Jeden rok ve starých časech VIII.část

Povídala Káča Barce – necháme už toho tance.
Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná.
25. listopadu je Kateřiny. Bývala poslední muzika toho roku – kateřinská, před adventem. Krátké dny, dlouhé večery.
Školní děti od začátku školního roku chodily před vyučováním do kostela, učitelé s nimi. Pan řídící hrál na varhany, děti zpívaly. Pak se šlo přímo do školy.
Advent.
Od začátku prosince byla mše dříve ráno, tzv. roráty. Rádi jsme zpívali adventní písně o příchodu vykupitele. V kostele bylo tajemné přítmí, jen oltář byl osvětlen. V lavicích blikaly svíčky žen, které si ony s sebou nosily a rozsvěcovaly. Bývaly to tzv. sloupky – tenké ozdobně stočené svíčky s obrázkem P. Marie. Vždy se kousek roztočil, vztyčil vzhůru. Po rorátech jsme běželi domů na snídani. Bývala polívka: mlíčná, zelná, černá, k ní od večeře opečené brambory. Nejraději jsme měli černou praženku. O tu jsme vždy žadonili. Vařila se jen v adventě.
Ve škole byli vybráni zpěváci do vánočního dětského sboru. Učili se koledy, nacvičovala se slavná vánoční mše a pastýřská hra – jesličky. Byla to čest pro děti. Z naší rodiny jsme vždy účinkovali. Kdo nebyl zpěvák, byl tak jako něco méně!
Barborky – Mikuláši.
Chasa měla první zimní zábavy. Připravovali si šaty, bílé košile, dlouhé sukně, kožichy, ozdoby, čertovské ocasy, larvy – masky, korunky, pozlátka.
3. prosince večer chodily Barborky. Byla to velká děvčata. Měly dlouhé bílé šaty, v pase šerpu, na obličeji bílou masku nebo závojíček z tylu a krajek. Bílá maska se udělala také tak, že se vlhký obličej otiskl v mouce. Na hlavě papírovou korunku. V jedné ruce košíček, v druhé metlu. Jedna z nich nesla zvoneček. Vždy jich chodilo více pohromadě.
Dětem se říkalo, že andělé spustí v ten večer z nebe žebřík a po něm sestoupí Barborky na zem, aby hodným nadělily, neposlušné potrestaly. To bylo tajemného očekávání! V sednici uklizeno, ticho. Děti ani nedutaly. Najednou pod okny zacinkal zvoneček, metla zašlehala na okno a už tady byly. Nezdarové a ti starší, kteří už nevěřili, honem zalezli pod postel, pod stůl. Hodné dětičky klekly, modlily se, říkaly básničky nebo zpívaly podle přání Barborek. Dostaly cukroví, jablíčka. Pak byli vytaženi schovaní a dostali metlou, aby se polepšili.
Ale Barborky se zajímaly také o velké chlapce. Kde vyslídily chasníka, sesypaly se na něho a pořádně ho zřídily. Však to měly u chlapců schované!
Za dva dni na to, 5. prosince, chodili Mikuláši. Zase celá parta. Mikuláš v dlouhých bílých šatech, obličej zabílený, vousy z koudele také zamoučené, vysokou biskupskou čepici s namalovaným křížem. V ruce dlouhou berlu nahoře stočenou a obalenou pozlátkem. S ním jeden nebo dva andělé s košíky dárků, pak tlupa čertů, hrůza se podívat. Huňaté kožichy, vzadu slaměný ocas obtočený hadry, obličej a ruce začerněné, celá hlava skryta v čepici zvané kominičnice. Kryla celou hlavu kromě obličeje. Na ní rohy, vpředu veliké zuby vyřezané z burýny, od nich dlouhý červený jazyk – hrůza! V rukách březová košťata, dřevěné vidle, řetězy. Pořád jimi chřestili, hudrovali – panečku, to už nebyla legrace! Kdyby je Mikuláš nekrotil a nebránil hodné dětičky, kdoví, co by se nestalo! Mikuláš se vyptával, kdo poslouchá, kdo ne, jak se kdo učí. Děti se zase modlily, říkaly básničky, násobilku…. Ty dostaly dárky, Mikuláš je vzal pod ochranu. Pak se rozběhli čerti. Ó, jé! Vytáhli všechny nezbedy, nasekali jim a užuž je táhli do pekla. Teprve, když ve strachu slíbili polepšení, vzal je Mikuláš k sobě. Museli se ovšem pomodlit. Ale starší kluci a holky přes všechen vynucený respekt stále číhali, aby poznali, kdo to je.
Čerti však měli v chalupě ještě jinou práci. Hledali velká děvčata, aby jim oplatili Barborky, aby si zgustli. To bývalo všechno obrácené vzhůru nohama, až musel hospodář zakročit.
Jednou byl u nás Mikuláš. Starší sestry a jejich kamarádky ze sousedství se schovaly a zamkly v sedničce. Čerti věděli, že jsou tam, ale dostat se na ně nemohli. Pak mi dal jeden cukroví, abych na holky zavolal. Čerti se schovali do černé kuchyně. Bylo ticho. Holky se ptaly, co a jak. Ujistil jsem je, že jsou všichni pryč. Ony odemkly, šly přes síň do sednice. Čerti vyrazili, chytili je a pořádně jim namleli. Tak jsem tenkrát zradil jako ten Jidáš – ale muži přece mají držet pospolu,že!
Sestra Marie byla od mládí dobrá zpěvačka. Vzpomínám si, jak na ní chtěli Barborky i Mikuláši písničky a jestli umí tu „Louka zelená“. To se ví, že uměla a zpívala:
Louka zelená, neposečená, roste na ní kvítí,
kdo chce holku mít, musí za ní jít,
když měsíček svítí.
Já jsem holku měl, já jsem za ní šel,
když měsíček vyšel, ona nespala, na mě čekala,
až já jsem tam přišel.
Holka rozmilá, máš – li mě ráda, pusť mě do komůrky.
Já tě nepustím, radš tě opustím,
hochu modrooký.
Všichni se smáli – dostala plno dárků.
Nepřišel – li některý rok Mikuláš k nám, dávali jsme si za okno punčochy. Někdo tam měl ráno jablíčka, cukroví, jiný brambor, kus uhlí – podle toho, jak poslouchal; spíše jak byl velký.
Při těch obyčejích bývalo hodně živo a rušno; více bujnosti a divočiny než náboženského podkladu. Jednou byli Mikuláši a čerti ve mlýně v Záblatí. Tak tam řádili, až shodili lampu. Ta se rozbila o hlavu jednoho mleče, petrolka na něm hořela. Ohořely mu vlasy a obličej. Měl památku na celý život, znetvořený obličej. Byl z Neplachova.
Tak uplynuly první prosincové dny.
Lidové pořekadlo říká:
Je – li Barbora na ledu, jsou vánoce na blátě.
A naopak.
Nebo:
Barbora klapá – Tomáš machá,
Barbora machá – Tomáš klapá! /machá, tj. maže, je bláto/
Pařezy.
Mužští v ten čas chodili na pařezy. Lidé si koupili v panských díl na pasece. Odvezli domů vyhrabaný mech a jehličí na stlaní, pak dobejvali pařezy. Každé ráno jich šlo celé party – sekyry, pily, provazy. Někdy měli i prach na rozstřílení velkých kusů. Pařezy se okopaly, kořeny přesekaly, pak se páčily ze země. Velké kusy se štípaly, střílely, dělily na lehčí. Byla to chlapská práce, bylo potřeba síly a šikovnosti. Říkalo se:
Při pařezech se člověk třikrát zahřeje: Když se dobývají, když se štípou, když pak hoří v kamnech.
To bývalo na pasekách živo, plno lidí. Jezdívali k nám i přespolní z Blat. Pařezy se skládaly v lese na hromady, snášely se také větve a vršky – chůje. V příhodný čas se to odvezlo domů.
Doma se po chvílích štípaly na menší kusy – polena. Dobře se muselo najít místo, kam zarazit sekyru nebo klín. Tlouklo se dřevěnými palicemi. Štětě se skládaly do hranic jako polena, menší kusy se sekaly na dříví tak do plotny. Byla to práce tvrdá, ale i zajímavá. Zpočátku zábly ruce i ve vlněných palcových rukavicích, brzy se krev rozproudila, rukavice i vrchní kabáty se sundavaly – bylo opravdu teplo, jak říká přísloví.
Dračky.
Když bylo vymláceno – ke konci listopadu a v prosinci – vodrhalo se peří. Draní patřilo spíše ženám a dětem. Ve dne vodrhali domácí, večer přišly sousedky. Děti, jak přišly ze školy, musely zasednout. Skončilo se v jedné, přešlo se do druhé chalupy. Práce ve větší partě byla veselejší.
Peří bylo roztříděné. Prach – říkalo se prapor – už při škubání se dával zvlášť, ostatní peří do pytlů k sedrání. Sedrané se dávalo do středu stolu pod obrácenou mísu, pápěrky – špičky – se házely na zem. Po skončení večerního vodrhání se zvodrhané peří dalo do hustého pytle, sednice se uklidila.
Ze silnějšího peří se dělaly peroutky. To byla práce větších kluků. Takové peří se zdrhlo asi zpoloviny, ke špičce zůstalo. Dalo se asi 10 takových stvolů do svazečku. Nad nechaným peřím se svázalo pevnou režnou nití, pak se nit obtáčela a proplétala mezi stvoly a utahovala, aby peroutka byla pevná. Peroutka se namáčela do másla nebo rozkvedlaných vajec, mazalo se pečivo – koláče, mazance, calty.
Křídla husí zabitých na posvícení se nechávala celá i s kostí – byly to dobré smetáčky.
Ze silných brků z křídel dělali hoši bouchačky. Seříznutý brk, píst ze štípanky. Nakrájel se brambor na plátky asi půl cm silné. Do plátku se zarazil silnější konec brku, vyřízl se špalíček. Postrčil se pístem k hornímu konci, vyřízl se další. Na ten se pístem tlačilo, vzduch mezi bramborovými špalíčky se stlačoval, vyrazil horní – bouchlo to, špalíček letěl přes celou sednici.
Při vodrhání si každý přišel na své. Povídalo se a povídalo: kde se kdo narodil, umřel, co je nového, kdo se bude ženit, vdávat …. až došlo na staré časy. Také se četlo z knížek nebo kalendářů. Lepší však bylo vyprávění – byla to všem bližší řeč. Přetřásala se neštěstí, ohně, o zlodějích, strašidlech … příhody kolikrát opakované a pořád zajímavé. Starší ženy vzpomínaly na své mládí, kde sloužily, jak se tam měly. Jindy se vyprávěly pohádky – neustále šla řeč, aby se nedřímalo. Oblíbená byla u nás teta Sejků – Běta listonoška se jí říkalo. Uměla zajímavě vyprávět ze svého dlouhého života. Měla svérázný způsob řeči. Její úsloví bylo: Muježíšku, mujbožíčku, holka, holka…. teta, teta…. Byla to babka velmi zvědavá, u všeho musela být, pak šťavnatě o tom povídala, přikrašlovala. Každý rok vyprávěla, jak sloužila u tety Piskačů, velké selky v Temelíně. Ta chasu moc proháněla, denně velmi časně budila. Jednou prý je poslala na louku, ještě byla tma. Oni zalezli do kop a všichni usnuli, až je za bílého dne kolemjdoucí vzbudili. To pak selka řádila! – Vždy jsme se smáli ne tak té příhodě, jako tetě, jak to uměla podat.
Na pořadu byla i proroctví Sibylina a Slepého mládence, usuzovalo se, jak se co splnilo.
Jednou na podzim před výročním trhem v Budějovicích řádili po vesnicích zloději dobytka. Pak ve Vitíně u Flutků odvedli dvě pěkné krávy. Byl to už třetí případ v okolí. Kravám zavázali tlamy, aby nebučely, paznehty ovázali hadry. Strejda Flutků pozval četníky s policejním psem. Ten šel po stopě směrem přes oboru. Až daleko na samotě našel zloděje. Měli tam připraveno několik kradených kusů, chtěli je vést na trh do Budějovic a Tejna. To bylo povídání na celou zimu pro ženské i mužské hrátky.
Jindy se povídaly pohádky plné pricezen, draků a devítihlavých saní, zakletí i prokletí – O chytrém Hloupém Honzovi – řeč nestála. Někdy byla nálada na zpívání, přezpívaly se staré i nové. Nejmilejší byly ty, které měly hodně slok – 99 – a končily až do hrobu tmavého.
Po sedraní byly doderky (!). Hospodyně připravila pohoštění, čaj, punč, kořalku. Poslední večer se dralo jen tak pro formu, pak se uklidilo, byly doderky. Přišli hoši s harmonikou, zpívalo se a tančilo jako u muziky.
Přešlo se do jiného stavení. Do vánoc bývalo většinou všude sedráno, protože po vánocích nastaly bály a svatby a nebyl již na to čas. Připravovaly se peřiny jako výbava pro děvčata a děti vůbec na vybytí z domova. Někdy se peří odprodalo do města.
Celý advent se lidé se zbožnou myslí připravovali na nejradostnější svátky v roce – svátky pokoje, míru a lásky mezi lidmi na zemi.
Vánoce.
Týden před svátky se lovil obecní rybník. Ten den byl ve vsi jako svátek. Ryby se dělily podle lánů, půllánů a čtvrtí. I každý výměnkář dostal kapra. Jedna čtvrt se prodala, bylo na kořalku pro ty, kdo pouštěli a hlídali rybník. Když voda opadla až na loviště, zarazila se. Stalo se také, že hlídači se hřáli na pazderně, někdo vytrhl čáp a ryby plavaly po lukách. To byl poprask! – Když se vylovily velké ryby, bylo „Hoří“. To se vrhli do rybníka kluci, lidé, chytaly mřenky, bělice, ševce, pískory – co tam zbylo. Malé ryby se doma zapékaly do vaječného těsta jako trhanec.
Před vánocemi se lovily také panské rybníky: Dubenský a Žár. Baštýř – Pazderník, pustil vodu. Přijeli rybáři – pěšáci, porybní. Na hrázi stály vozy s velkými sudy – lejtami. Pěšáci měli stan na hrázi, oheň, hlídali i několik dní a nocí. Hlídka chodila i kolem rybníka. Moc se však nenamáhali. Lidé se přece dostali na rybníky, chytali zbloudilé kapry. Byli – li vyrušeni, zašlápli si rybu do bahna. Při „Hoří“ pak se sebrali s malými rybkami i toho kapra. V těch dnech se v chalupách jedly všude ryby.
Děti se na svátky těšily. Bude stromeček, v našem mládí novinka. Všechno žilo v očekávání Ježíška. Na Štědrý den byl velký půst. Snídaní nebylo. Dětem se říkalo, že uvidí zlaté prasátko, budou – li se postit. Těžko to vydržely. Byla posvátná nálada. Hospodyně připravovaly pečivo, calty, ryby, bohatou večeři. Starší děti strojily v sedničce stromeček. Dávaly na něj jablka, ořechy, doma pečené cukroví a něco koupeného pěnového, pestré papírky, řetězy doma vyrobené, svíčky. K obědu byla zelnice, někdy kafe. Pro pastýře se pekla calta nebo měchura.
A už tu byl očekávaný večer. Jak se začalo stmívat, naslouchaly děti, kdy uslyší slouhu troubit. Chodíval dříve po samotách, pak se blížil ke vsi. Jeho žena nosila nůši na koledu. Byl – li tichý večer, krásně bylo slyšet, jak do ztichlého kraje se nesly tóny jeho trouby… stále blíž a blíž, až se ozvaly v sousedství. To se doma zazvonilo, stromeček se přinesl do sednice, rozsvítily se svíčky. Pastýř pod okny troubil.
Pak volal:
Vinšuju vám šťastný a veselý vánočí svátky,
abyste je ve zdraví užívali
a po smrti se v nebi radovali
jako se svatej Štěpán raduje.
Hospodyně mu donesla výslužku – caltu, jablka, ořechy.
Hoj, ty Štěsrý večere, ty tajemný svátku,
cože komu dobrého neseš na památku?
Štědrovečerní večeře. Nejprve celá rodina klekla, modlila se za všechny, kdož nebyli letos doma, za všechny, kdož v tom stavení kdy přebývali, za zemřelé a duše v očistci. Nasvítila se lampa, zasedlo se ke stolu. Byla rybí polévka jikrová, čaj, koláče, štrudl, švestková omáčka, pracharanda ze sušených hrušek, nakonec ryby na černou omáčku. Každý musel od všeho okusit, aby bylo celý rok hojnost.
Po večeři byla koleda. Každý si vzal se zavřenýma očima jeden ořech a jablko. Ořech se rozloupl. Kdo měl jádro zdravé, bude celý rok zdráv, kdo špatné, bude stonat. Jablko se přeřízlo napříč. Kdo měl hvězdičku, bude zdravý, kdo křížek, brzy umře. To se jen tak povídalo, nikdo to nebral na velkou váhu.
Potom vzal tatínek jedno jablko, rozkrojil podélně na tolik dílů, kolik nás bylo u stolu. Každému dal kousek a říkal:
Kdybyste někdy v životě bloudili, vzpomeňte si, jak jsme se na Štědrý večer o jedno jabko dělili – pak se vzpamatujete a najdete cestu pravou.
Byla to pěkná tichá chvíle rodinné pohody. Teprve v pozdějším věku jsem plně pochopil hluboký smysl těch slov: soudržnost domova, vzájemnou lásku mezi sourozenci, celé rodiny.
Maminka připravila koledu pro dobytek, drůbež, psa a všechno, co bylo ve stavení. Starší holky někdy vyšly ven třást bezem a říkaly:
Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes,
kde muj milej večeří dnes.
Také házely pantofel za hlavu. Ukazoval – li špičkou ven, že se brzy vdají, opačně zase zůstanou ten rok doma. Byla to spíš legrace, smích.
Dárky pod stromečkem žádné nebyly, to nastalo později. Po koledě jsme zpívali vánoční písně. Opakovali jsme si, co budeme zpívat při mši nebo při jesličkách.
Narodil se Kristus Pán…
Veselé vánoční hody…
Nesem vám noviny…
Zelená se louka, na tej louce chvojka…
Chtíc, aby spal…
Půjdem s polu do Betléma…
Já bych rád k Betlému…
atd. … atd. …
Zpívali jsme, povídali, abychom nezaspali na půlnoční. Někdy byla před ní ještě ve škole zkouška. odešli jsme na „jitřní“, jak se říkalo půlnoční mši. Otec zůstával doma hlídat stavení, protože se v té době dost kradlo. Jednou o půlnoční vykradli zloději faráře – Buvka se jmenoval. On pak druhý den na kazatelně řekl: Ten co se modlí na kruchtě Anděl Páně, ten mi v noci ukradl žito. Měl to být jeho soused, sedlák N. Dělal takové neplechy, o hospodářství se nestaral, až o živnost přišel – byla prodána v dražbě.
Zpíval jsem v koledách, jak jsem začal chodit do školy. Když pak chodila sestra Božka, zpívali jsme spolu dvojhlasně vložku – koledu – ona první, já druhý hlas. Před tím jsme nesměli jíst ořechy, abychom nechraptěli.
Na návsi byla před i po půlnoční velká promenáda mladých. Když chodili lidé z kostela, rozsvěcovali se v oknech stromečky.
Na Štěpána se chodilo po koledě. Až do Nového roku chodily děti po staveních, zpívaly koledy nebo říkaly dětskou melodii:
Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš v tom džbáně?
Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu.
Psi se na mě sběhli, koledu mi snědli.
Koledu mi dejte, nic se mi nesmějte.
Také se přidávalo:
Koledu mi dali, ještě se mi smáli.
-000-
O vánocích se měnila chasa u sedláků. Říkalo se, že jsou „telecí“ dni. Pacholci a děvečky dostávali ke koledě velkou caltu – vánočku a bochník chleba jako výslužku pro domov. Každý měl 5 dní dovolené. Pacholci odešli na Štěpána, nastoupili na Silvestra. Děvečky šly domů na Silvestra, přišly na Tři krále. V těch dnech se kromě poklízení dobytka nic nedělalo. S prací se začalo až po Třech králích. Stejně toho moc nebylo. Dělala se povřísla, opravovalo nářadí v sednici nebo v maštali.
Dala matička dceru do služby do cizí krajiny…
Příkázala jí, nakázala jí, ať domů nechodí,
ať domů nechodí.
Vzpomněla je si matka na dceru, žalostně plakala.
Kdybych tě, dcero má milá, rač doma nechala,
rač doma nechala.
Selka, když budí, pěstí uhodí: Vstaň, děvko ospalá!
Matka, když budí, dceru pohladí: Vstaň, dcero má milá,
vstaň, dcero má milá.
I sestry byly krátce na službě, ale jen tak vypomáhaly u příbuzných, u tetiček a to ne celý rok. Anna u Němců, kde neměli děti a chasa se tam moc nedržela, Mařena v Chotýčanech.
Tři králové.
Den před tím se v kostele světila voda, křída a sůl. Kvečeru se vykropovalo stavení, stodola, půda, sýpka. Tři žitné klasy se namočily do svěcené vody, vykropilo se a přitom se říkalo:
Vy tři svatí králové,
ochraňte nás od božího ohně:
Kašpar, Melichar, Baltazar!
Na dveře se svěcenou křídou udělaly tři křížky, pod ně začáteční písmena jmen: K – M – B, napsal se rok, letopočet, který právě byl. Od Nového roku chodili po vesnicích chlapci oblečení za 3 krále: bílé košile přes šaty, papírové korunky. Baltazar byl černý. Nesli si košíky na koledu. Zpívali:
My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Copak ty tam černý vzadu, vystrkuješ na nás bradu?
Slunce je toho příčina, že je má tvář opálena.
Nám třem se hvězda zjevila, která jakživa nebyla.
Jak jsme tu hvězdu viděli, na cestu jsme se vydali.
Daleká je cesta naše, do Betléma mysl naše.
Narodil se tam spasitel, všeho světa vykupitel.
Můžete s námi taky jít to malé dítě pozdravit.
A já, černý, vystupuju a nový rok vám vinšuju.
A my taky vystupujem a nový rok vám vinšujem.
Dostávali pečivo, peníze. Někdy přišlo i více trojic.
Masopust – bály.
V neděli po Třech králích byla první povánoční muzika. Tou byl zahájen masopust – doba tance, bálů, svateb. Bály byly ve středu nebo v neděli – hasičský, živnostenský, železničářský /ajziponský (!)/. Někdy také mládenecký věneček. Jako děti jsme se těšily, až naši půjdou. Otec často hrával, býval i několik dní mimo domov – bály, svatby, funusy. Jindy zase u nás spali muzikanti, jeho spoluhráči.
Matka šla s velkými sestrami, my malí jsme byli doma. Nejstarší z nás dostal komando, museli jsme ho poslouchat, dát pozor na lampu, oheň v kamnech. To k nám přišly i děti ze sousedství. měli jsme pré! Hráli jsme si na kupce, vykramařili jsme všechno možné – na schovávačku, na slepou bábu, na prstýnky…
Pěkná byla hra na řemeslníky. Dva šli stranou, pošeptali si řemeslo, pak říkali:
My jsme malý vandrovníci, vandrujeme ve dne  noci, naše řemeslo začíná k …
Ostatní hádali. Když někdo uhádl, ti dva si pošeptali, kdo z nich je bílá, kdo červená růže, říkali:
Ke komu se dáš – k bílej nebo červenej růži?
Hádač se vybral a šel s ním vymyslit řemeslo. Nemohli – li uhádnout, říkalo se: Poddáte se?
Také dobrá v sednici byla: Všechno lítá, co peří má. Kdo se spletl, musel dát fant – nějakou svou věc. Pak se fanty vykupovali tím, že musel něco udělat: říkat násobilku, básničku, běhat po čtyrech, někomu dát hubičku…
Zábavné byly také tahačky. Na proužek papíru se do sloupce napsala řemesla, nebo zvířata, nebo květiny. Proužek se stočil, někdo táhl. Kam papírek dotáhl, to byl – třeba kovář – lev – konvalinka … podle tahačky. Dělali jsme skládanky z papíru, koníčky, lodičky, čepice, nebe – peklo. …
Biograf. Nakreslil se třeba panák, jak zasekl sekyru do špalku, na druhý obrázek týž panák, jak má sekyru nahoře. Papíry se daly na sebe, vrchní se napřed stočil, aby se pak pružně pohyboval. Tužkou se vrchní obrázek narovnal přes druhý, pustil, zase se sám stočil zpět. … byl dojem, že se panák pohybuje, seká!
Když bylo pozdě a menší děti dřímaly, rozložilo se známé dřevěné kanape a všichni se tam zakutili, svorně usnuli. Nejstarší zhasl lampu. Ráno si sousedky děti rozebraly. Od muziky se chodilo až k ránu. Přinesli nám cukroví, papírové čepice … to bylo radosti!
Práce v zimě.
V zimě bylo práce málo. Někdo ještě dodělával mlácení. Mlátil se spíše jen jetel semeňák. K tomu se seřídila mlátička na prudší běh. Semínko se dobře opatrovalo, bylo drahé. Všechno se pozorně metlo. Na velkém hustém sítu se čistilo. Trochu se nasypalo, sítem se kroužilo. Čisté semeno odstředivou silou se dostalo k lubům, uprostřed zůstalo smetí a všechno lehčí. Čisté semeno se dávalo v pytlících na suché místo.
Mošničky, strboulí, všechno, co z jetele zbylo, se také dobře opatřilo. Bylo to dobré krmení. Dávalo se do velkého džberu, spařilo horkou vodou, aby bylo stravitelnější. Říkalo se tomu „paření“. Nechávalo se to do rána v sednici. Džber měl dvě dýhy delší s otvory. Těmi se prostrčila tyčka, doneslo se to do maštale a dávalo kravám k dojení.
Velkou radost jsme měli, když otec přinesl do sednice vlka – dřevenou kozu. Byl to jednoduchý svěrák na přidržení dřeva. Dělalo se všelicos do hospodářství: topůrka, cepy, násady, hrábě, žebříky, žebřiny, dížky. Příhlíželi jsme, pomáhali, učili se, vyráběli také. Ze smrkových vršků jsme dělali kvedlačky, z tvrdého dřeva vařečky, dřevěné lopaty. Z březových metel košťata, z vrbových prutů košíky, kůše, opálky na řezanku. Kůží se pobíjely podělávky, okovávaly se dřevěnky. Dělali jsme si sáňky.
Lidé si tehdy hodně dělali sami. K řemeslníkům se šlo jen v krajním případě.
Ženy a děvčata pracovaly se lnem a vlnou. Z půdy se přinesla přeslice, trdlice, vochlice, motovidlo, dalo se to do pořádku. Když se pekl chleba, strčily se otýpky lnu do pece rozpařit. Teplý se po částech nosil do maštale, tam se na trdlici trdloval, tloukl, aby se vlasy rozdělily. Pazdeří se vytřásalo. Pak se vochloval, česal. Roztřídil se na vlasový a pačísky. Vlasový se stočil do „žemlí“, koudele. V masopustě se předlo. Ženy se scházely dohromady v jednom stavení, ale každá si přinesla svůj len. Byly přástky – ženské hrátky. Pěkný len se spřádal tence na košile, cíchy, nitě. Horší koudel na poslamky, sukně, kalhoty – šerkovice, pytle. Z pačísku dělali mužští provázky a provazy. K tomu býval ve stavení tzv. „vozík“. Klikou se točilo, několi provázků se splétalo dohromady na provaz – postraňky, utaháky.
Upředené vlákno, nitě, se stáčelo z cívek na motovidle do přaden. Někdy se soukaly i dvě nitě dohromady. Když pak kjaru tálo, dala se přadena vyvařit do louhu z dřevěného popele a pak se máčela v čisté sněhové vodě, vymáchala. Takto vyčištěná se donesla ke tkalci. Ten zvážil a hned řekl, kolik z toho bude plátka. Plátno se pak u rybníka bílilo.
V mém mládí se už příst přestávalo. V domácnostech bývalo však ještě dosti domácího plátna v zásobě.
Děti v zimě.
Jako dnes. Sotva napadl sníh, ukázal se led, honem ven. Byl jen ten rozdíl, že neměli brusle, kanady, rohačky a takový přepych. Hokej nebyl znám, klouzalo se v dřevěnkách, podělávkách a na saních vlastní výroby.
Saně.
Dvě prkýnka uříznutá na potřebnou délku. Jeden konec se seřízl do špičky nahoru. Ty dva kusy se spojily na šířku špršlemi, nahoře prkýnko k sezení. Jezdilo to o všechno pryč!
Brusle.
Prkýnko asi na stopu, třeba dřevěný spodek od podělávku. Pod něj se přidělala tenká laťka okovaná silným drátem. Byla brusle – jedna. K podělávku nebo k botě se to přivázalo provázkem. Jezdilo se na jedné noze jako dnes na koloběžce. A zase o všechno pryč! Závodilo se! Drát jsme získali, když se u dráhy opravovaly šraňky – závory a dělníci kus pohodili. Takové vzácnosti se po celý rok schráněly (!).
U starších chlapců byly oblíbeny malé sáňky. Dali dvě takové brusle k sobě, spojili nahoře prkýnky. Rovnou hůl s bodcem – hřebíkem. Na sáňky se stouplo, holí se odstrkovalo. Jezdili po rybníce, až jim tváře hořely.
Dívali jsme se s obdivem na několik studentů, kteří měli železné brusle – šlajfky. Jezdili na obou nohách. Byly to primitivní brusle, mnohdy dělané doma kovářem. K botám se upevňovaly koženými pásky. Později jsem viděl ve městě brusle na kličku – to byla nádhera!
Ostatní zábavy: sněhulák, koulování, jako dnes. Také bývala zábava při ledování. Jezdili jsme na krách, vedli námořní bitvy. Někdy námořník proklatě uklouzl do ledové vody. Jindy zase nepřátelská loď rozrazila druhou a celá posádka se octla ve studené lázni. Brrrr….. Bývalo to na Čapků rybníčku, kde nebylo hluboko. Honem domů převlíct a za kamna. Někdy se námořník bál jít domů, pobíhal kolem rybníka, až na něm šaty zmrzly. Doma byl pak dvojnásobný výprask, ne – li nějaká nemoc. Inu, dělejte něco – život je všelijaký pes!
Večery u kamen.
K večeru bývaly doma stále černé hodinky, sedělo se kolem kamen. Pak se roužla (!) lampa. Nebyli – li hrátečníci, dívky šily, přešívaly si šaty do bálu, šily si výbavu – peřiny, polštáře. Vyšívaly si zástěrky, nápisy na „kuchařky“, ručníky, např.: Kde se dobře vaří, tam se dobře daří. – Čistota půl zdraví! – … Jak to tehdy bylo v módě. Háčkovaly kraječky k záclonám, do polštářů, pletly punčochy. Chlapci dělali hračky, vyřezávali rámečky na obrazy. Přitom se povídalo, zpívalo. To bylo pohádek, povídaček, hádanek! Neúnavní posluchači bývali odbýváni krátkými pohádkami:
Byl jeden král, měl na peci vál, na tom vále zvonec, pohádky je konec.
Byl jeden slouha, poslouchejte, bude dlouhá. V ruce držel hůl, pohádky je půl, na tej holi zvonec, pohádky je konec.
Povídám, povídám pohádku, že pes přeskočil hromádku. Povídám, povídám druhou, že teče voda struhou. Povídám, povídám třetí, že na peci spaly děti. A když se vyspaly, kus chleba dostaly.
Byl jednou jeden myslivec, ten měl tři psy. Jeden se jmenoval Štěk, druhý Haf, třetí Mlč. Jednou poslal Štěka na lov. Když se nevracel, poslal za ním Hafa. Ale oba se stále nevraceli. Tak za nimi poslal toho třetího. Jakpak se jmenoval? Nemůžu se vzpomenout! – Děti připomenou: Mlč! – Tak když chcete, abych mlčel, budu mlčet!
Pásl ovčák u řeky. Když vypásl na jedné straně, musel přehnat ovce na druhou. Ale přes řeku vedla jen úzká lávka, ovečky mohly jít jen jedna za druhou. Napřed šel beran, za ním ovečka, pak druhá, třetí… a tak stále jedna za druhou – mlčení – děti upomínají: Jak to bylo dál? – No, přece musíme počkat, až všechny přejdou.
Dobrou noc a do postele.
-000-
Děti sedí v teple, naslouchají veselým povídačkám. Vypravěč si uvázal konce šátku na ukazováky, mluví jako nahluchlé tetky, ukazováky pohybuje podle řeči jako maňásky:
Byla jste, teta, na funusu? – Prodávala jsem tam husu.
Jakpak tam hodně plakali? – Pět korun mi za ni dali.
Kolik měla nebožka dětí? – Už ji z pekáče snědli, neuletí.
Vy mluvíte jako blázen! – Dejžtopánbu, spánembohem!
Strejcové:
Kampak, kmotře, jdete k lesu? – Housera na prodej nesu.
Copak dělají vaše děti? – Je svázanej, neuletí.
Vy mluvíte jako blázen! – Až na věky věkův ámen!
Hádanky.
Celá chalupa vyhoří a přece se nezboří. /fajfka/
Jde – li ze vsi, má nohy do vsi. Jde – li do vsi, má nohy ze vsi.  /pluh/
Kopa ptáčků po šestáčku, po čem je – den?  /po noci/
Čtyři stelou, dva svítí, jeden si lehne.  /pes/
Jednou dírou tam, dvěma ven a když je ven, teprv je tam.  /kalhoty/
Mnoho děr a není kudy vylézt.  /řešeto/
Dvě kukačky vedle sebe sedí, jedna druhou nevidí.  /oči/
Přišel k nám host, co v lese rost. Zatočil se po sednici, praštil sebou pod lavici.  /koště/
Ve mně tma, venku světlo, ve mně zima, venku teplo, ve mně teplo, venku mráz – uhodne to někdo z vás?  /sklep, loch/
Čtyři nožky, dva trnožky, v létě leží, v zimě běží.  /saně/
Stojí, stojí hůlka, na tej hůlce kulka, na tej kulce lesíček. Pod lesíčkem silnička, pod silničkou mrky (!), pod mrkama smrky, pod smrkama hamy, pod hamama bery, pod berama kleky, pod klekama chody, pod chodama černá zem.  /člověk, lidské tělo/
Početní.
Kolik udělá vrabec kroků za 100 roků?  /žádný, skáče/
Na stromě sedělo 5 vrabců. Myslivec jednoho zastřelil, kolik jich zůstalo?  /žádný, jeden spadl, ostatní uletěli/
Jak se říká správně? Dvě a dvě je pět a nebo dvě a dvě jsou pět?  /jsou čtyři/
Půl deváté bez půl páté, dvě a třetí půl. Kolik je to?  /čtyři a půl/
Dva pasáci pásli ovce. Jeden řekl: Dej mi jednu, budeme mít stejně. Druhý řekl: Když ty mi dáš jednu, budu mít dvakrát co ty. Kolik jich každý měl?  /5 a 7/
Povídačka:
Když mi bylo šedesát let, byl jsem malej vejrostek. Pásl jsem stádo komárů, ale oni se mi rozletěli až do nebe. Dopálil jsem se, všechny jsem pobil a z jejich kostí nadělal dřevěného nádobí. To jsem tam prodal a koupil si pytel otrub. Z těch jsem si upletl provaz a spustil se dolů. Ale provaz byl krátký, pustil jsem se a seskočil. Zabořil jsem se na 2 sáhy do země, došel jsem si domů pro motyku, vykopal jsem se a tak jsem tady mezi vámi.
-000-

mechury.jpg

Měchury – foto z http://recepty-fotky.chytrazena.cz/mechury-98585/fotka-74994.html

obycajna_calta-210080833.jpg

Calta – foto z http://bonvivani.sk/recepty/obycajna-calta

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist

    coffee canister