Radiový posluchač, který neměl povolení, byl souzený

OK1PL V ROCE 1932.

Táborsko – Státní orgány byly z počátku proti tomu, aby soukromé osoby a dokonce i organizace vlastnily rozhlasový přijímač. V roce 1922 byla kromě jiných, zamítnuta žádost Městského úřadu v Táboře k získání povolení vlastnit přijímač. Při odhalení posluchače, který neměl povolení, ho čekal soud a zařízení včetně antény mu bylo zabaveno.

Zájemci o poslech rozhlasu založili v roce 1924 Československý radioklub, který přispěl k tomu, že pošta začala vydávat koncese pro radiové přijímače, avšak pouze osobám spolehlivým z hlediska bezpečnosti státu. Cizinci žijící u nás povolení nedostali. Poplatek za koncesi činil deset korun měsíčně, to byla v té době poměrně značná finanční částka.

V roce 1927 vznikly radiokluby v Táboře, Bechyni, Veselí nad Lužnicí i v Soběslavi, které se staly pobočkami Československého radioklubu. Pro pamětníky jsou zde uvedeni někteří členové výboru táborského radioklubu tak, jak to bylo uvedeno v textu Československého Radiojournalu v roce 1927: řed. dr. J. Kopečný, vrchní strojník Škarda, továrník K. Krch, dr. Glücklich, přednosta stav. telegr. úřadu ing. Němeček, taj. dr. Kroupa, prof. Mansfeld, prof. Dr. Komzák, učitel Borovička, strojvůdce Drnek a další.

V radioklubech se zpočátku sdružovali zájemci o televizní a rozhlasové vysílání. Když se začaly objevovat zprávy o amatérském vysílání ve světě, část členů čs. radioklubu založila vlastní organizace SKEČ – Sdružení krátkovlnných experimentátorů československých a KVAČ – Krátkovlnní amatéři českoslovenští, které se později sloučily do jednotné organizace ČAV – Českoslovenští amatéři vysílači.

Vysílali načerno

Státní úřady ještě nepovolovaly amatérům vlastnit vysílače, a tak největší nadšenci začali vysílat bez povolení již v roce 1924, i když tím opět riskovali soudní řízení a zabavení zařízení. Díky nim se Československo zařadilo mezi první státy, jako byly USA, Austrálie, Anglie, Francie a Holandsko, ve kterých již amatéři vysílali.

Po mnoha jednáních se povedlo prosadit oficiální vydávání koncesí pro československé amatéry od poloviny roku 1930. Přispělo k tomu i kladné vyjádření představitelů armády, že amatérské vysílání má význam z branného hlediska státu. Hned v roce 1930 bylo v Československu vydáno třináct oprávnění k přechovávání a používání amatérských vysílačů. K žádosti o koncesi muselo být přiloženo doporučení profesorů vysokých škol technické odbornosti, že vysílač bude využitý k výzkumným účelům. Prvními majiteli koncesí pro amatérské vysílání v jižních Čechách se stali v roce 1932 studenti vysokých technických škol v Praze, pozdější inženýři Arnošt Anscherlik, OK1FZ a Jaroslav Kolář, OK1PL, oba ze Soběslavi. Po nich následovali na Táborsku další, v roce 1933 odborný učitel z Bechyně František Šmíd, OK1AS, který pocházel z Kovářova u Milevska a v roce 1934 ředitel banky v Táboře František Janoušek, OK1JD. Celkem bylo na Táborsku před válkou devět amatérů vlastnících vysílací koncesi.

V době mobilizace v září 1938 byly všechny koncese pro vysílání zrušeny a obnoveny až v květnu 1946. Poté došlo k značnému nárůstu počtu amatérů vysílačů. Odbočku ČAV v Táboře, která měla do roku 1952 dvanáct nových koncesionářů, zastupoval M. Pokorný. V padesátých letech musel každý majitel vysílače písemně doložit dva ručitele k tomu, že nedojde ke zneužití vysílače. V době značné politické nejistoty bylo obtížné je získat, a tak asi třetina radioamatérů přišla o povolení vysílat.

Nahoru dolů

Nastalo období zbytečného utajování, kdy se nesměla uveřejňovat v radioamatérských časopisech jména a adresy koncesionářů. S příchodem Pražského jara v roce 1968 došlo k uvolnění situace a veteránům byly vráceny koncese, i když často s jinými značkami, protože jejich původní už byly obsazené. Netrvalo to dlouho a po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a následné normalizaci došlo za předchozí politické postoje opět k rušení koncesí. Teprve po roce 1989 již nebyl problém získat povolení na amatérské vysílání.

Nyní je na Táborsku asi třicet radioamatérů, kteří vlastní koncesi pro vysílání. Požadavky ke zkouškám byly natolik zmírněné, že již není požadována znalost morseovy abecedy a amatér nemusí být ani členem žádné organizace. Přesto je výhodné být členem naší největší radioamatérské organizace Českého radioklubu. Pro své členy zajišťuje řadu služeb, vydává časopis Radioamatér s odbornou tématikou, vysílá každý týden pravidelné zpravodajství pro radioamatéry, organizuje setkání amatérů s přednáškami, připravuje zájemce ke zkouškám, zajišťuje zasílání QSL lístků, kterými se potvrzují spojení a zajišťuje mnoho dalších činností ve prospěch svých členů.

Radioamatéři stáli vždy v čele pokroku v oblasti radiotechniky. Významnou měrou se podíleli na rozvoji rozhlasového a televizního vysílání u nás. Nevzdali se přes potíže, které jim dělaly úřady, zákaz činnosti v období války a odebírání koncesí po válce z politických důvodů. Platí pro ně památný výrok Rudolfa Majora, OK1RW, uveřejněný v roce 1938 v časopise Krátké vlny: „Byli jsme a budem.“ K uchování památky veteránů – radioamatérů Táborska byla zpracována kronika, která je na internetové adrese www.crk.cz/CZ/EBOOKSC. V ní je možné se dovědět více o historii amatérů vysílačů na Táborsku. Kronika zatím není ukončena, bude dále doplňována. Jsou vítány jakékoliv informace o amatérech vysílačích, kteří měli koncese již před válkou a také po válce do konce roku 1952 od jejich příbuzných a známých, kteří čtou tyto stránky. Kontakt na autora článku: Ing. Ladislav Polák, mail: ok1ad@post.cz.