Jan Ferdinand Schor

O jednom z prvních českých inženýrů a dělostřeleckém táboře

Řekne-li se jméno Jan Ferdinand Schor, milovníci a znalci historie si možná vzpomenou hned na několik zájmových oblastí. Některým se vybaví jeho jméno jako jednoho z prvních, který zmapoval řečiště Vltavy a osobně se podílel na jejím splavnění – je například autorem vůbec prvních dvou plavebních komor, jedné u Modřan (nedochovala se), druhé u Županovic (dnes pod vodou přehradní nádrže Slapy); někdo si možná vzpomene na zámecké zahrady v Duchově nebo Hořovicích, které Schor s úspěchem projektoval; jiní možná budou znát jeho návrh dostavby Svatovítské katedrály či freskové výzdoby několika kostelů. Schorův záběr byl skutečně široký. Ottův slovník o něm píše, že se narodil roku 1686 v Innsbrucku a byl „malíř a inženýr hydrotechnický“. Zdaleka však nepostihuje vše, v čem Jan Ferdinand Schor vynikal. Musíme ještě přidat architekturu, zejména budování fortifikačních (opevňovacích) staveb. A právě tato poslední oblast jej přivedla i do našich končin. V roce 1749 jej přizval Josef Václav kníže z Liechtensteinu k budování nového stálého dělostřeleckého tábora a cvičiště v tzv. Velkém Depotu u Týna nad Vltavou (dodnes se zde dochovalo barokní sousoší). Kníže Josef Václav Liechtensteinu byl velkým reorganizátorem rakouského dělostřelectva, mimo jiné například založil první dělostřeleckou školu v Rudolfově u Českých Budějovic. Zároveň nabídl Schorovi také profesuru inženýrství s hodností podplukovníka dělostřelectva na Savojské rytířské akademii ve Vídni, která právě toho roku zahájila svoji činnost. Schor však tuto nabídku odmítl. Jednak už mu bylo třiašedesát let, jednak měl zajištěné dobré postavení na Stavovském inženýrském učilišti v Praze (vzniklo jako první civilní technická univerzita v Evropě r. 1707; dnešní ČVUT), kde působil již plných třiadvacet let jako druhý profesor v jeho dějinách. Proto alespoň pro knížete Liechtensteina vypracoval učební osnovy pro vídeňskou akademii. Kníže nestál o Schorovu pomoc náhodou. Jan Ferdinand Schor totiž na začátku válek o rakouské dědictví v roce 1740 předvedl svoji výjimečnou schopnost taktických opatření a pomáhal hájit pražské hradby před prusko-francouzským útokem. V roce 1744 dokonce převedl téměř nemožný husarský kousek – nedaleko Litoměřic dokázal bez veškeré techniky a vybavení postavit během pouhých tří dnů provizorní, ale přesto stabilní most přes Labe, aby tudy mohly přejít pomocné saské sbory. Dostal za to odměnu od českých stavů a obdržel doživotně profesorský post na inženýrském učilišti (do té doby vždy po dvou letech obnovovaný). Vévoda Karel Lotrinský dokonce v průběhu válek pověřil Schora přebudováním opevnění Hradce Králové. Ke konečné dokonalosti, kterou dnes můžeme obdivovat, pak tuto fortifikaci dotáhl jeden ze Schorových žáků, major Pavlovský. Ještě v roce 1756, tedy ve svých sedmdesáti letech, projektoval Jan Ferdinand Schor nové pražské hradby a rekonstruoval stávající. Až do konce svého života se pak věnoval zejména hydrotechnice a pracím spojeným s regulací Vltavy; díky němu do té doby pouze řemeslně prováděné stavby získaly vědecký a technický ráz. Kompletního dokončení svých projektů se ale nedočkal. Zemřel v Praze v roce 1767, ve věku požehnaných jedenaosmdesáti let.

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist