Historie obce Heřmaň

Dvorec Lhota

      Obec Heřmaň leží cca. 12 km od Českých Budějovic. Od roku 1262 se dostala nedaleká obec Plav s okolními pozemky, tedy i územím, kde se dnes rozkládá obec Heřmaň, odkazem krále Přemysla Otakara II. klášteru Vyšší Brod. Po založení Českých Budějovic¹ bylo území darováno právě vzniklému městu, ale roku 1292 bylo Václavem II. navráceno klášteru.

Aby se lépe využilo poddanské práce v Plavě, byl za vlády Lucemburků někdy mezi lety 1400- 1410 na místě dnešní Heřmaně založen dvorec Lhota, jehož pozůstatky tvoří základy dnešního stavení čp. 19.(viz foto na konci). Jeho hlavní funkcí bylo soustřeďovat práci obyvatel Plava na zúrodňování půdy kolem dvorce, kde se nacházel jen les. Krátce před vznikem Heřmaně obhospodařoval tento dvorec 70 ha polí a luk.² Z těchto 70 ha bylo pak 42 ha rozděleno mezi 19 chalupníků v budoucí Heřmani, dále jim bylo pronajato dalších 13 ha zemědělské půdy a zbytek (15 ha) se opět zalesnil, to ale až ve 30. letech 20. století.

Listina z února 1464 dokazuje ničivé výpady budějovických, kteří se tímto snažili uchránit mílové právo³. Podepsán je na ní i Jan řečený Lhotka narozen na Lhotce, který v ní tvrdí, že si pamatuje, jakou škodu způsobili budějovičtí Plavu před 50 ti lety při jedné z těchto výprav. Podle dnešní psychologie si dítě pamatuje zážitky od 3 let věku, vizuální podněty pak od mladšího školního věku. Bylo- li tedy našemu Janovi v době výpravy min. 6 let, pak se musel narodit na Lhotě před rokem 1410, což koresponduje s předpokládanou dobou založení dvora Lhota a že jeho otec musel být jeho prvním správcem.⁴

Kamenná zeď, jejíž zbytek je dodnes patrný u statku u Mazáků, což je ono čp. 19, ohraničovala sad, který těsně přiléhal k dvorci Lhota. Tento sad se rozkládal prakticky podél dnešního rybníka na návsi a dál podél dnešní hlavní silnice na Plav až ke konci obci Heřmaň.⁵

Celý dvorec byl zbudován ze dřeva na kamenných podezdívkách, vápno se získávalo z Vápenky u Vidova, která pro nedostatek vápna ve větších hloubkách zanikla, a z komářické vápenky, která též zanikla z důvodu příliš drahého topiva pod pece, a potřebné cihly se vyráběly na místě. Hlavním produktem dvora bylo obilí, což dokazuje popis dvora a přilehlých usedlostí v kontribuci z roku 1770, tedy 18 let před založením Heřmaně.⁶ Pan Josef Krátký, autor heřmaňské kroniky, se tedy právem domnívá, že tam, kde se dnes říká Ve starém háji, musel stát mlýn, jelikož existuje účet z října roku 1669, kde správce Lhoty zaplatil tesaři Vavřincovi a mlynáři Šimonovi za vysekání žlabu pro krávu, výdřevu studny a pokácení páru stromů 3 zlaté a 32 krejcarů.⁷ Dále se zde těžila žula ve dvou lomech podél Borovnického potoka a v lomu u Vidova. Ani jeden z nich dnes již nefunguje a v terénu se dá dobře rozpoznat pouze ten Vidovský. Dále se zde pěstovalo i rybníkářství na dvou rybníkách, z nichž ten menší dnes tvoří návesní rybník Heřmaně. Druhý větší byl zrušen. Oba rybníky se nacházely v již zmiňovaném sadě při dvoru Lhota. Dalším odvětvím byl chov dobytka na maso a pro mléko. Počet stálých zaměstnanců byl velmi nízký. Patřil sem šafář se šafářkou, skoták, sekáč, pacholek a děvečka.⁸ Víc jich ani dvůr nepotřeboval s ohledem na pomoc místních poddaných.

Tolik k dvorci Lhota, jejíž existence předcházela založení vsi Heřmaň.

       Heřmaň

    Ves Heřmaň byla založena na území, kde se nacházel v předchozím oddíle zmiňovaný dvorec Lhota, v roce 1788. Došlo k tomu za josefínské parcelace dvora. Fakticky ale byla obec založena smlouvou z 20. října 1797. Budování obce probíhalo již od roku 1787. Jméno podle J. Schallera získala podle tehdejšího opata kláštera Vyšší Brod Hermanna Kurze⁹. V Sedláčkově Místopisném slovníku království Českého je Heřmaň, nebo chcete- li Hermannsdorf, zmiňována jako ves se 21 chalupami založená v roce 1787, Schaller se ve své práci z roku 1841 zmiňuje o Heřmani jako o vsi již s 24 usedlostmi.¹⁰

Ze zakládací listiny je patrné, že dvůr byl rozparcelován již v letech 1787- 8, tedy při podpisu oné smlouvy z října 1797 byly zřejmě již chalupy postaveny. Stavební podmínky byly velice příznivé. Okolní lesy byly bohaté na dřevo a kámen vhodný ke stavbě a písek na maltu v nedalekém Plavě. Při rozdělování půdy k usedlostem dostala každá cca. 7,5 strychu.¹¹ Prodat takovou usedlost mohli heřmaňští pouze s povolením od vrchnosti. Tato povinnost padla po roce 1848.¹² Ve smlouvě se píše ve druhém bodě, že každý usedlík z tohoto podílu musel platit vrchnosti jakousi daň ve výši 12 zlatých, z čehož 10 zl. 70 krejcarů připadlo na daň z pozemku a zbytek na vyplacení se z roboty. Od roku 1820 tuto daň vybíral Mazák, jehož statek stojí na místě budov bývalého dvora Lhota. Ten v Heřmani vlastnil první hostinec v historii obce, tedy je logické, že jako odběratel komařického piva byl ve styku s komařickým dvorem a tedy měl možnost nerozdělené panské pozemky odkoupit od bývalého výběrčího pana Cajse. K dispozici měl ještě kovové razítko obce Heřmaň a vývěsní štít „Představený osady Heřmaň“.¹³ Každá chalupa dostala svůj podíl půdy tak, aby bylo co nejblíže té které chalupě.

Nyní ke stavbě chalup v Heřmani. Celý heřmaňský pozemek byl cestami dělen na šest větších celků, honů. Podél těchto cest pak novousedlíci stavěli své chalupy. Dobře je to dodnes patrno u čp. 20, 21 (Na Špandavě) a 1, 2. Čp. 16 a 17 prokazatelně stála už v době existence Lhoty, jelikož to byly příbytky kováře a hajného. Pozemky pro stavbu prvních 13- ti chalup byly voleny tak, aby se stavělo na nejméně úrodné půdě, kde bylo minimum ornice, ze které časem zbyla jen holá skála, která je patrna na nejvíce zatěžovaných místech ať už chůzí nebo jízdou autem.¹⁴ Se stavbou obydlí neodmyslitelně souvisí i stavba komunikací. Kámen na cesty se sháněl hlavně v blízkém, dobře pro potah přístupném okolí Heřmaně. Dodnes jsou patrné haldy po oné těžbě na palouku před začátkem obce Heřmaň při hlavní silnici do Vidova. Úseky cest, které se nacházely na soukromých pozemcích, měli za úkol zpravovat ti, kterým ten pozemek patřil. Výrazné zlepšení, co se týče spojení s městem České Budějovice, přinesla stavba silnice z Č. Budějovic do Komařic ve 20. letech 20. století. Silnice z Heřmaně do Plava se začala stavět až o 20 let později.

Pan Cajs, od kterého pak Mazák odkoupil nerozdělené panské pozemky, byl prvním majitelem hospodářských budov, které patřily ke Lhotě, která vznikem vesnice zanikla. Celý obchod se uskutečnil roku 1820. Budovy, o nichž je řeč, stojí v areálu dnešního čp. 19. Potomek tohoto Mazáka, Martin Mazák, odkoupil při pozemkové reformě roku 1920 zbylé panské pozemky. ¹⁵ Jednotlivé chalupy byly odděleny cca. 3 m širokým prostorem, tzv. záchutněmím. Jediné zděné místnosti stavení byly předsíň a černá kuchyně. Zbytek byl srouben z trámů, škvíry zacpány mechem, zamítnuty maltou a zabíleny, vnitřek místností byl taktéž vybílen na rákos nebo hubené kmínky.¹⁶ Stropy se často napouštěly krví, aby zhnědly. Proti obytnému stavení stávala vždy stavení hospodářská. Dnešní stavení jsou samozřejmě větší než ta původní, kde kuchyně i předsíň nebyly větší jak 3 x 3 m, ostatní obytné místnosti na tom nebyly co do rozlehlosti o nic moc lépe. Zvětšily se až s moderními přestavbami.¹⁷ 

Dnešní vzhled Heřmaně pochází ze závěrečných let 19. století, kdy roku 1895 Heřmaň postihl veliký požár. Po něm se chalupy nejen vyrovnaly do řady tak, aby ani jedna nějak nepřesahovala, ale použilo se jiného stavebního materiálu, a to kamene, který se před požárem používal pouze na podezdívky.¹⁸

Všechno, co na stavbu svých chalup heřmaňští potřebovali, si mohli vyrobit na místě stavby, ať už se jedná o šindele, došky nebo cihly. Sám pan Josef Krátký si ještě z na místě pálených cihel z písčitého jílu postavil ve Vidově domek v letech 1923- 5.¹⁹ Roku 1857 se dočkal hostinec u Mazáků konkurence v podobě nové hospody, tzv. Šuldovy, která ale po předčasném úmrtí majitele po roce 1880 zanikla a dům byl prodán ve veřejné dražbě. Tedy Mazákovi konkurence nerostla moc dlouho.

Život na vsi

Co se týče zemědělské činnosti, půda se před vynálezem ruchadla kypřila kovovým hákem a uhlazovala dřevěnými branami s kovovými hroty, ruchadlo se do Heřmaně dostalo až ve 30. letech 19. století. Na výstavě zemědělské techniky v Plavě za starostování pana Erharta²⁰ v letech 1890- 1900 byly předvedeny již celokovové pluhy pro koňský potah. Brambory se do Heřmaně dostaly až po roce 1755. Z obilí se pěstovalo hlavně žito na chleba a oves pro dobytek. Ostatní obiloviny jen málokdy. Dále se pěstovala řepa, zelí pro vlastní potřebu a len, který se v Heřmani přestal pěstovat pár let před první světovou válkou.²¹

Zajímavostí je, že Heřmaňští sami dbali o to, aby každé dva roky byly od pařezů vyčištěné paseky znovu osázeny stromy, hlavně jehličnany jako borovice a smrk, jedle a modřín skoro vůbec. Toto je v lesích kolem Heřmaně patrné dodnes. Po roce 1880 žádala tehdejší lesní správa zaokrouhlení lesních pozemků mezi Heřmaní a Střížovem. Klášter Vyšší Brod měl v držení stále některé pozemky v Heřmani, chtěl lesní správě vyhovět, a tak tyto své pozemky v Heřmani vyměnil s majiteli těch pozemků, které chtěla lesní správa. Nejvýznamnější nárůst velikosti pozemků Heřmaně nastal po pozemkové reformě roku 1920, kdy heřmaňským připadla téměř všechny pozemky rodu Schwarzenbergů kolem Vidova a Plava. Na každého, kdo o tuto půdu měl zájem, připadlo 1- 2 strychy luk.²²

Dalšímu rozšiřování Heřmaně bránil naprostý nedostatek stavebních parcel. A tak Mazák, který od Týmalů odkoupil chalupy čp. 20 a 21, z nichž vznikla dnešní čp. 30 a 40, 21 a 38, všechny se nacházejí kolem bývalé Šuldovy hospody. Mazák držel spolu s Jakubem Říhou i některé pozemky za dnešní silnicí do Borovnice, která je zároveň hranicí katastru Nedabyle, tam kde dnes stojí čp. 67, 68, 69 a 70, která byla postavena za éry komunismu v 2. polovině 20. století.²³

Co se týče chovu dobytka, koňský potah měla ve vsi pouze rodina Mazáků, ostatní chovaly tury. Jinak znamenalo objevení se koňského potahu ve vsi velkou událost, která všechny vyhnala z domů, aby se na koně podívali.

Zajímavostí Heřmaně je, že nemá žádný kostel. Farností spadala a stále ještě spadá po Doudleby. V neděli na mši, na pohřeb nebo svatbu se tedy muselo z Heřmaně pěšky přes brod v Borovnickém potoce do Doudleb.²⁴ První občanský sňatek se konal v Heřmani v roce 1920 mezi sestrou pana Krátkého Kateřinou a členem pohraniční finanční stráže Antonínem Kadidlem na okresním hejtmanství v Českých Budějovicích.

Zemědělská činnost v Heřmani se vykonávala stejně jako všude jinde. Akorát podle slov pana Krátkého, autora kroniky, se se zdejší půdou zacházelo pečlivěji. Kolem polí se vytvářely stroužky, tzv. průhony, které se při sklizni zase zarovnávaly, aby se nepřevrhly naložené fůry obilí a jiných plodin jako brambor atd. Nejlépe si v tomto podle vzpomínek Krátkého vedl bratranec jeho otce Jan Žáček. Otec pana Krátkého pracoval sezonně na stavbě železnice z Č. Budějovic do Lince a do Prahy. Tam se naučil odvodňovat pomocí štěrkové drenáže, což využil i na svých polích²⁵.

Do roku 1890, kdy skončilo na hospodářstvích vyrábění řezanky, byly v obci všehovšudy řezačky dvě. Jednu měl Mazák, druhou Krátký. Obilí se mlátilo až do elektrifikace obce ručně cepy.

Z dobytka se v Heřmani chovali od roku 1885 místo českých prasat uherští bagouni²⁶. Jak už bylo zmíněno výše, koně chovali pouze Mazákovi, zbytek vesnice choval krávy. Drůbež pak zastupovaly v menším počtu slepice a na přechodnou dobu, kdy bylo nutno drát peří na peřiny pro nevěstu, z důvodu nedostatku pastvy a vody pak i husy.²⁷ V létě se zelené krmivo pro hospodářská zvířata sváželo na „žebřiňáku“, nepytlované okopaniny jako brambory aj. se sváželi taktéž na žebřiňáku, jehož postranice byly pečlivě vycpány, aby se zabránilo vypadávání úrody z vozu během cesty²⁸. Nechyběl ani trakař nebo příruční vozík a kolečko na vození hnoje. Zřídka měl hospodář ještě jeden velký vůz. Aby se náklad nesmýkal, byl často přivazován dvěma řetězy k postranicím a jedním řetězem k rozvoře vozu.

K oddělování zrna obilí od plev se nejprve využívalo mlata, kde se obilím pohazovalo v dostatečném průvanu, který zbavil obilí nejen plev ale i jiných nečistot. Později se využíval tzv. mlejnek, kterým se obilí vlastně prosévalo přes řešeto. Dalším nářadím, bez kterého by se hospodářství neobešlo, byly kosy, hrábě, speciální vidle na hnůj, tzv. rohatiny, vidle na seno, tzv. podávky na obilí a tahouny²⁹. Samozřejmě nesměla chybět pořádná sekera, dále také tzv. vlka pro výrobu šindelů³⁰.

V každém stavení nechybělo ani nějaké to bednářské náčiní, byl – li hospodář tesař, nesměl mu chybět hoblík a další potřebné tesařské a truhlářské nářadí. I necky a další potřeby pro porážku prasat a „faslík na šráku“, tj. soudek pro stloukání másla. V žádném stavení nesmělo také chybět náčiní na zpracování lnu, nástroje skrývající se pod názvy hachlice nebo trdlice si mladší z nás těžko něco představí. Hřeben a přeslice se stojanem se dají již představit snáze.

Každá správná hospodyně kromě stloukání másla a zpracovávání lnu uměla také péci domácí chléb. Těsto na chléb se zadělávalo v díži s mísidlem, pod čímž si lze představit podlouhlou dřevěnou mísu, dále necky a ošatky. K vymetání pece sloužilo pometlo ze slámy nebo chvoje a ke kladení pecnů do pece a vyjímání z pece sloužila dlouhá plochá lopata³¹.

To by bylo zařízení hospodářství. Nyní se půjdeme podívat, jak to vypadalo v obytné části stavení. Sednice byla často velmi prostorná o rozměrech cca. 25 – 30 m². V její zadní stěně stála kachlová kamna s měděným nebo litinovým kotlem na ohřev vody a klenutý krb. Tato zadní zeď totiž sousedila s tzv. černou kuchyní, z níž se do kamen přikládalo, aby se v sednici nenadělal nepořádek. Hospodyně tedy při vaření pořád přebíhala z černé kuchyně do sednice a zpět. Již zmíněná kamna ale nebyla příliš praktická hlavně v zimě, kdy se muselo opravdu hodně topit, aby se kamna zahřála a mohla tak vytopit celou sednici.

Po roce 1850 ale došlo k vítané změně. Začaly se vyrábět sporáky s plotnou, kamnovcem na vodu s litinovou plotnou, nad ním pak jedna nebo dvě trouby na pečení. Do tohoto sporáku se již přikládalo ze sednice a výhřevnost se tím tedy zvýšila. Při přikládání z černé kuchyně měl oheň hodně blízko komín, tak tolik kamna ani místnost dost nevyhřál. Zařízení sednice vypadalo asi takto.

Hned u dveří stála otevřená skříňka s policemi, vedle ní po délce zdi stála lavice. Velký, většinou čtyřhranný, stůl stál v předním pravém rohu sednice. V zásuvce tohoto stolu míval hospodář schovány důležitější písemnosti a jiné drobné potřeby. Tato zásuvka se nezamykala. Podél stolu stála pak další, podélná, lavice. Proti ní se na druhé straně stolu přistavovaly dvě až čtyři židle. V protějším rohu, u stěny se vstupními dveřmi, stávala manželská postel hospodáře s hospodářkou, k níž se pak hlavně v noci přistavovala kolébka, aby kojící matka neměla k dítěti daleko. Za postelí stála buď další skříňka na nádobí, nebo truhla na šaty a prádlo.

Další postele byste v sednici hledali marně. Děti spávaly na slamnících buď na kamnech, na „zikli“³², nebo jednoduše na zemi. Podobně spávala i čeleď.

Po stranách kamen stála další lavice, na které se sedávalo hlavně v zimě, aby se nahřála záda, a děti po ní lezly nahoru na pec, kde mohly i spát. Jak se spí na takové peci, vám ani snad popisovat nemusím. Tedy určitě ne těm, kdo znají pohádku i hloupém Honzovi. Nad pecí byla ke stropu přivěšena hambalka na sušení prádla. Nad dveřmi nebo jinde na zdi byla zavěšena tzv. řimsa, tedy police sváteční kávové hrnky, pomalované talíře a sklenky a džbánky. Místo lavice u vstupních dveří mohla také stát hospodářčina ozdobnější truhla se zásuvkami. Na stěnách visívaly obrázky svatých, často malovaných na skle, kříž s ukřižovaným Ježíšem a u vstupních dveří pak kropenka se svěcenou vodou. Často na stěně viselo i zrcátko, před kterým se hospodář holíval, než šel do kostela na nedělní mši.

V předsíni stávala veliká skříň na uskladnění potravin a dalších potřeb k vaření. Ve dvacátém století ji nahradila spíž.

V sednici na výměnku, v době, kdy nebyl výměnkář ani nějaký nájemník, mívala hospodyně, hlavně pak ještě mladá, v truhle část své výbavy, která sestávala z domácího běleného, barveného nebo aspoň pruhovaného plátna. Z toho běleného se zhotovovalo oblečení na všední nošení, z pruhovaného pak ložní prádlo. Kromě této truhly tu stála také postel s peřinami a polštáři do zásoby. Mimo to se v této sednici nacházely také nějaké cennosti, tudíž tu vždy někdo z rodiny nocoval, aby tím zamezil vloupání. Sednice výměnku měla totiž okna do sadu, který přiléhal ke statku.

Nezbytnou součástí domácnosti byla kolébka, která se v rodině dědila z generace na generaci, a když již nebyla potřeba, půjčovala se sousedům, kterým již jejich kolébka dosloužila.

Osvětlení místností nejprve zajišťovaly smolné louče, které vystřídaly v době zavedení sporáků, tedy po polovině 19. století, petrolejové lampy s cylindry a stínidly, které dávaly mnohem lepší světlo. Jako louč sloužily tzv. „špánky“ ze smolného dřeva nebo „švánky“ z borového nebo smrkového rovného dřeva alespoň 1m dlouhého namáčeného do síry, aby lépe chytla od jiskry, která se vytvářela vykřesáním ocílky o křemenný pazourek a padala do troudu, který byl tvořen zuhelnatělými hadry. Troud i pazourek se uchovávaly v dřevěné krabičce. Zapálená louč se z důvodu lepšího osvětlení zavěšovala doprostřed místnosti do železného stojanu. Pod ní byl umístěn kbelík s vodou, aby rozpálené oharky nezapálily dřevěnou podlahu.

Podobně jako louč si zapalovali i tehdejší kuřáci, než byly zavedeny sirky. Každý kuřák, jelikož cigarety ještě nebyly, měl dýmku a svou křesací soupravu, kam patřila malá ocílka, pazourek a hubka³³.

Když už jsem se zmínila o výměnku, je nutné rozvést, jak došlo k předání usedlosti při stáří hospodáře. Měl- li hospodář syna, byl většinou ještě před hospodářovým odchodem na výměnek určen za příštího hospodáře. To šlo ale jen u statků s velkou výměrou půdy, která mohla uživit dvě rodiny.

U chalup, kde byla výměra tak malá, že uživila akorát jednu rodinu, se syn ujímal hospodářství až po smrti otce. Nezřídka se stávalo, že hospodář zemřel dříve než hospodářka.

V chalupách, kde se nedočkali narození syna, ale měli dceru, která se vdala, hospodářství pak přešlo na zetě. Tak se dělo i u domkářů, kde byla oddělena světnička na bezplatné dožití. Platilo to i tehdy, byl- li domek prodán. Nový majitel musel též bývalému hospodáři zajistit bezplatné dožití a zaopatření v oné oddělené světnici. Často se stávalo, že po dohodě s mladými spával výměnkář s nimi v sednici, aby se ušetřilo palivo. Tehdy se výměnkářská sednice pronajala. Peníze se hodili vždy.

Dokud byly staří hospodáři při síle, vypomáhali mladým s hospodářstvím. Novým hospodářem v Heřmani se stával vždy nejmladší syn, což dávalo možnost pořádné výchovy a zaopatření starších dětí do budoucna. Chlapci byli dáváni do učení na nějakého řemeslníka, dívky až do svatby sloužily u nějakého sedláka nebo i ve městě.

Poslední vůle, jak ji známe dnes, se příliš často nepsala. Považte, komu z nás by se chtělo po těžké práci ještě něco psát. Je pravda, že ne každý hospodář psát uměl. V takovém případě se k lůžku umírajícího pozvali dva důvěryhodní sousedé, kteří pečlivě vyslechli přání hospodáře. Tito sousedé pak svědčili u dědického řízení u soudu nebo notáře.

Předávání usedlosti se jinak dělo notářskou smlouvou, v níž oba starší hospodáři předávali své ideální poloviny na dědice. Mimo to se dědicové zavazovali k zaopatření starých hospodářů na výměnku až do jejich smrti. Ostatní děti také nepřišly zkrátka. Každé dostalo svůj podíl, který se buď vyplácel hned po uzavření smlouvy, nebo se noví hospodáři zavázali k jeho budoucímu vyplacení. Sepsání smlouvy předcházely tzv. námluvy, což bylo jednání mezi rodiči nevěsty a ženicha v domě nevěsty. Pokud byl jeden z nich osiřelý, místo rodičů za něj/ ní jednal jeho/ její příbuzný, dobrý známý nebo soused. Toto jednání pak usnadňovalo sepsání samotné smlouvy u notáře.

Svatby byly v Heřmani vždy hlučné, ale prosté. Každý host si většinou platil všechnu útratu při oslavách svatby v hospodě sám a často ještě přispíval na hudbu. Tomuto se říkalo „Na kolébku nevěstě“. Mělo to i ryze prozaický důvod. Zabraňovalo to nesvárům mezi sousedy. K místní již zapomenuté tradici patřilo, že při odchodu z nevěstina domu svatebčané rozbili kamna. Forman, který vezl nevěstu z domu, musel mrštit džbánkem, ze kterého se napil, na přední konec oje, tzv. formánek. To vyžadovalo zručnost, aby se na oj trefil. Svatební průvod musel jít až do Doudleb, kam Heřmaň spadala farností. Každý, kdo před svým stavením stál, aby průvod vyprovodil a popřál jim nevěstě a ženichovi i ostatním svatebčanům všeho dobrého, dostal od mužů v průvodu připít nějakého tvrdšího alkoholu. Průvod měl i zcela prostý důvod. Dobu, kterou strávili svatebčané na cestě do Doudleb, na svatebním obřadu a na cestě zpět, využily kuchařky k uvaření slavnostního oběda.

Když pak se vracel průvod zpět do Heřmaně, musel se ženich po jistém vyjednávání vyplatit, aby mohl s novomanželkou pokračovat do vsi. Tomu se říkalo „zatažení šraňku“. Žádná svatba se také neobešla bez slavobrány, která se prakticky do dnešních dnů nezměnila. Před slavobránou byli novomanželé opět zastaveni a ženich byl vyzván, aby přispěl na stavbu heřmaňské železnice od Dolního konce (dnes konec vsi na silnici do Plava) na Špandavu (dnes úsek vesnice při hlavní silnici z Vidova ke křižovatce se zastávkou ČSAD) se zastávkami ve vsi, ale hlavně u Mazáků, kde byl tenkrát hostinec. Tento vtip do Heřmaně přinesli světáci, kteří se na zimu vraceli domu ze staveb železnice po roce 1850. Po roce 1920 se tento výtěžek využíval na stavbu obecního domu a pomníku padlým z první světové války. Konala – li se svatba v zimě, bývalo zvykem, že průvod svatebčanů vyprovázely i veselé masky. Ani děti o svatbách nepřišly zkrátka. Při odpolední hostině sesbíraly bonbóny, které svatebčané házeli po novomanželích, aby měly všeho hojnost a boží požehnání.

Svatební veselí jinak propukalo již ráno u snídaně v domě nevěsty. Před ní prosí ženich paní mámu, aby mu vydala nevěstu, pak se družba postaral o modlitbu před jídlem a po snídani žádal rodiče nevěsty, aby dali mladým požehnání. Pak se šlo do kostela do Doudleb, mezitím se připravoval oběd. Po návratu průvodu následovalo již popsané zatažení šraňku a příspěvek na onu železnici. Následoval slavnostní oběd a veselí až do noci, někdy i do druhého dne. Často docházelo k tzv. „čepení“ nevěsty. Tehdy matrony ze vsi přivedly ženichovi nevěstu s čepcem na hlavě místo obvyklého věnečku. Manželku manželovi pak vydají za menší úplatu, za kterou pak koupí alkohol jen pro ženy.

První civilní, nebo též občanský sňatek se v Heřmani konal roku 1920. Vdávala se zrovna sestra autora heřmaňské kroniky.

Při zásnubách se hledělo spíše na majetek než na lásku. Bylo totiž důležité, aby byl majetek tak velký, aby hospodářství ženicha stačilo podělit ženichovi sourozence a poté uživit rodinu. Výbava nevěst se neřídila ani tak módou, jako spíše užitností. Je pravda, že ve dvacátém století dávaly nastávající manželky přednost modernějšímu zásuvkovému prádelníku před pomalovanou truhlou, zbytek jako ložní prádlo atd. zůstávalo většinou stejné³⁴. Stejně jako dnes, i tenkrát dostávali novomanželé praktické dary do domácnosti, jako nádobí atd.

K domácím pracím patřilo mimo jiné do roku 1815 tkaní plátna. Každá chalupa vlastnila tkalcovský stav, na kterém hospodář po večerech tkal plátno, které prodával do města a tím získával peníze navíc. Po roce 1815 začíná tkalcovství upadat. Nejdéle se udrželi bratři Babkové na Dolním konci (čp. 25) a na Špandavě Jan Žáček až do roku 1890. Jeho stav pak využil po roce 1920 jeho syn na ukázky tkaní na dívčí škole v Českých Budějovicích³⁵. K typickým domácím pracím, hlavně pak v zimě patřila výroba nebo pouze oprava různého pracovního náčiní jako košťat, hrábí atd. Hospodyně se starala o děti a o domácnost a každý třetí až pátý týden se dělalo tzv. „velké prádlo“.

Život v nové vesnici nebyl vůbec jednoduchý, sedláci i domkáři byli chudí. Kvůli placení povinné činže a náhrady za robotu, o které jsem psala již dříve, jim toho moc nezbývalo. A tak se v prvních desetiletích existence jedli hlavně brambory „na loupačku“ s vodovou polévkou, v neděli byla polévka buď mléčná, nebo kyselo, vařilo se i nemastné zelí. Maso často nedostali ani jednou za měsíc. Domácí chléb býval také často vzácností ³⁶.

Do roku 1890 stačilo hospodářství ze ¾ pokrýt potřebné množství potravin pro hospodáře a rodinu. Nejdůležitějšími složkami stravy venkovanů byly kromě chleba brambory a zelí, které se na podzim uskladňovalo nakrouhané na zakysání do „kadečky“. Nakupovalo se jen to, co se doma nevypěstovalo, tj. hlavně rýže, káva, cukr, sůl, koření a ocet. Před zavedením tuhých kvasnic se pro kvásek chodilo do pivovaru nebo do hospody. Dále se kupovalo leštidlo na boty, rejžák, sirky, svíčky atd. Ale i když věcí na nákup nebylo mnoho, byla s ním docela potíž, protože nejbližší obchod byl jen v Doudlebech nebo v Plavě a při práci na poli se jen těžko stíhal. V Heřmani se potřebné věci daly sehnat v hostinci pana Cajse a po něm i u Mazáka. Brzy poté začal obchodovat i pan Jan Trantina na čp. 14. První obchod byl zřízen až po dostavbě obecního domu ve 20. letech 20. století. Vedl ho pan Hlaváč z Mladých Hodějovic v místnostech dnešního obecního úřadu a obecní knihovny. Po znárodnění v roce 1948 se prodejna přesunula do hostince U Maxů³⁷.

Hospodyně tento nákup nechávaly na dobu od jara do podzimu v trvání tří týdnů, kdy vždy ve čtvrtek, zřídka v sobotu, chodily do města na trh. S Sebou nesly to, co zbylo z úrody, aby pak za utržené peníze mohly nákup pořídit. Většinou totiž na hospodářství neměli hotovost. Mnohé věci se daly sehnat i o poutích, hlavně o Bartolomějské pouti ve Střížově, která se koná dodnes. Tam hospodář sehnal biče, postraňky, ošití atd. Velký nákup na celou zimu přivážel hospodář na voze, aby se hospodářka nemusela plahočit s těžkým nákupem pěšky z města do vsi sněhem.

Kolem roku 1900 ale nastává změna. Tmavší domácí chléb je vystřídán světlejším pekařským, lidé si zvykli pít bílou kávu. To znamenalo, že se nakupovalo více. Také začíná být znatelný nedostatek palivového dřeva, což mělo za následek nákup hnědého nebo i černého uhlí. Chléb se péci nepřestal. Pekl se před svátky a posvícením. Pro ten účel se začala pěstovat, kromě již zdomácnělého žita, pšenice. Když už jsem se zmínila o obilí, je třeba také říci, jak to bylo s mletím a mlýny v okolí Heřmaně.

Hospodáři z Heřmaně nechávali své obilí mlít v nejbližších mlýnech po okolí. Největší „nával“ mívali mlynáři před zimou, kdy se mlela mouka do zásoby na delší dobu. Heřmaňští vozili své obilí až do začátku druhé světové války do mlýnů do Plava, do Vidova nebo k Sezemským na Borovnickém potoce³⁸. Po změně starého mlýna na modernější válcový mlýn³⁹ si hospodáři odváželi z mlýna nejen mouku, ale i kroupy, šrot atd. Tehdy hospodář mouku, kroupy atd. dostal v protiváze k přivezenému obilí. Část obilí si mlynář ponechal za práci. Nejvýkonnějším mlýnem z těchto tří výše uvedených byl Šmídův mlýn ve Vidově. Byl zároveň posledním mlýnem stojícím před soutokem Malše s Vltavou. Měl čtyři „složení“⁴⁰ na mletí mouky a troje „stoupy“ pro výrobu krup a krupice. Nejmenší výkon měl Sezemských mlýn na Borovnickém potoce, protože proud tam byl slabší.

Každý mlýn potřeboval ke svému chodu stárka, kterého zastupoval mládek, stárkovým učedníkům se říkalo prášci a podle potřeby jich ve mlýně jeden nebo dva. Majiteli mlýna se říkalo „pan otec“ nebo zkráceně „pantáta“. Aby hospodáři ušetřili na mzdě pro mlynářskou chasu za semletí, semleli si své obilí sami pod dohledem někoho z chasy. Když bylo hodně mletí, vypomáhali i krajánci. Když bylo semleto, hospodář se s pantátou vyrovnal tzv. prašným, tj. na mouce, a penězi. Mlýnská chasa pak po práci odpočívala a vlastně i bydlela v tzv. šalandě, což byla místnost vyhrazená jen pro ně. Dnes již vodní mlýny nejsou, často je nahradila vodní elektrárna.

Mouka se na hospodářství uchovávala v pytlích v sýpce a pro potřebu hospodyně v tzv. moučnici, což byla truhla, často dělená na tři díly, ve které se skladovala mouka. Pečení chleba, hlavně pak příprava těsta nebyla pouze práce hospodyně. Hospodář se postaral hlavně o správné prohnětení těsta v díži a o roztopení pece. Pečení chleba začalo již vpředvečer vlastního pečení. Tehdy hospodyně zalila zbytek těsta v díži od minulého pečení trochou vlažné vody, aby probudila kvásek, který pak přes noc vykynul. Týž večer se do sednice přinesla i potřebná mouka pro pečení, aby se dobře prohřála.

K ošacení kolem poloviny 19. století sloužilo plátěné, režné nebo tmavě barvené oblečení. Soukené obleky nosili pouze dospělí o svátcích a nedělích. Školou povinné děti nosili boty jen do kostela, děvčata do kostela nosila kartounové šaty s karkulkou na hlavě, jen bohatší měli i pentle. Větší kluci nosili do kostela Cajkovice, někteří k tomu měli i soukenou kazajku. Boty nosili většinou v ruce, aby se moc neopotřebovaly, a nazuli si je až před kostelem.

Po zavedení strojové výroby látek v poslední třetině 19. století, kdy se Rakousku- Uhersku vedlo opět po válkách lépe, se i na venkově objevili krejčí a švadleny, kteří šili soukené i sametové obleky, pro ženy šerkové sukně a pro děvčátka nějaké ty šatičky atd. Byla již možnost pořídit si lehčí oblečení na léto a teplé na zimu. Ženy i dívky dále nosily i zdobené selské kroje. Punčochy ke krojům byly v létě bílé, v zimě většinou silnější červené. Ženy si je pletly doma samy. K muzice nebo na sváteční vycházku si děvčata místo kabátku brala pestré šněrovačky. Dámské košile měly nabírané rukávy vyhrnuté nad loket, muži si pod límeček uvazovali šáteček. Myslím, že podrobnější popis pro znalé pohádek Boženy Němcové a dalších není potřeba.

Nyní něco málo o náboženském životě v Heřmani. Jak již bylo zmíněno, Heřmaň byla založena na bývalém panství kláštera Vyšší Brod a obsazena byla z většiny bývalými poddanými tohoto panství. Proto není divu, že se zde až do konce 1. světové války aspoň vnějškově zachovávalo, to, co bylo psáno v katechizmu a co se říkalo v kostele. Ráno po vstávání, před každým jídlem a večer před spaním se modlilo, každou neděli se chodilo do kostela a ke zpovědi, na poutě a procesí atd. S postupem doby se ale lidé stále více od tohoto úzu oddalovali. Nejspíš to bylo způsobeno větší vzdělaností lidí, kteří tudíž nepotřebovali věřit v Boha, neb měli většinu věcí a událostí v životě podloženou vědou. Jak už jsem zmínila, spadala Heřmaň do farnosti Doudleb, kde se odbývaly svatby, pohřby i křtiny. Křtít dítě se chodilo hned den po narození, a to v jakémkoli počasí. Nehledělo se na novorozencovo zdraví ano život. Nejdůležitější bylo, aby nezemřelo nepokřtěné a nemuselo tedy být pohřbeno spolu se sebevrahy mimo křesťanský hřbitov.

I do školy se chodilo do Doudleb, kde fungovala obecná škola. Mimo dětí Heřmaňských tam docházely i děti z Plava, ze Stropnice, ze Straňan a samozřejmě z Doudleb. Protože učiva neustále přibývalo, zmenšoval se tomu úměrně počet dětí ve třídě. To způsobilo, že doudlebská škola již nestačila pojmout tolik žáků a začala se na konci 19. století stavět obecná škola v Plavě. S určitostí již fungovala ve školním roce 1894 – 5. Po dosažení 14- ti let se chlapci většinou dávali tzv. „do Němec“, aby pak lépe obstáli hlavně na vojně, kde se nemluvilo jinak než německy. V dnešním slova smyslu by se toto dalo označit jako jakýsi studijní pobyt v zahraničí za účelem lepšího zvládnutí cizího jazyka. Po obecné škole byla pak možnost jít na střední školu a pak na vysokou školu. Vlastně to byl již tenkrát podobný školský systém jako dnes.

Zábavy se odbývaly hlavně v zimě, kdy nebylo tolik práce. Kromě tzv. chození k muzice, se taneční zábavy konaly hlavně ve spojitosti s nějakou jinou slávou, ať už se jednalo o poutě, posvícení, dožínky, masopust atd.

Živelné katastrofy

Na povodně obec Heřmaň nikdy příliš netrpěla. Při větších deštích byly zatopeny pouze pozemky kolem Zborovského potoka, kde byl brod. Dodnes se tam říká „Na starém háji“. Jednu z nejhorších povodní zažila pouze Plav, Roudné a České Budějovice v srpnu roku 1892. Tehdy plavským překazila i jejich tradiční srpnové posvícení. Voda zasáhla i všechny tři výše zmiňované mlýny, kterým podemlela břehy náhonů natolik, že upadla vodní kola, takže po nějaký čas nemohly mlýny fungovat.

Další ničivější povodeň přišla v létě roku 1928. Zasáhla opět již zmíněné oblasti. Heřmaňští i tuto zkázu sledovali z kopce. Není divu, že děkovali Bohu za to, že se v letech 1787- 8 rozhodla komařická vrchnost zbudovat svou ves právě v těchto místech.

I další ničivé povodně, jako byla například ona ze srpna 2002, se Heřmani taktéž vyhnuly. Hůř na tom byly okolní vesnice a České Budějovice.

Z Heřmaně byli postiženi pouze ti, kdo měli svá pole a louky na níže položených březích Malše. Při státním odškodnění obětí ale byli tito zcela pominuti.⁴¹

Horší pro Heřmaň byly vydatné bouřky s krupobitím, které pobilo většinu úrody na polích. Dobře na tom měl být ten hospodář, který si zjednal pojištění úrody proti krupobití. Jenže ne všichni hospodáři měli tolik peněz, aby si to mohli dovolit. Plnit se ale pojišťovně po takovém krupobití příliš nechtělo. Existovala pro toto jakási omluva: „Dáš- li se proti kroupám pojistit, poškodí ti trochu každý rok z jara a nedáš- li se pojistit, poškodí tě kroupy tak za 10 let, a dostaneš sotva tolik, cos tam složil.“ ⁴²

Lépe na tom bylo pojištění proti požáru. Nejprve byli heřmaňští pojištěni u české banky Slávie, později ji nahradila Hasičská pojišťovna v Praze.

Usedlosti hospodářů se stavěly ze dřeva podle protipožárních stanov z počátku 90. let 18. století. Vydržely nezměněny téměř 100 let. Lidé v chalupách zacházeli s ohněm velmi opatrně. Proto je div, že 13. prosince 1895 vypukl v Heřmani ničivý požár. Ohnisko měl ve stodole čp. 13, kde tenkrát bydlel obecní radní František Vébr. Vina se dávala cikánům, kteří u Vébra prosili o přístřeší a něco k snědku, ale byli posláni pryč. Tvrdilo se, že požár založili oni ze msty. Další možností bylo neopatrné zacházení s ohněm na témže místě. Požár byl zpozorován v 11 hodin v noci tehdejším hajným Pechou a myslivcem Kreprem. Ti celou ves zburcovali k hašení. Všichni začali vyhánět dobytek a vynášet nábytek ze sednice.

