Umírání a smrt ve středověku (část druhá)
V druhé části našeho netradičního putování, se zaměříme hlavně na často nepochopitelné rituály a činy našich předků.
Začneme trošku neobvykle. Podíváme se totiž na Island. Země ohně a ledu. Přirovnání, které jak se zdá není určeno jen pro krásnou, místy nedotčenou přírodu. Oheň a led. Dva nesmiřitelní soupeři, stejně jako křesťanství a pohanství. Ale i zde, na izolovaném, drsném ostrově nakonec křesťanství zvítězí. Ale jen za cenu ústupků. Islanďané přijali křest za určitých podmínek. Jedna z nich byla vyhrazena právu i nadále odkládat své děti. Island, země, která nezná slitování s nikým. Mrazy a hlad, častý středověký jev. Obyvatelé ostrova si s tím poradili po svém. Za časů krutých mrazů nebo děsivého hladu, nechávali staré, chromé a nemocné zemřít hlady. Stejně tak to měl i kmen Herulů. Staří a nemocní museli POPROSIT členy rodiny aby sehnali někoho kdo bude schopen je zabít a tím vyprovodit ze světa. Příbuzný postavil hranici ze dřeva a sehnal někoho kdo vykoná rituál za něho. Sám příbuzný nesměl zabít svého nemocného nebo starého druha.
Posuneme se na východ. Přesněji do Pruska. Zde se nám dochovaly jisté záznamy, které dokládají „vztahy“ mezi otcem a dětmi. Můžeme se dočíst, že otec zabíjel slepé, šilhavé a hrbaté děti. Syn naopak mohl zabít své staré nebo nemocné rodiče.
V této době nebylo nic neobvyklým, když se vykopávaly a vyhrabávaly mrtvoly a pojídaly se. Vedl je k tomu hlad?
Pokud se podíváme do Saska, známého pro své neohrožené bojovníky, můžeme si povšimnout zajímavého trestního práva. V Sasku byla v 1. pol. 8. st. cizoložná žena donucena se sama oběsit. Další zločiny se řešily obdobnými praktikami. Podle tzv. saského zrcadla byla usmrcena i přítomná zvířata-stala se totiž svědky zločinu a nepomohla poškozenému nebo v častějších případech zavražděnému.
Rozsudek smrti
Bohužel stejně jako dnes, tak i v dobách minulých docházelo ke špatným v mnoha případech „podplaceným“ uvrhnutím do žaláře. Soud často končil rozsudkem smrti. Snad jen proto, že šlo o celoměstskou podívanou. Mnoho měst si patrně popravčí podívanou zaplatilo. Jednou z nejdůležitějších osob při vykonání trestu smrti byl samozřejmě kat. Měl výsostné právo lidi týrat a zabíjet, aniž by měl hřích. Snad aby nedošlo k nějakému maléru, cvičil se kat porážením skotu. Dost často mu připadlo i odsouzencovo oblečení. Jako poslední světský soudce mohl dát milost tomu, kdo vykonal jeho práci nad svými spolu usvědčenými druhy. Stalo se snad tak někdy? Při hromadných popravách byl darován život každému desátému. Červená maska, kterou kat nosil při popravě na hlavě, se prosadila až v pozdním středověku.
Stětí mečem se považovalo za důstojný trest. Pokud se jednalo například o cizoložství nebo sodomii, fantazii se meze nekladly. Smrt byla tím potupnější, pokud byl odsouzenec oběšen spolu se psy. V případě sodomie byli muži pohřbíváni společně se zneužitým zvířetem. Pohlavní styk s židy se trestal stejně jako sodomie. Pohřbeni za živa byly především ženy, pokud se dopustily vraždy. Nabodávání na kůl, jedna z nejčastějších praktik k docílení smrti. Tímto způsobem se trestala vražda dětí nebo násilné smilstvo. Vplétáním do kola se trestaly hlavně surové vraždy nebo zločiny proti majestátu. Vařením těl se mělo docílit odchodu zla kouřem.
Zajímavý trest za znásilnění měli Slované. Na nejbližším dřevěném mostě, nejlépe při trhu, přibili „nešťastníkovi“ šourek k dřevěnému zábradlí a dali mu na vybranou. Buď si znetvoří dolní část těla nebo ho zabijí… Co mu bylo milejší?