Příběh rodiny Josefa Šimka

V č. p. 8 již po staletí žijí předci Boženy Procházkové a poklidně hospodaří na svých pozemcích, které postupně rozšiřují již od 17. století. V roce 1932 se ujímá statku její otec Josef Šimek, který byl velice oblíbený u ostatních lidí ve vsi. Proto při volbách do národního výboru podle paritního zastoupení byl zvolen předsedou, ale již v březnu roku 1949 chtěl odstoupit ze zastupitelstva kvůli neporozumění některých zemědělců otázkám týkajících se zemědělství. ,,Ale tatínkovi nedovolili odejít. Nechtěli, aby čestně odstoupil, tak ho 20. března 1949 odvolali spolu s Václavem Vojtů a Františkem Sochů. K nim se tenkrát ještě dobrovolně přidal Josef Bažil, který odešel ze zdravotních důvodů.” vypráví paní Procházková.

Nepříjemnosti v Chotýčanech

13. dubna 1951 byla u Šimků a u Čertíků provedena namátková kontrola hospodářských produktů. A takto na to vzpomíná paní Procházková: ,,Doma byla pouze sestra s maminkou. Hledali u nás tajnou skrýš, která měla být u kamen. Trhali prkna z podlahy a na to jim musela maminka se sestrou poskytnout sekeru a dláto. Když už bylo vytrženo několik prken, zeptala se maminka, co chtějí najít a oni nevěděli co mají odpovědět.

Než začali trhat prkna všechno prohledávali. Hledali ve skříních, v prádelníku, počítali košile, dokonce i kapesníky. Pátrali po hodinkách a špercích. Sestře se naštěstí podařilo schovat tatínkovi sváteční hodinky.

Všechno po nich zůstalo rozházené. Maminka pak prohlásila: ,,Připadala jsem si jako vyvrhel lidské společnosti, ale žádné špatnosti jsme se nedopustili.”

Jednou přišli na to, že Šimků nemají splněnou dodávku vajec. Paní Šimková je tam nesla poslední týden v březnu, ale sběrač měl uzavřenou listinu a na novou stránku to nechtěl psát. Byl to pan Suchan (jejich strýc), který řekl paní Šimkové: ,,Růženko vezmi je domů a za týden je přines. Oni se nezkazí.”

Tak je paní Šimková první týden v dubnu přinesla i s dubnovými a protokol se pak napsal v její prospěch.

Přestože byl protokol, týkající se dodávek vajec, napsán ve prospěch paní Šimkové přišla jim pokuta 3 000 Kčs za nedodaná vejce v prvním čtvrtletí. ,,Přestože většina hospodářů neměla dodávky splněné, tak zrovna nám přišla pokuta,” dodala paní Procházková. Její maminka měla na výběr, zaplatit a nebo jít na tři dny do vězení. Paní Šimková se rozhodla jít do vězení a takto na to vzpomínala: ,,První den jsem zašívala ponožky, druhý den loupala česnek pouze nehty, to prsty bolely. Třetí den jsem navlékala gumičky na kartónky pro plnící pera.

Na cele nás bylo jedenáct žen všeho druhu. Ženy zemědělců, úřednice, cikánka, která měla hlavu plnou vší. Další spoluvězeňkyní mi byla stará babička ze Šumavy, vdova, kterou odsoudili za nedodávky. Nad ní velitelka bezpečnosti, když jí tam přivedla, zaslzela, zahrozila s velkou výčitkou a zlostným výkřikem zvolala, že nikdy nepochopí, proč jí sem tohle posílají. Dala ji na lůžko u ústředního topení, přinesla jí tři deky, aby jí nebyla zima, protože se bála, aby jí tam neumřela.

Dalším hrozným příkladem byla paní Raitingrová z Kosova, která byla odsouzena na pět let za neplnění dodávek. Doma měla čtyři nezaopatřené děti, které si snad rozebrali příbuzní. Domů se vrátila po odpykání trestu s podlomeným zdravým a brzy na to zemřela.i

Ve čtvrtek 27. listopadu 1952 k Šimkům přišli soudní znalci lidosprávy Šafler Josef z Kolného a ještě jeden pán udělat soupis veškerého majetku, živého i mrtvého inventáře.

,,Všechen náš majetek odhadli za směšnou cenu několika tisícovek. Tatínek nebyl doma, pracoval na Lipně, místo sestry a my se bály ozvat, ”-vypráví paní Procházková.

V sobotu 25. dubna 1953 k Šimkům přijeli Hanžlík a Jakeš, členové JZD Hodějovice. Naložili u nich berana s ovcí, jehňátko, husu s houserem a osmi housaty, deset mladých kachen a ještě chtěli šedesát slepic s kohoutem, ale slepice běhali po dvoře. Tak si pro ně přijeli druhý den. Při nakládání slepic se nedopočítali správného počtu a bylo zle. ,,Hádali jsme se, že jsme jich nikdy šedesát neměli. Oni nám ukázali inventář sepsaný v listopadu, ve kterém stálo, že jsme jich tolik měli. Nakonec ustoupili a naložili všechny, kromě čtyř, které nám milostivě nechali.”

,,Ještě oběhli celý dvůr a koukali, co by se kde dalo ukrást. Naložili bednu na vážení prasat, přenosnou chaloupku pro drůbež, bič na koně a kladívko na klepání kos.Přitom měli povolení jen na jednu prasnici a čtyři prasata, běhouny.rozčiluje se paní Procházková. V té době už byly bez otce, protože si odpykával čtrnáctiměsíční trest ve vězení.

V květnu přijeli zase, tentokrát z JZD Planá, a odvezli krávu Malinu a jalovici Boubelku. Šimkům zůstalo jen telátko a kráva Plavka, ta se jim nelíbila, prý byla moc stará. Ve chlévě zůstala jediná prasnice, ale pro tu neměli krmení. Museli ji krmit jen trávou. Ještě jim zbyl pár koní Lucka a Minda.

Stěhování do Loucké

18. května 1953 byl Šimkům doručen zástupcem okresu příkaz k vystěhování. Již 21. května ve tři čtvrtě na devět museli opustit domov. Měli povoleno vzít si s sebou zařízení bytu a čtyři slepice, které jim byly ponechány. Paní Klojdová (sousedka) jim ještě čtyři přidala.

Přestože nám přidělili pouze jedno auto, maminka nám vymohla dvě a my jsme si mohli s sebou vzít i dříví, protože tam, kam jsme měli jet, bylo o dříví nouze.

Ráno se s námi přišla rozloučit téměř celá obec. Všichni plakali. Pan řídící Karel Šebesta přivedl děti ze školy, aby nám podaly ručičky. Bylo to moc dojemné.

Na náš odjezd se přijeli podívat páni z okresu, ale babička Mrázků k nim tak jadrně promluvila, že odjeli dříve než my.

Jen dvě ženy měly radost z našeho odjezdu. Byly to Štěchová Marie, vedoucí prodejny Rovnost, a její věrná družka Hampejsová.

Do Loucké jsme dorazili v půl třetí odpoledne, protože ten den bylo velké horko a sucho, tak jsme byly celé zaprášené. Pronásledovala nás velká bouře, ale mraky se naštěstí rozehnaly, tak nám alespoň nenapršelo na nábytek.

Doprovázel nás pán od tajné policie, který se dosti posilnil alkoholem při zastavení ve Veltrusech. Všem se nám moc ulevilo, když ho večer šoféři odvezli.”

Zaměstnanci státního statku jim pomohli vyložit nábytek.

Byt dostaly v prvním poschodí, bez vody. Tu si musely nosit z obecní studně, která byla dost daleko. Byt obsahoval velký pokoj, kuchyň a spíž. Všude byla shnilá okna a vítr foukal ze všech stran. Podlahy byly shnilé a všude byly myši.

Velice nás překvapilo, že na dveřích byla cedule se jménem Josef Šimek, která tam prý byla od října 1952. To už jsme byli odsouzeni k vystěhování, ale doma jsme o tom nevěděli.”

Pobyt v Loucké

V Loucké nastoupily do práce v pondělí. Jejich první prácí bylo jednotit řepu. Každá dostala velký díl, přesně už si nepamatují jak velký, ale na podzim každá dostala více než jeden hektar.

Protože o nich při odjezdu napsali, že jsou úplnými neplniči dodávek, neměly nárok na potravinové lístky. Tajemník MNV v Ředhošti se tomu velice divil, protože neměly splněno jen několik metráků žita a několik litrů mléka.

Správce na statku jim nesměl dávat mléko, ale nabídl jim ho jeden ,,jézéďák”. Ten chtěl za litr mléka 15 Kčs a to si nemohly dovolit, protože vydělávaly denně pouze 19.20 Kčs. Tak si vařily meltu, jak řekla paní Procházková: ,,Ta byla taky na lístky, ale měly jsme jí zásobu ještě z domova.”

Předvolání a průběh soudu

2. června 1953 v Loucké obdržela paní Šimková a její dcera Růžena předvolání k soudu v Českých Budějovicích, který se měl konat 4. června, protože byly spoluvlastnicemi statku.

Peníze měly pouze na cestu tam a tak si myslely, že si na zpáteční cestu půjčí od příbuzných, ale před soudem jim předal Vojtěch Fučík obálku se slovy, že ji posílá pan farář František Kocáb. V obálce bylo 300 Kčs. Už si tedy nemusely půjčovat.

Soud se konal za účelem odvolání vůči vysokému trestu, který byl vyměřen panu Šimkovi. Přivezli ho na stolici obžalovaných až z Jáchymova, kde pracoval v dolech. Protože byl svátek, dorazilo hodně lidí z Chotýčan, ale když je uviděl obhájce, tak je žádal, aby tam nechodili všichni a radši počkali venku. Velká účast by poukázala na oblibu Josefa Šimka a při soudním líčení by mu to mohlo ublížit. Proto spousta lidí zůstala venku.

,,Tatínek nám psal dopisy z vězení a protože byl v dopise vždy vložený lístek na odpověď, tak jsme ji pokaždé odeslaly, ale taťka žádnou odpověď celé čtyři měsíce nedostal. Ani nevěděl, že jsme se musely vystěhovat a když se o tom zmínil advokát, tak úplně ztuhl až se maminka bála, aby to přežil, byl celý vyhublý a zesláblý po pobytu v Jáchymovských dolech. Vlasy mu úplně zestříbřely.” doplňuje paní Procházková.

Doktor Štefl, advokát pana Šimka, řekl, že by bylo jistě prospěšnější, aby zkušený zemědělec dělal na polích, než aby kopal v dolech. Po těchto slovech byl soud přerušen kvůli poradě ve vedlejší místnosti. Odtud se pak nesl hrozný křik, ale po obnovení soudu vynesli rozsudek a panu Šimkovi trest zrušili. Prý se na něj vztahovala amnestie a přesto ho drželi ve vězení.

,,Byla to pro nás velká radost. Slíbili nám, že když mu seženeme oblečení bude se moct hned vrátit domů. Strýc Šimků pro ně jel, ale než se vrátil, tak si to páni rozmysleli a tatínek s nimi ještě musel jet do Sokolova, aby se mohly vyřídit papíry.”

 

Po soudu přespaly u strýce Šimka a druhý den se vrátily do Loucké, kde čekaly až se jejich tatínek objeví. 7. června 1953 jely na kolech do kostela a když se vracely, seděl tatínek na lavičce před kapličkou a čekal na ně. ,,Nedokážete si představit jaké to bylo setkání. Všichni jsme moc plakali.” vzpomíná paní Procházková

Pan Šimek měl 14 dní dovolenou na zotavení, pak měl nastoupit do práce. Již po týdnu byl mrzutý a šel za správcem, protože už chtěl pracovat.

Jeho první prací bylo obsekávat zimní ječmen, ale po posečení několika metrů byl vysílený a musel odpočívat. ,,To co by posekl doma za den mu trvalo několik dní. Jelikož byl placený od metru, tak přepínal své síly, až byl skoro nemohoucí.”

,,Postupem času jsme si zvykali na nové prostředí a začali jsme navazovat přátelství. Nás vystěhovaných zemědělských rodin žilo v Loucké šest. Zrůstů z Vysočiny, Hrušů od Chrudimi, Sukdolů z Velice (naši příbuzní), Kalvasů od Dačic, Dobiášů z Chýnova a my. Všichni jsme se snažili pomáhat si v těchto špatných časech, aniž bychom se znali.”

Při žních nevěděli kam dřív skočit. Tolik bylo práce. Paní Šimková stála šest týdnů u mlátičky a řezala na snopech provázky, které se musely řezat těsně u uzlíčků. Ještě je musela rovnat do úhledných snopců, které se odevzdávaly správci. ,,Kůži na rukou měla rozedřenou až do masa, ale v práci musela pokračovat. Nikdo je nevystřídal. Sestra mezitím celé týdny házela snopy na mlátičku a až do zimy bylo pořád co dělat.”

Během léta se byl pan Šimek podívat v Budějovicích na babičku Šimků a na bratry, ale musel to provést opatrně, protože všichni dostali doživotní zákaz pobytu v českobudějovickém okrese.

Na dušičky byl navštívit hroby v Hosíně a s Růženkou (dcerou) byli v Libniči, protože byli pozvaní k Tájkům. Dojednali zde svatbu Růženky s Josefem Tájkem.

Svatba proběhla v sobotu 22. listopadu 1953 v kostele sv. Jiljí v Ředhošti. „Svatba byla tichá a smutná, protože se vzpomínalo na domov. Přijelo se podívat i několik lidí z Chotýčan. Obřadu se celkem zúčastnilo 25 osob. Všichni přijeli s kufrem, aby pomohli Růžence odvézt výbavu a šaty. V pondělí se zabalilo 13 kufrů a ty pak putovaly do jižních Čech.”[16] Novomanželé je následovali druhý den.

,,V únoru 1954 jsem se s tatínkem střídala v práci v kravíně, kde jsme dostávali víc peněz. Za výdělek jsme koupili Růžence novou kuchyň a ložnici, aby měla svůj vlastní nábytek.”

Zdraví pana Šimka se, ale brzy zhoršilo. Často byl nemocný a v roce 1957 musel na měsíc nastoupit do nemocnice.

Proto se rozhodli opustit Louckou a přestěhovat se blíž k domovu, po kterém se jim tolik stýskalo, ale ředitel jim řekl, že dokud si nenajdou náhradu, tak je nepropustí. Podařilo se jim ji najít, a on jim stejně řekl: ,,Náhradu si vezmu a vás stejně nepropustím. Koho chci vyhodím na hodinu a koho nechci budu držet do roztrhání těla.”

Měli obstaraný byt a práci v Humňanech, v pobočce státního Hřebčince v Písku. Když byl pan Šimek v nemocnici, tak za nimi přijel mzdový účetní z Písku, pan Flaška. ,,Maminka s ním jela na ředitelství, ale ředitel ji vykázal z kanceláře na chodbu. S panem Flaškou vyjednával, hádal se a řval. Nakonec vyšel na chodbu, že nás propustí, ale nejdříve v listopadu až uděláme řípu,” vzpomíná paní Procházková.

Potom co se vrátil tatínek z nemocnice, pohádal se s ředitelem. Hádka urychlila naše propuštění, protože pan ředitel se chtěl zbavit svědků, kteří mu viděli až do žaludku. Taťka ho totiž obvinil z toho, že je to lenochod a že se diví, kde bere tolik peněz.”

Už ve čtvrtek 5. září měli vše zařízeno a stěhovali se do Humňan.

Humňany

V Humňanech bydleli v chalupě Koubských do práce nastoupili v pondělí. Pan Šimek jako ošetřovatel hříbat a paní Procházková s maminkou nastoupila do rostlinné výroby. Strávili zde jedenáct let života.

Pobyt v Humňanech přerušila na chvíli svatba Boženy Šimkové (naší pamětnice) s Přemyslem Procházkou, která se konala 12. října 1957 v Ražicích na úřadě a druhý den v Heřmani v kostele sv. Jiljí.

,,Měli jsme zde hodné sousedy. Cítili jsme se zde napůl jako doma. Na jaře 1958 jsme dostali pěkný kus zahrádky, která nám pět let chyběla. Konečně jsme měli vlastní zeleninu pro celou rodinu na zimu,” vzpomíná dál paní Procházková.

Bohužel se zdravotní stav pana Šimka zase zhoršil. V červnu 1958 po operaci žaludku už do práce nenastoupil. Po operaci se cítil zdravý i chuť k jídlu se mu vrátila. Avšak už v listopadu si začal stěžovat na bolesti zad. Neležel, ale chřadnul. ,,Vánoce byly velice smutné, protože tatínek cítil, že už s námi na světě dlouho nebude.”

,,V únoru 1959 se mi narodila Hanička a do porodnice za námi přijel tatínek, který se chtěl podívat na své třetí vnouče.Byla to jeho poslední cesta, kterou se přiblížil k domovu. Po příjezdu domů, do Humňan, už se nikam nevydal.

Z vnoučat měl velkou radost. Haničce často hladíval nožičky a říkal, že už je nebude vidět běhat.”

Ve čtvrtek 4. dubna už nevstával a od té doby byl upoutaný na lůžko. Jeho přáním bylo zemřít doma a co nejblíže Chotýčanům, proto si přál opustit Louckou. V květnu byl zaopatřen svátostmi umírajících a 20. května 1959 zemřel.

Paní Šimková 29. srpna 1967 odešla do důchodu v 60 letech. Měla problémy s páteří a těžká práce už pro ni nebyla.

Návrat domů

Jelikož byla v roce 1968 vyhlášena státní rehabilitace pro občany, kteří byli vysídleni a chtěli se vrátit domů, podali si žádost a ta jim byla vyřízena. 21. srpna 1968 dostali z Prahy z ministerstva vnitra odpověď, že se mohou vrátit domů. 6. října následoval dopis z ministerstva spravedlnosti, že jim přidělují chalupu.

,,Domů jsme se vrátili v pondělí 9. prosince 1968 s velkou radostí, ale i žalem do prázdné zpustošené chalupy po 15 letech. Museli jsme začít s opravami, které probíhají až do dnes,” dokončuje své vyprávění paní Procházková.

eerrr

i Rodinná kronika paní Procházkové

e

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist