Kočovní cikáni v severním Českobudějovicku

V dobách našich pradědů a prababiček objevovaly se čas od času v kraji kočovnické cikánské tlupy. Jak by si snad mohl dnes někdo myslet, rozhodně se nejednalo o žádný romantický jev. Pro venkovské obyvatelstvo blížící se cikánská tlupa představovala něco jako živelnou pohromu. V historii českých zemí byly problémy s cikány řešeny různými způsoby od úplného zákazu vstupu do Zemí koruny české pod ztrátou hrdla, po různé regulace a omezení pohybu. První Československá republika převzala rakouský zákon o potulce z roku 1885, ten ale problém „zločinného řádění cikánských tlup“ příliš neřešil. Teprve roku 1927 zavedením zákona č. 117 a vydáním prováděcích nařízení začaly být cikánské tlupy řádně evidovány a četnictvu bylo umožněno lépe a účinně odhalovat a předávat k potrestání zločiny páchající cikány. Tehdejší zákony ale neoznačovaly pojmem „cikán“ jen člena jednoho konkrétního etnika, jak nám to dokazuje citace z Učebnice pátrací taktiky pro četnictvo, která zároveň dobře popisuje způsob pohybu kočovných cikánů: „Zákonem ze dne 14. července 1927, čís. 117 Sb. zák. a nař., jest rozuměti pod pojmem „cikán“ nejen osobu, náležející k cikánskému plemeni, nýbrž i tu osobu, která žije po způsobu cikánů. Pojem „žije po způsobu cikánském“ je velmi široký a proto hned po vydání, resp. při provádění cikánského zákona objevily se mnohé nesrovnalosti, takže centrální úřady byly nuceny vydati pokyny o tom, které kočovné osoby nesmějí býti považovány za cikány. „Po způsobu cikánském“ žije ten, kdo se potuluje v tlupách od místa k místu, bydlí v přírodě (třeba ve vozech) a živí se žebrotou, krádežemi nebo jinými trestnými činy, bez ohledu na to, zda provozuje nějakou živnost čili nic, ježto tato živnost jest jen rouškou. Za „cikány“ by měli býti pokládáni i tak zv. bačkoráři, papučáři, brusiči, ba i potulní kejklíři. Jak je však známo, jsou zvláštním nařízením vyňaty všechny tlupy, které, třeba že se potulují od místa k místu, mají řádné živnostenské oprávnění a platí daně. Brusiči, majitelé houpaček, střelnic, kolotočů, cirkusů a jiných podobných atrakcí nejsou tedy cikány.

Cikáni žijí v tlupách. Tlupa prochází krajinou od místa k místu, vyhýbajíc se zpravidla vesnicím a městům (nemá-li vozů). Je zajímavé, že jedna tlupa se pohybuje vždy jen v určitých krajinách a jen velmi zřídka zabloudí do jiné krajiny. „Své“ kraje znají velmi podrobně. Zpravidla táhnou vždy po stejných cestách. Táboří blíže obydlených míst, domů, poblíže vody a to na místech, kde by nebyli hned viděni. Proto nejraději táboří v lesích. V krajích bezlesých se s nimi zřídka setkáváme a když, tedy jen jsou-li „na tahu“.“

Pokud se chtěli na své cestě cikáni někde zastavit, museli požádat o dovolení táboření po několik dní starostu obce, na jejímž katastru hodlali tábořit a to na základě předložení kočovnického listu, který každá tlupa musela mít. Po uplynutí stanovené doby, pokud chtěli zůstat déle, často využili osvědčený trik, jak nám jej popsali pamětníci z obce Chotýčany. Cikáni se například utábořili v místě trojmezí katastrů tří obcí a zároveň tří soudních okresů – Hluboká, Lišov a Budějovice. Po uplynutí povolené doby k táboření vydaného jedním starostou, se jednoduše posunuli o několik metrů na katastr další obce, jejíž starosta jim také musel vydat povolení k táboření alespoň na několik dní. Zemské úřady pak mohly vymezit území, kam potulné tlupy měly úplný zákaz vstupu (našeho regionu se to ale netýkalo). O vynalézavosti cikánů nám podává svědectví opět i Učebnice pátrací taktiky: „Cikán se může podle potřeby vykázati dokumenty, na př. křestním listem. Takových dokumentů má cikán často několik a každý zní třeba na jiné jméno. Opatřuje si je snadno při křtu; nemluvně dá se prostě pokřtít několikráte za sebou na různých farách, na různá jména a s různými rodiči. Dnešní cikánská evidence znemožnila ovšem tyto zlořády, ale ještě ne úplně.“ Doplňme, že jedinou kriminalistickou metodou, která bezpečně odhalila totožnost zadrženého cikána, byla daktiloskopie. Prakticky jedinou autoritou pro cikána byla postava četníka, jehož celkové postavení v rakousko-uherské a prvorepublikové společnosti bylo zcela jiné, než u dnešních policistů. Krásně nám to ilustrují slova cikána, která v knize Michala Dlouhého vypráví bývalý četník Ladislav Holas z Kyjova: „Ďábla křížem zaženeš, advokáta chudobou, ale soudce a četníka ani penězi ani modlitbou.“

Do území, kam byl potulným tlupám úplně zakázán vstup, mohl Zemský úřad zahrnout jen ty obce, které se nalézaly v pohraničním, silně zalesněném prostoru, nebo pokud se jednalo o velká a lázeňská města, případně rekreační oblasti.

Obyvatelstvo obcí, u kterých se cikáni utábořili, obtěžovali tito nejen žebráním, hádáním budoucnosti a drobnými krádežemi, ale také lupičstvím a nejednou se dopustili i pokusu vraždy. V případě, kdy hospodář cikány vyhnal od svého stavení, musel se navíc obávat případné pomsty, ve které cikáni dokázali statek, odkud byli vyhnáni i zapálit. O všemožných trampotách a potížích s cikánskými tlupami nám ostatně podávají svědectví vzpomínky mnohých bývalých četníků (viz použitá literatura).

.

Prohlídka cikánského ležení na dobové karikatuře

Zajímavá příhoda zůstala zaznamenána ve farní kronice Hosína. Popsanou příhodu z roku 1894 prožil tehdejší farář Ferdinand Ritter: „O masopustě v měsíci únoru přihnala se sem tlupa cikánů a žádali, aby jedna mladá cikánka byla v kostele uvedena jako po porodu. Velebný pán skutečně šel a chtěl jí uvést, ale pozoroval, že všecky cikánky místo do kostela hrnou se do fary a vrátil se nazpět a právě v čas – neboť tu již měly cikánky brebentivé faráře zcela obklopeného a jedna nejdrzejší dostala se už až ke psacímu stolku, v němž cítila peníze a jeden cikán zaměstnával faráře prodejem sekyrky, aby pozornost jeho od psacího stolku odloudil, což se mu také dařilo u faráře nic netušícího – v tom přiběhl kaplan Husar, přesvědčiv se, že to jsou zloději, popadl hůl a všecky cikánky i cikána křičící a nadávající vyhnal a byl největší čas, neboť cikánka měla již šuplík u stolku otevřený, chtěla již šuplík povytáhnout a rukama zalovit – v tom přišla rána a zlý úmysl překažen. Cikáni špatně pochodivše, prchali k Hluboké. Farář i kaplan se radovali, že se nezvaných hostů těch šťastně zbavili a složili večer píseň o romantické příhodě, která sice do tisku nepřišla, ale mnohé svým humorem pobavila.“ Můžeme dnes již jen litovat, že nám kronikář nezaznamenal i onu slavnou píseň.

Tatáž hosínská kronika nám také ale znovu připomíná, že za cikána nejen zákon, ale i veřejnost považovala každého člověka „žijícího po způsobu cikánském“ a také to, že se takový člověk mohl opět navrátit do společnosti, od které kdysi odpadl: „24.4.1935 byla zde konána svatba bývalého cikána, teď brusiče Jana Růžičky s Filoménou (vdovou) Růžičkovou. Diváků bylo dost. Ženich – chudák – přišel o pravou nohu celou ve válce. Dejž jim Bůh štěstí.“ Asi jedinou před druhou světovou válkou usedlou rodinou ve sledovaném regionu, příslušející přímo k etniku – tehdy obecně označovanému jako cikánské, byla rodina Antonína a Anny Dubských, která od roku 1935 žila v Hrdějovicích. Anna Dubská a později i její dcera Karolína měly živnostenský list na podomní obchod se střižním a galanterním zbožím jako trhovkyně. Podle všeho zde rodina žila spořádaným životem.

Někdy vedla až panická hrůza z loupežných tlup, většinou označovaných opět za cikánské, ke komickým situacím, jak nám to dokládá zápis z roku 1926 v kronice Dřítně: „V jižních Čechách velmi rozšířilo se lupičství a krádeže. Pachatelé většinou cikáni a s nimi spolčená individua. Lupiči užívali i automobilu. Ve všeobecném strachu každé auto pokládáno za podezřelé. Když jedné noci přijeli po půlnoci četníci autem do Dřítně (konali rychlou objížďku krajiny), vznikl poplach, lupiči s autem tu. Listonoš Jeřábek střílel z revolveru na poplach na dvoře. Nikdo ani z chalupy nevylezl z obavy. Nařízena okresní politickou správou v Č. Budějovicích služba hlídková. Noc jak noc vždy dva ze dvou čísel spolu hlídkovali, ale již v noci z 27. na 28. října nezjištění pachatelé vloupali se starostovi Vojtěchu Bronci do sklepa a ukradli – kolo, pytel mouky, prádlo a jiné věci v ceně 2.000 Kč.“

Ukázka části „Cikánského evidenčního listu“

Oblíbená místa táboření kočovných cikánů, na kterých tábořili opakovaně, můžeme někdy identifikovat podle dochovaných pomístních názvů, například v Mojském lese. Na závěr ještě jednou citujme z Učebnice pátrací taktiky, která nám popisuje jak měla taková oblíbená cikánská místa být kontrolována četnictvem: „Při obchůzkách mají býti častěji obcházena obvyklá cikánská tábořiště a cikánské cesty. Cikáni totiž zanechávají na tábořišti různá znamení, kterými dávají nepřítomným členům znamení, kterým směrem odešli a kde mohou býti nalezeni. Znamení jsou často nenápadná; na př. složení kamenů a popele, ulámané větvičky, pověšené cáry na keřích a pod. Všechna taková znamení ihned odstraníme.“

Prameny a literatura:

SOkA České Budějovice, Pamětní kniha farnosti Hosín.

SOkA České Budějovice, Kronika obce Dříteň.

OÚ Chotýčany, Kronika obce Chotýčany.

Rudolf KOŠŤÁK, Učebnice pátrací taktiky, Praha 1935.

vrch.str.v.v. Bohumil MLADÝ (redaktor), Četnické humoresky V., Praha 1934.

Michal DLOUHÝ, Četnické čtyřlístky, Praha 2005.

Jiří KOPÁČEK, Encyklopedie Českých Budějovic, České Budějovice 1998.