O hajném a kanci

Mladší myslivci tento příběh již neznají, někteří jej snad zaslechli po poslední leči, jiní jej snad i zažili. Tento příběh se udál na rozhraní dvou honiteb, ševětínské a vitínské. Zde dva mladí myslivci vyšli ze vsi na kance. Jelikož zrovna vrcholily žně a pole byla větším dílem posečená, byla to vcelku snadná práce. Právě když zacházelo žhavé slunko za vrchol Baby a příjemně osvěžující vlhkost sedala na strniště, na kraji malého lesíka, se objevil kňour. Nebyl to však kňour jen tak ledajaký, podobný byl snad větší krávě. Černé štětiny byly obaleny listím a větvičkami a žhavé oči jen dokreslovaly pravý obraz pána lesa, kterým tento divočák právem byl. První z myslivců nelenil, sejmul z rámě pušku a ihned zacílil. Rána padla dříve, než se divočák stačil pohnout a hned se skácel k zemi jako podťatý. Oba myslivci se k zvířeti jen opatrně přibližovali, jakoby nechtěli uvěřit, že je skutečně mrtvý. Na dva kroky, co se ke kanci přiblížili však uviděli, že střela neminula svůj cíl. Z tlamy, myslivecky zvané morda, vytéklala krev, taktéž zvaná barva. Oba dva po posledním hryzu přemýšleli jak s kancem naložit….Od vsi byli příliš vzdáleni, povoz sehnat v době žní nebylo možné, tak co nyní?Oba dva nahlas uvažovali, jak zvíře dostat domů. Co naplat, řekl střelec, musíme ho tu rozbourat a po kusech odnést domů. Druhému se to příliš nelíbilo, ale jiná možnost nebyla. Jak usmysleli, tak učinili. Zvíře vyvrhli, stáhli z kůže a rozporcovali. Každý si přes záda přehodil krvavý balík a vyrazili domů. Tuto trasu prošli několikrát…Když se takto vraceli již z domova k lesu naposledy, vzali si sebou kořalku na malou oslavu. Naložili si zbytek masa do uzlíčků a začali popíjet. Taková krásná kůže, pravil střelec, škoda jí zde nechat, dumal. Než však stačil něco vymyslet, vstal ten druhý a odběhl na pole,k hromadě slámy a část kupky vzal do lesa. zde se jal plnit kůži divočáka slamou. Druhý  nevěřícně sledoval druha, pak se začal smát a běžel pro další slámu. Když bylo dílo dokonáno vycpaného divočáka dali na kraj lesa. Když od něj odcházeli, těšili se, z představ, kdo se napálí první…Ráno, když začalo svítit sluníčko, vyrazil místní sedlák s kosou na své políčko k lesu. Na místě tom,pak dlouho přehlížel svůj menší lán a započal sekat tam, kde včera přestal. Po chvíli přehlídl kupu se slámou, a zjistil, že notná část zmizela, v duchu zasakroval. Nakonec dohlédl až k lesu, kde stál divočák jak vytesaný ze skály. Ihned vzal nohy na ramena a běžel do vsi. První na koho narazil, byl hajný se svojí čeledí. Sedlák zastavil je mocným křikem a začal vypravovat o tom, jak u jeho políčka stojí divočák a že to nemůže tak být, že tam není sám a on že má velký strach o úrodu a že na oubytě, kvůli panskejm kratochvílím, nepřide.Toho odškodnění, se dneska žádnej nedočká, dál hartusil sedlák. Hajný se jen pousmál, vzal se svými lidmi zbraně a vyrazili k lesíku. Když hajný uviděl obrovského divočáka, hned na něj vystřelil první ránu z pušky. To se ví, že to nebyla nějaká obyčejná puška, byla to stará werndlovka v mocné ráži. Ale co to, podivil se hajný,  kanec zůstal stát. Znova nabil, zamířil a vystřelil ještě podruhé, pak potřetí, až na tu poslední se kanec svalil na bok. Hajný radostně výskl a rozběhl se ke kanci se slovy, kýta ta je moje! Jak doběhl na místo sedl na kancův bok a začal na něm skákat. To však neměl dělat…Ve chvíli, když podruhé vyskočil, dopadl na zem a z kůže se začala valit spousta slámy…V této chvíli dorazila i čeleď a nemohla se vysmát do sytosti. Tak kejtičku se jim zachtělo?A náhodou myslivecké právo by nechtěl, jen že se jim tu rozlétalo! Hajný beze slova a celý rudý v obličeji vyrazil na potupnou cestu k domovu. Během dne se v obci o ničem jiném nemluvilo. Časem se v obci přihodili i jiné veselosti a tak se na hajného pozapomělo. Jenže na vsi se nic nezapomene a nic neodpustí, takže i po letech stačilo před hajným říct, kejtička ta je moje a hajný byl celý bez sebe….

foto dole: kanec od Lhotic. foto autor