Umírání a smrt ve středověku (část první)

Umírání a smrt ve středověku bylo jedno z nejvíce diskutabilních a umělecky bohatých témat. Smrt byla nejvýznamnější etapou lidského bytí. V křesťanství najdeme pouze 3 svátky vztahující se k narozeninám. A to narození Ježíše Krista, Panny Marie a Jana Křtitele. Křesťanství zcela vědomě potlačuje počátek života a proto se nám zřídkakdy dochoval rok narození lidí žijících ve středověku. U většiny případů je dochován jen datum smrti (ten považován za den zrození), „život není člověku odnímán, jenom se mění.“

Lidé byly více smrti odevzdaní než je tomu dnes. Smrt je obklopovala na každém kroku. Boží muka, hřbitovy, nemoci, války, fanatičtí kazatelé, časté výjevy pekla a posledního soudu. Dokonce už v mladí si lidé nechávali šít pohřební rubáš a během života s ním chodili k poutním místům a dotýkali se jím posvátných relikvií.

V raném křesťanství se nepohřbívalo. V evangeliu se totiž píše: „Nechť mrtví, ať pochovávají své mrtvé.“ V počátcích křesťanství nezáleželo na tom, jestli byl pohřben nebo ne, tak jako tak dojde ke vzkříšení.V době předkřesťanské se pochovávalo z hygienických důvodů za městem. Pokud byl někdo v raném křesťanství pohřben, tak jen v kostele. V roce 563 však synoda v Braze povolila pohřbívat mimo kostely, tj. uvnitř měst.

 

Umírání

Prameny často střízlivě mluví o „umírání“ avšak častěji jsou opisné formulace typu, odejít z tohoto světa, odešel ke svému Stvořiteli, odložit křehké břímě těla. V raném středověku putovali věřící do Jeruzaléma, aby tam zemřeli, doufaje v to, že budou-li pohřbeni v blízkosti hrobu Kristova, budou při posledním soudu patřit k Božím vyvoleným. Na hojně navštěvovaných poutních místech a v obchodních střediscích, měly jednotlivé „národy“ u „svého“ kostela i vlastní hřbitov, jakýsi kousek domoviny pro živé i mrtvé.

Lidé si toužebně přáli dostat od umírajícího požehnání – slovy nebo gesty, například vkládáním rukou. A velice se bály prokletí ze strany umírajícího.

Ne každý umírající byl ze své smrti natolik vyčerpán, aby si nemohl vykopat svůj hrob. Opat Eigil z Fuldy vstal ze své smrtelné lože , když mu k tomu síly stačily, načež ve východní části hřbitova označil místo, kde chtěl mít hrob, vykopal tam trochu hlíny a pak ulehl zpět na své lože.

Každý si svou smrt představoval jinak. Sv. František z Assisi umíral nahý na holé zemi a Martin z Tours chtěl zemřít v popelu symbolizující pomíjivost.

Samotný akt probíhal takto: Mrtvý uchopil svíci do pravé ruky, další svíce byly rozestavěny do půlkruhu. Svíce tvořily řetěz světel, který měl umírajícího chránit před nástrahami zlých duchů.

Kdo se obracel ke stěně vyjadřoval tak zoufalství, tj. pochybnost o Bohu, a o takovém se soudilo, že umírá zlou smrtí. Zatlačit oči a zavřít ústa – to byla pietní povinnost, která příslušela především příbuzným. Omývání těla mrtvého prováděly většinou ženy. Pokud zemřel nějaký církevní hodnostář, byla jeho smrt uchovávaná v tajnosti. Ne vždy se to povedlo. V této době se můžeme už setkat s pohřební hostinou, kde se pozůstalí chtěli přesvědčit o tom, že k sobě stále patří.

Velice zajímavý pohřební rituál se nám dochoval v Pyrenejích. Vlasy a nehty považují za místo, kde sídlí štěstí zemřelého.

U církevních autorit byl nadměrný smutek zapovězen… „smrt je přece vstup do skutečného života , to je přece důvod k radosti.“ černá jako smuteční barva se prosadila až v pozdním středověku. Ve starověkých kulturách ve středomoří, u Germánů i u Slovanů se považovalo za potupné, zůstalo-li mrtvé tělo po smrti nepohřbeno.

 

Hřbitov

Hřbitov, poslední místo odpočinku. Místo, kde nalezneme klid a nikým nerušené ticho. Ne vždy tomu tak bylo. V 9. století v Trevíru muži a ženy tančili nebo se smáli na hřbitovech u mrtvého. Ve středověku se na hřbitovech konaly i trhy. Někdy byl hřbitov obehnán věžemi, odkud se lidé mohli bránit, složil tedy i jakási citadela. Za zdmi hřbitova byly zřizovány pekárny a pivovary.

Hřbitov měl být vyhrazen těm, kdo po celý život vytrvali v křesťanství. Z práva na církevní pohřeb měli být vyřazení sebevrazi a ti, kteří se dopustili sodomie tedy pohlavního stykuje zvířetem. Zvíře muselo být pohřbeno spolu se svým „partnerem“. Vrstva hlíny nad mrtvým měla být vysoká 1 loket, někdy dospělý a děti museli ležet tak hluboko jak jsou vysocí. Hřbitov byl znesvěcen pokud se zde odehrála vražda nebo pokud zde došlo k výronu mužského semene. Hřbitov sloužil jako azyl lidem, kteří byli nějakým způsobem stíháni. Samozřejmě, že to nebylo vždy respektované. Často měl materiál z něhož byl hrob a náhrobek zhotoveny, odrážet moc a bohatství toho, kdo byl v hrobě uložen.
Židovský hřbitov

Mrtví byli obráceni směrem k Jeruzalému. Jiní k místu kde pracovali nebo nějakým způsobem působili. Na náhrobcích se vyskytuje jméno a rok úmrtí.

 

Vyobrazení pekla a nebesa

Pro umělce bylo snazší ztvárnit peklo než nebesa (schází dramatičnost).

Díky fanatickým kněžím, kteří každodenně strašili obyvatelstvo před nástrahami pekla a věčného utrpení, se z lidí stali různí vizionáři, kteří byli zbláznění ze všech pekelných muk a utrpení, že se vyobrazení pekla, očistce a jiných pekelných muk dostávalo více mezi obyčejný lid. Ti samozřejmě věřili těmto proroctvím a „povídačkám“, až se nechali úplně mystifikovat, takže církev si s nimi mohla dělat co chtěla. Lidé tak museli v závěti uvést jako spoludědice Ježíše. Církev se tímto způsobem zabezpečila. Umírajícímu zprostředkovala závět, kde 1/3 dědictví připadla partnerovi a ¼ pro děti. Pokud ze v závěti zapomnělo na církev došlo někdy k vyloučení z křesťanské společnosti. Když byla závěť padělaná hrozila pachateli smrt. Ututlání se trestalo vyloučením z dědictví.