Propadlá tvrz v Radonicích

Na půl cesty mezi Veselím nad Lužnicí a Českými Budějovicemi leží jenmalý kousek od hlavní silnice malá víska Radonice. Kdysi, ještě v doběPřemyslovců, stávala tady jako ve většině jihočeských vesnic nevelkázemanská tvrz. Ačkoliv obklopen panstvími mnohem bohatších velmožůrožmberských, vedl si vladycký rod velice dobře ve svém hospodářství a isedláci pracující na panském neměli mnoho důvodů ke stížnostem. Totrvalo po několik generací a zemanská tvrz se pomalu, ale jistě stávalatrnem v oku pánům z Růže i královským měšťanům v Budějovicích. Tibáli se však přece jen přímo svého souseda napadnout a jen občas nechalimu pole vypálit či kus lesa potajmu pokácet, aby utrpěl nějakou škodu. Atak přes tyto rozmíšky zemanská tvrz nadále bohatla a její majitel začalzvolna přemýšlet o tom, že by namísto tvrze hrádek vystavěl, aby lépeodolával okolním závistivcům. Leč, nebylo mu přáno záměr uskutečnit aon, podlehnuv horké nemoci, odešel na věčnost.

Radonické panství po něm převzal nejstarší syn, který se ale otcipříliš dobře nevyvedl. Nebyl sice zvyklý na nějaký přepych, který by z nějrozmařilého udělal, ale zato byl takový držgršle, že by si snad kvůlizlaťáku nechal koleno vrtat. Nestačilo mu, co zdědil a co mohl z panstvílehce vytěžit, chtěl ještě o mnoho víc. Sedláci, kteří za jeho otce žili sicelkem spokojeně, teď najednou větší dávky museli platit a na robotě dřítopravdu od rána do večera. Ale ani to mladému zemanovi nestačilo. Kdyžnáhodně byl se podívat na králově korunovaci  a viděl tam všechen tenpřepych a bohatství velmožů, rozhodl se, že musí získat takové množstvízlata, aby mu to umožnilo stejně pohodlný život, jako měl jehorožmberský soused. Když vracel se z té slávy v Praze, svěřil se s tímsvému příteli, který jej na cestě doprovázel.

,,To by v tom čert byl, abych se stejného majetku nedobral!“vykřikl mladík, když jeho přítel zapochyboval o možnosti získat takovébohatství.

,,Nehřeš, proboha. Ještě nějaké neštěstí na sebe přivoláš!“ varovalzemana přítel a pokřižoval se.

Mladík jen vzdorně pohodil hlavou a dál se o tom raději nebavili.Když později na tvrz dorazil již sám, nedal mu jeho nápad spát. V duchupřed sebou viděl hory zlata a šperků, sám sebe v drahých suknech zlatemkrumplovaných. Snad bláhovec si i na nejvyšší pocty moci pomyslil.Přeběhl den, dva, potom týden se převalil a zeman byl představou tohomajetku stále rozrušnější. Nakonec jednoho večera nevydržel to vnitřnínapětí, a když seděl nad číší vína, bouchl pěstí do stolu.

,,Cožpak opravdu musím čerta hledat, abych si pomohl?“ křiklmladík nešťastně. Vzápětí ale sebou prudce škubl, jaká rána se za nímozvala.

,,Mne nikdo hledat nemusí dostavím se hned na zavolání,“ ozvalose za ním. A když se otočil, uviděl bohatě vyšňořeného pána s černýmpláštěm přes ramena a černým kloboukem na hlavě. Zeman se jej sice lekl,ale kupodivu žádný strach před ním nepocítil.

,,Tak co trápí tě tak, že mne jsi se rozhodl zavolat?“ lísal se ďábel.

,,Chci víc peněz mít! To, co ze statku pracně vydřu, nestačí mi promé záměry!“ vzrušeně si stěžoval zeman.

,,Jen peníze? Nic než peníze? Není nic než snažšího pro mne. Stačíti toto?“ zasmál se satanáš a hodil před mladíka naditý váček, kterýzlaťáky zazvonil.

Zeman jen užasle vykulil oči.

,,To mi dáš?“ ptal se vyjeveně.

,,Dám. A třeba i mnohem víc, chceš-li. A jen minutku tě zdržím,jen jeden tvůj podpis pod naši smlouvu,“ znovu se podbízel ďábel.

Zeman usilovně přemýšlel. Ten rohatec mu zřejmě opravdu splníjeho sen. Ale duši bude chtít, to určitě. Jak jen to zařídit, aby ze smlouvyse buď vyvlékl, anebo užil si svého bohatství co nejdéle. Konečně nápaddostal.

,,A když řeknu si o tolik zlaťáků, kolik krup naprší mi na polích?“zeptal se opatrně.

Satan se na vteřinu zamyslel, jako by váhal, zda na takovousmlouvu přistoupit. Ale pak kývl.

,,Dobrá. Dám ti tolik zlaťáků, kolik krup naprší na tvých polích,ale jen do té doby, než tvoji tvrz zaplní. Potom propadneš mi životem,“řekl čert.

Zeman přemýšlel jen chvilku. Tvrz je veliká a na polích nikdymnoho krup nebylo. A když zlaťáky se ve tvrzi po krupobití objeví, stačíje rychle utratit za nové polnosti a vesnice, možná i pořádný hrad vystaví aúřad zajede si do Prahy koupit. Už viděl, jak pán z Rožmberka sklání sepřed ním pokorně.

,,Dobře, podepíši. Ale závdavek mi dáš. Tamtu truhlici mi až pookraj naplň. Potom budeš mít moje jméno pod smlouvou,“ řekl a z jehohlasu byla cítit pýcha, ačkoliv ještě majetek nedostal.

Čert se jen spokojeně rozesmál, když viděl tu truhlu, která v koutěstála. Jen trochu natáhl k ní ruku a luskl prsty a rázem jako by slyšet bylo,jak v truhle mince se sypou. Zeman jen oči valil, když si uvědomil, jaké žeto jmění asi v truhlici teď má. Také mu to nedalo a vyskočil od stolu, abyse podíval, zdali skutečně zlaťáky zaplnily jeho novou pokladnici,případně zdali jej čert nešidí. Když víko nadzvedl, bylo pod ním už skorovrchovatě a pořád jako by ze vzduchu se do ní sypalo.

,,Ani dívat ses sem nemusel, já sliby plním. A teď podepiš, pakliženechceš, abych nasypal ti místo zlata popele!“ řekl ďábel a přistrčil kzemanovi pergamen a černé vraní pero do ostré špičky zaříznuté.

,,A vlastní krví ten úpis stvrď!“ dodal.

Zeman se bodl do zápěstí a bezmyšlenkovitě vykreslil svůj podpispod ďáblovu smlouvu. Už nechtěl, aby jeho chlebodárce odešel, by mohlmamon pořádně spočítat. Ale nečekal už ani, co by poděkovat snad mohlkdyby čert o to stál. Satan, sotva zeman smlouvu podepsal, zahalil sepláštěm, v místnosti zahřmělo a zakouřilo a po čertovi nebylo kromě tohosirného smradu a hromady zlaťáků ani památky.

Snad půl hodiny přehraboval se zeman v truhlici jen tak, aby sivychutnal to bohatství. Potom začal všechno na stůl nosit a ruličku poruličce zlaťáky na stůl skládal až do rána. Když kohout zakokrhal, byl užstůl celý penězi pokrytý a ještě pořád v truhle zůstávalo. Už teď zemanvěděl, že rozhodně je nejbohatším v celém kraji kolem. Aby únavouneusnul, začal přecházet po místnosti a nadouval se pýchou nad svýmmajetkem. Když tak ale pohlížel na plný blyštivý stůl, uvědomil si, žemusí svůj mamon důkladně zabezpečit, aby nějaký sloužící náhodounechtěl jeho truhle pustit žilou. Začal tedy rychle vše skládat do váčku a typotom skládal zpět do truhlice. Když přiklopil víko a zamkl je dvěmazámky, oddechl si. Teď nikdo nic už nevezme mu. Schválně podíval se zokna na oblohu, zdali náhodou ďábel nechce splnit svoji smlouvu. Alenebe bylo bez mráčku a na krupobití to rozhodně nevypadalo. I přesto bylzeman nadmíru spokojen. Vyšel ven na dvůr tvrze a svolal čeládku k sobě.

,,Rozhodl jsem se, že nemáte tu co přebývat, pokud zrovnanepracujete. Zadarmo vám nocleh ani živobytí už dávat nebudu. Každéráno s úsvitem budete se hlásit u brány. Když nebudu nic chtít, půjdete napole pracovat. Tady se schovávat před prací nebudete. Vystačím si sám,než tu nový hrad postavím. A teď pryč odsud, rabi, ještě mi tu podlahuušpiníte!“ křikl na čeleď.

Sloužící byli z toho celý zkoprnělí. Vždyť pro mnohé tvrzznamenala domov, i když velice skromný, ale teď už neměli vůbec nic.Moc odcházet se jim nechtělo, ale když zeman začal kráčet k psinci, že naně své rafany vypustí, raději se vyloudali z tvrze.

Ale i když se jim vůbec nechtělo a mnoho tichých protestů anadávek na zemana cestou do vsi z úst vypustili, mohli být vlastně rádi, žeto takhle pro ně dopadlo. To ale ještě nevěděli, že panská pýcha bude conevidět potrestána. Den běžel jako každý jiný a krom toho ranníhozemanova vyhazovu se nic nedělo. Jen v podvečer se od západu objevil naobloze malý mráček a rychle rostl. Všiml si toho radonický pán a radostísi mnul ruce.

,,Mohlo by pár krupek spadnout,“ hučel si sám pro sebe a sledovalpečlivě ten mrak. Jako by jej sám satanáš slyšel, začal se obláčekzvětšovat a tmavnout a za chvíli ho bylo celé nebe. Lačný zeman už viděl,jak nade vsí z nebe cosi padá, a tak vyšel před bránu, aby se podíval, jestlije to jen déšť. Nemusel ani daleko jít, když ho cvrnkla kroupa do nosu.Rychle se otočil a vběhl do brány. To už na dvůr začala cinkat ta nádhernážlutě svítící kolečka. Rychle nasadil na bránu závoru a už musel do tvrze,aby mu třeba zlaťák hlavu nerozsekl.

Zatímco nad vsí se rozpoutalo boží dopuštění a kroupy lámalyještě nízké obilí, do tvrze se doslova hrnulo bohatství. Ve vsi všichni dostavení rychle se schovali, takže to zlatobití neviděli, ale radonický pán ztoho skoro zešílel štěstím.

,,Zlato! Samé zlato! Už bohatší jsem než Rožmberk! A stále padádál! Nejbohatší na celém světě budu! Satane, jak ti blahořečím!“ křičel aběhal po komnatách tvrze jak u vytržení, protože všude kolem něho odzemě se ty místnosti plnily zlatými mincemi. Když vyhlédl na dvůr, i tambylo blyštivého kovu snad až po kolena. A stále ho všude přibývalo, jakve vsi kroupy bičovaly zem. Zeman si náhle uvědomil, že boří ze vmincích už více jak po kotníky a začal po schodech věže lézt na jejícimbuří. Ale i po stupních schodů mince se kutálely dolů, protože sypalose zlato i na cimbuří. Radonický pán vylezl až úplně nahoru a tam zůstalstát. Když viděl, jak mince plní dvůr, jak z oken tvrze začínají doslovavytékat ven, začal se toho množství přece jen bát. Teď znovu vzhlížel knebesům, ale jen proto, že díval se, zdali přece jen ta bouře nepřestane.Ale satan měl zřejmě tu noc nebe jen pro sebe. Zeman už si zoufal z tézlaté záplavy, která sahala mu až k pasu a on se v ní nedokázal anipohnout. Najednou zaslechl i přes divokou bouři a šum sypajících sezlaťáků, jak zdi jeho tvrze začínají zvolna praskat. Sice měl teď peněz natisíc takových tvrzí, ale lekl se toho, že i jej mohly zdi pohřbít. Musí, zakaždou cenu musí to zastavit.

,,Satane, satane, už nechci, už přestaň mi sypat, proboha užpřestaň!“ vykřikl zoufale do běsnícího nebe.

Jak dořekl ta slova vzývající zároveň Boha i ďábla, zahřmělo nadvsí, zdi tvrze se otřásly v základech a celá radonická tvrz, přeplněnázlatem, jak potápějící se loď pomalu se propadla pod zem. Poslední ztvrze zmizela její věž, ve které vytřeštěný zeman jen bezhlesně zíral nasatanovo dílo, jehož se stal dobrovolnou obětí. Ďábel splnil svůj slib ahned vybral si svou odměnu.

Když zmizela radonická tvrz kdesi v pekelných hlubinách, i ve vsináhle přestalo krupobití a jen déšť splavoval to nadělení do struh apříkopů. Ráno objevilo se nad Radonicemi jasné slunce a sedláci konečněvyšli na zápraží svých chalup. S úžasem hleděli do míst, kde ještě včeraodpoledne panské sídlo stálo. Teď byla tu jen zelená tráva a po tvrzi anipamátka. Vzpomněli si na svého pána lačného po mamonu a i na včerejšípodivnou a nečekanou bouři.

,,To určitě čert si ho odnesl, hamouna. Teď rozhodně se smaží vsamém zlatě roztopeném. Dobře mu tak, boží laskavosti si nevážil,“ říkalisi mezi sebou sousedé a při tom také zůstalo.