Válečná léta v Radosticích u Trocnova
Obec Radostice se nachází nedaleko Trocnova, tedy za druhé světové války se nacházela cca 11 km od hranic tehdejšího Protektorátu.
V roce 1939 po zabrání zbytku našeho tehdejšího území musela být obecní kronika, stejně jako valná většina kronik, odevzdána krajskému úřadu v Českých Budějovicích. I přesto jsou zápisy k válečným rokům dosti rozsáhlé, ačkoli, jak sám kronikář podotýká, nikdo v obci, ani on sám si nedělal poznámky.
Občané této obce jako všude jinde žili v neustálém strachu, co bude, až válka skončí. Někteří ale nechtěli čekat, až Němci zvítězí a přidávali se rovnou na jejich stranu. Jako první se k německé národnosti přihlásil lesní dělník Vincenc Macho z čp. 5. Kromě něj se přihlásila i jeho manželka a osm dětí, z nichž většina chodila do obecní školy, kterou posléze vyměnili za německou školu v Borovanech. Jeho nejstarší syn František musel narukovat, sloužil v Jugoslávii a následně se přidal k partyzánům. Po něm byl odveden i jeho mladší bratr Vincenc, který sloužil v Rusku, kde byl raněn do ruky. Třetí nejstarší Josef byl zařazen k Hitlerjugend. Dcery Žofie a Marie se provdaly za německé vojáky, „kteří neustále přiváželi balík věcí nebo poštou zasílali. Chalupa se plnila cennými věcmi a také nábytkem, který obdrželi od Němců. Poněvadž jen rodiče znali německy, začali učit teprve děti.“1 Otec Josefa Macha, Václav, chodil do Borovan a přemlouval i jiné občany k přihlášení se k německé národnosti.
K této rodině se váže jeden incident popsaný v kronice takto: „Jakými pány se stali svědčí následující: Naše mládež cvičila se ve zpívání písní na zdejší škole. Byl večer. Mladík Václav Kovář v čp. 13 jedl jablko a ohryzek shodil dolů. Snad zasáhl Němce Vincence Macha. Na jeho zákrok byl Václav Kovář gestapem vyslýchán a tělesně potrestán. Po převratu byl Vincenc Macho zbaven chalupy a polí. Národním správcem jmenován Jan Frdlík, obuvník z Radostic čp.35.“2
Vincenc Macho byl po válce s manželkou a oběma dcerami odsunut do Německa.
Další, který se přihlásil k německé národnosti, byl Josef Černý s manželkou a dvěma dětmi. I on má na svém kontě vroubek:
„Za republiky byl pro krádež dřeva potrestán pěti měsíci vězení. Trest nechtěl nastoupiti. Využil příležitosti, kdy Němci byli zde pány, přihlásil se k nim, ač neuměl ani slovo německy a trest nemusel nastoupiti.
Záviděl sousedu Fr. Zabilkovi, rolníku čp. 24 a dosáhl toho, že mu musel část pozemku odevzdat do nájmu s odůvodněním, že špatně hospodaří. Manželka Josefa Černého zmlátila do krvava otce Františka Zabilky Martina Zabilku a sestru provdanou Turečkovou ze Strážkovic.“3
Děti Josefa Černého, jehož sestra sloužila za války u Zabilků, chodily do německé školy do Borovan a potom do Ledenic. S učitelem z Borovan zničili Žižkův pomník v Borovanech tak, že soše uřízli hlavu a tu pak hodili do potoka, který teče mezi Borovany a Radosticemi. Taky Již zmíněný Josef Černý chodil v SA uniformě. Ke konci války narukoval, bojoval ve Francii a posléze ve Vratislavi, kde padl do zajetí Rusů. Po válce mu byl veškerý majetek zabrán, byl odsouzen na 25 let vězení, jeho manželka dostala 4 měsíce. Národním správcem jeho majetku se stal Josef Bláha.
K německé národnosti se přihlásil i obecní hajný Jaku Bicánek z chudobince čp. 6. Údajně měl ještě vyženit chalupu a nějaké peníze, ale obojí velice rychle prohospodařil. Za první republiky dokonce žádal o podporu na bydlení prezidenta republiky, ale jeho žádost byla zamítnuta. Myslel tedy, že když se přihlásí k německé národnosti, Němci mu podporu dají, ale i zde by neúspěšný. Konce války se nedožil a jeho manželka pro své stáří nebyla odsunuta. Sloužila pak v Radosticích v čp. 19.
Dalším, kdo se přihlásil k Němcům, byl Jakub Šimek z čp. 39. Jeho nejstarší syn Jaroslav narukoval a z války se vrátil jako invalida s uraženou nohou na kotníkem. Josef Šimek se ještě za války odstěhoval do Zborova.
Pomoc od Němců očekával i Jan Stašek, který žádal pro svou rodinu byt. Chodil prý také v SA uniformě, ale k příslušnosti k německé národnosti se údajně nepřihlásil. Ještě s Marií Suchánkovou, která se s Němci spojila kvůli sporům se svým manželem, získali osvědčení o státním občanství.
Dalším byl pak Josef Honner z Radostic čp. 65. Pracoval v Záluží na nádraří a k německé národnosti se přihlásil až po naléhání manželky. Musel narukovat, ale z války se již nevrátil. Jeho vdova musela docházet do Calofriku v Borovanech a po válce byla i s dětmi odsunuta do Německa.
Některým lidem ale stačilo pouze s Němci spolupracovat, aniž by se museli hlásit k německé národnosti. Tak začala občasná udání:
„Udavač. Do vesnice často přijížděly různé kontroly na mléko, obilí, domácí zvířata, slepice. Při jedné takové prohlídce zjištěno zatajené obilí u rolníka Václava Frdlíka čp. 14. Rozloben dal napsati svým čeledínem dopis a podepsal cizím jménem. Štěstí, že vyšetřováním byla pověřena česká kriminální policie, která začala případ vyšetřovati práve před vánočními svátky 18. prosince 1943. Lidé zděšeně schovávali zásoby i v noci. Rozruch způsobila zpráva policie, že na vyšetřování nestačí a pojedou si pro pomoc. Udáním způsobil, že dostal pokutu rolník Jan Vacek čp. 9 za to, že udavači Václavu Frdlíkovi půjčil obilí a Josef Smolík na ukrytou mouku. Poněvadž sám měl zatajené obilí, byl Němci potrestán třemi roky vězení a pokutou.“4
po válce byl Václav Frdlík odsouzen lidovým soudem k deseti letům vězení a ztrátě poloviny statku.
V obci došlo i k jednomu zatčení kvůli poslechu cizího rozhlasu:
„ Dne 26. června 1941 přijeli do vsi od Gestapa (německé krim. policie) a odvezli manžele Jírků – pensista čp. 69 – pro poslouchání cizího rozhlasu. Částečně byli si toho sami vinni, neboť zvláště žena mnoho mluvila. Dostali asi tři roky vězení.“5
Další podobný incident se odehrál koncem února 1942. Mladí lidé se koulovali cestou z vlaku. V zápalu hry zasáhla jedna sněhová koule i jakousi dívku jménem Višňanská z Ledenic, která aktéry udala Gestapu. Asi o dva dny později je zatkli přímo na nádraží a odvezli jmenovitě:
Josefa Staška čp. 59
Františka Staška čp. 64
Milouše Smolíka čp. 15
Františka Mikoláše čp. 40
Josefa Kutiše čp. 39
a Jaroslava Nováčka čp. 65.
všechny zatčené po několika dnech propustili až na Františka Mikoláše, kterého drželi 6 týdnů, a Josefa Staška, kterého poslali nejprve do Terezína a posléze do Osvětimi, kde zemřel 13. 7. 1942. Po válce byla tato udavačka odsouzena k smrti a popravena v Českých Budějovicích.
V roce 1942 došlo i ke zřízení nočních hlídek, které nahradily dosavadní civilní protileteckou obranu. Hlídky prováděli místní obyvatelé i četníci. Kvůli tomu byla v obci postavena provizorní budka, která po válce chytla od kamen, ale byla uhašena a rozebrána.
Také v Radosticích probíhaly sbírky pro německý Červený kříž. Dary vybírali již zmínění Josef Černý a Vincenc Macho. Chodili po vsi s kasičkou. Lidé ze strachu, ač neradi, přispěli.
V dubnu 1941 zde bylo ubytováno i německé vojsko. Odešlo po týdnu, na Bílou sobotu.
V lednu 1942 zemřel v Českých Budějovicích zaměstnanec drah z Radostic:
„Dne 7. ledna 1942 zahynul nešťastnou náhodou mezi vagony na nádraží v Č. Budějovicích syn Anny Kovářové, rolnice v Radosticích čp. 13 Václav Kovář ve věku osmnácti let. (Neštěstí otce viz str. 146).“6
Ke konci války se v Radosticích objevili i maďarští vojáci, bylo jich 18 a bydleli v první třídě místní obecní školy. Ve škole bydlel i jeden Němec s rodinou, který měl na starosti dohled nad úpravami tratě.
Poslední zápis v oddíle 1940 – 1945 hovoří o tom, že z Radostic „nikdo neutekl do zahraničí, ani neúčastnil se odboje jako partyzán. Leteckými útoky obec neutrpěla.“7
Z prvních zápisů k roku 1945, který sám kronikář nazývá rokem osvobození, je patrné nadšení a veliká úleva, že válka skutečně skončila. Mnoho místních obyvatel vydrželo i celou noc poslouchat rozhlas, když došlo k povstání v Praze. Mladí začali odstraňovat německé nápisy a vyvěšovali protektorátní a republikové prapory.
Odstranili i tabuli na rozcestí „U Trojice“ a „stalo se, že prchající velká skupina ozbrojených Němců na autech projela naší vesnicí a když přijela do Trocnova, musela se vrátiti. Z opatrnosti byly pak prapory staženy.“8
Místní Němce pak 8. května ozbrojení hasiči zajistili a umístili do druhé třídy obecní školy. Celkem jich tam drželi deset. 12. května se sepisoval veškerý majetek Němců z Radostic. Ten den odpoledne byli všichni Němci propuštěni, protože se měli hlásit na pracovním úřadě v Českých Budějovicích.
Následující den přišli do Radostic i Rusové. Ubytovali se po celé vsi. „Na vsi tvořily se skupinky velkých i malých, rozmlouvali s našimi osvoboditeli a případně vyměňovali. Kuřáci dostávali tabák, hospodyně látky, čaj, cukr atd.“9
Hned následující zápis se pobytu Rusů v Radosticích přímo dotýká:
„Neštěstí. V neděli dne 20. května 1945 odpoledne došlo k smutné události. Někteří hoši z Ledenic zkoušeli zbraně u lesa Vápenců. Rány uslyšeli Rusové. Pronásledovali mladíky. Ti utíkali do statku Josefa Staška čp. 59, jenž stojí o samotě. Hospodáři řekli, že je honí Germáni (Němci). To byl omyl, neboť je pronásledovali Rusové. Když přišli Rusové, nejdříve obcházeli stavení a nikoho neviděli. Šli dovnitř, ale bylo zavřeno. Hospodář domníval se, že má před sebou Němce, promluvil německy a Rusové byli také přesvědčeni, že ve stavení bydlí Němci. Dveře páčili a posléze tříkráte střelili do dveří. Manželka Františka Stašková usmrcena a manžel těžce postřelen do hlavy. (syn zahynul také za války, viz str. 168).
Téhož dne těžce poraněn na ruce školák Jan Vacek čp. 65. Nalezl ruční granát a hrál si s ním.“10
Poslední zápisy k roku 1945 jsou již o poznání radostnější. Od roku 1942 byly sloučeny obce Radostice a Záluží. Toto sloučení bylo po válce opět zrušeno na podzim roku 19450
Do obce se po 6 letech opět vrátil i kulturní život:
„Divadlo. 8. a 9. září 1945 sehrála mládež za spoluúčinkování herců z Č. Budějovic (na př. pí. A. Hospodářské, majitelky čp. 69) hru Al. Jiráska – Lucernu.
Musím pochválit provedení, vždyť chvála není na lístky.“11