O Myslivečkovi a tajemných světýlkách nad lesy

 

I vyšel si mladý Mysliveček na posed. Byl krásný zářijový večer, vál mírný větřík, a i když byl měsíc v novu, jasná obloha slibovala dobrý výhled. Usadil se na kazatelnu, svou puštičku si složil do klína, klobouk pověsil na hřebíček, pohodlně se opřel a zadíval se do kraje. Po pravé straně měl čerstvě zvláčené pole a za ním řádku stromů, za nimiž se rozkládá Poněšická obora. Přímo před ním byly průseky v kukuřici a kaliště, do kterého chodí černá pít. Přišel brzy, a tak viděl ta místa ještě za světla. Mohl si tak vyhlédnout dobrý směr ke střelbě. Rychle se začínalo šeřit a jediné co se pohnulo, byla kočka, která vběhla do kukuřice. Nezazpíval ani ptáček, srnec nezabekal, jen na kazatelně začaly rejdit myši. Škrábaly na střechu a běhaly po stěnách a v obložení. Když se chvíli nepohnul, viděl proti světlému nebi, jak lezou ze střechy a probíhají dovnitř otevřenými střílnami. Pak se kraje zmocnila tma a rozzářily se hvězdy. Poslouchal, jestli neuslyší lámaní klasů, jak by přicházela zvěř, ale nikde nic. Vůně vlhké hlíny ho lechtala pod nosem. Kdesi v dálce, nad Babou s jejími mohylami, se zablesklo, ale on věděl, že nezaprší. Uplynula hodina, uplynula druhá a stále nic. Ticho. Z nudy se začal dívat všude kolem a zbystřil, když se těsně nad lesem v oboře objevilo zeleno modré světýlko, které líně stoupalo výš a pustilo se po větru, což by nebylo zvláštní, kdyby se najednou nezačalo vracet zpět. Stoupalo a pak zase klesalo, aby se vrátilo zpět do místa, odkud vzlétlo. „Podivné.“ řekl si Mysliveček. Ale už mu to nedalo a díval se tím směrem častěji. „Snad si někdo vypustil lampion.“ pomyslel si pak. Ale netrvalo dlouho a světýlko se objevilo znovu. Otočil se a pečlivě jej sledoval. Vzlétlo rychleji a jako by snad svůj let mělo nacvičený, obkroužilo stejnou elipsu, zase se sneslo k zemi a zmizelo za tmavou hradbou stromů. Mysliveček si pohladil vousy, jako vždy, když o něčem přemýšlel a už docela zapomněl na všechnu zvěř. Jen tak vědět, jaký čert ta světýlka vypouští. Když tu náhle bylo světýlko nad lesem zas. Pohupovalo se vzduchem, jako drobná loďka na vlnách a jistě postupovalo svou neviditelnou cestou, jako už dvakrát předtím. Mysliveček měl stokrát chuť nechat všechno tam, kde to zrovna leží a vydat se přes pole za světlem, aby té záhadě přišel na kloub. V duchu se viděl, jak překračuje pole, vstupuje mezi stromy, prodírá se křovím a doufá, že se mu noční bludička zjeví. On se jí dotkne, zavane silný vítr, který smaže jeho stopy a už ho nikdy nikdo nenajde. Sám by pak lákal o podzimu zvědavce do lesů, aby se zbavil prokletí a mohl se vrátit ke krásné ženě a malému synkovi. Mysliveček najednou procitl, jako by se vzbudil z podivného snu, zakroutil hlavou a věděl, že pro dnešek bude lepší jít raději domů. Nasadil si klobouk, vzal svou puštičku, slezl z kazatelny, a i když by to nikomu nepřiznal, jeho krok k domovu byl o poznání rychlejší než jiné večery.

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist