Kříž „U vojáků“ v Chotýčanech

Byla tenkrát krutá zima. Do poloviny osmnáctého století scházelo přesně osm let, když přepadli od západu tuto krásnou zemi Bavoři a Francouzi a pletnili jí a plundrovali.

Tady od Čihadla bylo všechno za noci jako na talíři, kde už soldáti jsou, všechno se vědělo, tady se hlídalo dnem i nocí, ve vršku byla křížem prokopána chodba sem a tam na všechny strany, pod zemí neviděna a teplem země chráněna.

Ohně planuly napřed v Pošumaví, přelétly nad Zbudovská blata a už často přicházeli utečenci mířící k východu. Roztrhaní, nemocní a hladoví, hledali často mezi sebou členy svých rodin, kteří se na útěku byli ztratili. Na zádech nesli svoje malé děti, všichni na kost promrzlí, hledali útočiště po vesnici alespoň na chviličku.

Vyprávěli o cizím vojsku, jak krutě počíná a ženy znásilňuje, děti pobíjí a muže zajímá, dobytek všechen odvádí a hostiny na cizí účet si dělá.

Běda kraji, který soldateska zvlčilá navštívila, všemu třikrát běda, co do ruko jim přišlo. Však také už zběhy mezi sebou měli, po kterých pátrali a když je dostihli, na místě je zastřelili a zahrabali.

To víš, že tito ubožáci s našimi lidmi se domluvili a naši lidé ohřát je nechali a najísti jim dali, vždyť Čechové od nepaměti dobrosrdeční bývali.

Nu a podle té dávné pověsti, právě v té chalupě, co dnes u Vojáků říkají podle stara, tam uviděli jak šli po silnici, několik svých. Kdyby se byli přihlásili, že zbloudili a projevili radost ze setkání s nimi, mohli se zachránit. Ale jeden z nich dal se na útěk a proto i ostatní byli zadrženi.

Toho jednoho doběhli a chytili ve Velkém Doubí, snad ještě tam, co dnes pole jsou nahoře, bylo všecko zarostlé křovinami. Tam prý ho bez milosti zastřelili a zahrabali.

Potom se vrátili ke své hlídce ve vsi, která střežila další tři, vyvedla je k císařské silnici a před očima vesničanů postřílela.

Prohledávali ještě další chalupy po vsi, neboť toto jim bylo dobrou záminkou k tomu, aby si dosti ve vsi naloupili a když ničeho nenašli vrátili se do onoho čísla tři, vyhnali majitele chalupy, se ženou s dětmi a přestože na kolenou prosili o smilování, chalupu před očima zapálili. Z těch nebožáků nikdo si nic vzít nesměl, byli rádi, že holé životy sobě zachránili. Draze zaplatili svá dobrá srdce, která bližním pomáhala. Jistě se takového konce ani nedáli.

Na tom místě byla pustina více než jedno sto let. Teprve když války trochlu přešly, usadil se tu nějaký Vojtěch Božovský a chalupu znova postavil.

Lidem se vedlo nějaký čas lépe, rozpomenuli se na ten smutný příběh a postavili tam na hrobech těch vojáků vysoký dřevěný kříž.

Dlouho tam stával mezi dvěma bílymi břízkami, s malým dřevěným plůtkem zepředu rovným vzadu do trojúhelníka.

Později ram byl dán kříž železný s podezdívkou a ještě později asi tak v roce 1926 přistaven až k chalupě. Bílé břízky byli podříznuty a z každé strany kříže vysazeny dvě jabloně, uběhlo pár desítek let a křížek zde stojí opět sám.

(kříž je dodnes možné vidět na návsi v Chotýčanech naproti zájezdnímu hostinci, E.H.)
Pramen: Toms,V.: Chotýčany 620 let obce 1378 – 1998, Herbiaprint 1998, s. 30.