Bošilec a rok 1944 – 45

Místo jeho posledního odpočinku nalezneme na bošileckém hřbitově vpravo od márnice. O hrob se až do nedávna starala místní paní, avšak po její smrti začíná kříž zarůstat a reznout.

O situaci a událostech druhé poloviny roku necháme vypovídat po válce zpětně psanou kroniku: Od podzimu roku 1944 se začaly objevovati častěji letecké svazy a o vánocích přeletělo mnoho angloamerických letadel, na tratích se objevili hloubkoví letci. 15. listopadu 1944 shodili u Dol. Bukovska 9 bomb, které nadělali v polích krátery.²

Výše zmiňovaní hloubkoví letci způsobili v Bošilci mnoho smutku, když byl při náletu na vlak na trati J. Hradec těžce zraněn místní rodák Vojtěch Vondruška, který byl zasažen vařící párou unikající z prostříleného kotle lokomotivy. Zanedlouho po převozu do nemocnice svým zraněním podlehl a byl pochován na místním hřbitově do hrobu svého tchána Josefa Šerého.³

Od konce roku 1944 a v předjaří 1945 se po místních tratích přepravovali vězni z koncentračních táborů. Z jednoho tzv. Vlaku smrti utekl do vsi mladý Žid z Vídně.

Již samotné jeho oblečení prozrazovalo že se jedná o vězně. Mladíkovi se nedostalo v obci úkrytu a nedlouho po svém útěku byl odhalen německými pátrači a odvezen.⁴

V březnu roku 1945 byl v Bošilci ustanoven uprchlický tábor pro obyvatelstvo z přífrontového pásma. Nejlépe o jejich příjezdu vypovídá farní kronika:

Dne 1. března 1945 přivezeno bylo do Bošilce na nákladních vojenských autech 70. uprchlíků z Ratiboře v Pruském Slezsku, kteří byli ubytováni ve zdejší škole. Stravováni byli ve společné kuchyni v hostinci u Daňků. Někteří z nich koncem dubna 1945 odešli, když již se začalo veřejně mluviti o úplné porážce německého vojska, několik těch nejchudších a nemocných hlavně žen zde zůstalo až do příchodu Rudé Armády. Když ruské vojsko je vystěhovalo ze školy, odešli na nádraží v Dyníně a vlakem byli dopraveni do sběrného tábora. Po dobu ubytování uprchlíků německých ve škole, kdy byla první třída zdejší školy umístěná ve farní budově a druhá třída v hostinci u Vlčků.⁵

Přičemž se zde i poté nějací vyskytovali, což potvrdila svědkyně z Dynína, která viděla svého souseda, který jednoho uprchlíka sledoval jak jde po poli z Bošilce k Dynínu, vyčkal si vhodné chvíle a poté ho zastřelil. Mrtvý poté byl pochován na poli lidově zvaném „ Mizerů gruntě“. Po zcelení polí hrob zanikl.⁷

Vraťme se však zase zpátky do května 1945, tehdy se v obci ubytovala ještě německá jednotka a příslušníci Waffen SS. O přítomnosti příslušníků SS vypověděli pamětníci toto:

„ Ještě dvanáctýho a třináctýo května se tu zdržovali některý esesáci, přímo ve vsi i v domech. Na dvoře sousedního statku pálili dokumenty, jiný čekali na Rusy. Jeden z esesáků, jejich velitel, seděl v jednom statku se samopalem u okna na silnici a nechtěl odejít. Teprv když uslyšel vod svýho mužstva, že ve Veselí sou Rusáci zvedl se a utekl s ostatnima.“ ⁸

Zde je na místě dodat, že zmiňované Veselí nad Lužnicí bylo osvobozeno již 9. května, taktéž fotografie ze zahrady místní fary je také datována 9. květnem( viz foto), tudíž se jedná o mýlky pamětníka. Když se ve vsi roznesla zpráva o osvobození blízkého města, někteří místní výtečníci zkompromitovaní spoluprácí s nacismem uprchli do lesů. Ve skutečnosti se nejednalo o nebezpečné delikventy, hřešili tím, že hrozili spoluobčanům gestapem a jednoho syn sloužil v Hitlerjugend. Po pár dnech se vrátili a v euforii z osvobození se na ně k jejich štěstí zapomnělo.⁹

Jak z předešlé výpovědi vyplynulo, Bošilec si musel počkat na své osvobození do 9. května. Rudá Armáda přišla do Bošilce od Lhoty. Od Třeboně přijelo 2400 mužů. Později dorazili další, takže počet vojáků v obci se vyšplhal na 5000 mužů a 500 koní. Důstojníci byli ubytováni v soukromých bytech, mužstvo pod plachtami v zemjamkách v lese Farním, Obecním a Zádušním. Vysílačku měli Rusové umístěnou ve statku naproti kostelu U Pekárnů čp. 26. Pamětnice vzpomíná: „ U nás ve statku měli vysílačku, nedalo se vůbec spát, furt sem chodili vojáci s rozkazama a celou noc se svítilo, na vejminku nám bydleli dva kapitáni, jeden se jmenoval Jeršov.“ ¹⁰

Smrt se vesnici nevyhnula ani po osvobození vsi, když zde zemřel mladý ruský voják.