K požáru se jako první dostali střížovští hasiči asi v 1 hodinu po půlnoci. Mezitím stihl oheň zachvátit statky po pravé straně silnice do Plava od „Dolního konce po Vávrů statek. Hodinu po střížovských dorazili i hasiči z Plava, kteří s úspěchem bránili rozšiřování požáru na další chalupy. Těm chalupám, které byly již v ohni, se pomoci nedalo. Žár byl tak veliký, že se tavilo i sklo v oknech. Po požáru se po spáleništi proháněli hlavně malí kluci, kteří pod okny bývalých sednic nacházeli kousky skla roztaveného do různých tvarů a ohněm různě zabarvené.

Bilance požáru při sčítání škod byla takováto. Shořelých, minimálně ohořelých, bylo 9 chalup, kolem silnice do Plava. Oprav stavení se dočkali Heřmaňští v následujících letech. Do té doby pobývali postižení u svých příbuzných nebo šťastnějších sousedů. Když dnes procházíme právě tou částí Heřmaně, kde se říká „Na dolním konci“, a prohlížíme si štíty statků, nelze si nevšimnout letopočtu většinou 1896 a déle. Na většině štítů se dnes ale z důvodů novodobých rekonstrukcí tyto letopočty nenajdou. Prostředky na stavbu nových stavení pocházely z již zmíněné pojistky, z úspor a menších úvěrů. Na lomu „Na luhu“ si mohli postižení nalámat potřebný kámen, pokud jim původní kamení nestačilo. Od tohoto požáru se ve vsi totiž začalo stavět z kamene. I stropy se zvyšovaly. Původní dřevěné chalupy totiž měly strop o něco výš než je výška dospělého muže. Dřevo potřebné na výstavbu chalup, poskytl klášter Vyšší Brod za malou úplatu.

Jelikož se poté požáry opakovaly, i když již ne tak ničivé, byl v roce 1922 v Heřmani založen sbor dobrovolných Hasičů, který existuje dodnes.

Chudinské záležitosti ve vsi

       S chudými to v Heřmani nebylo vůbec jednoduché. Říkalo se jim okolníci. Autor obecní kroniky, pan Josef Krátký, vzpomíná, jak k nim domů chodili dva sourozenci, Petr a Madlena. Když bylo třeba, Madlena pomohla hospodyni, Petr zas hospodáři. Často dostali oba něco k snědku. Když pak Petr chytil vši, Madlena se, kromě výpomoci u Krátkých, starala i o něj, nosila mu od Krátkých jídlo atd. Vší se až do své smrti nezbavil. Pohřeb měl ale důstojný, omyly a bílý rubáš daly ženy z vesnice. Nad hrobem každého chudého se říkalo vždy: „Chudák neměl nic dobrého na světě a my mu ve svém nedostatku pomoci nemohli. Měl ale aspoň pěkný pohřeb a Pán Bůh dej mu nebe.“⁴³ Madlena přežila Petra o pár let a kromě jiného naučila Josefa Krátkého jako asi 11ti- letého chlapce vázat povřísla, za což jí byl až do své smrti vděčný. Dalšími okolníky byla rodina Bláhova, opět bratr a sestra, která měla malou dcerku. Ti ale po dvou měsících odešli, neznámo kam. Kvůli dlouholeté práci v Německu mluvili dost špatně česky, proto byli ve vsi neoblíbení, a tak po nich nikdo nepátral. Když již nemohli pracovat, byli vyhoštěni jako cizinci do své domovské obce. Domovské právo po některém předkovi měli v Plavě.

Zřejmě tato zkušenost s chudými ponoukala později pana Josefa Krátkého k návrhu a výstavbě obecního chudinského domu. Výstavba probíhala o předchozím povolení od kláštera Vyšší Brod, kterému ves náležela, ve 20. letech 20. stol. Dnes se v tomto domě nachází obecní úřad a obecní knihovna.

Domovské právo

      Když jsme se již zmínili o domovském právu, nelze se o něm aspoň pár slovy nezmínit.Heřmaňští příslušeli podle domovského práva do Plava. Podle domovského práva se řídilo téměř vše. Hlavně pak odvody na vojnu. Všichni heřmaňští kluci vojnou povinní byli na vojnu odváděni do Českých Budějovic. Jako příklad uvedu syny strýce Josefa Krátkého, kováře Vavřince, který se přestěhoval i se syny do Dolního Rakouska, kde si zařídil svou kovárnu. Své syny ale podle plavské domovské příslušnosti na vojnu do Českých Budějovic.

Jen pro vysvětlenou. Domovská příslušnost podle domovského práva byla něco jako dnešní občanský průkaz, který byl zaveden až za okupace v květnu 1940. Do konce války se tomuto průkazu říkalo Kenkarta (poznávací karta – Kennkarte, z německého kennen – znát- překlad autorka) ⁴⁴. Do té doby byl jediným průkazem pas na cesty do zahraničí.

Například Vídeň udělovala domovské právo nově přistěhovaným až po 10ti-letém pobytu. Podobně tomu bylo i v jiných obcích, kde bylo nutné podání žádosti o udělení domovského práva taktéž po 10 letech pobytu v místě. Jen u státních zaměstnanců tomu bylo jinak. Ti získali domovské právo v obci, kam byli přiděleni, hned po nástupu do zaměstnání.

Samospráva

Po úplném zrušení poddanství mohli rychtáře dosazované vrchností nahradit obecní starostové, kteří byli volení obyvateli té které obce. Stalo se tak po 1862, kdy byl vydán zákon o okresní a obecní samosprávě. Obecní zastupitelstva fungovala od roku 1855. Pro Heřmaň to ale nebyla zrovna změna k lepšímu. Spíše to nebyla změna téměř žádná. Samosprávou totiž spadala pod Plav a v Heřmani působil pouze místodržící s titulem „představený obce Heřmaň“. Nejhorší je, že se situace nezměnila ani po roce 1918. Odloučení od Plava se Heřmaň dočkala až v 2. polovině 20. století. Snaha Heřmaňských o odluku od Plava sahá ale již do poslední třetiny 19. století.

Stavební ruch v Heřmani

Největší stavební ruch propukl po onom pro 9 stavení osudném požáru po roce 1895, kdy bylo nutno v krátké době postavit nové chalupy. Další na výstavbu bohatá doba byla 20. léta 20. století po pozemkové reformě. Tehdy vyrostla Mazákově hostinci konkurence v podobě Šuldovy hospody v dnešním čp. 31. Ta ale nefungovala dlouho. Ve stejné době vyrostl i obecní chudobinec a domy po pravé straně silnice do Plava.

Pomník padlým rodákům z Heřmaně

Jedním ze zlomových okamžiků historie obce Heřmaň (cca. 10 km od Českých Budějovic, založena vyšebrodským klášterem roku 1788) byla první světová válka, které se osobně účastnila celá řada heřmaňských rodáků. Na jejich počest byl na popud zdejšího občana Josefa Krátkého (*1883 Heřmaň- +1958 tamtéž; heřmaňský kronikář a poštmistr) roku 1921 zbudován pomník padlým rodákům z Heřmaně. Stavba trvala 10 měsíců od listopadu 1920 do 4. září 1921, kdy byl pomník slavnostně odhalen.

Místo pro pomník bylo vybráno v severozápadním cípu lesa při polní cestě z Heřmaně do nedaleké obce Plav (tato obec proslula nálezem množství mohyl z doby bronzové a halštatské). Pozemek potřebný k výstavbě daroval vyšebrodský klášter. Veškeré práce na pomníku provedli členové k tomuto účelu speciálně založeného Pomníkového kroužku, jehož předsedou byl sám pan Josef Krátký.

Pomník má tvar na kamenné jádro ve tvaru zkomoleného kužele uměle navršené mohyly. Na jejím vrcholu se tyčí kamenný čtyřboký jehlan, na němž je napsáno: „ČSR“, pod ním datum vzniku samostatné Československé republiky „28. 10. 1918“, dále „Zbudovali Heřmaňští 1921“ a pod tímto „Navrhl Jos. Krátký“. Podstavec jehlanu tvoří čtyři kamenné desky se jmény čtyř českých nejznámějších historických osobností: „Jan Žižka“, „J. A. Komenský“, „T. G. Masaryk“ a „M. Jan Hus“. Celá tato kamenná konstrukce je od povrchu vrcholu mohyly oddělena další kamennou deskou a čtyři naše velikány odděluje od již zmíněného čtyřbokého jehlanu obdobná kamenná deska.

Kámen použitý pro jehlan a celý popsaný podstavec pochází z ločenického lomu, kámen na pomníčky padlých z lomu „Na Luhu“ a lomu v Plavě.

Samotná mohyla je vysoká 2,95 m, její průměr je 11,8 m. Kamenný podstavec včetně obou desek oddělujících jednotlivé části 1,22 m, z toho připadá na desky se jmény velikánů 80 cm. Kamenný čtyřboký jehlan je vysoký (měřeno od nejvyššího vrcholu) cca. 2 m. Slavnostní odhalení pomníku se konalo, jak již bylo zmíněno výše, 4. září 1921. Průvod vypravený k této příležitosti vyšel od „Mazáků“(bývalý hostinec postavený na základech původního rožmberského statku „Lhota“ z počátku 15. století, dnešní čp. 19), vystoupila krojovaná skupina Sokola z Mladého, místní legionáři a krojovaná omladina z Nové Vsi a Borovnice. Celá vesnice byla kvůli této události poklizena a vyzdobena květinami a prapory. Uvítací projev a poděkování těm, kteří pomník stavěli (tedy již zmíněnému Pomníkovému kroužku), pronesl sám Josef Krátký. V průběhu jeho řeči byly odhaleny pomníčky padlých. Hlavní projev pronesl Otakar Svoboda, tehdejší starosta Českých Budějovic.

Padlí rodáci:

František Hlach (* 1876 Heřmaň- + 27. 9. 1917 Bozen)

Vojtěch Kolouch (* 1874 Heřmaň- + 4. 2. 1918 Itálie)

František Kolouch (* 1890 Heřmaň- + 11. 10. 1918 Itálie)

František Kolouch (* 1879 Heřmaň- + 26. 6. 1915 Lvov)

Matouš Vávra (* 1890 Heřmaň- + 23. 2. 1915 Rusko)

Martin Týmal (* 1885 Heřmaň- + 16. 8. 1914 Nové Město)

Jan Trantina (* 1890 Heřmaň- + 16. 8. 1914 Sesana U Tří moří)

František Žáček (* 1893 Heřmaň- + 18. 7. 1915 Levico)

Josef Žáček (* 1880 Heřmaň- + 15. 7. 1915 Lvov)

Martin Babka (* 1893 Heřmaň- + 6. 2. 1915 Karpaty)

Martin Šulda (* 1876 Heřmaň- + 2. 2. 1915 Karpaty)

U paty mohyly je vsazena dodatečně kamenná deska se dvěma jmény „J. Vácha“ a „F. Kocina“. Podle potomka pana Josefa Krátkého se má jednat o dva padlé rodáky z druhé světové války, kteří byli do mohyly pochováni v urnách. Ale z povídání paní Poláčkové (72 let) vyplývá, že se o žádné rodáky nejedná, neboť jak sama říká, „nikdo v Heřmani za okupace nebyl popravenej“. Ale podle výpovědi 82 letého pána, který si nepřál být jmenován, měli tito dva muži v lese za Heřmaní amatérsky sestavené rádio, na kterém poslouchali zakázané rozhlasové stanice. Gestapo se to nějak dozvědělo a dotyčné zatklo. Nečekalo je nic horšího, než veřejná poprava na náměstí v Českých Budějovicích. Rok si pán již nepamatuje. Nahlédnutí do obecní kroniky problém vyřešil. Oba zmiňovaní ještě s panem Děkanem byli kameníci a lamači kamene, kteří pracovali v lomu „Na Luhu“, který se musel nacházet nedaleko Plava, jak dále tvrdí obecní kronika.

Kousek od pomníku na konci pěšinky hlouběji v lese je umístěno zátiší s křížem. Bylo zřízeno na žádost pozůstalých a starých či nemocných občanů Heřmaně, kteří by nemohli chodit do kostela do Doudleb, pod něž spadala Heřmaň farností. Kříž byl vysvěcen doudlebským děkanem Tomášem Zachardou dopoledne v den odhalení pomníku (4. září 1921).

Krom toho zde našel poslední spočinutí i sám původce nápadu postavit pomník a místní kronikář Josef Krátký s manželkou Elsou Krátkou (*1887- + 1942). Pan Krátký byl v době své smrti v Praze. Jeho popel byl zaslán v urně do Heřmaně, kde byl následně pohřben na jaře 1959 i se svou první manželkou na přání jeho druhé manželky Marie, která také slíbila dokončit kroniku Heřmaně.⁴⁵

Po cca. 7mi letech od vybudování pomníku se začala vrchní kamenná konstrukce naklánět a hrozilo, že spadne. Ale až asi po dvou letech došlo k přebetonování kamenného jádra uvnitř mohyly novou železobetonovou deskou. Uvnitř kamenné konstrukce jsou podle obecní kroniky schovány drobné předměty z doby vzniku pomníku a zakládací listina pomníku.

Události druhé světové války se obece Heřmaň příliš nedotkly. Snad jen tím, že obecní i hasičská kronika musela být odevzdána, proto v nich není o válečných letech příliš zmínek, jen autor hasičské kroniky si po celou dobu války zaznamenával předpovědi počasí a různé novinové články, které se týkaly významných nebo zlomových okamžiků války.

Od konce druhé světové války do dnešních dnů se kromě změny v samosprávě, kdy se v polovině 50. let 20. stol. obec Heřmaň osamostatnila, neudálo nic, co by stálo za zmínku. Život zde plynul v poklidu. Tak to zůstává do dnešních dnů. Kromě stavění Máje a koledy na Mikuláše a Velikonoce se v obci již nedodržují žádné jiné tradice, ať už se jedná o ty pro venkov typické (dožínky, posvícení, masopust atd.) nebo ty, které si vytvořili obyvatelé Heřmaně sami (tryzna u pomníku padlých k nedožitým narozeninám T. G. Masaryka).

Poznámky: