Ověřování autentičnosti ostatků českých svatých
1. Ověření autentičnosti pozůstatků
Ověření autentičnosti je prvním a základním požadavkem. V optimálním případě, kdy je dostatek zpráv o zkoumané osobnosti, kdy je znám datum narození a úmrtí, kdy jsou k dispozici dokonce zprávy o zdravotním stavu, příčině smrti a eventuelně o manipulaci s jejím tělem po smrti, tak v takovém to případě je pro důkaz autentičnosti zkoumaných kosterních pozůstatků dost opěrných bodů. S těmito případy se můžeme setkat hlavně ve vrcholném středověku i později. Bohužel v raně středověkých, popř. ještě starších dobách řada potřebných informací chybí. Proto musí nastoupit interdisciplinárně (mezioborový) vedený průzkum a spolupráce z hlediska archeologicko–historického, uměnovědného a antropologicko-medicínského oboru.
Archeologický průzkum nás informuje o původnosti pohřbu nebo o druhotném, případně vícenásobném přenesení pozůstatků. Archeologie může pomoci k datování hrobu díky zkoumání inventáře hrobu a jeho uspořádání. Rovněž i umělecko–historický výzkum objevených předmětů, textilií apod. nebo numismatika při nálezu mincí mohou poskytnout důkaz nebo indicie pro datování a posouzení pozůstatků zkoumané osobnosti.
Ve většině případů máme skupinu pohřbů obsahující ostatky příslušníků rodiny nebo rodu, kde jednotliví rodinní nebo rodoví příslušníci nejsou přímo označeni. Ty jsou pak porovnáváni se známými jedinci, a tak se na podkladě morfologických nebo sérologických1 vlastností prokazuje genetický vztah mezi nimi.
2. Stanovení pohlaví jedince
Spolehlivost určení pohlaví jedince je především závislá na stupni zachování a kompletnosti ostatků a studovaného materiálu. V dnešní době existuje řada postupů v hodnocení kostrového materiálu, využívající znaků přítomných na lebce, pánvi a na kostech skeletu (kostry). Na lebce se posuzuje rozvoj krajiny flanely, tj. místa mezi nadobočními oblouky a nad kořenem nosním. Hodnotíme jej stupni Broca 1-6. Dále se posuzuje zasazení nosních kůstek v bodu nasion ( část nad nosem, kde se začíná tvarovat ), které je u mužů úhlovité, zatímco u žen je přechod obrysu kořene nosu do jeho hřbetu plynulý. Důležitými znaky jsou rozvoj a velikost nadočnicových oblouků, utváření horního okraje očnic, kde u mužů se nachází tupý okraj a u žen okraj ostře hranovitý. Jedním z nejdůležitějších znaků je utváření profilu čelní kosti a rozvoj čelních hrbolů, tzv. Eckrovo znamení (znamení, které určuje odlišnosti a stupně vývojů na čelních hrbolech).2
Naopak u mužů čelní šupina ubíhá a čelní hrboly nejsou vytvořeny nebo jsou jen nevýrazně vyvinuty. Dále se posuzuje obrys týlní. Mužská lebka bez dolní čelisti, položená na podložku, se často opírá o bradavkovité výběžky – tzv. Brocova známka (známka, která určuje stupeň a odlišnost bradavkovitých výběžků). U ženy se opírá o výběžky u otvoru týlního.3
Můžeme konstatovat, že mužská lebka je větší, těžší, má větší obsah mozkovny, tloušťka kostí je větší.
U lebky se spolehlivost rozděluje na tři stupně: velmi, středně a málo spolehlivé. Pohlavní znaky na lebce, ale většinou dosahují 80 – 90 % spolehlivosti. Diagnóza se provádí za použití co největšího počtu znaků, čímž se stává přesnější.
Hlavní rozdíly na pánvi mezi mužem a ženou jsou dány v rozměrech, jejich vztazích a tvarových rozdílech. U žen jsou pánevní rozměry větší.
3. Stanovení dožitého věku
Jednu z největších úloh při zjišťování dožitého věku, hraje úplnost a stupeň zachování pozůstatků. Také jejich zničení rozpadovými procesy nebo záměrnou manipulací.
Rozeznáváme šest věkových skupin a rozmezí mezi nimi jsou stanovena převážně znaky přítomnými na lebce. První dvě věkové skupiny náleží dětem, jedna dospívajícím a tři dospělým jedincům.4 Tato kritéria jsou však velmi hrubá a jsou hledána další kritéria pro přesnější posouzení.
Dožitý biologický věk je výslednicí stanovení tzv. kostního věku, odhadovaného z různých znaků na kostře. Další stanovení se posuzuje podle kostního věku, odhadovaného podle osifikace5 chrupavek hrtanu.
K odhadu dětského věku se využívají poznatky o postupu osifikace na jednotlivých částech kostry a odhadu délky kostí končetin. Naopak u dospělých se posuzuje srůst švů lebečních a stupně stařeckých změn v kostech mozkovny, podle úbytku dásňového výběžku čelistí, podle změn postihujících páteř a klouby atd.
Ke stanovení chrupu dětí se zkoumá postup mineralizace dočasného chrupu (proces ukládání minerálních látek), ve stadiu výměny chrupu, v tzv. chrupu smíšeném a dále mineralizaci chrupu trvalého.6
4. Svatá Ludmila
Sv. Ludmila je představitelkou prvních etap christianizace na našem území. Podle legend byla zprvu pohankou, pak vzorem křesťanských ctností. Byla dcerou knížete Pšovanů Slavibora. Pšované byl nevýznamný kmen na území dnešního Srbska. Kněžna byla pravděpodobně pokřtěna slovanskými misionáři, které nechal její muž přivést z Moravy. Nepochybně se také podílela na výstavbě rotundy sv. Klimenta (nejstaršího kostela u nás). Její hlavní historická role začíná nabývat až po smrti jejího manžela Bořivoje I. Ludmila vládla jako regentka (dočasný zástupce panovníka) a usměrňovala vládu jejího syna Vratislava I. a po něm i jeho syna Václava. Po smrti Vratislavově se stala regentkou jeho žena Drahomíra. I přes to se snažila Ludmila nadále ovlivňovat výchovu Václava. Zatímco Drahomíra se snažila prosazovat na trůn knížectví mladšího z bratrů Boleslava, tak Ludmila hájila práva prvorozeného Václava. Spor mezi Ludmilou a Drahomírou vyvrcholil s politickými zájmy, které se orientovaly každé na jinou stranu. Ludmila totiž souhlasila s novou orientací na bavorského knížete Arnulfa, na rozdíl od Drahomíry, která svou politiku směřovala spíše k saskému knížeti Jindřichu Ptáčníkovi. Ludmila byla zřejmě ovlivněna svými rádci, kteří pocházeli z Bavor, hlavně arciknězem7 Pavlem, který pocházel z biskupského kláštera sv. Jimrama v Řezně.8 Spor obou kněžen nakonec vedl k nucenému odchodu Ludmily na hrad Tetín.
Kněžna Drahomíra svůj spor s Ludmilou vyřešila nakonec vraždou. Bylo to 15.9. 921, kdy Drahomíra dala rozkaz dvěma předním členům své družiny, Tunovi a Gomonovi. Nespíše to byli Vikingové, kteří přišli do Prahy za obchodem z tehdejšího Kyjeva. Takovéto bojovníky přijímala všechna knížata s velkou radostí. Kromě toho, že to byli výborní válečníci a skvělí obchodníci, ale hlavně, zde jako cizinci neměli příbuzné a přátele, což je nutilo zachovávat věrnost svému pánovi. To byl nejspíše také důvod proč si je Drahomíra vybrala, jelikož českým družiníkům by nemohla v takovéto „ohavnosti“ důvěřovat.
K této vraždě využili skandinávské lsti, kdy se vydávali za běžné obchodníky. Proto na ně nepadlo žádné podezření. Večer když celá pevnost spala vrazili k Ludmile do pokoje a místo zapíchnutí mečem či dýkou jí uškrtili. Služebnictvo se bálo útočníků a proto ani Ludmile nepřiběhli na pomoc. Arcikněz Pavel zřejmě hned v noci uprchl zpět do Řezna. A protože mrtvolu kněžny nepohřbil náležitě on, ani žádný jiný kněz, služebnictvo ji ve spěch zahrabalo podél hradní zdi.
4.1 Osudy pozůstatků kněžny Ludmily
Kněžna Ludmila byla zavražděna 15.9. 921 a na hradě Tetín pohřbena. Kníže Václav nechal ostatky převést do Prahy a pohřbil ji v kostele sv. Jiří a to roku 925. Umístění tohoto druhého pohřbu v kostele není známo a nebylo nalezeno ani při pozdějších stavebních úpravách, ani při novodobém archeologickém výzkum v letech 1952 – 1962.
Pravděpodobně již během přestavby kostela sv. Jiří byly ostatky přeneseny do nově přistavované podvěžní kaple vybudované jako mauzoleum Ludmily a to knížetem Boleslavem II. Tento výklad podporuje nález prázdné hrobové jámy v ose podvěžní kaple před oltářem. Hrobová jáma byla vyhloubena do vystupujícího hřebene zjílovatělé břidlice. Byla 65 cm široká, 50 cm hluboká a 220 – 225 cm dlouhá. Její východní konec zasahoval 10 – 15 cm pod základy oltáře. V hrobové jámě nebyly nalezeny žádné stopy po kostech, ani po dřevu a textilu. Hrobová jáma má nepravidelně zahloubené dno, které plynule přechází do stěn hrobu, které nebyly vyztuženy dřevem ani jinak zpevněné. Zda byl hrob zakryt náhrobním kamenem nebo zda byly v hrobě položeny kameny, nelze dnes rozhodnout. Pouze jedna zmínka nás informuje o tom, že v první polovině 18. století býval za přední desku barokního oltáře uložen kámen, o který kněžně vrazi rozbili hlavu.9
Za vlády abatyše Anežky (1202 – 1228), dcery krále Václava I. a sestry Přemysla Otakara I. byla vybudována východně od původní podvěžní kaple nová kaple sv. Ludmily. Uprostřed této kaple byl vybudován náhrobek sv. Ludmily. Sem byly ostatky přeneseny již po čtvrté.
Za abatyše Kateřiny z Lipoltic (1378 – 1386) byly pozůstatky kněžny uloženy do nové schránky. Kateřina nechala též nechat vytvořit stříbrnou hermu10, v ohni pozlacenou. Hlava světice byla chována v jejích ramenech. Kdy došlo k oddělení lebky – přesněji mozkovny se neví.11
Po dalším požáru Pražského hradu v rove 1541 byla porušena kaple a tumba sv. Ludmily. Zda byla až v této době schránka zazděna do hrobové dutiny vybudované pod tumbou pod úrovní dlažby kaple se také neví.
Na západní straně tumby byl abatyší Terezií Widmanovou roku 1732 zřízen vysoký barokní oltář s obrazem sv. Ludmily a po stranách byly sochy sv. Víta a sv. Václava.12
Tumba byla s patřičnou důkladností opravována v 19 století. Tumba byla rozebrána, znovu sestavena a zpevněna poškozené plastiky byly opraveny. Na východní straně tumby byla vsazena deska s nápisem: „Hrob sv. Ludmily mučednice, dědičky a mateře českého národa obnovení L.P. 1858.“13
4.2 Pozůstatky sv. Ludmily
Pozůstatky sv. Ludmily tvoří mozkovna, chované jako relikvie v svatovítském pokladu. Dále je tvoří: pravá kost vřetenní, uložená dnes jako ostatek na hlavním oltáři v chrámu sv. Víta, a zlomek pravé kosti holenní, chovaný v relikviáři ve tvaru ruky. Výzkumem hrobu sv. Ludmily bylo získáno také devět zubů. Odhadovaný dožitý věk je 68 (+ – 8 let)
4.3 Lebka
Mozkovna je velmi dobře zachovaná, ale chybí jí cela obličejová část, která byla oddělena pilkou – zřejmě jako ostatek. Kostní tkáň je velmi pevná, barvy žlutavé s okrově hnědými skvrnami. Nejsvrchnější vrstvičky zevní desky se nepravidelně odlupují.14
Kapacita lebky je velká 1434 ccm. Hlavní temenní švy jsou zcela zarostlé.
4.4 Tělesné vlastnosti
Z délky dochovaných kostí se několika metodami zjistilo, že sv. Ludmila byla vysoká cca 168 cm. Odpovídá tedy postavě vysoké. Kosti končetin jsou robustní, především kosti stehenní.
4.5 Zdravotní stav sv. Ludmily
Byl zjištěn velmi pozoruhodný nález mohutné endokriánózy (ztluštění), především čelní kosti. To byl zřejmě pozůstatek nějakého zranění během života sv. Ludmily.
Na páteři a velkých kloubech byly nalezeny pokročilé degenerativně produktivní změny odpovídající věku jedince 60 let.15
Nález na kolenou svědčí pro typickou gonartrózu16,která však pohyb a funkci kolenních kloubů neomezila. Uvedené změny na lebce i na kostře vyvolávaly jistě klinické příznaky a s tím spojené určité potíže.
4.6 Jaká byla fyzická osobnost sv. Ludmily?
O podobě kněžny se toho moc neví. Měla středně dlouhou a velkou hlavu. Dochovaná mozkovna a zuby hovoří o charakteristické skusu, případně předkusu horní čelisti.
Nález mohutné endokraniózy by mohl hovořit o ženě větší váhy, která takové nálezy provází, případně o dalších specifických klinických příznacích, které bývají spojeny s určitými potížemi.17
Sv. Ludmila byla tedy 168 cm vysoká, robustní postavy. Ve školách se většinou uvádí, že sv. Ludmila byla křehká stařenka, to se výrazně liší od skutečnosti. Sv. Ludmila byla nositelkou určitých znaků, které jsou pokládané za dědičné a které umožňují propojit po stránce morfologické i zdravotní první tři generace Přemyslovců.
Byla také provedena purifikace18 pozůstatků, připisovaných sv. Ludmile a byly vyřazeny relikvie, které jí jistě nepatřily, jak prokázala odlišná morfologická stavba.
5. Svatý Václav
Svatý Václav, vnuk sv. Ludmily a syn Drahomíry a knížete Vratislava. Legendy ho považují především za světce a teprve až pak za panovníka. Jedna z prvních staroslověnských legend hovoří o tom, že sv. Václav byl „ve víře dokonalý“, vychvaluje jeho ctnosti především vykupování lidí z otroctví, zřizování kostelů a uvádění služebníků božích. Dokonce jsem se dočetl, že měl i syna Zbraslava se ženou jménem Radslava.
Latinská kronika Crescente fide ho líčí jako dokonce jako snílka donuceného k vládnutí. Napodoboval prý praktický mnišský život okázalou askezí. Když musel vystupovat jako vládce, nosil pod knížecím šatem žíněnou košili. Své vladařské povinnosti vykonával spíše z donucení než z vlastní vůle, jak říká Vavřinec z Monte Cassina.19
Podle moderních historiků předstihl sv. Václav svou dobu o půl století. Je představitelem ideálu křesťana, který až padesát let po jeho smrti formulovalo revizní hnutí v církvi.
Legendy popisují také jeho vojenské úspěchy a péči o družinu, ale současně zdůrazňují jeho odsuzování a vyhýbání se válek a trestů smrti. Nechtěl si pošpinit ruce krví. Václav podle legend nebyl ženatý, to ale hovoří proti jeho dynastické povinnosti.
Na výchově sv. Václava se podílela jeho bába sv. Ludmila. Zprvu ho nechala se učit podle knih staroslověnských, ale později jeho otec ho nechal poslat ke knězi jménem Učen, který ho vzdělával na hradišti v Budči v literatuře latinské, ale i slovanské. V tehdejší době vzdělání bylo velkou výhodou. Řada panovníků v Evropě byla negramotných.
Přeskočím život sv. Václava, abych se dostal co nejrychleji ke smrti, která vedla ke svatořečení sv. Václava. Jména útočníků, kteří se dopustili vraždy jsou: Tuža, Čsta, Tyra, Hněvsa, kněz Krastěj a nesmíme zapomenout také na Václavova bratra Boleslava.
Atentát byl předem připravenou akcí. V předvečer svátku svatých Kosmy a Damiána pozval Boleslav svého bratra do Staré Boleslavi na hostinu. Hned po příjezdu se Václav odebral do chrámu Páně na bohoslužbu a po ní vstoupil vesele do hodovního domu. Atentátníci měli meče skryté pod plášti. Třikrát povstali a třikrát usedli, poněvadž se neodhodlali k činu. Jídlo a pití je rozdivočelo, ale Václav zachoval klid. Když odcházel od stolu, přistoupil k němu jeden z jeho družiny a povídá: „Hle, připravil jsem ti potají koně, vsedni na něj, můj pane a hleď co nejrychleji odsud odjeti, neboť ti hrozí smrt.“20 Václav však nedbal varování, vrátil se do hodovní místnosti a pronesl přípitek: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michaela, vypijme tento pohár a s prosbou a modlitbou, aby ráčil uvést naše duše nyní v pokoj věčné radosti.“21 Boleslav však zpupně odpověděl: „Včera ovšem jak chvíle tato žádala, jsem tě pohostil, nyní však takto bratr bratru poslouží.“22 Vytasil meč a udeřil bratra do hlavy. Václava nezranil, což ho vyvedlo z míry a udeřil ho i po druhé. Tu Václav zachytil jeho meč holou rukou a pravil: „Jak špatně jednáš, že mě zraňuješ.“23 Když viděl, že Boleslav chce dál pokračovat v útoku, srazil ho na zem a řekl: „ Hle, vidíš ty, jenž ses svým rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknouti, ale daleka toho budiž ruka služebníka božího, aby se poskvrnila krví bratrovou.“24 Vrátil bratrovi meč a s poraněnou rukou běžel ke kostelu. Ale Boleslav běžel za ním a velikým hlasem volal: „Druhové moji, druhové moji, kde jste? Přešpatně pomáháte svému pánu a uboze přispíváte, ačkoliv je v takové tísni.“25 Tu se jeho družiníci vyrojili ze svých úkrytů a meči a kopími zabili Václava před dveřmi kostela. Stalo se tak dne 28. září.
Tělo Václavovo pochovala jeho matka Drahomíra. Krev sv. Václava, která byla po stěnách a po vratech roztříštěna byla druhý den vodou setřena a umyta, ale druhý den její stopy opět vystoupily. Tato akce vraždou neskončila. Vrahové pronásledovali Václavovy pobočníky až do Prahy, kde je zabili a jejich děti utopily ve Vltavě.
K otázce stanovení roku narození sv. Václava tedy přistupuje i nejistý rok vraždy. Nesporným zůstává den 28. září v pondělí, a to buď v roce 929, jak udává Kristiánova kronika a po něm i Kosmas (tento datum uvádí i J. Pekař26), nebo v roce 935, jak předpokládají novodobí historikové, např: F. Palacký. Výsledky antropologického výzkumu poukazují spíše na rok 935.
5.1 Hroby knížete Václava
Původně byl sv. Václav pohřben v místě vraždy tedy ve Staré Boleslavi. Tři roky po jeho smrti byly podle legendy jeho tělesné pozůstatky odneseny do rotundy sv. Víta na Pražském hradě. V 11. století byla na místě rotundy založena knížetem Spytihněvem II. dvouchórová bazilika.
Roku 1333 kralevic Karel nechal nákladem 500 hřiven stříbra zhotovit dvanáct stříbrných soch apoštolů. Sám přispěl 200 hřivnami a ostatek byl získán z dobrovolných darů od věřících. Sochy bohužel zdobily světcův hrob pouze tři roky. V roce 1336 dal král Jan Lucemburský tento synův dar svým věřitelům jako splátku.27
Roku 1344 byl položen základní kámen nové stavby – gotické katedrály sv. Víta. Hrob sv. Václava byl samozřejmě začleněn do této stavby.
V roce 1346 nechal kralevic Karel zhotovit novou královskou korunu, která měla spočinout na lebce sv. Václava a měla být sundána pouze při korunovaci krále.
V letech 1346 – 48 byly z hrobu vyzdviženy koti postkraniálního skeletu28 sv. Václava a uloženy do nové dřevěné tumby. Není známo od kdy byla lebka sv. Václava odňata od těla, ale už v roce 1305 je lebka chována odděleně jako relikvie. Pravděpodobně se to stalo v letech, kdy u lože umírajícího Václava II. musel jeho nástupce Václav III. přísahat při světcově lebce.
Přeskočíme do roku 1541 kdy při požáru katedrály sv. Víta vyhořela i svatováclavská kaple, ale ostatky sv. Václava zůstaly neponičené.
V roce 1671 dal arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek obložit poškozenou původní gotickou mensu mramorem. V současné době byla nalezená olověná krabička s dalšími ostatky, kterou nechal přidat a uložit do oltáře Jan Očko z Vlašimi v roce 1367.
V roce 1905 věnoval probošt29 metropolitní kapituly A. Hora značný obnos na zřízení nového hrobu sv. Václava. To byl podnět k novému vyzdvižení ostatků a k řádnému archeologickému výzkumu hrobu i Svatováclavské kaple.
Další důkladný archeologický průzkum byl v roce 1911, který přináší další důležité údaje.
5.2 Archeologický výzkum hrobu sv. Václava
Přípravné práce archeologického výzkumu byly zahájeny 3.4.1911 pod dozorem K. Hilberta a metropolitního kanovníka A. Podlahy.
Po sejmutí soch, oltářního nástavce a dvou mramorových desek mensy, byl v oltáři objeven obdélníkový prostor 198 cm dlouhý, 60 cm široký a 150 cm hluboký. Na dně byl nalezen ztrouchnivělý relikviář ve tvaru domečku. Zde v rozpadající truhličce byly uloženy pozůstatky sv. Václava.
V prostoru hrobové dutiny byla také nalezená olověná truhla 229,5 cm dlouhá, 75 cm široká a 70,5 cm vysoká. Na truhle byla položená olověná tabulka s nápisem a datem 1348. Nápis vysvětlil záhadu nalezené truhlice. V letech 1346 – 48 byla z rozkazu Karla IV. vybrána i hlína z hrobu sv. Václava v románské bazilice a uložena ve zmíněné truhle, která byla opatřena zámky. Po dostavění Svatováclavské kaple byla zapuštěna v roce 1366 do země a nad ní byl vystavěn gotický oltář, posázený polodrahokamy, který byl v roce 1367 konsekrován (vysvěcen).30
Po odstranění víka olověné truhly byl v hliněné výplni zjištěn malý zapuštěný hrob ohraničený čtyřmi plochými kameny a v něm byla uložená malá olověná krabice o rozměrech 44,5 x 27,5 x 31,5 cm. V krabičce ležela na prsti obsahující nepochybné ostatky sv. Václava stříbrná destička popsaná gotickou majuskulí31a pečeť Karla IV.
Současně byly prozkoumány ostatky i v jiných relikviářích. Ve stříbrném poprsí sv. Václava, zhotoveném roku 1486 a darovanému chrámu sv. Víta králem Vladislavem, byla objevena v koruně poprsí dolní čelist sv. Václava s nápisem z první poloviny 18. století. V diadému koruny byly nalezeny také zuby, které se hodily do lebky sv. Václava.
Tím byl získán přehled světcových pozůstatků. Dne 11.5.1911 byly všechny pozůstatky sv. Václava uloženy prozatímně v pokladnici chrámu sv. Víta.
V roce 1929 vložil J. Matiegka vytříděné pozůstatky do dvou prosklených skříněk a světcova lebka i s čelistí byla ozdobena čelenkou.
Z pozůstatků sv. Václava se víceméně uchovává celá lebka a z postkranálního skeletu a jen velmi neúplné části kostí. Bohužel se nedochovala ani jediná celá dlouhá kost končetin. Další důležité ostatky sv. Václava jsou uloženy v cizině, např. v Escorialu.
5.3 Věrohodnost pozůstatků sv. Václava
O identitě pozůstatků svědčí mnohonásobné písemné autenticky, tradice o pohřbech, převozu a o přechovávání pozůstatků v rotundě sv. Víta, později ve Svatováclavské kapli a v pokladnici gotické katedrály.
Pro posouzení topografie hrobu je nejdůležitější terénní pozorování K. Hilberta, které přišlo na to, že pod základním zdivem gotického hrobu sv. Václava je zbytek lůžkového hrobu sv. Václava, kam bylo tělo sv. Václava podle jeho přání pohřbeno po převozu ze Staré Boleslavi do Prahy.
Teprve až v době Karla IV., v roce 1346 byly pozůstatky vyzvednuty z hrobové jámy zahloubené do břidlicového podloží jižní apsidy rotundy sv. Víta, aby nadále netrpěly vlhkem a dal je uložit do olověné truhlice již předem zmíněné. Část pozůstatků však choval odděleně jako relikvie v oltáři.
5.4 Pozůstatky sv. Václava
Svatovítská kapitula poskytla k průzkumu několik pozůstatků sv. Václava. Byla to nejen lebka s dolní čelistí, ale i zlomky tří obratlů, zlomek klíční kosti, dolní hlavice kosti pažní, tělo kosti loketní, zlomek kosti kyčelní, dva zlomky kostí stehenních, dva zlomky holenních kostí, kost patní a kost zánártní. Dokonce se na lebce zachovaly ještě drobné části mumifikovaných tkání a suchého obsahu mozkovny.
Z velké části se budu hlavně věnovat popisu lebky sv. Václava.
5.5 Lebka
5.5.1 Zachovalost
Lebka je ve velmi dobrém stavu. Barva kosti je světle okrová s hnědými až temnohnědými skvrnami. Na povrchu obou čelistí se zachovaly přilepené tmavohnědé zbytky mumifikovaných měkkých tkání. Je to neuvěřitelné, ale v oblasti vlasové byly přilepeny dokonce i světle žluté chloupky a vlásky.
Díky tomu, že lebka byla dlouho oddělena, tak byla vystavěna drobným poškozením a hlavně z ní byly odebírány ostatky a především uvolnitelné zuby pro různé relikviáře.
Na vrub prvního způsobu poškození padá odlomení pravého okraje nosního otvoru a dolního okraje pravé nosní kosti. Ostatní drobná poškození vznikla při odebírání částí pro relikviáře.
Nejvýrazněji jsou poškozeny:
1. Odříznutí podstatné části pravého jařmového oblouku. Podle dochovaného dokumentu byl tento jařmový oblouk vyříznut v roce 1866 pro metropolitní kapitulu v Olomouci.
2. Oba svalové výběžky dolní čelisti jsou odlomeny tupým násilím (relikvie)
3. Chrup v obou čelistech je z části vypadlý nebo vyjmutý po smrti a částečně násilně vylámán.32
5.5.2 Pohlaví jedince určené z vlastností lebky
Lebka sv. Václava je středně veliká, ale nese znaky typické pro mužskou lebku. Nadoboční oblouky jsou dobře vyvinuty nad vnitřními polovinami obou očnic. Glabela33 je výrazně vyvinuta, typu Broca 5 – 6, čelo je šikmé a týlní šupina je mírně odsazena na plynulém obrysu34. Týlní hrbolek je typu 2. Obličejová kostra je jemné stavby.
5.6 Následky poranění
5.6.1 Osteofyt (kostní výrůstek)
V pravé spánkové krajině je plochý výrůstek velikosti 12 x 14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch kosti čelní. Jeho povrch je hladký.
Pro jeho tvar a umístění je možné ho považovat za zkostnatělý krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu.35
5.6.2 Vyhojená jizva
Nad pravým hrbolem čelním je oválná prohlubeň velikosti 12 x 7 mm, asi 1 mm hluboká. Přední okraj je kolmější než zadní, který je šikmo zkosen. Okraje prohlubně jsou zaobleny a její spodina má mírně zdrsnatělý povrch. Jde o dobře vyhojené poškození kompaktní desky zevní.
5.6.3 Postkraniální skelet
Z úcty k nejvýznamnějšímu českému patronovi byly ještě jeho ostatky obloženy ostatky dalších svatých.
Po rozpadnutí dřevěného relikviáře došlo k přimísení některých ostatních ostatků svatých s ostatky sv. Václava.
Zachovalost jednotlivých kostí je dosti poničená, a proto nelze provést anatomické navázání mezi jednotlivými kostmi. Pouze u prvního krčního obratle není skloubení s lebkou vyloučeno.36
Z hlediska morfologického patří tři dochované zlomky holenních kostí někomu jinému. Podobně je to i u dolní epifýzi37 dvou kostí stehenních patří též někomu jinému.
Morfologická odlišnost byla zjištěna i u pravé a levé tibie (kost holenní), které náležejí také jiným jedincům.
Fragmentárnost (poškození) u postkranálního skeletu je značná. Ani jediná kost není zachovaná v celé své délce. Po pár měřeních se odhaduje výška sv. Václava na 160 – 165 cm.
Celkově jsou kosti zbylé kostry slabé, počínaje zlomkem prvního krčního obratle, zlomku klíčku a zachované dolní epifýzi levé kosti pažní a těla kosti loketní. Totéž lze říci i o zlomcích dlouhých kostí z dolních končetin jako dolní hlavice pravé kosti stehenní a zlomků kostí holenních, kosti zánártní a patní.
Když to celé shrneme, tak nám z toho vyplývá, že pořádně se zachovala jen lebka a to s určitými fragmenty, ale i přes to se domnívám, že přes pokročilé stáří kostí, můžeme být rádi za to, že se dochovaly alespoň částečné zlomky kostí i když i ty, jsou značně poškozeny.
5.7 Dožitý věk sv. Václava
Při antropologicko-lékařském průzkumu pozůstatků nejen Václava, ale i dalších členů první generace posledních Přemyslovců se zjistili některé mimořádné nálezy. Tak např: U druhého syna sv. Ludmily Vratislava I. a u vnuka sv. Václava byly nalezeny předčasné srůsty lebečních švů.
Zde uvedu pár jedinců u kterých se zkoumal dožitý věk. U knížete Bořivoje I. byl věk stanoven na 40 let, u jeho manželky sv. Ludmily na 60 – 70 let, u staršího syna Spytihněva I. na 40 – 50 let, u mladšího syna Vratislava I. na 40 – 45 let a u sv. Václava na 40 let.
Někteří historici odmítají tak vysoký věk u Vratislava I. i u sv. Václava. U knížete Vratislava trvají na 33 letech a u sv. Václava vykombinoval D. Třeštík38 věk na 27 + – 2 roky a J. Sláma udává dokonce rozpětí mezi lety 18 – 33 lety. Avšak provedený rozbor soudnělékařskými metodami zařazuje Vratislava I. do kategorie čtyřicátníků (45 – 50) a jeho syna sv. Václava jako počínajícího čtyřicátníka. To znamená, že kníže Vratislav I. se narodil někdy kolem roku 875. V době narození syna sv. Václava byl kníže Vratislav I. stár kolem 15 – 20 let, v době vlády bratra Spytihněva byl údělným knížetem a ve svých 40 letech se stal pražským knížetem. Po šestileté vládě na pražském knížecím stolci v roce 921 umírá.
Sv. Václav se musel tedy narodit asi roku 890, resp. 895. Potom byl v době smrti otce 25 – 30letý a jako počínající čtyřicátník byl zavražděn.
6. Svatý Vojtěch
Svatý Vojtěch je z českých světců nejméně známý. Žil ve druhé polovině 10. století, kdy se střední Evropa probouzela ke kulturnímu životu. V Německu navázal Ota I. na ideu císařského dědictví a roku 962 získává korunu římského císaře.
Svatý Vojtěch se narodil asi v roce 950 podle legendy v Libici nad Cidlinou. Mladiství kněžic vyrůstal na libickém hradišti. Libice bylo hlavní sídlo Slavníkovců. Toto území vzniklo spojením domény charvatské, zlické a jihočeské. Vojtěch zde žil a učil se pod vedením kněze Radly spolu se svými bratry, starším Soběslavem a mladšími Spytimírem, Bobroslavem, Bořeném a Čáslavem i s nejmladším Radimem, snad otcovým levobočkem.
V roce 972 poslali rodiče sv. Vojtěcha do proslulé klášterní školy v Magdeburgu. Sv. Vojtěch prožil v Magdeburgu 9 let. Domů se vrací v roce 981. V témže roce zemřel i kníže Slavník a hlavou rodu se stal nejstarší bratr sv. Vojtěcha Soběslav. Mladý sv. Vojtěch se ocitl v řadách kapitulního kléru hlavního kostela země u biskupa Dětmara (první český biskup. V českých zemích bylo založeno biskupství mezi lety 973 – 976). Ten ho po udělení nižších svěcení vysvětil na podjáhena.39
V té době nejmocnější rod Přemyslovci měl jisté obavy ze Slavníkovců. Jako jediní mu mohli konkurovat v boji o moc. Po smrti biskupa Dětmara byl zvolen (zřejmě cíleně) druhým biskupem právě sv. Vojtěch. Podle tehdejších zvyklostí se měl totiž nový biskup stát služebníkem vládnoucího rodu, který vznášel svůj mocenský nárok na celou českou zemi, tedy i na území slavníkovské. Sv. Vojtěch byl prohlášen za druhého biskupa pražského shromážděním českých velmožů na Levém Hradci na přemyslovské půdě 19. února 982.40
Vojtěch se velice změnil. Když se vrátil z Magdeburgu, žil životem bezstarostného mládí, ale smrt Dětmara, které byl osobně přítomen, učinila na sv. Vojtěcha tak hluboký dojem, že se začal plně oddávat askezi a modlitbám. Již tehdy byl sv. Vojtěch dotčen proslulým reformním hnutím v církvi 10. století.
Toto hnutí označované jako clunyjské41mělo obnovit a prohloubit duchovní život společnosti. Hlásalo především očistu osobního života, bojovalo proti mnohoženství, obchodu s otroky a usilovalo o to aby kněží žili v celibátu. Nový biskup musel ještě získat souhlas k výkonu úřadu od světské hlavy západního křesťanstva. Proto putoval do Itálie. Ve Veroně 3. června 983 obdržel investituru42 od římského císaře a na svátek sv. Petra a Pavla byl vysvěcen na biskupa.
O působení sv. Vojtěcha v pražské diecézi je bohužel jen málo zpráv. Jeho pozice byla nepochybně ztížena politickým napětím mezi Slavníkovci a Přemyslovci.
Sv. Vojtěch pracoval ve své diecézi celkem pět let. Při prosazováni křesťanských zásad proti rodovým zvyklostem narážel na tvrdý odpor. Opozice dokonce odmítala platit desátky. Sv. Vojtěch byl zklamán. Rozhodl se zanechat svého biskupského působení. Spolu se svým bratrem Radimem odešel do Říma v roce 988, kde požádal papeže Jana XV. o svolení opustit diecézi a odevzdal papeži svůj prsten a pastýřskou hůl. Stolec pražský zůstal prázdný a správu diecéze vedl Vilito, zřejmě Němec.
Po své rezignaci chtěl sv. Vojtěch vykonat cestu do Jeruzaléma k hrobu Páně. Nikdy tam však nedošel. Zastavil se v slavném benediktinském klášteře na Monte Cassinu, kde zůstal nějaký čas a chtěl se stát mnichem. Kvůli neshodám Monte Cassino opustil a odešel do řeckého kláštera ve Valeluce. Zde však nemohl být přijat, jelikož klášter stál na půdě montecassianské. Odebírá se tedy do benediktinského opatství sv. Bonifáce a Alexia v Římě. Zde dosáhl svého cíle mnišství spolu s jeho bratrem Radimem. Tento život vedl do roku 992.
V roce 992 se v Římě objevilo české poselstvo a žádalo papeže, aby přiměl sv. Vojtěcha k návratu na biskupský stolec. Papež doporučil sv. Vojtěchu aby se vrátil. Vojtěch se podrobil rozhodnutí, ale žádal, aby ho vládnoucí kníže podpořil při odstraňování nejhorších zlozvyků v Čechách a aby byl v Praze založen benediktinský klášter. Dne 14. ledna vysvětil sv. Vojtěch benediktinský klášter v Břevnově. S další podmínkou to bylo horší. Ukázalo se, že odpor proti šíření křesťanských zásad v zemi nijak neklesl, naopak útok na biskupovu osobu byly horši a stále se opakovaly. Proto v roce 994 opět opouští biskupský stolec a natrvalo odchází.
V roce 995 byly vyvražděni Slavníkovci. Byly pobity ženy i děti. Příslušníci rodu byly povražděni až na tři: Soběslava, který byl při napadení Přemyslovců na vojenské výpravě, sv. Vojtěcha a Radima, kteří byli v Římě.
Vojtěch se o hrozném osudu dozvěděl až na jaře 996, kdy do Říma přijel císař Ota III. a mohučský arcibiskup. Protože Vojtěch odešel z Prahy i podruhé, aniž by tom uvědomil svého panovníka, trval arcibiskup na tom, aby se neprodleně vrátil zpět do Čech. Sv. Vojtěch věděl, že Boleslav II. si v zemi žádného Slavníkovce nepřeje, požádal papeže, zda by mohl odejít do některé pohanské země jako misionář. Papež tuto nabídku pochopil a svolil. Odchází nejdříve do Mohuče a pak do Polska. Určitou dobu pobýval v Hnězdně. Zde založil v Třemešně benediktínský klášter. Polská tradice připisuje sv. Vojtěchu autorství nejstarší polské náboženské písně Bogurodzica. Podporoval užívání lidového jazyka při bohoslužbách, aby byly přístupnější.
Sv. Vojtěch odchází do Pruska vykonávat svou misijní činnost. Bylo známo, že Prusové jsou vůči křesťanům odmítaví a divocí. Na jaře 997 odchází do Gdaňska a odtud do nitra země. O místě jeho smrti se legendy liší. Podle legend byl zavražděn 23.4.997 pohanskými Prusy poté, co vstoupil do jejich posvátného háje Remove a žádal o vstup do hrazeného města jménem Chopinum. Místo toho byl zajat a spoután. Na nízkém pahorku ho kněz Sikko probodl oštěpem a ještě ubil sedmi bodnými ranami. Hlava byla oddělena od těla a údy rozsekány mečem. Oddělenou hlavu Prusové narazili na kůl.43 Po třech dnech hlavu sejmuli a odnesli Boleslavovi chrabrému do Třemešna se zprávou o tom co se stalo. Boleslav za hlavu zaplatil zlatem a později vykoupil i Vojtěchovo tělo. Poté přikázal uložit ostatky v klášteře v Třemešně. Nad hrobem zřídil oltář. Po dvou letech byly ostatky převezeny do Hnězdna a pohřbeny do nového hrobu v kostele Panny Marie.
Podle Kosmovy kroniky se v roce 1039 Břetislav I. vydal na válečnou výpravu do Polska. Do Hnězdna, kde bylo tělo sv. Vojtěcha pohřbeno, se mu podařilo proniknou zcela bez boje. A tak téhož roku ostatky sv. Vojtěcha putují do Prahy.
Pozůstatky sv. Vojtěcha můžeme najít také v Cáchách, v Římě a v Ostřihomi.
6.1 Tři lebky sv. Vojtěcha
Se souhlasem metropolitní kapituly v Praze v letech 1973 – 1974 byla prozkoumána lebka sv. Vojtěcha, uložená ve Svatovítském pokladu a rovněž i část lebky, chována odděleně jako ostatek na hlavním oltáři katedrály. V roce 1980 byl otevřen i domečkovitý relikviář vyhotovený Karlem IV. uložený na oltáři Vlašské kaple v katedrále sv. Víta. Všechny ostatky byly pečlivě prozkoumány a zdokumentovány. Průzkum druhé lebky byl zahájen v roce 1973. Byla prozkoumána přímo v Cáchách. Bohužel pozůstatky uložené ve Hnězdně nebylo povoleno prozkoumat.
6.1.1 Lebka sv. Vojtěcha uložená v Praze
Lebka sv. Vojtěcha uložená ve Svatovítském pokladu, je velmi dobře zachovalá až na chybějící kost týlní, oba jařmové oblouky, nosní kůstky a části, které byly odebrány z lebky jako ostatky. Patři muži, kterému se odhaduje stáří na 40 – 45.
Je středně velká (185 mm dlouhá, 135 mm široká a 126 mm vysoká)44. Při pohledu z boku vyniká u lebky nízkost horního obličeje v poměru k délce mozkovny. Čelní oblouk je mírně skloněný s naznačeným obrysem čelních hrbolů.
Na lebce jsou patrné tři typy druhotných zásahů. Především se zjistily stopy po sečných nástrojích. Ozubení švů na okraji levého švu bradavko – týlního a levého švu lambdového je šikmo sneseno. Větší část tohoto starého poškození je porušena novodobým zásahem. Okraj týlní kosti je odříznut pilkou a zuby v lambdovém švu jsou vylomeny tupým násilím.
To starší poškození by mohlo dokládat stopy po oddělení hlavy od těla jedince, a to způsobem užívaným při získání hlavy jako trofeje, tj. odseknutí hlavy v oblasti týlní. Tím došlo k odstranění značné části šupiny kosti týlní a k širokému otevření dutiny mozkovny.45
Druhé poškození tupým násilím, vzniklo tak, že nejdříve došlo k odlomení obou nosních kůstek jejich páčením vzhůru proti nosočelnímu švu. Levá kost lícní byla vyvrácena ve spojení s horní čelistí. Z horní čelisti byly vytaženy všechny zuby. Celá šupina kosti týlní byla násilím uvolněna z dosud nezarostlého švu lambdového. Z obou kostí temenních byl řezem, byl uvolněný velký úlomek.
6.1.2 Lebka sv. Vojtěcha v Cáchách
Druhá lebka připisována sv. Vojtěchu je uložena v měděné hermě v kostele sv. Vojtěcha v Cáchách. Lebka je velmi dobře zachovalá. Chybí pouze kost týlní, levá kost spánková a obě kosti temenní nesou ještě druhotná poškození.
Lebka patří muži 40letému, je těžká, dlouhá 190 mm, úzká 136 mm, a středně vysoká 102 mm.46
Při pohledu z profilu je čelo lebky nižší, mírně obloukovitě skloněné a čelní hrboly nejsou vidět. Nosní otvor je středně veliký a jeho dolní okraj je ostře hraněný.47 Lícní části lebky jsou výrazně modelovány. Chrup v levé polovině čelisti byl dobře vytvořen, ale zachoval se z něho pouze kořen druhého třenového zubu a kořen první stoličky. V pravé polovině čelisti zůstal neprovrtaný špičák. U druhého řezáku vpravo jsou patrné známky proběhlého zánětlivého procesu, možná cysty.
Na lebce jsou vidět i druhotná poranění. I zde byla kost týlní uvolněna násilím v lambdovém švu. Pravděpodobně bylo vylomeno i tělo kosti klínové a došlo ke ztrátě i levé kosti spánkové.48 Bradavkovitý výběžek na pravé kosti spánkové je také odlomen. Pravá kost temenní má nepravidelně vylomenou střední část lambdového švu. A na levé kosti temenní lze spatřit stopy po řezném poškození kosti.
6.2 Důkaz autentičnosti pozůstatků sv. Vojtěcha
Pokud porovnáme zachovalost obou lebek připisovaných sv. Vojtěchovi, můžeme si všimnout nápadné shody ve způsobu jejich poškození. To dokládá, že jedna lebka byla záměrně upravena podle lebky druhé. Z toho vyplývá, že jedna lebka musí být falzem.
Pražská lebka patří muži 45 – 50letému, cášská pak mladšímu 40letému. Jelikož se nezná přesný rok narození sv. Vojtěcha, nýbrž jen den úmrtí 23.4.997 a několik údajů z jeho života nelze malý zjištěný rozdíl v odhadnutém věku považovat za dostatečně určující pro stanovení autenticity. Musí se proto využít i ostatních zachovaných kosterních pozůstatků sv. Vojtěcha.
6.2.1 Co napovídají pozůstatky kostry uložené v Praze
V roce 1980 byl otevřen domečkovitý relikviář ve Vlašské kapli v katedrále sv. Víta. Pochází z doby Karla IV. V dutině relikviáře byla olověná schránka oválného tvaru. Dále zde byly nalezeny také ostatky dospělého jedince, zlomky lebky malého dítěte, zlomek olověné destičky s částí textu, bronzový knoflík, úzký měděný pásek, zbytky tkaniny a zlomky několika skleněných nádobek.
Z kosterních pozůstatků dospělého jedince bylo nalezeno 7 zubů horní čelisti, 3 zlomky obratlů, 6 zlomků žeber, několik drobných zlomků kostry ruky a poškozená čéška.
Z kostry malého dítěte se dochovaly zlomky mozkovny, včetně zlomku čela a zlomek kosti skalní.
Měli bychom si položit otázku, zda pozůstatky nějak nesouvisí s lebkami připisovanými sv. Vojtěchu. Jako nejzávažnější pro posouzení sounáležitosti kosterních pozůstatků nalezených v relikviáři s posuzovanými lebkami se ukázaly zuby. Jednoznačně patří a pasují do pražské lebky. Ale i ostatní pozůstatky jako jsou obratle a žebra se hodí více pražské lebce než cášské. Posuzovali se i zbytky tkání pozůstatků sv. Vojtěcha poskytnutých z relikviáře v Římě. I zde byly prokázány stejné vlastnosti. Takže po stránce sérologické, lebka i zlomky ostatní kostry sv. Vojtěcha z Prahy, souhlasí s pozůstatky přenesenými v roce 1000 z Hnězdna do Říma. Dále tomu nasvědčuje také úprava kosti týlní, která napovídá tomu, že hlava byla oddělena sečným nebo řezným nástrojem za použití velké síly.
Když to shrneme, tak je jasné, že k pozůstatkům sv. Vojtěcha uchovávaných v hrobě v katedrále sv. Víta v Praze patří lebka ze Svatovítského pokladu, tedy lebka pražská.
6.3 Tělesné vlastnosti a podoba sv. Vojtěcha
Sv. Vojtěchův věk byl odhadnut pomocí morfologických znaků na lebce do kategorie zralého věku (40 – 50 let). Byl středně vysoké postavy. Měl dlouhou hlavu s nižším obličejem a středně vysokým nosem. Podle dobových zpodobnění nosil plnovous.
7. Svatý Prokop
Na začátku o tomto českém světci budu citovat z díla Jaroslava Kadlece: „Svatý Prokop je vpravdě výrazný zjev v krásné řadě postav, jež zdobí české nebe. Mezi ním a jeho dvěma bezprostředními předchůdci v galerii českých světců, svatým Václavem a svatým Vojtěchem, je velký rozdíl. Svaty Václav, mučedník Kristův, byl zároveň význačným knížetem. Svatý Vojtěch, druhý biskup pražský a rovněž mučedník, byl zároveň prvním Čechem evropského významu, prvním českým kosmopolitou, který pozoruhodným způsobem zasahoval do běhu dějin obecných i domácích. Životní dílo Prokopovo vyniká naproti tomu monumentální jednoznačností. Prokop jest jedině světec: ,Pohrdl ničemnou marností tohoto světa – píše o něm kronikář Sázavského kláštera 12. století – odřeknuv se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, ba i sebe samého, dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám. A je to český světec par excellence. V sázavské samotě vykvetl nejkrásnější květ na haluzi, již na Moravě zaštípili věrozvěsti svatí Konstantin – Cyril a Metoděj.“
7.1 Jaký byl vlastně Prokop?
Jméno Prokop je řeckého původu. Přeloženo do češtiny znamená doslovně „muž činící v práci pokrok“. Překlad z latiny „procus pius“ znamená „svatý námluvčí“.
Podle Velké legendy svatoprokopské v mládí studoval sv. Prokop na škole sv. Petra na Vyšehradě a měl tam být i kanovníkem. To ale ve skutečnosti není pravda, jelikož kapitula vyšehradská byla založena až 1070, tj. po smrti sv. Prokopa.
Jeden ze sázavských mnichů uvádí, že sv. Prokop byl rodem Čech a že pocházel ze vsi Choutouně na Kouřimsku. Jeho otec se jmenoval Vojslav a matka Svatava. Měl více sourozenců. Podle legend už od mládí vedl střídmý, zdrženlivý a ušlechtilý život.
Sv. Prokop byl původně ženatý a měl syna Jimrama, který se pak stal třetím opatem sázavským. Mnichem se stává v břevnovském klášteře. Sv. Prokop dostal šanci žít v lesní samotě tzv. celle ( klášterci ), což byly expozitury kláštera.49 Stal se poustevníkem a žil v jeskyni především z almužen návštěvníků. Za nějaký čas se k němu přidali i další, mezi nimi byl i syn Jimram a synovec Vít. S řeholními bratry vystavěl sv. Prokop v Sázavě kostelík. Zasvětili ho Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Společně se dohodli, že se budou řídit pravidly benediktinské řehole podle hesla „Ora et labora“ (modli se a pracuj). Není přesně uvedeno kdy se tak stalo.
Jeden ze sázavských mnichů přičítá založení kláštera knížeti Oldřichovi. Stalo se tak roku 1032 nebo 1033. Kníže rozhodl učinit z poustevny klášter se staroslověnskou bohoslužbou, přiřadil klášteru nějaké statky a sv. Prokopa učinil prvním opatem.
V klášteře mniši pracovali a osmkrát denně se scházeli na společných modlitbách a zpěvech v jazyce staroslověnském. Sv. Prokop umírá 25.3. 1053.
7.2 Přenesení ostatků sv. Prokopa
Ještě před touto kapitlou se zmíním krátce o jeho kanonizaci. V roce 1204 se stává církevně uznávaným světcem. Bylo to díky rozhodnutí papeže Inocence III. Papežovo rozhodnutí zřejmě ovlivnila snaha získat pro svou evropskou politiku českého krále Přemysla Otakara I.
To bylo krátce o jeho svatořečení a teď se budu soustředit na přenesení jeho ostatků. Sv. Prokop byl pohřben v kostele Sázavského kláštera. Některé kosti byly po jeho svatořečení vyjmuty a sloužily jako relikvie. Klášter byl v 15. století vypleněn husity. V 16. století se zde usadili jezuité. První úmysl přenést ostatky sv. Prokopa na Pražský hrad do kostela Všech svatých je připisován kněžně Alžbětě, sestře císaře Rudolfa II. Pozůstatky sv. Prokopa byly vyzdviženy v sobotu 28. května 1588 přeneseny v dřevěné arše do Prahy. Část lebky sv. Prokopa byla vložena do nové stříbrné busty, aby mohla být vystavována jako relikvie. V letech 1666 – 1669 byl zhotoven nový relikviář. Původní náhrobek z let 1666 – 1669 byl nahrazen novějším v letech 1738 -1739. V roce 1768 byly pozůstatky přeneseny do nově sestaveného náhrobku. Náhrobek byl ještě několikrát opravován a to vletech 1884 a 1916 a naposledy ve čtyřicátých letech. Bohužel kvůli válce byl náhrobek rozebrán a ostatky byly uloženy ve Svatovítské katedrále. Až v roce 1956 byl náhrobek opět opraven a pozůstatky byly do něj vloženy v původní truhle.
7.3 Jak vypadal sv. Prokop
Historické prameny o podobě sv. Prokopa jsou velice skromné. Zmiňuje je jen veršovaná legenda svatoprokopská z 13. století: „Byl jest člověk urozencem vysoký, u plecú i v těle stavem široký. V hnáty byl velmi silný, ve všem těle ovšem plný. Hlavu dosti veliků jměl a tvářů ovšem bieše běl. Čelo měl dosti veliké, bradka bieše črná také. Vlasy črné střednie jmieše a vzezřeni jasného bieše. Promluveni jměl milostivé a srdce ke každému nelstivé. Rúcha nemnoho mieše, jednu sukniu a kapiu nosieše. Škapuléř jmieše pro dielo, toť jest rúcho jeho bylo…“50
Především je nutno říci, že pozůstatky, které se dochovaly jsou velice skromné. Ale i přes to si můžeme udělat obraz o tom jak byl vysoký, robustný atd.
Z lebky se zachovaly pouze dva zlomky spojené voskem. Okraje jsou široce olámány a navíc jsou zde vidět pozůstatky pilky. Celkově zlomky ukazují na krátkou a širokou lebku. Z kostí dolní končetiny je nejdůležitější pravá tibie (kost holenní) umístěná v relikviáři na postranním oltáři kostela sv. Vojtěcha v Broumově. Tibie je velmi dobře zachovaná a těžká. Kostní tkáň je světle hnědá až béžová. Je zde vidět poškození zakončení kosti. Je poškozena i samotná kloubní plocha. Tato tibie náleží muži blíže neurčeného zralého věku. Výška jedince je vypočtená z délky kosti a to 178 – 180 cm.51
Bohužel více z dochovaných ostatků nemůžeme nic bližšího určit. Proto závěrem krátce shrnu sv. Prokopa: 1. Opat sv. Prokop byl muž zralého věku ( 55 – 65 let ) s krátkou až středně vysokou hlavou, byl vysoký 178 – 180 cm a štíhlé postavy. 2. Narodil se na rozhraní 80. a 90. let 10. století a zemřel 25. března 1053. 3. Ostatní pozůstatky, přenesené v roce 1588 ze Sázavy do Prahy, náležejí třem dospělým jedincům a jednomu dítěti. Všechny jsou neznámé. 4. Ze všech těchto pozůstatků jsou nesporné pouze zlomky světce uložené v kostele Všech svatých v Praze a podobně tak i holenní kost uložená v katedrále sv. Víta.
8. Svatá Anežka Přemyslovna
Pro tuto českou světici nejsou žádné věrohodné pozůstatky. Přesto byla dne 12. listopadu 1989 prohlášena papežem Janem Pavlem II. za svatou. V cizině je známá jako Anežka Pražská nebo Česká, ale český národ o ní mluví jako o Anežce Přemyslovně.
Sv. Anežka se narodila pravděpodobně v roce 1211 patrně v Praze jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. Její matka Konstancie byla dcerou uherského krále Bély III. Sv. Anežka, podobně jako její sestry , prostředí rodiny moc dlouho neužila. Otec jí jako tříletou zasnoubil s mladším synem slezského knížete Jindřicha Bradatého. Spolu se setrou Annou byly odvezeny na vychovávání do kláštera v Třebnici. Po náhlé smrti snoubence byla sv. Anežka volná a zpět převezena do Čech. Její další výchova byla svěřena sestrám v klášteře v Doksanech. Asi v osmi letech byla sv. Anežka znovu zasnoubena s Jindřichem II. synem císaře Fridricha II. Měla povahu laskavou a ráda pomáhala potřebným. Tato vlastnost se nelíbila jejímu snoubenci, a proto se jí zřekl. Opět tedy putuje zpět do Čech. I napotřetí měla být zasnoubena s anglickým králem Jindřichem III., ale sv. Anežku omrzel svět mocných, odmítla dokonce i císařskou korunu a roku 1233 vstoupila do kláštera sv. Kláry.
Nechala vybudovat ženský klášter klarisek, mužský františkánský klášter a rozsáhlý špitál na pravém břehu řeky Vltavy. Ideálem sv. Anežky se stala naprostá chudoba po vzoru sv. Františka.
Ze špitálního bratrstva se později stal samostatný řád českých křižovníků s červenou hvězdou. Anežka je tak jedinou ženou – zakladatelkou mužského řádu v dějinách církve.
I když byla dcerou českého krále, sama žila životem chudých a také uprostřed hladomoru a bídy zemřela 2. března 1282 vyčerpáním a hladem.
Sestry přenesly její tělo do klášterního kostela za mříž, oddělující chór od vlastního chrámového prostoru, kde se každý den hromadily davy lidí a obdivovaly tuto statečnou ženu, která i přes své možné finanční zabezpečení se starala o potřeby chudých a nemocných.
8.1 Hrob sv. Anežky
První otázka zní, kde se nachází hrob sv. Anežky. Na tu nám odpověděl archeologický výzkum v roce 1941. V kapli Panny Marie byla v obvodové zdi vybudována pohřební nika.52 Výzkum prokázal, že stála na nad zděnou hrobkou. Chyběla zde již náhrobní deska. Dutina hrobky o rozměrech 210 x 87 x 50 cm, byla prázdná. Pouze na jejím dně byla objevena část prkna a nějaký zlomek plechu.
Další otázka je, kde se nachází pozůstatky sv. Anežky. Podle legendy uložily řádové sestry její tělo v chóru sv. Salvátora. Vlastní hrob byl umístěn v kapli Panny Marie, jak odhalil archeologický průzkum.
Když byly v Praze povodně, voda se dostávala většinou až do úrovně klášterních kostelů a zaplavovala hrob. Podle jedné legendy, když voda opadla, čerpala sestra Markéta vodu z hrobky a podávala ji na léčení různých tělesných neduhů. Jelikož se povodně často opakovaly, obávaly se sestry toho, že ostatky sv. Anežky se rozpadnou. Musely tedy rakev vytáhnout, kosti omýt ve víně a uložit do menší skříňky. Vrátili jí zpět do původní dutiny hrobu, ale tak, aby bylo možno truhlici vyjmout a přenést.
8.2 Tělesné pozůstatky sv. Anežky
Jak jsem předepsal na začátku, žádné věrohodné pozůstatky se nedochovaly. Tedy až na dolní čelist sv. Anežky, která je chována mezi ostatky svatých v královské bazilice na zámku El Escorial u Madridu ve Španělsku. Ostatek odvezla z Prahy vdova po císaři Maxmiliánovi II., císařovna Marie v roce 1576.
Ostatek je spolu s ještě dalšími ostatky připevněn na jednom z kartonů potaženém blankytně modrým hedvábím a lemovaném zlatou krajkou.53 Na vnitřní ploše čelisti nese nápis pocházející ze 16. až 17. století „Os Venerabilis Agnetze a Praga.“54 V chrámu El Escorial jsou uchovávány i další ostatky českých světců. V roce 1988 byla část dolní čelisti slavnostně předána pražskému arcibiskupu a uložena v nově vytvořeném relikviáři jako součást svatovítského pokladu.
Další ostatek z této čelisti tedy zub, daroval Španělský král Juan Carlos křížovníkům s červenou hvězdou při kostele sv. Karla Boromejského ve Vídni. Zub byl prozkoumán. Jedná se o zub třenový z dolní čelisti. Dnes je zasazen v relikviáři ve tvaru kříže řádu křižovníků s červenou hvězdou. Celá žvýkací plocha chybí a zubovina je miskovitě vybroušena.
9. Svatý Jan Nepomucký
Podle mého protrpěl sv. Jan Nepomucký nejstrašnější mučednickou smrt ze všech českých světců. Proto se s nim setkáváme doma, ale i ve vzdálené cizině. Je mu zasvěceno množství kostelů, kaplí a jeho sochy zdobí náměstí a hlavně mosty. Proč mosty? Jelikož je to symbol jeho smrti a to svržení jeho těla z mostu do řeky Vltavy. Sv. Jan Nepomucký alias Jan z Pomuku zemřel jako oběť svědomitého vykonávání úředních a stavovských povinností.
Sv. Jan Nepomucký se narodil ve vesnici Pomuk ( dnes Nepomuk ) v jihozápadních Čechách. Dnes na místě jeho rodného domu stojí kostel sv. Jana. Narodil se někdy mezi 1340 – 1346. Otec se jmenoval Velfín z Pomuku, který byl i na čas rychtářem obce. Rodem byl Němec, ale narodil se v Čechách. Sv. Jan Nepomucký se původně podepisoval jako rodilý z Pomuku „Johanes filius olim Welfini de Pomuk“ . 55 Teprve od jeho kanonizace je užíváno jméno Jan Nepomucký. O mládí sv. Jana Nepomuckého se nedochovaly žádné zprávy. Základy vzdělání mu byly položeny v cisterciáckém klášteře pod Zelenou horou. Měl titul císařského notáře a notářský úřad zastával deset let. V roce 1380 se stal oltářníkem ve Vlašské kapli svatovítské katedrály a současně i farářem u sv. Havla. Tehdy přijal kněžské svěcení. Zřejmě z důvodu doplnění svého vzdělání se zapsal na právnickou univerzitu pražskou, kde dosáhl hodnosti bakaláře. Potom se odebral na několik let na právnická studia do Padovy, kde byl zvolen rektorem zaalpských studentů. Odtud si přivezl roku 1387 doktorát církevního práva. Po návratu do Čech se stal kanovníkem Vyšehradským a arcijáhenem56 žateckým. A v roce 1389 byl vybrán arcibiskupem Janem z Jenštejna za generálního vikáře.57
9.1 Smrt sv. Jana Nepomuckého
Po stabilním vládnutí Karla IV. nastupuje na trůn jeho syn Václav IV. Měl to velice těžké. Bylo mu teprve osmnáct, nezkušený a měl kolem sebe rádce, kteří mu radili je ve svůj prospěch. V této době dochází k rozporu mezi mocí státní (světskou) a mocí církevní.
Prvním konfliktem, ve kterém figuroval i sv. Jan Nepomucký, byl spor o patronaci, tedy obsazování far. Jan z Jenštejna bránil také korunovaci Václavovi manželky Žofie. A když arcibiskup Jan z Jenštejna předal králi rozsáhlou písemnou stížnost, v níž shrnuje sporné otázky mezi králem a církví, nebylo mu odpovězeno. Mezi další konflikt patřil pogrom na Židy, kdy zemřelo kolem 3000 lidí. Arcibiskup zakročil a pomohl pokřtěným Židům. Královský komoří Huler, muž obratný a nelítostný navrhl králi, aby odtrhl od pražské diecéze její západní díl a zřídil nové biskupství v Kladrubech u Stříbra. Tento plán měl zmenšit moc pražského arcibiskupa. V té době umírá opat kladrubského kláštera Racek. Jenštejn dal pokyn pro novou volbu opata a sv. Jan Nepomucký, po uplynutí stanovené lhůty pro vznesení námitek, volbu nového opata potvrdil a to dne 10. března 1393. Král považoval tento krok za porušení panovnické moci. Následující trest padl přímo na neznámého generálního vikáře Jana z Pomuku.
V té době byl arcibiskup v Roudnici. To byl hrad nebo pevnost, kam se uchylovali arcibiskupové. Tam se odebral i sv. Jan Nepomucký a další. Ti přemluvili arcibiskupa k návratu do Prahy. O tři dny se tedy arcibiskup s dalšími církevními představiteli vrátil do arcibiskupského domu na Malou Stranu. Následující den byl dohodnut smír mezi oběma stranami. Král však hned dohodu zrušil a dal zatknout církevní představitele mezi nimiž byl i sv. Jan Nepomucký. Byli vyslýcháni králem poté soudcem a to v ulici Rytířské. Zde byli ponecháni až do noci a večer byli odvedeni do mučírny a výslech pokračoval. Kruh vyslýchaných se zmenšoval. Všichni svá rozhodnutí odvolávali až na dva. Byl to sv. Jan Nepomucký a Mikuláš Puchník. Postup útrpného práva probíhal takto: Nejprve byli věšeni za ruce svázané za zády ke stropu. Poté byli páleni po obou bocích. U sv. Jana byly použity i palečnice. Výslech pokračoval. Jelikož výsledek krále neuspokojoval, dal vězně mučit k smrti. Sám král je vlastní rukou pálil a po umučení je chtěl nechat utopit. Nakonec všichni kromě sv. Jana Nepomuckého podepsali listinu, že nebyli mučeni, a že budou stát proti arcibiskupovi. Potom byli propuštěni. V listině se totiž nenachází podpis sv. Jana Nepomuckého. Mučení vykonalo své, že zřejmě nebyl schopen jakékoliv akce ( podpisu ) a král ho nechal svrhnout do Vltavy. Bylo to 20. března 1393.
9.2 Osud mrtvého těla sv. Jana Nepomuckého
Podle kroniky Zlatokorunské z poloviny 15. století, vyplavalo tělo sv. Jana Nepomuckého na hladinu dne 17. dubna 1393.
Mrtvé tělo sv. Jana Nepomuckého vyplavalo po měsíci na nejbližší vltavské mělčině, severně od pražského mostu, v blízkosti tehdejšího cyriackého kostela sv. Kříže Většího.
Podle jednoho z pramenů byl sv. Jan Nepomucký pohřben přímo v kostele, podle druhého byl odnesen na hřbitov u kostela, to je asi nepravděpodobnější. Ale dne 22. listopadu 1396 bylo tělo přeneseno do svatovítského kostela. Hrob sv. Jana Nepomuckého byl v katedrále sv. Víta v 15. století obklopen železnou mříži.
9.3 Exhumace pozůstatků sv. Jana Nepomuckého
V roce 1719 byla z nařízení papeže provedena exhumace58 k zjištění ostatků sv. Jana Nepomuckého. Den před exhumací byla provedena nutná příprava. U odkrytého náhrobního kamene se sešli nejvýznamnější představitelé stavu duchovního v čele s arcibiskupem a stavu světského. Arcibiskup prohlásil u hlavního oltáře trest prokletí a vyobcování z církev tomu, kdo něco vezme apod. Přítomní složili přísahu mlčenlivosti o tom co uvidí, uslyší a že nic neprozradí.
Exhumace byla zahájena nadzdvižením náhrobního kamene, který se však při páčení rozlomil. Poté byla vybrána hlína, v níž byly i kosti ze starších hrobů, které se dostaly druhotně do zásypu. Teprve až v hloubce cca. 120 cm se objevila dřevěná rakev. Do hrobu sestoupil dr. Fuchs a shledal kostru v natažené poloze s hlavou skloněnou k pravému rameni a s rukama zkříženýma na prsou.59 Lebka byla vyplněná hlínou. Když byla vysypána zemina na bílý ubrus, vypadl kus měkké načervenalé tkáně. Vypadalo to jako jazyk.
Věc vypadající jako jazyk byla vložen do stříbrné schránky. Schránka byla zapečetěna arcibiskupskou pečetí, vložena ke kostem v dubové rakvi a spuštěna zpět do hrobu. Za dva dny byla opět rakev vyzdvižena a otevřena. Kosti sv. Jana Nepomuckého byly řádně uschovány a vloženy do cínové rakve. Ta byla vložena ještě do rakve dubové. Byla zapečetěna a spuštěna zpět do hrobu, zasypána a překryta náhrobním kamenem. Pouze „jazyk“ byl chován zvlášť na oltáři u stěny kaple sv. Václava. V roce 1721 byla relikvie „jazyka“ vložena do schránky o rozměrech 44 x 14 cm a vložena do monstrance60 a v ní zapečetěna.
Až do roku 1866 směli poutníci „jazyk“ líbat. Bylo spočítáno, že za 137 let políbilo „jazyk“ 7 miliónů věřících. V roce 1721 byl sv. Jan Nepomucký prohlášen za svatého.
9.4 Zachovalost a úprava pozůstatků
Tělesné pozůstatky sv. Jana Nepomuckého jsou tvořeny téměř kompletním skeletem, který byl v 30. letech 18. století sestaven do formy typického barokního muže. Sestavená kostra byla ozdobena zlatými dracouny61, zdobená také perličkami a kousky sklíček. Takto ozdobená kostra byla v natažené poloze a uložena ve skleněné rakvi.
V roce 1972 bylo provedeno detailní antropologické studium částí koster. A to hlavně: lebka, pánev dlouhé kosti horní a dolní pravostranné končetiny. Cílem bylo hlavně ověřit autentičnost pozůstatků sv. Jana Nepomuckého.
9.5 Tělesné vlastnosti sv. Jana Nepomuckého
Lebka sv. Jana Nepomuckého je středně veliká, tenkostěnná. Na lebce byly zjištěny v převaze znaky, které jsou typické spíše pro lebky ženské, ale týlní krajina a hranatá bradová partie dolní čelisti, jsou utvářeny spíše mužsky. Pánev je typicky mužská.
Historické prameny neposkytují žádný údaj o věku jedince. Proto věk je odhadnutý ze stupně uzávěrů lebečních švů, ze stavu otření chrupu a podle jiných morfologických zvláštností. Hlavně k tomu přispěly znaky na páteři, které poukazují na dožitý věk mezi 45 – 50 lety.
Z délky dlouhých kostí byla odhadnuta výška sv. Jana Nepomuckého na 169 cm. Nebyl moc robustní.
9.6 Zdravotní stav sv. Jana Nepomuckého
Zdravotní stav sv. Jana Nepomuckého byl celkem dobrý. Na zkoumané kostře byly nalezeny jen změny dané stářím jedince odpovídající jeho věku. Chrup měl zdravý až na povrchní kaz na druhé stoličce vlevo v dolní části.62 Vpravo chybějí dvě stoličky, které byly vytaženy v průběhu života kvůli zánětlivému procesu.
9.6.1 Co bylo příčinou smrti
Kostra obličeje nese zjevné známky několika zlomenin. Horní čelist je zcela odlomena. Vlevo je ulomena i kost lícní. Spodina lební byla mnohonásobně rozlámána. Tyto zlomeniny vznikly údery nějakého tupého nástroje, vedenými velkou silou. Rozsah poranění vedl k bezvědomí, zlomeninám a krvácení do předního laloku mozkového. To způsobilo nejpravděpodobněji smrt sv. Jana Nepomuckého.
9.6.2 Byl tedy sv. Jan z Nepomuku utopen?
Z hlediska lékařského bylo jeho tělo svrženo do vody až po jeho smrti. Jelikož při utopení vzniká balonovité vzedmutí plic, které vynese mrtvolu po 1 až 2 týdnech na hladinu. V případě, že jsou plíce málo provzdušněné, jako u mrtvol nebo utopených u nichž nastala smrt např. zástavou srdce, nevynese malé množství vzduchu přítomného v plicích tělo na hladinu tak brzy. To odpovídá teorii, kterou jsem uváděl hned na začátku této kapitoly, že tělo vyplavalo zhruba až po jednom měsíci.
9.7 Prozkoumání „jazyka“ relikvie
Jazyk nebo hmota vlastní relikvie byla uložena v pouzdře ve tvaru jazyka o velikosti 6,3 x 3,4 cm a o tloušťce 6 – 12 mm. Je tvořena amorfní hmotou červenohnědé místy světlešedé barvy, je suchá, těžce krájitelná a má voskový vzhled.63 Tato hmota je organického původu a měla by patřit pravděpodobně sv. Janu Nepomuckému. Nálezy potvrdili, že nejde o jazyk, ale o část mozkové hmoty. Uchoval se díky vlhkému prostředí, kterému bylo tělo dlouhou dobu vystavováno.
Pramen:Vlček E.:Osudy českých patronů,Praha 1995