Ve znamení trojzubce

V pozdním pátečním odpoledni 14. listopadu 1947 vládlo nad Poněšicemi zamračené počasí. Tmavé těžké mraky se v nepříjemném studeném větru převalovaly nad krajinou jeden za druhým a občas z nich spustilo drobné mrholení. Kdo v tento čas nemusel, ten nevylezl z pohodlí svého vytopeného domova, nebo místního hostince. Ani dole u řeky dnes nevysedával žádný rybář, snad ani pytláky dnes nepřemohla lovecká vášeň. A přeci v tento nevlídný čas drncal po staré štěrkové cestě z Poněšic k řece Vltavě, starý rozvrzaný bicykl a na něm poněšický občan Jeremiáš. Namířil si to na četnickou stanici v Purkarci, aby nahlásil ztrátu občanské legitimace a nechal si vystavit potvrzení o ztrátě. Přes víkend čekat nemohl, dnes kvůli tomu nedostal týdenní plat za práci v oboře. Cestou dolů k řece v duchu nadával na svou smůlu a na počasí kterým se teď na večer musí hnát. V prudké zatáčce nad řekou, nedaleko hájovny u Šafaříka, uklouzlo Jeremiášovi na mokré cestě kolo, až s ním málem spadl do mazlavého bláta. Dokázal ale udržet rovnováhu. „Svinský počasí…“ zaklel Jeremiáš už nahlas a otřel si před další jízdou mokré čelo. Mrholilo čím dál víc a voda se mu začínala dostávat i pod kabát. To by bylo aby tenhle výlet neodmarodil. Když Jeremiáš sjížděl dolů k řece, už viděl před sebou hájovnu u Šafaříka, z jejíhož komína stoupal světlý kouř. V duchu záviděl hajnému pohodlí u vyhřátých kamen, ke kterým by si už také nejraději zalezl. Z těchto myšlenek náhle Jeremiáše vytrhl pohyb vlevo od cesty asi 50 metrů před ním. Na cestu vběhl neznámý muž a zarazil se uprostřed cesty, když spatřil blížícího se cyklistu. Že by pytlák? Ale co to má v ruce? Vždyť je to samopal! „Stij!“ křikl neznámý na Jeremiáše. Ten šlápl na brzdu, až se znovu málem zřítil z kola na zem. „Ruky vhoru!“ vykřikl znovu muž a namířil samopal na Jeremiáše. Ten upustil kolo a zvedl ruce nad hlavu. Kolo s rachotem dopadlo na zem. „Co… co chcete? Kdo jste?“ vykoktal ze sebe vyděšený cyklista. Neznámý k němu přistoupil, samopal zavěšený na rameni držel jednou rukou a druhou začal prohledávat Jeremiášovi koženou brašnu, kterou měl hozenou přes záda. Nic zajímavého v ní ale asi neobjevil. „Kudy jdeš?“ zeptal se neznámý. „Já? Já tam… do Purkarce.“ a rukou naznačil směr své cesty. Vzpomněl si že takovéto samopaly s bubnovým zásobníkem měli Rusové, kteří tu byli na konci války před dvěma léty. A tenhle mluví taky snad rusky, jen ty jeho na půl vojenské a na půl civilní hadry jsou takové podivné. Neznámý ještě vytáhl Jeremiášovi z náprsní kapsy kabátu koženou peněženku, ale ani se do ní nepodíval a zastrčil mu jí do kapsy zpět. Asi ho peníze nezajímaly, snad hledal ukrytou pistoli. „Iď sobi!“ křikl znovu ozbrojený muž a mávnutím samopalu naznačil Jeremiášovi, že má rychle zmizet. Ten pomalu spustil ruce a sehnul se pro své kolo. Když na něj nasedl a rozjel se dál směrem na Purkarec, měl nepříjemný pocit husí kůže po celém těle z toho, že mu ten člověk určitě stále míří samopalem na záda. Nevědomky víc a víc zrychloval, jen ať už je pryč. I hájovnu minul bez povšimnutí, ten člověk na něj určitě pořád vidí.

Jakmile cyklista zmizel ozbrojenému muži z očí, ten jedním pohybem ruky za řemen, zavěsil samopal na záda a skočil do křoviska vedle cesty. Po pár desítkách metrů nalezl v úkrytu hustého smrku další dva muže. „Co se stalo?“ uvítal jej jeden z nich. „Nějaký člověk tu jel na kole do té vesnice co je dál po proudu a já mu zrovna vběhnul přímo do cesty…“ „Ksakru, to jsme zrovna tak potřebovali…“ „Nemůžu za to, koho by napadlo že tu zrovna teď v tomhle počasí někdo pojede.“ „Dobrá, nedá se nic dělat, dýl čekat nemůžem, stejně za chvíli padne tma, tak jdem na to. Nikolo, postaráš se o dráty, zvládneš to?“ zeptal se vůdce trojice třetího muže, který dosud seděl nehnutě opřený o strom aniž by se otočil na příchozího. „Jistě.“ odpověděl třetí a silně se rozkašlal. Očividně mu dělalo problém každé slovo, které musel vyslovit. Čelo měl mokré spíše od potu než deště, ale dokázal horečku překonat. Vstal a následoval své druhy ozbrojené samopaly. Na záda si hodili staré vojenské batohy rozmanitého původu s dekami a veškerým svým živobytím. Trojice ozbrojenců se šerem nadcházející noci blížila k hájovně u Šafaříka. Nemocný Nikola se zastavil u starého dubu, jehož korunou procházel kabel telefonu zavěšený na dřevěných sloupech. Shodil ze zad batoh a za silnou větev se vyšvihl do koruny stromu. Vyšplhal ještě po pár větvích až se dostal do úrovně kabelu. Mokré zežloutlé listí, které ještě nespadalo z větví se mu lepilo na ruce a obličej. Když konečně nalezl na silné větvi stabilitu, vytáhl z kožené holínky útočný nůž, druhou rukou uchopil kabel a udělal na něm oko. Do něj vložil nůž a jedním škubnutím kabel přeřízl. Dva konce telefonního drátu spadly bez hluku na zem. Nikola zastrčil nůž do holínky a seskočil zpět dolů, kde nechal batoh. Při dopadu se opět silně rozkašlal, strhl si rychle z hlavy čepici a snažil se jí tlumit svůj těžký kašel, aby nebyl slyšet v hájovně. Zatím se jeho druzi dostali přikrčeným během až k budově. Velitel se přimáčkl k jedné ze stěn a opatrně nahlédl do okna, kde už se svítilo. Uvnitř uviděl jen jednu osobu, snad hajného. Zrovna přikládal dřevo do kamen, nad kterými visela lovecká puška. Na stole ležela rozečtená kniha a nějaká lejstra. Druhý z příchozích zatím čekal přimáčknut u dveří. Když na něj velitel kývl, rozrazil prudce dveře, skočil do místnosti a s výkřikem „Ruky vhoru!“ namířil svůj samopal na hajného. Jakmile se hajný vzpamatoval z leknutí a zvedl konečně ruce, už zde stáli ozbrojenci dva. Jeden měl ruský samopal, druhý německý s rovným zásobníkem. Podle oblečení jsou to snad vojáci, ale čí? Ten s německým samopalem má na blůze i nějaké frčky. „Vy tut odyn?“ zeptal se na cosi jeden z nezvaných hostů a začal prohledávat vedlejší místnosti. Snad chtěl vědět jestli je ještě někdo v hájovně. Konečně vešel s pistolí v ruce i Nikola. Beze slov si hned sedl na lavici u masivního dubového stolu. Pistoli položil na stůl, ale ruku z ní nespustil. Pozoroval každý pohyb hajného. Za okamžik se vrátil z průzkumu k veliteli muž s ruským samopalem. „To ščo?“ „Ničoho.“ „Co mi chcete?“ promluvil konečně hajný. Velitel trojice mu odpověděl dobrou češtinou: „Nebojte se, nic se vám nestane, když nebudete dělat hlouposti. Chceme jen trochu jídla a pak převézt na druhý břeh řeky. Ta loďka dole je vaše ne?“ „Ano, mám zde přívoz.“ „Tak to jídlo.“ odpověděl velitel a pokynul hajnému, že může dát ruce dolů. Hajný odešel do vedlejší místnosti následován mužem s ruským samopalem. Vrátil se s bochníkem chleba, špekem a kusem sýra. „Nic teplého nemáte?“ „Nemám, žiji zde sám.“ „Tak alespoň čaj.“ Hajný beze slova opět odešel, následován hlídačem s ruským samopalem, který se ve stoje zakusoval do kusu špeku. Když hajný donesl konev s vroucí vodou a začal jí rozlévat do velkých hrnků, velitel jej zastavil, sáhl po lahvi rumu, která ležela na poličce nad stolem a polovice hrnků jím dolil. Zbytek v lahvi dal vypít Nikolovi. Hajný si pozvolna přisedl ke stolu. Na čepici velitele si všiml zlatomodré kokardy se znakem trojzubce. Takový znak byl přeci na jaře často k vidění v novinách. „Vy jste z Ukrajiny?“ „Ano.“ Nebylo pochyb, ti tři jsou banderovci, ukrajinští nacionalisté bojující prý za svobodnou Ukrajinu. Snad jsou zbytkem nějaké sotni rozprášené už kdesi na Slovensku a teď se snaží na vlastní pěst se probít do Německa. Hajný si vzpoměl na mnoho zpráv o tom jak banderovci v Polsku a na Slovensku přepadávají samoty i celé vesnice a vraždí každého kdo jim přijde pod ruku. Ale Poláci prý dělají to samé Ukrajincům, kdo ví kde je pravda… „A kde jste se naučil tak dobře česky?“ „To nepotřebujete vědět. Kde jsou tu nejbližší vojáci nebo policie?“ „V Purkarci je četnická stanice.“ „Tam jichala tsia ľudyna na roveri!“ vzpoměl si banderovec s ruským samopalem. „Zamovkni!“ okřikl ho velitel. Budou muset rychle zmizet. „Tak jdeme.“ přikázal velitel hajnému, vstal a začal rychle strkat zbylé jídlo do batohu.
Venku zatím přestalo pršet a padla tma. Přes černé mraky nedopadala k zemi ani trocha měsíčního svitu. Když si ale oči zvykly, dokázali se noční chodci ve tmě orientovat. Klesali po pěšině dolů k řece. Byl slyšet její šum a také cítit chlad, který od řeky stoupal. I ve tmě byl vidět mlhavý opar, který se nad řekou držel. Ještě než došli k loďce, hajný se náhle od skupinky utrhl a začal utíkat po proudu řeky pryč do tmy. Zmocnil se jej strach, že když banderovce převeze na druhou stranu, už se odtud živý nevrátí. Banderovec s ruským samopalem ale nezaváhal a rozběhl se za ním. Za chvilku hajného snadno doběhl a zezadu mu podtrhl nohu. Hajný udělal kotrmelec do mokré trávy a pokusil se znovu vstát a utéct, ale banderovec jej uchopil za kabát a vší silou jím smýkl zpět k zemi, až se hajný praštil o nějaký pařez. Pak již pod hlavní samopalu poslušně vstal a vracel se zpět k loďce. Nikdo neřekl ani slovo. Hajný automaticky odvázal loďku z řetězu a sedl si k veslům, banderovci jej následovali. Ve Vltavském údolí se ozývalo pravidelné šplouchání vesel. Když se mraky na chvilku roztrhly, mohli banderovci nad sebou spatřit černé siluety zborcených zdí Karlova hrádku, krčících se mezi stromy. Za okamžik přirazili k druhému břehu a ihned na něj vystoupili. „Děkujeme vám za převezení a můžete hned zavolat vojáky.“ Hajný neodpověděl a začal okamžitě veslovat zpět. Banderovci nečekali až loďka zmizí a začali stoupat po kraji lesa do stráně nad řekou.

Jakmile trojice konečně vystoupala z údolí, začínalo pomalu opět pršet. Zastavili se, aby dali chvíli odpočinout nemocnému Nikolovi. Jen pár desítek metrů od nich se rýsovaly stěny staré hradní zříceniny. „Pojďte se tam na chvíli schovat Mychajli…“ poprosil Nikola velitele. „Nejde to Nikolo, za chvíli máme v patách armádu a v tom dešti alespoň nebudou moct nasadit psy. Musíme ujít nocí co nejdelší kus, vždyť to přeci víš. Dám ti ještě pět minut, ale pak musíme jít.“ Po několika minutách odpočinku se trojice zvedla a pochodovala dál, skrytá pod korunami stromů před deštěm, který neustával a spíše ještě sílil. V lesní tmě Mychajl sledoval západní směr na náramkovém kompasu s fosforeskujícím ciferníkem. Za bílého dne by na něm byla vidět orlička německé Luftwaffe. Lesním terénem se za temné noci postupovalo pomalu a těžko. Trojice banderovců již byla dávno zvyklá nočním pochodům, ale ve chvíli kdy nebylo vidět ani na krok kvůli zataženým mrakům, tak jako tak každou chvíli klopýtali o neviditelné lesní nástrahy. Mychajl věděl že tuto noc moc velký kus cesty neurazí. Po asi dvou hodinách cesty se skupinka stočila jihozápadním směrem. Dělali to tak vždy aby se jejich trasa nedala tak snadno vystopovat.
Ve chvíli kdy banderovci překonávali jakýsi lesní potok, který tušili spíše jen podle hučení vody, než že by jej spatřili, Nikolovi sjela levá noha po mokrém kameni a během okamžiku dopadl zády na tvrdé kamení a ještě po něm sjel dobré dva metry k potoku. První pokus o zvednutí se, byl dosti bolestivý a Nikola jej raději se zaklením zanechal. „Už nemůžu dál, nemůžu…“ „No tak bráško,“ uklidňoval Michajl svého druha, „najdeme nějaký suchý úkryt a zůstaneme tam, slibuju že si celý den budeš moct odpočinout.“ „Pět let se tluču někde po lesích, v Polsku, na Ukrajině a teď tady… K čemu to všechno, kam jdeme těch několik posledních měsíců? Noc co noc… Všechny už dávno pochytali nebo postříleli.“ „Už jenom pár dní a budeme v Bavorsku, už nám tolik nechybí, tak musíš vydržet. Pak si konečně pořádně odpočineme.“ „A co bude potom? Myslíš že ještě někdy uvidíme Ukrajinu? A Lvov…“ „To víš že uvidíme, vždyť všechno to co jsme prožili přeci nemohlo být zbytečné. Pavlo, pomoz mi s ním.“ Nikolovi se s pomocí podařilo vstát. V noze cítil prudkou bolest při každém kroku, ale jít mohl. Další dobrou hodinu se trojice snažila dál postupovat lesem, až konečně stanuli na jeho okraji a nedaleko od nich se rýsovalo menší stavení. Mychajl své druhy zanechal ukryté na kraji lesa a vydal se sám na průzkum ztichlé stavby. Vysoká mokrá tráva se mu otírala o ruce a samopal. Jak se stavba blížila, našlapoval stále opatrněji a pomaleji. Konečně stanul před tmavou siluetou a spíše víc hmatem než zrakem zjistil že stavení je celé z prken. Za okamžik nalezl nezajištěná vrátka a potichu se protáhl dovnitř. Ucítil výraznou vůni sena. Ano, nalezl velký zastřešený seník, to co potřebovali. Poklusem se vrátil za svými druhy. Směr si naštěstí ve tmě dobře zapamatoval. Za pár okamžiků už si Nikola ze staré velké polní vybaloval provlhlou deku a konečně se zahrabal do měkkého sena. „Vem si Pavlo můj dalekohled a jdi na průzkum, jak to vypadá kolem.“ „Dobře.“ odpověděl Pavlo veliteli a vzal si od něj německý dalekohled. Blížilo se ráno a v dáli začalo nad horizontem svítat. I déšť ustal. Pavlo se vrátil asi za hodinu. „Asi kilometr od nás je hájovna, vede kolem ní cesta někam k severu, ale od nejbližší vesnice budeme asi dost daleko.“ „Dobře, tak se zkus trochu vyspat, zůstanu vzhůru hlídat, pak tě vzbudím a vystřídáš mne. Hoď na Nikolu ještě mojí deku.“

Svítání zastihlo u starých božích muk za vesnicí Chlumec starý německý vůz značky Stower a šedý motocykl s přívěsným vozíkem. Nad rozloženou mapou, položenou na kapotě Stoweru se sklánělo několik postav v pískových uniformách. Levé rukávy zdobily rudé pásky s bílými písmeny SNB. Do mapy cosi tužkou ukazoval příslušník se zelenou brigadýrkou. „První družstvo pročesává les od hrádku směr západ, mají psa, ale po tom dešti nemá šanci. Vy Havlík zajedete do Purkarce a obejdete všechny stavení. Někde se tu ta banda schovávat musí. Třeba si někdo z místních něčeho nebo někoho všiml. A my objedeme Libív, Velice, Olešník a Zahájí. Dáme instrukce starostům a naším stanicím. Od těhle vesnic směrem na Netolice rozestavíme hlídky na rozcestích, tak daleko jistě ještě nedošli.“ „Ale co když se třeba vydali podél Vltavy na jih k Hluboké?“ ozval se desátník Havlík. „To je jako hledat jehlu v kupce sena, na takovou pátrací akci je nás málo.“ „Nic jiného nám nezbývá. Jestli dnes nechytíme alespoň nějakou stopu, požádáme o pomoc armádu. Tak nasedat a vpřed.“ Motor Stoweru se rozburácel a s rachotem zařazovaného prvního rychlostního stupně se těžkopádně rozjel směrem na západ. Kolem poledne se do improvizované kanceláře velitele Létacího oddílu SNB na četnické stanici v Purkarci, dostavil s hlášením velitel čety štábní strážmistr Lang. Venku zase pršelo a tak měl Lang přes pískovou uniformu přehozenou starou německou trojúhelníkovou celtu s maskovacím potiskem. Na opasku s německou maptaškou měl připevněné pouzdro s českou pistolí ČZ27 a na zádech ruský samopal. Postavil se do pozoru, sklapl své zablácené jezdecké holínky a podal hlášení. „Pane poručíku, hlásím, že nic zvláštního nebylo zjištěno, jen v Zahájí nahlásili dva místní občané pohyb dvou neznámých ozbrojených mužů ve vojenských šatech.“ „A tomu říkáte nic zvláštního? Co to má znamenat?“ „Ono totiž šlo o naší hlídku pane poručíku. Jak máme pořád ty staré hadry po Němcích, tak si nás lidi pletou.“ „K sakru, je už poledne a ta banda jakoby se do země propadla…“

V seníku u Staré obory držel hlídku Pavlo. Z přemýšlení o své budoucnosti ho vyrušily vzdálené hlasy. Šeptem rychle probudil své druhy. „Michajli, Nikolo, vzbuďte se, někdo je venku, asi lesáci.“ „Všechno do sena a pořádně se zahrabte, rychle!“ K seníku postupovala dvojice mladých příslušníků SNB. Oběma mohlo být kolem dvaceti let. „Kolik těch seníků a stodol máme ještě projít?“ „Až ke Hluboké…“ „Práce svinská. Večer je ve Zlivi tancovačka, to z toho určitě zase nic nebude.“ „Já bych stejně nesměl, včera mi dal velitel kasárníka že jsem nechal přes noc plnej zásobník do tohohle německýho sráče. Copak se v tom vyznám? Stejně by ten starej střep už ani nevystřelil.“ „Dobrý, nikdo tu není ani nebyl, jdem dál.“ Když došla dvojice k Munici, u jedné místní samoty narazila na velitele čety se svým zástupcem. „Souček, Pokorný, zbláznili jste se?! Vidět jste až od Hluboký a slyšet až od Budějovic! Takhle chcete po někom pátrat?!“ „Promiňte pane štábní, my jsme…“ „Mlčte a pokračujte!“ „Rozkaz!“ „Nemá cenu na ně řvát Josef, vždyť ti kluci nemaj žádnej výcvik… Už aby tyhle naše sonder oddíly rozpustili. Lidí je málo, co naděláš.“

Večer se znovu rozpršelo. Jakmile se setmělo, banderovci vyrazili ve svém putování dál. Nikolovi odpočinek v seníku prospěl, ale chladný déšť mu brzy přivodil další horečku. Trojice postupovala lesem dál na západ až se před ní objevila obec Olešník. Mezi lesem a vesnicí byly v šeru viditelné plechové a dřevěné boudy mezi haldami sutě. Byly to staré antracitové doly. Banderovci se přes ně nepozorovaně dostali až k prvním domům. „Zkusíme ten první dům, nesvítí se tam, třeba tam najdem něco k jídlu.“ rozhodl velitel a vyrazil vpřed. Dveře byly zamčené starým zámkem a zrezlou petlicí. Dalo se ale dostat zvenčí na půdu, ve štítě stavení zel černý čtvercový otvor po vypadlých dvířkách. „Zůstaň tady dole Nikolo.“ řekl Michajl a vyšplhal se po hranici dříví k půdě, za ním Pavlo. Neměli sice svítilen, ale i tak brzy poznali, že půda je plná jen starých harampádí a smradu z mrtvých myší. Za chvilku byli zpět u Nikoly. „Obejdeme to na druhý konec vesnice a půjdem k někomu ať nám pro Nikolu dají něco teplého. Pojďte.“ Za půl hodiny banderovci v dešti leželi za plotem zahrady domu na okraji obce. V domě se svítilo a banderovci nějakou dobu pozorovali, zda někdo z obyvatel vyjde ven. Po čtvrt hodině vyšla z domu ven starší žena. Cosi vzala před domem do rukou a zmizela opět v domě. Krátce na to vyšla mladá dívka s chlapcem. Oba měli oblečené teplé kabáty a spěchali v dešti kamsi do vsi. „Jdem!“ šeptl Michajl a začal opatrně přelézat plaňkový plot. Banderovci pomalu postupovali zahradou a snažili se krýt za stromky a přístavky.
V kuchyni domu čp.79 osaměli manželé Kocourkovi se synem Janem. Jan seděl u stolu a četl si knihu. Matka myla nádobí po večeři a sedlák Kocourek stál u okna a nahmatával po kapsách krabičku cigaret. Náhle se zarazil. „V zahradě máme zloděje! Počkejte tady, doběhnu pro Plášila, bude určitě taky v tom kině.“ „Ježiši Kriste a co když půjdou dovnitř?“ lekla se paní Kocourková. „Ale nepůjdou, neboj, šmejdí nám po zahradě a kdyžtak tu máš Honzu.“ „Ale vždyť tě uvidí.“ „Neuvidí, vezmu to oknem.“ a již okno na ulici otvíral když si v rychlosti přes sebe stačil hodit starý kabát. Banderovci se dostali až ke vchodu a první dovnitř vrazil Michajl. „Proboha!“ vykřikla hrůzou paní Kocourková a také její syn zůstal stát u okna jako opařený při pohledu na muže se samopalem. „Nebojte se, nic se vám nestane.“ promluvil česky Michajl. „Kam šly vaše děti?“ „Děti? Šly do ki… do kina.“ odpověděla tiše Kocourková. „Chceme jen něco k jídlu a pak půjdeme.“ „Dobře, něco vám dám.“ „Chceme něco teplého. Udělejte nám nějaké teplé jídlo, ano?“ „Dobře, udělám, Jendo pojď mi pomoct…“ Unavený Nikola už seděl u stolu a položil si hlavu na pravou ruku. V tomto stavu dokázal usnout během několika sekund. Pavlo se rozkoukával po vedlejších místnostech. Z promáčené uniformy mu kapala na podlahu voda a prodřené podrážky kožených holínek zanechávaly šlápoty bahna. Za chvilku se vrátil, položil samopal, na kterém už se objevily rezavé skvrnky, na stůl a přisedl si k Nikolovi. Na stole ležely české noviny. Na přední straně byla velká fotografie města, které Pavlo znal. Michajl stál opřený o starou skříň s nádobím a pozoroval paní Kocourkovou se synem. „Ce ne Kyjev, Michajle?“ podal Pavlo noviny veliteli. Ten si přečetl nadpis o komunistickém sjezdu v hlavním městě Ukrajiny a s trpkou odpovědí „Byl…“ zahodil noviny na zem.
V hostinci U Kalošů bylo ten večer plno. Promítal se zde film Uloupená hranice o událostech ze září 1938 v českém pohraničí. Mnoho zdejších mužů zažilo tehdy mobilizaci a ponížení přijetím mnichovské dohody. Film běžel už čtvrt hodiny, když se rozrazily dveře do sálu, kterými proniklo dovnitř světlo z výčepu. „Je tu strážmistr Plášil?“ Vykřikl sedlák Jan Kocourek. „Jsem tady, co se děje?“ odpověděl strážmistr sedící v uniformě vedle své ženy ve druhé řadě. „Máme v zahradě bandu zlodějů, pojďte rychle se mnou.“ „Dobře, tak se na ně podíváme.“ „A kde je máma?“ doběhla ke Kocourkovi dcera se svým přítelem. „Doma s Jendou.“ „Venco, pojď s náma.“ zavolal přítel mladé Kocourkové Stanislav Mothejl na známého. „Já jdu také, jen si doběhnu domů pro pistoli, mám jí doma od povstání.“ přidal se Jan Hovorka. „Dobře, dobře, ale žádné vášně pánové, držte se pěkně za mnou.“ okřikl horlivé dobrovolníky strážmistr a venku před hostincem natáhl svou služební pistoli a vložil jí zpět do pouzdra na opasku nové zelené uniformy. Hovorka doběhl se starou pistolí Steyer 1912 skupinku vedenou strážmistrem Plášilem kousek před Kocourkovým domem. První vešli do domu Stanislav Mothejl s kamarádem. Do kuchyně vstoupili bezstarostně, považujíc zkazku o bandě zlodějů za přehnanou. „Tak prý máte v zahra…“ Stanislav se zarazil při pohledu na trojici špinavých a mokrých individuí v polovojenských šatech. Také banderovci rázem vstali a vzali do rukou zbraně. „Ne! Nestřílejte, to jsou naši synovci, chodí k nám takhle domů.“ rychle banderovce uklidňovala Kocourková. „Dobrá, tak pojďte.“ řekl Michajl a pokynul pistolí chlapcům aby vešli dovnitř. Samopal nechal ležet na stole. Za okamžik se ve dveřích objevil Jan Hovorka. „Ruce vzhůru!“ vykřikl a zmáčkl spoušť své pistole namířenou na Michajla. Ozvalo se ale jen cvaknutí. Veteránka z první války selhala. „Člověče, nepleťte se tu!“ ozval se za Hovorkovými zády strážmistr a jeho ruka jej odstrčila ze dveří. V ten moment vypálil po nově příchozích Michajl z pistole, ale minul. Kulka se zaryla do čela postele ve vedlejší místnosti. Strážmistr Plášil poslal za Michajlem ze své pistole dvě střely, z nichž každá nalezla svůj cíl. Michajlova ruka upustila pistoli, nohy se mu podlomily a jeho mohutné tělo se zřítilo mrtvé k zemi. Pavlo s Nikolou skočili po samopalech ležících na stole, ale totéž udělali ve stejný okamžik Stanislav s Václavem a mladým Janem Kocourkem. Začali se o zbraně prát. Nikola byl odstrčen od stolu a s výkřikem „Heť zvidsy!“ si to namířil k otevřenému oknu do zahrady. Pavlovi se podařilo uchopit samopal za krk pažby a nahmatat spoušť. Stanislav ale loktem strhl hlaveň samopalu vzhůru a dávka sedmi světelných střel, která ze samopalu vyšla, nalezla cíl v prkenném stropu kuchyně. Když už s Pavlem zápasila příliš velká přesila paží, upustil samopal a hleděl se také odtrhnout a utéct k oknu. Když už se mu to podařilo, stačil za ním poslat další pozdrav ze své pistole strážmistr Plášil. Pavlo ucítil tlak a pálení na tváři, ústa se mu zaplnila krví až se rozkrchlal. Plival krev a kousky zubů. Bolest zatím necítil, jeho nohy si to namířily směrem, kde tušily poslední úkryt banderovců v seníku u Staré obory.
Nikola si to namířil na druhou stranu od vesnice než Pavlo. Ukryl se v křoví v malém návrší kousek od krajních domů Olešníku. Vždy po chvilce zakrákal jako vrána. Bylo to smluvené znamení jejich skupiny pro tyto případy. Druhá vrána se ale neozývala. V místech kde někde stál dům, ze kterého Nikola s Pavlem utekli a kde nalezl smrt Michajl, se objevila rudá záře. To světelné střely z Pavlova samopalu zapálily seno na půdě sedláka Kocourka a teď začala hořet střecha. Ve vesnici začalo být rušno, ozvala se hasičská trubka. Bylo na čase zmizet. Studený déšť chladil Nikolovu rozpálenou hlavu, ale bolela ho tak, že myslel že musí každou chvíli explodovat. Namířil si to západním směrem, sám, na vlastní pěst.
Jakmile se Pavlovi dostavila bolest prostřelené tváře a roztříštěné dolní čelisti, omdlel. Déšť ho ale za nějaký čas zase probral a tak se ještě dokázal dobelhat a doplazit do seníku. Tam opět upadl do bezvědomí. Až po třech dnech se u seníku objevila hlídka SNB se psem. Ve chvíli, kdy dvojice mužů v pískových uniformách procházela kolem seníku, služební vlčák se rozštěkal. „Copak Blesku? Co tam máš? Co myslíš Jardo, že by tady někdo z nich byl?“ Kolega mu neodpověděl a místo toho natáhl závěr pistole. Opatrně se vsunul do mezery v pootevřených dvířkách. Na seně uviděl ležícího člověka. Přistoupil pomalu blíž a zvolal: „Hej vy, vstávejte a ruce nad hlavu, tady hlídka Sboru národní bezpečnosti!“ Člověk se ale nehýbal. „No nazdar…“ konstatoval esenbák při pohledu na banderovce. Zkusil jím zatřást. Z úst Pavla se ozvalo jen chrčení. „Je po něm?“ „Ne, ještě žije, ale pochybuju že přežije převoz do Budějovic. Doběhni pro auto.“

Nikola přečkal den po olešnické přestřelce kdesi v neznámém lese ukryt ve velkém krmelci. S příchodem další noci se vydal dál. Déšť přes den ustal a obloha se začala protrhávat. Snažil se jít stále na západ, řídil se podle západu slunce. Každých dvě stě metrů si musel odpočinout. Hlava stále bolela a každou chvíli se mu zamotala tak, že ztratil rovnováhu. Nohy každou chvíli vypověděly poslušnost a do rukou se mu dal třes. Došel k jakési potemnělé samotě. Zabušil na dveře a za oknem se objevilo světlo. Otevřela starší žena. „Dajte meni ščos pojisty, ta vody, buďlaska. Tiľky trochy jiži ta vody.“ vykašlal ze sebe Nikola. Vyděšená žena dovolila cizímu muži vstoupit. Pochopila co chce a rychle došla pro kus chleba a vodu. Nikola se posadil ve světnici na lavici a hleděl očima kamsi do prázdna. Když se žena sklonila aby podala vetřelci jídlo, všimla si jeho v kabátu zastrčené pistole nebo revolveru. Určitě je to nějaký z těch banderovců co se tu potulují. Hlavně ať je co nejdřív pryč. Nikola se napil ze džbánku vody, s námahou její zbytek nalil do polní lahve a zastrčil chléb do kapsy kabátu. „Ďakuju.“ řekl a zvedl se k odchodu. Jakmile banderovec zmizel ženě z očí, hodila přes sebe plášť a spěchala na velkostatek Petrův dvůr, kde měli zavedený telefon.
Po pár hodinách došel Nikola za svitu měsíce k rozcestí, kterému vévodil mohutný litinový kříž na kamenném podstavci. Při pohledu na kříž se Nikola začal v duchu modlit. Síly ho opouštěly, věděl že už daleko dojít nedokáže. Náhle se kolem něho rozzářilo několik světel, které ho oslnily. „Zde Sbor národní bezpečnosti! Vzdejte se a zvedněte ruce!“ zakřičel kdosi. Nikola padl na kolena a lehl si zády do trávy. Vše už mu bylo jedno, chtěl jen spát. Zavřel oči a během několika sekund usnul…