O jeho smrti vypovídá mnoho pramenů, ale jako nejucelenější zmínku uvedu tu ve farní kronice: Dne 19. května 1945 zemřel po nesmírném pití alkoholu – čistého lihu – Markov Michal Andrejevič, voják Rudé armády, ve stáří 22 let, narozen roku 1923 + 19/5 1945 – a pohřben byl v ranních hodinách dne 20. května na zdejším hřbitově dle rozkazu p.plukovníka – Lexa. ¹¹

Pro ještě lepší dokreslení situace si uvedeme vzpomínku místního pamětníka:

„ Von ten voják tam seděl v zemjamce a s ostatnima pili, a když ostatní viděli že přestává dejchat a je s nim zle, naložili ho na povoz a z Obecního lesa ho vezli do hospody U Křižátků, kde měli ošetřovnu, ale nedalo se už nic dělat, pak mu udělali ze závory od cesty kříž.“ ¹²

Po čase bylo ubytování Rusům zpestřeno tím, že na okraji lesa byl zřízen polní biograf,

na jehož představení směli dokonce chodit i místní občané, což bylo vítáno.

Tato doba byla také charakteristická přesuny německých zajatců. Jeden z takovýchto transportů vedl přes místní obec. Když kordon se zajatci opouštěl vesnici jeden ze zajatců šel na konci, bylo zjevné že má prošoupány boty a nemůže dál. Na loučce naproti transformátoru, pod hrází rybníka si lehl a vzápětí byl zastřelen dozorcem. Krátce po jeho smrti mu místní sundali a vzali jeho boty, jiní vyndali z tlumoku kus tvrdého chleba. Teprve potom ho místní hrobník i se synem pohřbili za hřbitovní zdí v místě dnešního urnového háje. Obecní kronika tvrdí, že Němec byl zabit při vyčišťovací akci v lese, čemuž odporují četná svědectví pamětníků.¹³

Mezitím kordon zajatců se ubíral směrem ke Lhotě. Zde jeden dynínský občan zastavil jednoho zajatce a ukázal mu na boty, zajatec mu je bez hlesu vydal a dál šel bos. Někde na křižovatce u Lhoty a Dynína dva zajatí utekli až na pole, kde byli chyceni dozorci a popraveni.¹⁴

Dne 10. 6. 1945 ráno se Rusové odstěhovali a ten samý den přišla nová skupina 2400 mužů. Velitelem byl plukovník Matuzas ( viz foto), velitel motorizovaného oddílu, který se společně se svými 4 šoféry ubydlel na faře. Jako své skladiště si vyhlédl školu společně se školním dvorem a okolními budovami. Tato takzvaná druhá vlna neměla již takovou kázeň a úroveň, právem se místní báli, pamětnice uvedla: „ Byla to hrůza, v noci jsme se schovávali do chlívka, ale voni zrovna tam měli ty svoje nakradený věci, plný pytle .Jednou se tak strašně opili, že jeden stál u pumpy, řval a táhlem se bil do hlavy, to byly takový rány, až jsme si mysleli že umře.“ ¹⁵

Dne 19. 6. 1945 se Rusové podepsali do školní a farní kroniky a 20. 6. 1945 nadobro vesnici opustili. Ještě dlouho po válce se snažili bývalé milenky ruských důstojníků se za svými muži dostat do Ruska, byly však pokaždé vráceny na hranicích. Mnohé se pak celý život z této zrady nevzpamatovali a již se nevdaly.¹⁶

 

Konce války se z obce Bošilec nedočkali

 

Julius Schulze – Žid, zavřený za poslech cizího rozhlasu na udání, po výkonu trestu znovu zatčen a popraven 15. 4. 1945 v Terezíně

Václav Kokeš – totálně nasazený do Steindorfu jako železničář, zahynul nešťastnou náhodou na trati Linz – Salzburg.

František Uhlíř – Totálně nasazen ve Vídni , zabit při náletu 8. 2. 1945.

Vojtěch Vondruška – zemřel po silném popálení párou po náletu hloubkového letce.¹⁷