Válečná léta v Komařicích na základě obecní kroniky I. díl

Na úvod roku 1938 se opět objevuje zmínka o polární záři, která se nad celou republikou rozzářila 18. ledna.

Jako jedna z mála obcí si Komařice připomínali každoročně nedožité narozeniny prvního československého prezidenta Tomaše Garigua Masaryka. Dělo se tak vždy vpředvečer 6. března. Ani rok 1938 nebyl vyjímkou, ovšem na dlouých 6 let to byla poslední oslava.

Protože bylo již jasné, že válka opravdu bude, byla „nařízena pro naši obec pohotovost k ochraně mostů, silnic a vozových cest. Na cestě k Jedovarům a k Sedlu byly vykáceny stromy a připraveny záseky by v čas potřeby se cesty uzavřely. Na mostech konány v noci hlídky civilním obyvatelstvem které byly později převzaty vojskem.“¹

Stejně jako ve Strážkovicích, i na katastru obce Komařice se začalo s budováním železobetonových krytů. V tomto případě jich bylo 11. Kvůli této stavbě musela být práce na poli na 14 dní přerušena. Zdržení polních prací způsobila i mobilizace.

Rok 1939 začíná zmínkou o zabrání zbytku Čech a Moravy a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Zároveň s tím byla rozpuštěna i Komunistická strana, takže členové komařického zastupitelstva, kteří byli příslušníky této strany, museli být vyloučeni.

V tomto roce byla v obecním domku také zřízena noclehárna v nákladu asi 1900 K.

V říjnu téhož roku musely být železobetonové kryty opět rozbořeny. Kámen a beton zůstaly obci, získané železo bylo odvezeno do Českých Budějovic na nádraží pro firmu Petrolol, která jej vykoupila za cenu 450 K za tunu.

Posléze došlo také k výměně na postu obecního kronikáře. Nový kronikář kromě svého krátkého životopisu dopsal i podle něj chybějící záznamy k rokům 1938 a 1939. Minulý kronikář totiž musel dávat pozor, aby záznamy jím vedené, nebyly v době okupace vykládány jinak, než byly zamýšleny. Od této chvíle jsou zápisy k jednotlivým rokům daleko obsáhlejší.

Nový kronikář se také po válce zasloužil o navrácení kroniky zpět do obce. Z této těsně poválečné doby pak pocházejí jeho zápisky z válečných let.

K roku 1938 doplnil přesnější informace o částečné i úplné mobilizaci. V noci 21. května záložníci z obce vedení starostou nasedli do posledního vlaku, aby se mohli hlásit u svých pluků. Na nádraží do Záluží je vezl jistý Kubata z Komařic. Ostatní obyvatelé mezitím pokračovali v opevňovacích pracích. Kolem vesnice se kromě krytů budovaly i zákopy, které ovšem oddělovaly samoty od ostatní obce, stejně jako obce Sedlo a Stradov, které by tak zůstaly na již nepřátelském území. Některé rodiny z těchto míst se proto na noc přestěhovali do Komařického dvora.

Po odstoupení pohraničí se kromě místních do Komařic přestěhovaly i některé rodiny z pohraničí i ze Slovenska.  Jmenovitě se jednalo o rodiny Chadovu a Steineckerovu a Františku Fürhoferovou s dětmi. Do Sedla se přistěhovala rodina Faustova. Odkud tito lidé pocházeli, kronikář již nenapsal.

O Vánocích roku 1938 pak přibyl do obce Slovák Jan Danko s matkou, manželkou a dvěma syny zřejmě ke svým příbuzným, kteří je pak vydržovali za podpory rodiny Kubátů.

V Komařicích bydleli i Němci. Takto se o nich kronikář zmiňuje poprvé:

„Zachraňovací úsilí Čechů na zbytku vlasti bylo místním Němcům Gretě Schmidtové, vdově po revírníku a Leopoldu Töglovi soukromníku ze samoty č. 45 proti mysly, ano – k smíchu.“²

K roku 1939 zapisuje toto: „Za rušné práce se zaopatřováním uprchlíků a sepisováním obyvatelstva míjel masopust, poprvé bez tradiční koledy v pondělí a bez maškar, jen byla po 3 dny taneční zábava. Na popeleční středu mládenci masopust pohřbili – na 6 let.“³

V této době se téměř v každé vsi i městě našel někdo, kdo chtěl profitovat na nastálé situaci a přihlásil se k německé národnosti. V Komařicích to byl místní farář ze Střížova A. Sauer, který se „přihlásil z návodu své sestry u německého úřadu práce a stal se na několik dní komisařem v nemocnici v Č. Budějovicích. Po návratu mu osadníci vytýkali jeho provinění a když se z kazatelny ospravedlňoval, odešli věřící z kostela.“⁴

V této době do obcí jězdily pojízdné kuchyně, které vařily tzv. Eintopf (pokrm vařený z více ingrediencí pouze v jednom hrnci – pozn. autorka). Takováto kuchyně zavítala i do Komařic: „Přesto přijely do tohoto blahobytu německé pojízdné kuchyně vařiti pro hladovějící obyvatelstvo čočku, fazole a pod. jídla z jednoho hrnce. Němečtí ozbrojení výrostci provokovali a týrali české obyvetalstvo a začalo první zatýkání.“⁵

V tomto roce již mladí muži, kteří chtěli bojovat za svou vlast v některé ze spojeneckých armád, opouštěli své domovy většinou přes Polsko a Francii do Anglie. Mezi ně patřil i komařický rodák Jan Lenc, v civilu účetní, narozen 24. dubna 1916, který odešel za hranice 7. srpna 1940 a působil pak jako bombardovací pilot u RAF. Byl sestřelen 18. srpna 1942 nad Biskajským zálivem, kde také zahynul. Absolvoval celkem 12 bombardovacích letů na Německo a 13 protiponorkových letů nad Atlantikem. In memoriam byl v roce 1991 povýšen do hodnosti plukovníka, vyznamenán Československou Medailí za chrabrost a Československým Válečným křížem. Dodnes má na svém rodném domě pamětní desku.

Kromě vojáků také začali odcházet první dělníci na práci do Říše. Z místních to byli František Hois ze Sedla, Jan Kříž taktéž ze Sedla, František Kouba, F. Mareš a T. Kubík, všichni tři z Komařic. Do konce roku odešlo z Komařic a okolí do Říše dalších 13 mužů.

1. září 1939 byli při začátku války zatčeni všichni čelní představitelé českých politických stran. Toto potkalo i komařického rodáka Josefa Kápara, ředitele legionářského družstva z Prahy. Dále z Trhových Svinů děkan Dobrodinský, z Č. Budějovic kaplan Plojhar, Fr. Neumann a další.

Občas stávalo, že se ztratili praporky s hákovými kříži. Když se to stalo již podruhé, byl na udání místních Němců vdovy Schmidové a jejího syna Rudiho zatčen krejčovský mistr Josef Liebl z Komařic jako domělý pachatel, ale po šesti týdnech se naštěstí opět vrátil domů.

Aby se podobné krádeže a poškozování vyvěšených německých plakátů již nedělo, bylo nařízeno, že u těchto plakátů musí 24 hodin denně stát stráž a Němci nesměli být obtěžováni. Ale jak napsal kronikář: „Strážníka jsme neměli, Němců jsme se štítili.“⁶

První zajímavý zápis k roku 1940 pojednává o hledání jana Smudka, rolníka z Pašínovic: „27. března byl hledán i v naší obci četnictvem, hajnými a hasiči Jan Smudek, na jehož dopadení tolik Němcům záleželo. Hospodáři měli prohledávat za soumraku svá stavení, zda se tam hledaný snad nevloudil. Při tom si lidé dělali vtipy o Janu Smudkovi, rolníku z Pašínovic. Už ho chytli – křeče do nohou – nachladil se.“⁷ Proč Jana Smudka hledali, kronikář bohužel nezapsal.

V tomto roce vyšla ve „Včelaři“, časopise pro včelaře, zajímavá pohádka, která popisovala současné dění v Evropě na příběhu ledních zvířat: „ Jak se mezi zvířata, žijící v lese v míru, nastěhovala zmije. Když jí nestačil lov v okolí, brala a kradla potravu všem zvířátkům. Stala se postrachem lesa. Zdálo se, že se nikdy nenasytí. V lese měl doupě také ježek. Mezi ním a zmijí bylo odvěké nepřátelství. Jedině ježka se zmije bála, a právě naň nejvíce nedávala. Ježek čekal. Když přišly na zmiji zlé doby a nedostatek, přišla ježka prosit o přátelskou smlouvu a slibovala vděčnost. Čekal to a slíbil.

Zvířata v lese žasla zklamáním, bědovala a klnula ježkovi. Ten se jen usmíval. Bral si nyní potravu i ze zmijího revíru a tak zmiji nezbylo buď bídně zahynout nebo se vrhnout na svého spojence. Volila to druhé. Byla hladem zesláblá a podlehla. Ježek ji roztrhal a nechal ležet. Nestál o její zrádné tělo. (Stručný obsah)“⁸

V srpnu zemřel v Linci člen zastupitelstva Komařic František Mareš, zedník z č. 47. Na jeho místo v zastupitelstvu zasedl Michael Adam, poštovní podúředník v.v. v Komařicích č. 14.: „4/11 přišel z popudu Oberlandratu úřední dotaz, zda může Adam při své nemoci funkci vykonávati. Starosta radostně potvrdil, že už je Adam po operaci zdráv a tak Němci se svým kandidátem pohořeli. Vyplatilo se neotáleti.“⁹

Později téhož roku došlo ke značnému zvýšení nájmů za honitby. U té komařické to bylo téměř o 100%. Honitba ve Stradově byla pronajata rolníkovi z Todně Františku Opekarovi, Sedlo pak Janu Vaclíkovi ze Sedla č. 8 a komařická honitba Václavu Chalušovi statkáři z č. 1.

Paní Schmidová, vdova po myslivci Schmidovi, chtěla do svého vlastnictví získat stradovskou honitbu, tak nechala pomocí Oberlandratu tyto pronájmy zrušit, ale neměla oprávnění k jejímu držení. Honitbu tak získal jiný Němec Heinrich Schnosek, radioobchodník a instruktor leteckého dorostu v Českých Budějovicích. Postupně si zabral i honitby pašínovickou, sedelskou i tu stradovskou. Všechny měl mít pronajaté až do konce roku 1947.

V místní myslivně sídlila také tzv. Frau Blockleiterin, která tam pořádala pro ostatní Němce různé večírky. Ty ale značně vyčerpávaly zásoby potravin, kvůli čemuž nezbylo na povinné dodávky. Starosta byl obviněn, že předepisuje pachtýřům Tišlerovým v myslivně neúměrné dávky.

Na podzim roku 1940 byla v místním mlýně rozebrána obě vodní kola a nahradila je turbína od firmy Union z Č. Budějovic.

V roce 1941 proběhlo sčítání orných ploch, luk a pastvin. Kdo měl přes 5 ha, musel ještě vyplňovat statkový arch a statkový sešit. Statkových archů bylo v Komařicích 14, v Sedle 7 a ve Stradově také 7.

Stejně jako ve Strážkovicích, tak i v Komařicích musely v tomto roce na všech veřejných budovách viset nápisy „Viktoria“ nebo jen písmeno „V“. Nakonec plakáty s těmito nápisy visely jen na obecních tabulích, jinak nikde jinde. Ovšem to netrvalo dlouho: „Později se však věci chopila paní revírníková a s pomocí zedníka ozdobila vápnem těmito „V“ všecky domy a vrata v Komařicích. Musela u zedníka počkat až do konce, aby nebyl bit. Z Budějovic přivezla pruh bílého plátna s vytištěným německo – českým nápisem: „Říše vítězí na všech frontách pro Evropu“. Předložila obci tištěný výměr na 10 RM (Reichsmark = říšská marka – pozn. autorka) a tlumočila příkaz Němců vyvěsiti stuhu po dobrém. Hned to nebylo. Starosta neměl šňůry. Paní tedy přivezla z mylivny silné šňůry z bílého hedvábí a tak mohla být stuha napjata nad silnicí, mezi zámeckou budovou a zahradou.“¹⁰

Jakmile se stalo, že tato stuha spadla, postarala se hned paní Schmidová o to, aby co nejdříve opět visela. Po nějaké době, když už tato výzdoba nebyla tak aktuální, spadla do bláta, byla pak v tichosti uklizena a později použita na kulisy. Tato povinnost se Sedlu a Stradovu vyhnula. Ale i tam se našel aktivní Němec, který si toto „V“ na svůj dům napsal. Byl jím Johann Felendra z Pašínovic, který byl obuvníkem a sedlářem říšské branné moci v Českých Budějovicích.

Jediné, co kronikář chválí, je fakt, že díky prakticky stoprocentní zaměstnanost a tuhému řádu vymizeli tuláci, cikáni a žebráci. Jen několik málo známých jedinců zůstalo: Martin Petr ze Stradova (znám jako Martínek Libánsků), poutník „Honza z Bud“, který zemřel v roce 1948, vlastním jménem Jan Vávra ze Soběnova, a Klíma z Keblan. Tito tři ale mohli žebrat jen u známých, protože „cizí namítali, že na přiděly dostává stejně každý jako žebrák.“¹¹

V tomto roce také vznikla povinnost pro starosty úřadovat denně. Ve Strážkovicích tak musel být opraven opuštěný obytný dům č. 29 pro účely starstovského úřadu. Bylo totiž zakázáno, aby starosta úřadoval ve svém domě, kde „paní starostová vaří a dává děti na nočník…“¹².

Jakmile dorazila na obecní úřad kontrola kvůli zásobování, hned se tato informace rychlostí blesku roznesla po vsi, aby všichni stihli ukrýt domácí zvířata chovaná na černo. Ani toto opatření však neušetřilo lidi od placení pokut. Mezi prvními, kdož takovou pokutu ve výši 150 K platil, byl sám starosta.

20. října byl povolán k Wehrmachtu František Tišler, další z těch, kdo ať už dobrovolně, či z donucení blízkých, se přihlásil k německé národnosti. Jednalo se o syna pachtýřů Tišlerů na myslivně. Vrátil se domů jako zajatec v roce 1945 a ještě téhož roku 10. prosince zemřel v Praze.

Jakmile byla zahájena válka se Sovětským svazem, začaly se na vývěsní tabuli v Komařicích objevovat obrázky zajatých Rusů s nadpisem „Tvoji bratři?“ Na tuto otázku kdosi odpověděl: „Ano nařežou vám jak se patří – Němcům moji bratři!“¹³

19. prosince vypukl v Sedle požár. Naštěstí den před ním dorazila do Komařic nová stříkačka od firmy Bohdan Mára z Poděbrad. I přes to, že oheň byl včas zpozorován požární a protisabotážní hlídkou, shořely všechny střechy i sklizeň, dále jeden vepř, stroje, vozy i nářadí. Hned bylo na místě několik četníků z Římova a také 8 četníků z pátracího oddílu z Českých Budějovic. Nikdo nevěděl, jak oheň vznikl. Všichni se báli, aby nepřijela kriminální policie, která dorazila nakonec až ráno, vyslýchali až do odpoledne, ale nakonec odjeli bez zatýkání. Aby toho nebylo málo, tak v tu dobu byla zároveň pozastavena činnost 35 mlýnů včetně „Nového mlýna“ v Pašínovicích.

Jak se před válkou omezovala těžba dřeva, za války Němci těžili mnohonásobně víc, až se dříví nestíhalo svážet. Za Českobudějovickou obec měl svážení dřeva na starosti obchodník František Mikulík, který ale špatně platil a tak z některých hůře přístupných míst nebylo dřevo nikdy staženo. Po válce byl za toto souzen.

V říjnu tohoto roku byla pro majetek vyšebrodského kláštera ustanovena nucená správa. Kněží a opat internováni kdesi na Moravě. Mladší byly povoláni na vojnu.

Tímto zápisem končí první díl tohoto článku. Druhý díl bude začínat rokem 1942.

 

Historická fotografie Komařic. Zdroj: http://www.komarice.cz/index.php?nid=713&lid=cs&oid=1272564

 

Dnešní podoba Komařického zámku.

Pilot Jan Lenc. Převzato: http://www.komarice.cz/index.php?nid=713&lid=cs&oid=1295965

Poznámky: