Jeden rok ve starých časech III. část

Čas plynul. Země byla dost teplá. Vždyť:

Na svatého Jiří /24. dubna/

vylézají z děr hadi a štíři!

To už dávno kouličky a fazole omrzely. Mohlo se běhat naboso. Chodby ve škole si oddechly. Nebylo zlobení s nevyrovnanými řadami dřevěnků a podělávků, ani pláče při jejich hledání. Bylo tam čisto. Učitelé měli o jednu nepříjemnou práci méně – nemuseli rovnat spory a pomáhat hledat zatoulané obutí.

Zchoulostivělá kůže si zvykla na bezprostřední styk s matičkou zemí. Zmizely odřeniny a puchejře od dřeváků. na jejich místo přišly narážky na patách nebo ukopnuté palce. Někdy se zabodlo sklo do nohy nebo se v trávě stouplo na včeličku. Ale to přebolelo a zahojilo se bez velkého léčení. K doktoru se s tím nechodilo; kdepak s takovou maličkostí!

Děti se věnovaly jiným hrám a zábavám. Uvedeme si jejich popis, protože mnohé upadly v zapomenutí. Děvčata měla vždy blíže ke zpěvu a tanci, hoši k boji a závodům. Projevovalo se to i v jejich hrách, jimiž si krátili čas na pastvě a podobných volných chvílích. Byly to dny dětské volnosti, rozvíjela se dětská fantazie a tvořivost, hry plné prostého kouzla, poezie, napjetí, vzruchu.

Děvčata utvořila skupinku. Dvě zpěvačky se vzaly za ruce, pochodují v rytmu písně – točí se na místě:

Sil Petr proso i pšeničku, vyvolali jsme si křepeličku,

křepeličku máme, křepela nemáme,

málo nás, málo nás, pojď, Mařenko, mezi nás.

Mařenka se připojí, jsou tři. Opět zpívají. Tak přibírají další, až jsou všechny v kole. Pak se zpívá… moc je nás, jdi, Andulko, pryč od nás. Zase jedna za druhou ubývají, až zůstanou dvě.

Taneček stejný. Dvě zpěvačky začnou, točí se pochodem dokola, drží se za ruce:

Kdo nám pomůže věnce zavíjet,

kvítí pěkného do něj navíjet,

pojď, Bětuško, a pomoz nám věnec zavíjet.

Přidává se jedna po druhé. Pak rozvíjejí:

Kdo nám…. rozvíjet,… odvíjet…. až zůstanou jen dvě. Hraje se znovu.

Modrají se pomněnečky, zelená se klokočí, klokočí,

kdo se se mnou v tom kolečku, kdo se se mnou zatočí?

Tralalala, tralalala………….

Zatočí se má panenka, zatočí se dokola, dokola,

Aby byla celý týden i v neděli veselá.

Tralalala……

Děvčata udělají kolo, drží se za ruce. Jdou po kruhu a zpívají do kroku. Jedna je ve středu, prstem ukazuje z jedné na druhou, jak kolem ní jdou. Na kterou připadne slovo „zatočí“, tu si vezme do středu, točí se s ní, tančí podle rytmu písně. Ostatní stojí při tom, tleskají a zpívají: Tralalala….

V kruhu zůstane druhá, první jde na její místo. Zpívá se dál 2. sloka: Zatočí se má panenka….. vše stejné. Píseň se opakuje dle libosti.

Měl jest Adam sedm synů, sedm synů měl, bum! (dup)

Nejedli, nepili, jenom takhle dělali!

Děti udělají kolo, drží se za ruce. Jeden je ve středu kruhu. Děti jdou v rytmu písně po kruhu, zpívají: Měl jest….. na slovo „bum“ dupnou a jdou opačným směrem, opakují: Měl jest…. Pak na slovo „bum“ pustí ruce, zůstanou stát.

Střední zpívá sám: Nejedli…. a při slovech „takhle dělali“ udělá nějaký směšný posunek, např. tahá se za uši, nos, bradu, poskakuje, točí se, dělá dlouhý nos /vždy jednu věc/, jak si vymyslí. Ostatní zpívají po něm: Nejedli…. a na slova „takhle dělali“ dělají to, co on dříve.

Veselá hra. Hráli i hoši, třeba se jim pak říkalo „holčičí podšívka“.

Kluci měli ve svých hrách více bojovnosti. Hrávali s velkým zápalem až do pranice.

Přetahovačka. Klobouky, čepice se nastaví jeden na druhý jako komín, taktak to drží. Kolem toho udělají hoši kolo, drží se pevně za ruce. Tahají se s úmyslem někoho dostat k pyramidě, aby to shodil. Kdo shodí nebo se schválně pustí, jde ze hry. Hraje se, až zůstane jeden. Hra je plná klukovské dravosti, obratnosti. Někdo umí i klobouky přeskočit, kolo se dostane mimo. Tahají se zpět. Nesmí se pustit!

Nebyl – li gumový, udělal se míč z hadrů namačkaných do koule a zašitých. Nebo se dělal z chlupů získaných při česání dobytka. Chlupy se vyvařily, odmastily, stmelily třeba kolomazí. Mačkalo se to v rukách do koule, nechalo vyschnout.

Rozpočítalo se. Na koho to slovo padlo, postavil se k vratům /zdi/, ostatní za určenou čáru. Odtud se snažili ho zasáhnout. Kdo trefil, šel na jeho místo.

Dvě party proti sobě. Na cestě se udělala čára, hranice území. Od ní asi 20 kroků na obou stranách čáry, výchozí postavení soupeřů – pyk. Rozhodli se, která strana bude zahrávat. Pak hráč hodil k soupeřům co možná nejdál. Ti chytali a hned hodili zpět z místa, kde se hráč dostal k míči. Tak házeli proti sobě, až jedna parta překročila střední čáru – vyhrála.

Klíbačka. (!)

Zase dvě strany. Udělala se čára – pyk, od něho se pálilo. Od pyku asi 15 kroků směrem k protivníkům se dal kámen, na nějž se muselo třikrát poklepak – klíbat. Míč se odpálil palestrou. Hráč pak doběhl ke kamenu, poklepal pálkou a honem zpět do pyku. Druhá strana chytala. Kdo chytil nebo sebral míč, honem se snažil zasáhnout hráče, než zaběhne do pyku. Byl – li zasažen, šel ze hry. Druhá strana si připočetla 5 nebo 10 čísel podle ujednání. Nebyl – li trefen, měla body strana zahrávající. Zásah v pyku neplatil. Každý hrál tak dlouho, dokud nebyl vyřazen. Nastoupil pak další. Potom si strany vyměnily místa. Která měla více bodů, vyhrála.

Známá hra. Na zemi kruh asi 10 kroků v průměru. Na něj se postaví střelci. Ve středu pobíhá jelen. Střelci se trefují do něho míčem. Musí mít nabito, tj. musí míč chytit, nikoli sebrat. Kdo sebere, podá jinému – nabije mu. Kdo trefí, je jelen. Střední jde na jeho místo za kruh.

Také známá hra. Hoši si dají jména národů: Čech, Němec atp. Vedoucí to napíše na papírek. Hráči se seskupí kolem jamky, kde je míč, sehnuti, ruku nataženou k jamce. Říkají: Spadla lžička do kafíčka, udělala žbluňk! – na to slovo vedoucí vyvolá jméno národa, např. Rus!

Vyvolaný honem chytne míč, zvolá: Stát! – Ostatní, kteří se rychle rozutekli na všechny strany, musí zůstat stát a nehýbat se. On se trefuje. Koho zasáhne, dostane na papírku čárku. Nezasáhne – li nikoho, dostane čárku sám. Hrálo se tak na 3 čárky. Kdo měl určený počet, šel ze hry. Kdo zůstal naposled, byl vyvolávačem – hrálo se znovu.

Také se říkalo: Polívka se vaří, maso na talíři, kdo ho sní?

To byla ta pravá klukovská hra plná napjetí, křiku, hádek, radosti i zase smutné smůly, když nezbedný špaček vletěl, kam neměl – někomu do okna ap. Hrály i holky, klučičí podšívky. Nejlepší místo bylo na návsi – zem tvrdá bez trávy, dobře se klíbalo a odráželo. Ale také tam bylo moc oken nešikovně na ráně. Proto jsme se raději uklidili někam za ves na cestu, silnici, kde byl kus rovného místa. Tenkrát toho po silnici moc nejezdilo. Auto jednou za čas a to byly takové hlučné rachotiny, které poděsily celou ves. I kolo bylo vzácností.

Pálka, řečená palestra – prkýnko asi 30 cm dlouhé, 10 široké, na jednom konci seříznuté jako držadlo do ruky. Špaček – asi 10 cm dlouhý kousek pevné smrkové větve se na obou stranách seřízl do špičky, střed zůstal oblý a rovný. Dále dva kameny nebo cihly stejně vysoké.

Hra měla různé obměny, jak se hráči dohodli.

Dvě strany hráčů – jedna zahrávala, druhá chytala, pak se vystřídaly. Počet hráčů měl být stejný. Nebylo – li to, hrál na jedné straně jeden za dva. Nejdříve se rozhazovalo, kdo má zahrávat. Plivlo se na jednu stranu palestry jako znamení. Vedoucí si zvolili stranu. Palestra se vyhodila do vzduchu, aby se točila kolem podélné osy. Dopadla na zem. Která strana byla navrch, zahrávala. Její hráči se postavili blíže kamenům, druhá se v určité vzdálenosti rozestoupila, aby mohli dobře chytat, nebyla hluchá místa. Chytalo se do čepic, klobouků, zástěr.

Kameny se daly k sobě tak, aby na nich držel špaček špičkami. Palestrou se podebral zespodu a mrštil do výšky k protihráčům. Chytili – li špačka, byl hráč ze hry. Říkali jsme „vysranej“ (!). Ať mi bohové odpustí ten výraz, nedá se nahradit plně žádným slušnějším. To by celá hra ztratila na půvabu a lesku, nebylo by to ono! Padl – li špaček na zem, dal hráč palestru přes kameny napříč. Protivníci se snažili trefit palestru z místa dopadu špačka. Trefili – li se, byl hráč také vysr…. Netrefili – li, měl hráč právo třikrát klíbat a odrážet špačka. Sekl palestrou do špičky, špaček vyskočil a hráč jej plochou palestrou ve vzduchu napálil – odpalíroval – odrazil co možná nejdál. Tak třikrát. Pak odhadoval, kolik palester je špaček vzdálen od kamenů. Řekl třeba 100. Když druhá strana schválila odhad, měla strana zahrávající tolik dobrých čísel. Ne – li, musel hráč celou vzdálenost palestrou měřit a počítat. To počítali ovšem všichni velmi pozorně, aby je druzí neošidili. Bylo – li to dobře, číslo platilo, nebylo – li, byl hráč vysr…. Každý hrál tak dlouho, dokud nebyl ze hry venku. Stále se připočítávala čísla. Pak se strany vyměnily. Která nadělala více, vyhrála.

Bylo při tom plno řečí, hádek, napjetí jako dnes při fotbale nebo hokeji.

Také se počítalo jinak, podle dohody. Musel – li hráč měřit a odhad nepřevyšoval měření, mohl se připočítat dvojnásobek. Proto se muselo dobře rozmyslit, než se udělalo rozhodnutí o odhadu a měření.

Někdy se dával směrem k soupeřům asi 15 kroků kámen, hráč po odmrštění musel honem běžet k němu, poklepat na něj třikrát palestrou a honem ji dát na odpalovací kameny. Než položil palestru, mohli se protivníci trefovat i do něho.

Hrálo se také bez kamenů, asi jako klíbačka míčová. Na zemi se udělal kruh asi půldruhého metru v průměru. Z toho se odpalovalo. Hráč vyhodil špačka do vzduchu a palestrou jej odpálil. Ostatní bylo stejné, jen protivníci se trefovali do kruhu. Přeletěl – li špaček po zemi přes kruh, zásah platil.

Hra měla klady i stíny. Dobré bylo odhadování, měření, počítání, obratnost při odpalování a klíbání. Nepříjemné byly bolestivé rány do hlavy, rukou – tragické, když potvora špaček vletěl do okna.

Stalo se nám jednou takové neštěstí. Hráli jsme na návsi a špaček zaletěl židovi do výkladní skříně. Nebyla taková jako dnes. Bylo to jen obyčejné okno s velkou tabulkou. Stála tam homole cukru a nějaké balíčky a ten nezdara do toho vletěl. Bylo zle! Vyšetřování, trest ve škole i doma. Okno se muselo rukou společnou a nerozdílnou zaplatit, přísný zákaz hrát špačka na návsi.

Později byla ta milá hra zcela zakázána. Inu, dospělí v žádné době nerozumnějí mládeži, že! Zakázané ovoce však nejlépe chutná. Jak jsme mohli, tajně někde za vsí jsme hráli.

Ještě jedna nemilá příhoda. Hráli jsme v šibenských vrškách na silnici. Tehdy to bylo hodně za vsí. Byli jsme v nejlepším, když někdo tlumeně vykřikl: Farář!  – A opravdu. Z postraní cesty se vyvalil tlustý zlostný farář T. Honem jsme nechali hry, postavili se do řady, abychom uctivě pozdravili, jak jsme byli ze školy učeni. Vena Z., horlivý ministrant, se postavil na kraj řady, aby byl první k faráři a mohl si šplhnout. Když se nepřítel přiblížil, všichni jsme sborem pozdravili: Pochválen buď pán Ježíš Kristus!  – Nešťastný Vena nás chtěl předběhnout, ještě celý udýchaný ze hry vyhrkl co mohl nejsilněji: Pochvánpaškuliš! (!) – Farář přiskočil, zařval, napohlavkoval mu a nás rozehnal. Dlouho jsme měli od něho ve škole zle. Chudák Vena měl po ministrování. Nepomohly ani přímluvy jeho tetičky, která byla v nějaké pobožné mariánské družině.

My jsme si ten dlouhý pozdrav obyčejně zkracovali: Pochvánpaškristus! – Nebylo to ze zlé vůle, jen tak nedbalá řeč.

Ministranti byli mezi námi jako boháči. O veselkách a funusech dostávali peníze. Já jsem nikdy neministroval. Jednak byla doma práce – opatrovat, pomáhat, pást, jednak otec nedovolil. Třeba byl velmi pobožný, neměl toho faráře rád pro jeho mamon, vzteklost a řeči na kazatelně.

K té výkladní skříni jsem si ještě vzpomněl na vyprávění našeho pana učitele Ž. Při vyučování nám všelicos ze života povídal, kritizoval přemrštěné počínání lidí. Tehdy se začala rozvíjet reklama obchodníků, vzal si je na paškál.

Tak prý byl někde obchodník, který se honosil tím, že prodává pravý čínský čaj. Dal si na balíčky natisknout čínské znaky. Lidé u něho hodně kupovali. Jednou se před jeho výkladem zastavil obrýlený pán. Četl nápis na čajovém balíčku a smál se. Kupec ho pozoroval za oknem, pak vyšel a ptal se pána, proč se směje. Ten řekl: Víte, co máte na tom balíčku napsáno? – No, že je to pravý čínský čaj! – Ano, ale to není všechno. Doslova je tam: Desetkrát převařený pravý čínský čaj! – Kupec se zalekl, prosil pána, aby se o tom nikde nezmiňoval. Ten ho upokojil.

Nu, a lidé stále chodili kupovat ten pravý čínský čaj a libovali si, jaká je to „delikatés“, jak říkal kupec.

Jindy zase vyprávěl, jak se naši lidé honí za cizím. Na Litoměřicku prý Češi neumějí zacházet s ovocem, ani je dobře prodat. Dávají je překupníkům z Německa za půlzdarma – na stromech nebo na hromadách. V Německu dají překupníci ovoce přebrat, roztřídit, zabalit do hedvábného papíru a pak prodávají k nám mnohokrát dráže. A naši lidé platí vysoké ceny, protože je to ovoce „cizokrajné“.

Byla to dobrá výchova k vlastenectví.

Nyní zase k našim záležitostem.

Děvčata měla pěknou hru s kamínky. Pět kamínků s omletými hranami asi půldruhého centimetru v průměru. Sedlo se na pažitě. hra měla různé obměny a pojmenování.

Pět kamínků se rozhodilo na zem. Jeden se vzal, vyhodil nahoru a než dopadl zpět, musel se sebrat jeden ze země a ten vyhozený chytit. Vyhodil se zase jeden, sebral se další a chytil vyhozený. Byly v ruce tři. A tak stále se sbíralo po jednom, až byly přehraty všechny. Hráčka vyhrála jedno kolo. Hrála znovu tak dlouho, dokud neudělala chybu. Pak hrála další. Která měla nejvíc kol, vyhrála. Nebo si řekly, že budou hrát do 5 či do 10 kol.

Podobná hra. Vyhazovalo se takto: vyhodil se jeden, sebral k němu jeden. Pak se vyhodily ty dva, sebral se k nim jeden. Pak tři, sebral jeden, nakonec se vyhodily čtyři, sebral poslední. Vyhozené se musely chytit. Hrálo se také na kola.

Bylo třeba hodně zručnosti – šikovně vyhodit, aby se mohlo dobře chytit.

Hrálo se stejně jako Na jeden…., ale mezi vyhozením, sebráním a chycením se děvče uhodilo pěstí do prsou.

Hrálo se nejčastěji, či hrávaly se skoro jen shrábky. Je to nejzajímavější varianta.

Popis:

a/. vyhodil se 1, sebral 1, v ruce byly 2

     – “ –         1,  – “ –   1,     – “ –       3

     – “ –         1,  – “ –   1,     – “ –       4

     – “ –         1,  – “ –   1,     – “ –       5

Rozhodilo se.

b/. Vyhodil se 1., sebraly se 2, v ruce byly 3

       – “ –        1.,  – “ –        2,   – “ –         5.

Rozhodilo se.

c/. Vyhodil se 1, sebral se 1, v ruce byly 2

     – “ –          1, – “ –        3,  – “ –         5.

Nebo se napřed sebraly 3, pak jeden.

d/. Všech 5 se vyhodilo, chytaly se na hřbet ruky. Chytilo – li se všech 5, vyhodily se a chytaly se do dlaně, pak zase na hřbet, do dlaně……

Mohlo se stále přehazovat, až se chytilo méně.

Počítalo se, kolik se chytilo na hřbet, do výhry.

Např. dvakrát chytila 5, pak 3, měla 13 bodů.

Chytila – li méně než 5, hrála dál jako ad a/, b/, c/, d/ – zase přehazovala na hřbet a do dlaně, dokud neudělala chybu. Hrály třeba do 50. Která splnila, byla první, ostatní dohrávaly.

Chyby pro všechny obměny:

1. Nechytil – li se vyhozený kamínek.

2. Dotklo – li se kamínku, který se nesbíral.

3. Neshráblo – li se tolik, kolik se mělo.

Byly hráčky velmi rutinované.

Vyhodil se 1, přibral 1.

Vyhodily se 2, jeden za druhým, přibral 1, ty dva se musely chytit.

Vyhodily se tři jeden po druhém, přibral 1.

Vyhodily se čtyři jeden po druhém, přibral poslední.

Hra již velmi náročná.

Jednodušší hra.

Určilo se, kolik popisných čísel ve vsi se bude hrát – většinou čísla kolem návse (!), nebo podél silnice. Vyhodil se kamínek, tlesklo se rukama a řeklo se: Teta Čapků, pusťte mě k vám… A kamínek se chytil. Místo tlesknutí se mohl sebrat jeden kamínek. Pak dál po číslech: Teta Šerejch… atd. až se přehrálo určených 15 až 20 čísel. Vynechalo – li se číslo, nechytil – li se kamínek, netlesklo – li se/ nesebral – li se další kamínek/, byla chyba. Hrála další. Směšné bylo, když došlo na dům, kde nebyla žádná teta – fara, škola, pošta – musely říct: Teta farářů… Byl z toho smích. Vyhrávala ta, která přešla všechna čísla.

-000-

V té době zjara se po skončení polních prací vozila chůje koupená v panských lesích. Doma se klestila. Klestí se vázalo do otýpek, dávalo do hranic vyschnout. Tím se topilo v létě. Silnější větve se sekaly na dříví, vyrovnávaly do hraniček. Štípaly se pařezy, řezaly soušky na polena. Rovnalo se to do zásoby. Topilo se skoro jen dřívím.

Také se navozilo stlaní z panských.

Na jaře chodili chlapci k odvodu – asentu. Tři ročníky. Říkalo se I., II., III. třída, klasa. Kdo nebyl odveden ani potřetí, měl nějakou větší vadu. Byl pak přehlížen i u děvčat, jak uvádí lidová píseň:

Ty pěkné nám seberou,

mrzáci nám zůstanou….

Odvádělo se na tři roky. Odvedení rukovali k dragounům do Krakova a Lvova, k myslivcům do Štýrského Hradce, k 75. pěšímu do Jindř. Hradce, k námořníkům do Pulje. III. třída vojančila u landveráků v Budějovicích.

Po večerech chodili chlapci po vsi, zpívali vojenské a rekrutské písně. V den odvodu je dovezl některý soused do Lomnice nebo Veselí na voze. Přijeli ověnčeni rekrutskými kytkami. Večer byla muzika.

Těžko mě matička vychovala,

a z ruky na ruku a z ruky na ruku překládala.

Ještě jsem nevyrost, mám být voják,

už na mě dávají bílý kabát.

Ten bílý kabátek s vejložkama,

abych já nechodil za holkama.

Ještě je, ještě je v Lomnici ta míra,

pod kterou odvedli chudé matce syna.

Jednoho odvedli, druhého chytají,

a tomu třetímu koníčka sedlají.

Koníčka sedlají pěkného vraného,

já na něm pojedu do pole širého.

Už mě koně vyvádějí, už mě koně sedlají,

už mě koně vyvádějí a hornisti troubějí.

Přestaňte mně koně sedlat, přestaňte mně troubiti,

přestaňte mně koně sedlat, já se musím loučiti.

nejprve s mojí matičkou, která mě vychovala,

a podruhý s mou panenkou, která mě milovala.

Děkuju vám, má matičko, za vaše vychování,

děkuju ti, má panenko, za tvoje milování.

Od Lomnice cesta skropena je všecka,

já ji skropil slzami, když jsem byl odvedený,

když jsem po ní kráčel, slzama ji smáčel.

Mějte se tu hezky, vy děvčátka všecky,

jen si na mě vzpomeňte, až veselý budete,

že jsem s váma býval, legrací užíval.

Už jsem odvedený na koně vraného,

ty budeš, Anduličko, ty budeš, Anduličko,

plakat a naříkat pro miláčka svého.

Dostal jsem koníčka černovraného, od císaře pána darovaného.

Můj koníček mě nese, až se pod ním zem třese,

jenom, vy panenky, podívejte se!

Počkej, má panenko, ty budeš plakat, až ty mě uhlídáš koníčka sedlat.

Na koníčka vyskočím, bílým šátkem zatočím,

adié, má milá, s tebou se loučím!

Hrdinost chlapců po muzice opadala. Smutně se vedli se svými děvčaty po tanci domů. Už jen krátký čas svobody. Po žních na podzim budou rukovat.

Po svatém Marku 25. dubna byly tzv. křížové dny. Po čtyři dny chodilo procesí do polí ke křížům tam stojícím. Chodily i školní děti vedeny svými učiteli. Vyučování v těch dnech nebylo.

Říkalo se čarodenice. 30. dubna v předvečer Filipa se pálili čarodenice. Mládež se na ně již dříve připravovala. Schovávala se smůla, smolná dřeva, plechovky od kolomaže (!), ometená březová košťata….

Do starých košťat se nastrkala smolnička, drátem upevnila, byla fagule, pochodeň.

Na klacek se přivázaly provázky z rozpleteného provazu, obtočilo se to drátem, namočilo do horké smůly – byla fagule.

Do piksly od kolomaže (!) se dala smůla, smolničky, po stranách se vyrazily otvory, aby to mělo tah, drátem se plechovka připevnila na tyčku – byla zase fagule – oheň se nosil ve výšce.

Sehnalo se chrastí a dříví. Chasníci přinesli polena někomu sebraná z hranice. Pálilo se za hřbitovem v jamách. Bylo odtud vidět daleko na Blata až k Soběslavi a Hradci. Lidé sledovali, kde už zapálili, jak velký oheň mají. Byl – li pěkný večer, byla to krásná podívaná, jak ohně vyskakovaly ze tmy.

Od ohně se zapálily fagule. Vejrostci vyhazovali košťata a pochodně do výšky, běhali s hořícími plechovkami, točili světly. Sešla se celá ves. Dospělí se radovali s mládeží, padaly vtipy, čí dřevo hoří na ohni, povídalo se o čarodenicích z dřívějších let. Hoši a děvčata přeskakovali oheň, kluci se černili a černili i ostatní, plno vejskotu, křiku a zábavy.

Jednou sebrali chasníci polena u Pávků za stodolou. Strejda Pávků byl dobrák, rád se smál, měl rád švandu. Stál u ohně se synem Pepíkem už taky chasníkem, dělal si špásy z hospodáře, jehož dříví hořelo. Když pak doma zjistil skutečnost, jistě si ponadával, ale dál z toho nic nedělal. Jen žertem vyhrožoval chase. Chlapce to mrzelo, že právě Pávkovi to provedli. Proto jeden další večer vzali polena jinde a narovnali mu na zahradě větší hranici než měl. Bylo zase veselé povídání po vsi. Ale vždycky to tak neprošlo. Bývalo i vyšetřování, když některý nepřející prudina to dal četníkům. Ale nic se nevyšetřilo. Jen postižený svolával hromy a blesky, nadával na četníky, že nejsou k ničemu. Však ti byli také u ohně a pobavili se s ostatními. Měli obyčejně tolik vtipu, že šetřili jen aby se neřeklo.

Po ohni bylo doma velké mytí a koupání v neckách. Velcí i malí přišli černí jako čarodeníci. Smyla se zimní nečistota.

Někdy se pálilo nadvý – i v Šibenských vrškách, ale nebylo to ono. Asi za I. války zvyk zanikl.