků, jejichž počet s dalšími přicházejícími posilami vzrostl zhruba na osmáct tisíc. Není pochyb, o tom, že většina zdejších obyvatel hledala záchranu útěkem do okolních lesů. Osadu mezitím obsadili francouzští granátníci a zaujali výhodnou pozici v úvozové cestě probíhající severovýchodně od Zahájí, zatímco nalevo od nich se formovali jízdní dragouni a karabiníci. První výstřely padly kolem čtvrté hodiny odpolední, když kníže Lobkovic zaútočil s levým křídlem svého sboru na francouzské postavení, ale i při pokusu o dobytí Zahájí byl nepřátelskou pěchotou i dělostřelbou odražen a donucen k ústupu. Severovýchodně od obce, na polích pod Olešnickým vrchem došlo zároveň ke střetu jezdeckých oddílů, který skončil rovněž neúspěchem Rakušanů.

Přestože v tuto chvíli byla situace příznivě nakloněna Francouzům, maršál Broglie zůstaval nerozhodný a s útokem otálel. Za neustálé střelby z ručních zbraní i několika děl se pozvolna setmělo a Lobkovic získal potřebný čas na konečné zformování svého sboru Francouzské jednotky toho dne již nezaútočily. Rakušané během noci vyklidili bojiště a stáhli se bezpečí za hradby Českých Budějovic. Tak vlastně skončilo střetnutí u Zahájí, které se vojenští historikové pro jeho nevelký rozsah a strategický význam zdráhají nazvat bitvou.

V kontextu válek o rakouské dědictví sehrál zanedbatelnou roli, stal se však poslední ofenzivní akcí Francouzů, kteří byli již od počátku června postupně vytlačováni z našeho území. Nicméně úspěch francozského vojska ve vojenské srážce u Zahájí byl v Paříži slaven jako veliké vítězství a přiměl alespoň knížete Lobkovice, aby upustil od dobývání Hluboké.

Mlčením nesmíme přejít ani skutečnost, že 25. května 1742 skončil na zahájských polích život pro stovku rakouských a více než dvě stovky francouzských vojáků. Jejich těla byla údajně zakopána u dnešní křižovatky silnic ke Hluboké a ke Zlivi, na okraji lesa „Háje“. Místu se nědy říká „Francouzské hroby“ a stojí tu vysoký křížek. Na protější straně silnice, kde do nedávna stávala kaplička sv. Floriána, zapadl prý do močálu vůz s hlavní pokladnou francouzského vojska- poklad nesmírné ceny údajně leží dosud hluboko pod zemí a čas od času k němu bludičky lákají náhodné kolemjdoucí. Podle nejznámější zahájské pověsti se poklad údajně nachází v místě, kam v pravé poledne a navíc ve výroční den bitvy dopadá stín kapličky sv. Floriána. Každým rokem však zapadá hlouběji a hlouběji.

Oběti vojenského střetnutí se dočkaly i vlastního pomníku: na kamenná boží muka ze 16. století, stojící za vsí při cestě k Olešníku, byla totiž na podzim 1932 připevněna bronzová pamětní deska s následujícím nápisem: „V těchto místech odpočívá 15 důstojníků a 193 vojínů francouzské armády, kteří padli ve srážce u Zahájí dne 25. května 1742“. Náklady na zhotovení desky hradila tehdy vláda francouzské republiky, která ani po 190 letech nezapoměla na své mrtvé krajany pochované kdesi ve vzdálených Čechách.

Na podzim 1997 došlo bohužel k povalení těchto božích muk osobním automobilem, a připravuje se proto jejich obnovení na bezpečnějším místě.

Válečné operace roku 1742 zanechaly kolem Zahájí řadu hmatatelných dokladů. Patří mezi ně již zmíněné pozůstatky opevněného tábora v lese „Řídká blana“, ale také části výzbroje nacházené na polích nebo při zemních pracích.

Například v roce 1939 byla při stavbě navé silnice na Mydlovary nelezena dělová koule.

Na tuto bronzovou desku se dnes dívá asi nějaký majitel sběrny kovů, byla odcizena v roce 2011 ( pozn. Erik Hieke)

zahay-ii.jpg

zahay.jpg

foto: Erik Hieke, stav ke dni 10.4.2010.

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist