Kříž pytláků

Chýňavský vršek býval kdysi mnohem příkřejší a povozníky obávaný zvláště v zimní době, kdy bylo mnoho náledí.

Pravda, pak se jezdívalo do města jen se saněmi a při nákladu se brzdilo řetězem ovinutým kolem sanice. Saně ještě mívali vlastní brzdu na páku s ozubeným zapínáním a drápy upevněné k sanici ve sněhu a na ledě rýsovaly, čímž se jízda pomalila.

Asi uprostřed tohoto příkrého vrchu se odehrála téměř před sto lety pytlácká tragedie, která skončila smrtí jednoho z nich.

 

Stařeček to vyprávěl před mnoha léty asi takto:

Zde v okolních lesích, které byly převážně složené z mladého nízkého smrkového porostu, se zdržovalo hojně srnčí zvěře. Také se tu občas mezi srnčím objevil i jelen uprchlý z nedaleké obory, jíž říkali Nová, když jí za vichřice místy padl plot.

Jelen pak prchal lesem před padajícími větvemi, stromy a vida otevřenou cestu před sebou přeskočil povalený plot a z obory utekl. Svobodě venku se ovšem dlouho netěšil. Šli po něm hajní a pytláci, kterých bylo v té době hodně.

Pytlačilo se kladením ok, která visela zrádně na ohnutých mladých stromech a vysoká zvěř, která v nich uvázla se uškrtila, nebo zahynula horší a zdlouhavější smrtí, hladem, když ji pytlák dříve nenašel. Okaři chodili na lov klidně ve dne, prohlíželi a slídili. Za to zámožnější pytláci měli vlastní pušku a ti chodili na čekanou za večerů, z rána, ba i za měsíčních nocí. Pušky nosívali rozebrané pod těžkým kabátem. Když jim hrozilo nebezpečí, tak si je v lese ukrývali na známých suchých místech.

Taková tlupa pytláků řádila i ve zdejších lesích a knížecí hajní jim nemohli přijít na hřebínek. Dokonce se jim v lese dlouhou dobu ani žádného podezřelého muže nepodařilo chytit, ale psiska hajných stále nacházela po lese zahrabané vnitřnosti.

V myslivně u Dřevěnkáře bylo velmi rušno. Zase zmizely dva kusy srnčího, které se přicházívaly napít pramenité vody v ,,Adámků strouze“, ale nyní už tam celý týden nebyly. To pobouřilo samotného pana nadlesního. Pomalu uznával, že celý personál hajných a podhajných za mnoho nestojí, pozor na pytláky nedávají, nebo se jich dokonce bojí! To už skoro hraničilo s urážkou všeho hájenského lidu, a tak byla zvýšena ostražitost. Dokonce si přizvali dva nové, ctižádostivé hajné z vedlejšího Libnického revíru, aby té sebrance konečně přišli na kloub.

Hajní dali své poznatky dohromady a tak přišli na dny, ve kterých pytláci loví. Oklikou se dověděli, že pytláci pochází z nedalekého městečka a sem chodí provozovat své nekalé řemeslo. Od té doby v ty dny společně hlídali, aby ten věčný postrach jejich jinak klidných lesů dopadli a zneškodnili.

Pytláci následně začali chodit na číhanou v sobotu večer a v neděli ráno, kdy hajní slevili za celý týden napětí a ostražitosti.

Tu neděli se však přepočítali. Hajní tu čekali v plném počtu už od sobotního večera na jediný výstřel, který uslyší ve svém okolí a budou na něj rychle odpovídat.

Toho časného rána bylo v údolích trochu mlhy, ale to je od ostražitosti neodradilo. Věděli, že i taková mlha je pytlákům dobrá, a proto, i když unaveni bděním celé noci, byli ostražití.

Když potom uslyšeli výstřel, dle všeho od Adámků strouhy, bylo jim jasné, že pytláci budou překračovat císařskou silnici v některém místě mezi Chyňavou a Kanálem. Rozestoupili se tedy v číhavém sledu s označením kde který zaujme stanoviště kolem silnice, aby se v případě střelby, jak obranné tak i útočné, neporanili. Majíc toho dne první a možná i poslední šanci!

Vše bylo nebezpečné. Co když výstřel uslyšela i druhá hlídka hajných, která strážila poblíže strážného domku u Rakůska?

Vteřiny byly nabity napětím, zvláště když z tohoto směru uslyšeli dva nové výstřely! To tedy bylo něco!

V tu chvíli bylo slyšet jasný hlas z prostřed vršku:,,Zahoď zbraň a ruce vzhůru!“

Hned na to se ozvaly dvě rány.

Hlídka se hrnula i shora do středu vršku. Ve chvíli, kdy měl pytlák namířeno znovu na hajného stojícího naproti, dostal ránu pažbou do týla. To už tu byla hlídka od Rakůska a hajného zachránila před smrtí právě rána pažbou, kterou vedl Jakub. Pytlák se zvedl a ještě stačil vystřelit proti Jakubovi. Přes to, že ho kulka poznamenala na tváři z velice nebezpečné blízkosti, stačil ho umlčet pažbou.

Mezitím, ani nezpozorovali, že jeho druh přeběhl silnici až na dolejší straně císařské silnice.

Všichni hajní se nyní shlukli kolem pytláka, ale už ne kolem nepřítele, nýbrž kolem člověka.

Dýchá nebo nedýchá? – tázal se jeden druhého.

,,Bohudíky, dýchá.“ pronesl starý vousatý hajný. ,,Rychle zhotovte nějaká nosítka, odneseme ho dolů na Ovčín a ty, Jakube, skoč pro lékaře. Snad ho ještě životu zachová. Co ho to napadlo, takové přesile se chtít bránit?“

Teprve nyní si všimli, že Jakub má kapesník přiložený na obličej a krvácí.

Při přepravě na Ovčín pytlák zemřel, ale pro lékaře dojel čeledín ze dvora.

 

Na památku jeho úmrtí byl postaven kříž, který zde stál až do padesátého roku. Potom byl někým stržen a odnesen hluboko do lesa.

Jakub už zde nechtěl sloužit, protože vždy, když se dostal do těchto míst, si připomněl smrt  pytláka, na které se také podílel. Proto požádal knížete, aby ho přeložil někam jinam. Kníže jeho žádosti vyhověl a Jakub dostal hajnici na levém břehu Vltavy.

Bohužel tím příběh ještě neskončil. Pytláci svého druha za čas pomstili. Počíhali si na mladého hajného, přepadli ho, svlékli a přivázali ke stromu, u kterého bylo mraveniště.

Naštěstí byl nalezen ještě živý, ale jeho tělo obsahovalo velké množství kyseliny mravenčí. Byl celý opuchlý a znečištěný, ale přivolaný lékař ho ošetřil a mladý hajný se postupem času vyléčil.

Poté dlouhou dobu chodili hajní po lese ve dvojicích z ostražitosti i z nařízení knížete.schranka-01

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist