Jindřich Majer
Životopis:
Jindřich Majer, řídící učitel na Březových Horách, okresní školní inspektor(in memoriam). Po absolvování učitelského ústavu v Příbrami prošel od března 1915 jako voják ruskou a italskou frontou. Po válce v únoru 1919 nastupuje místo učitele ve Světci u Bíliny ve zněmčeném hornickém kraji pod Krušnými horami. Zde začíná jeho plodná a neúnavná práce učitelská a osvětová, které věnoval všechny své síly a schopnosti. Jeho obětavá práce jej tak vyčerpává, že r. 1935 těžce onemocní a po dlouhé nemoci odchází na radu lékařů r. 1936 po 18-ti letech ze Světce na své nové působiště na Březové Hory. I zde se věnuje své milované škole a osvětové činnosti. Stává se starostou sokola v Podlesí, předsedou učitelské organizace v Příbrami, předsedou Sociální pomoci na Březových Horách a tamtéž i sbormistrem a dirigentem. Pořádá oslavy, přednáší, připravuje a řídí koncerty atd. Přitom je i vzorným učitelem a vedoucím školy.
Nešťastný rok 1939 je pro něj hlasem volajícím do zbraně, šíří v celém svém okolí přímo živelný optimismus, posiluje ve víře v konečnou porážku nacismu. Záhy začíná pracovat v odboji zapojen na odbojovou skupinu PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme) pod vedením Čes. obce učitelské, ředitele Peška, který k němu z Prahy dojížděl. Pracoval- li dříve bez ohledu na své zdraví, pracuje nyní bez ohledu na svůj život. Pracuje často dnem i nocí, vytrvale, mnohdy beze spánku. Trpí pro své nezastírané vlastenectví i od svých nadřízených. Hledá a seskupuje kolem sebe všechny, jimž není slovo národ lhostejný. Kárá, povzbuzuje, varuje. Pro své charakterové vlastnosti byl uznávanou autoritou a získával četné vlastence, kteří se rádi podřizovali jeho vedení a plnili úkoly, které byly vždy nebezpečné.
Zakládá učitelskou odbojovou skupinu na Příbramsku, rozšiřuje ilegální časopisy jako: V Boj, Rudé právo a různé další ilegální tiskoviny. Sám píše a vydává časopis ČSR, který jde do celých jižních Čech. Organizuje s ostatními odbojovými skupinami- důstojnickou majora Lauba a komunistickou, vedenou železničářem Markem- partyzánské hnutí. Jeho činnost je i rozsáhle organizační, tisková i charitativní. Vytvořil velkou síť spolehlivých důvěrníků v celém okolí. V podlesí, Orlově, Lazci, Vysoké Peci, Havírně, Bohutíně, Obecnici a na všech provozech Rudných dolů a Stříbrné Huti. Neomezuje se jen na svou učitelskou skupinu, ale měl nejužší styk s vedoucími odbojových skupin. V neposlední řadě pracoval se skupinou KSČ- spojkou a členem ÚV KSČ v Praze Josefem Biskupem, který podle potřeby nacházel v bytě J. Majera útočiště a noclehy.
J. Majer řídil i sběr šatstva, prádla, potravin a peněz pro rodiny zatčených a popravených a později i pro sovětské zajatce, kteří unikli z bavorských pracovních táborů a ukrytých později v podzemních dolech pod Třemošnou. Další dva kryty byly zřízeny v důlních prostorech Rudných dolů
-2-
a Ševčínském dole na I. patře a na dole Marie na II. patře. Oba doly byly tehdy mimo provoz. Další dva kryty byly upraveny ve velmi prostorných štolách pro vodní potrubí. Jeden na Lázském rybníce a druhý na Pilském rybníce. Všechny kryty byly delší či kratší dobu obsazeny stíhanými odbojáři.
Sběr zbraní, střeliva, trhavin, eventuální opravy zbraní a jejich konzervace byla velkou starostí všech vedoucích odbojových skupin. J. Majer úzkostlivě dbal na jejich správné seřízení, údržbu a spolehlivé uložení, aby byly v době potřeby naprosto připraveny. V polovině měsíce listopadu 1943 před zatýkáním gestapem, měla skupina J. Majera uloženo toto množství zbraní: 1 lehký kulomet- 200 nábojů, 1 vojenský automat- 320 nábojů, 4 vojenské ruské pušky- 380 nábojů, 11 loveckých kulovnic- 1 131 nábojů, 9 loveckých brokovnic- 852 nábojů, 26 revolverů- 266 nábojů, 125 roznětek loveckých, 4,25 kg bezdýmého prachu, 87 kg donaritu, 150 roznětek a 130 m zápalných šňůr. Zbraně i střelivo byly uloženy na třech bezpečných místech. Mimo uvedených zbraní, měli příslušníci Majerovy skupiny svoje vlastní zbraně včetně nábojů. Tři ruští legionáři měli ruské karabiny a 120 nábojů.
Hromadné zatýkání v Příbrami a okolí od 13.11.1943 přerušilo, byť jen dočasně, odboj na Příbramsku. Brzy práce nezatčených odbojářů pokračovala až do příchodu a osvobození Rudou armádou.
J. Majer byl zatčen 18.11.1943 a odvezen s jinými zatčenými do věznice v Táboře, kde byl podroben surovým výslechům a nelidskému mučení. Přes týrání nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Byl- li nucen něco málo bezvýznamného při výslechu přiznat, usvědčen jiným nelidsky týraným spoluvězněm, motákem ihned podal zprávu druhým, aby podle toho vypovídali a nedopustili, aby došlo k dalšímu zatýkání. Tím mnohé a mnohé zachránili od zatčení a ti mohli pokračovat v započatém odboji. Táborský šéf gestapa Müller o J. Majerovi prohlásil, že je nejhorší ze všech. Že odmítá vypovídat a chová se jako pravý tvrdohlavý český učitel. Po pěti měsících nejtěžších výslechů v Táboře byl J. Majer převezen do Terezína, odtud na Pankrác a zpět do Terezína. Poté do Gollnowa u Štětína. Tam byl přesně za rok po svém zatčení 18. 11.1944 odsouzen k trestu smrti. Po rozsudku byl s jinými příbramskými, odsouzenými rovněž k smrti, převezen do Brandenburgu u Berlína. S pouty na rukou a nohou čekal tři měsíce v samovazbě na vykonání rozsudku. Ani rozsudek nezměnil jeho ušlechtilou duši. Vzpomínka na domov, na školu a milovanou rodnou zem letěla stále jeho hlavou a vyhublé prsty každý večer na zeď sousední cely klepaly rytmus „Kde domov můj“.
Dvakrát byl J. Majer vyveden z cely k popravě a pokaždé vrácen. Až 19.2.1945 byl ve 12:30 hod. popraven ve věku padesáti let.
V září 1946 byly v krematoriu v Brandenbergu nalezeny urny s popelem popravených českých vlastenců a převezeny do vlasti. Urna s popelem J. Majera byla 12.10.1946 za doprovodu vojenského konduktu, sokolstva a občanů z celého okolí uložena do rodinného hrobu na hřbitově v Příbrami k věčnému klidu.