Soběslavská exekuce v květnu 1945

 Dnešní příspěvek se bude věnovat jedné události, vázající se ke květnovým událostem 1945 v městečku Soběslavi. Tato událost je dodnes víceméně veřejným tajemstvím a někteří pamětníci se o ní obšírně zmiňují. Nejucelenější obraz vydává vzpomínka pana RNDr. Kotlaby uveřejněná v soběslavském periodiku, další uvedená je vzpomínka mladého muže, který byl divákem tohoto zvlášního divadla. Nakonec jsou uveřejněné snímky z filmu, který během této události vzniknul. Musíme si uvědomit, že tehdejší doba byla plná emocí a hysterie a nemůžeme se na ni dívat dnešníma očima. Dále musíme myslet i na to, že aktivně se této činnosti zůčastnilo jen několik málo osob, jejichž důvody si můžeme pouze domýšlet. Nyní první vzpomínka:

„V dubnu r. 1945 se už očekával blízký konec války a mnozí se na něj připravovali (na venkově se např. kopali v lesích malé bunkry). Na Učitelském ústavu v Soběslavi (r.1945 jsem tam byl studentem v 2. ročníku) někteří z nás jsme byli smluveni, že až to začne, zapojíme se všude tam, kde to bude zapotřebí. Netušili jsme však, že podobně tomu bylo i s některými dalšími profesory, mezi nimiž byl i dr. V. Čihák a dr. F. Miller, ti se pak mj. aktivně podíleli na jednání o odchodu německé vojenské posádky a znovuzavedení pořádku ve městě po nacistické okupaci (ale to předbíhám…). Kdy totiž povstání opravdu vzplane, to přirozeně nikdo nevěděl. V den povstání jsem byl – nic netuše – s rodiči na Soběslavských blatech, kde jsme jako ostatní lidé z Vlastiboře a z jiných vsí rýpali rašelinu (dělali borky) jako tehdy v kraji obvyklé palivo na zimu. Během dopoledne tam náhle kdosi přijel na kole a křičel, že začalo povstání proti Němcům. Sotva jsem to zaslechl, ihned jsem běžel domů, sedl na kolo a jel do Soběslavi. Jak se tam pak situace konkrétně vyvíjela, to se mi bohužel vytratilo z paměti (snad o tom napíše někdo jiný, kdo si to lépe pamatuje nebo to má zaznamenané). Faktem je, že jsem se stal členem tzv. revolučních gard, které tehdy zajišťovaly pořádek a bezpečnost (tyto gardy, vzniklé spontáně za květnového povstání, byly rozpuštěny již 6.6.1945 a nahrazeny SNB). Dostal jsem pásku na rukáv kabátu a byl poslán tam, kde bylo zapotřebí. Kromě střežení některých budov jsme s nabitými vojenskými puškami hlídali německé zajatce (já s dalšími ty, kteří byli zavřeni na místní poště) a vodili jsme je na úklid ulic nebo jiné práce. Měl jsem z nich ale i strach, protože kdyby proti mně něco podnikli, nezmohl bych nic víc než jeden dva výstřely – a pak by měl holýma rukama přemohli. V Soběslavi jsem v květnových dnech r. 1945 zažil jednu ošklivou událost, která nám nebyla ke cti . Tzv. partyzáni chytili v lesích několik německých vojáků (asi dezertérů) a přivedli je do míst, kde dnes stojí sportovní stadion, tehdy tam byl velký nevábný mokřad (rostly v něm i některé vzácné rostliny, např. ďáblík bahenní). Zajatce tam povalili do bahnité vody, nutili je dělat kliky,mlátili je surově holemi a i jinak ponižovali.
sobik
 
Nevydržel jsem se na to dívat a tak mě to jako spravedlivého člověka rozezlilo, že jsem je okřikl, aby toho nechali. Oni však odsekli, že Němcům jen oplácejí to, co oni udělali Čechům. Říkal jsem jim, že tak jako tak trestu neujdou a že jsme přece lepší než oni, že musíme dokázat, že jsme lepší! To však nebrali na vědomí a a někteří mě dokonce začali osočovat, že jsem snad spřeženec Němců. …Protože hrozilo, že bych mohl být napaden, raději jsem odešel, proto dodnes nevím, jak to dopadlo,ale stále na tu krutou scénu nedokážu zapomenout.“
topeni
K této záležitosti se nedlouho před svou smrtí vyjádřil  i pamětník pan V., který uvedl, že k této události došlo v místech zvaných
 „Slaniska“ či „Na Slanisku“. Pamětník uvedl doslova: “ Vrátil jsem se do Soběslavi, krátce po svém totálním nasazení a moc jsem se těšil domů. Jakmile jsem se sem vrátil, tak jsem slyšel, že partyzáni chytili nějaké esesáky v lesích a vedou je na Slaniska. Tam se přišlo podívat spousty lidí, a to netušili co se bude dít. Říkalo se, že jen chtěj vojáky ponížit a vykoupat v bažině. Přivedli jich nevím kolik, ale moc ne, lidi říkali, že 30, ale to mi přišlo moc. Jenže ty partyzáni začali ty vojáky mlátit, a bít holema. Když se bití přestali hýbat, byla jim držena hlava pod vodou, dokud se neutopili. Tehdy tam po nich dupala i jedna žena, učitelka, to nepochopím dodnes. Zkrátka to byla hysterie, která se vymknula kontrole. Mnoho lidí odtud odešlo po chvíli, ti kteří zůstali, měli divoké sny i po letech, dneska je tam stadion, asi tam zůstali pod ním.“  Tato událost byla i zfilmována neznámým filmařem. Na snímku je zřetelné bití, vhazování vojáků do mokřadu a odřezávání jejich výložek.
vylozky
Z těchto záznamů je patrná i naprostá odevzdanost vojáků vůči svým trýznitelům. Film končí ve chvíli, kdy by některé další události mohly vést k případnému postihu trýznitelů. Po roce 1990 byl tento záznam zveřejněn a jeho jednotlivé části se dostaly volně mezi lidi. Díky tomu se s nimi můžeme setkat na mnohých internetových diskuzích a fórech. Zbývá jen dodat, že mrtví vojáci byli nejspíše pohřbeni v místě smrti. Počet takto postižených vojáků není možné s přesností určit. Zajímavostí je také to, že při pátrání v místním muzeu nebyl nalezen žádný pramen k výše uvedeným událostem, ani kronikářské zápisy z této doby. V kronikách okolních vsí je napsáno mnoho z května 1945, tato událost však popsána není nikde.
RNDr.František Kotlaba. Jak jsem prožíval květnové povstání v roce 1945, Soběslavská hláska, květen 2010, s. 11
Vzpomínka pana V. ze Sobělavi, uložena u autora.
www.valka.cz
Fotografie – sbírka J.Ciglbauera

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist