Poslední budějovický kat

Zatímco za celou éru první čs. republiky bylo v ČSR odsouzenu k trestu smrti a skutečně popraveno všehovšudy 21 těžkých kriminálníků (jistou výjimku můžeme spatřovat v popravě tří vojáků maďarské a německé národnosti odsouzených za špionáž), po skončení druhé světové války měli být tvrdě potrestáni všichni, kteří se provinili válečnými zločiny, kolaborací a zradou národa v období tzv. zvýšeného ohrožení republiky (21.května 1938 – 31. prosince 1946) a to na základě tzv. velkého retribučního dekretu č.16 prezidenta republiky z 19. června 1945. Na základě tohoto dekretu vznikaly Mimořádné lidové soudy, zabývající se jen výše zmíněnými zločiny. Existence Mimořádných lidových soudů byla několikrát prodloužena, až byly konečně zrušeny ke dni 20. května 1947. Znovu byly obnoveny komunisty po únorovém převratu v roce 1948 a to z toho důvodu, že původní MLS měli v rukou sociální demokraté. Tyto obnovené MLS fungovaly v období od 20. dubna 1948 do 31. prosince 1948, ale již nebyly tak aktivní jako v prvním období. Celkem tyto soudy poslaly na smrt 712 osob v celé ČSR. MLS bylo zřízeno celkem 27. V Českých Budějovicích byl MLS zřízen 24. července 1945 a činnost zahájil 30. června 1945. Přednostou budějovického MLS, pod který spadaly i okolní tehdejší politické okresy, byl soudní rada Vladimír Příborský. Budějovický MLS za svou existenci soudil 1542 osob v 1373 trestních spisech. 73 osob bylo odsouzeno k trestu smrti provazem, rozsudek byl skutečně vykonán na 70ti z nich, z toho bylo 9 žen. Vyneseno bylo také 31 rozsudků doživotního žaláře. 367 osob bylo během procesů zproštěno obžaloby. Z celkového počtu souzených bylo 1085 osob německé národnosti, 451 české, 3 slovenské a 3 ruské. České Budějovice v celostátním srovnání vynikaly vysokým počtem trestů smrti. Důvodem bylo personální složení budějovického MLS, ve kterém působil například pozdější „rudý prokurátor“ JUDr. Josef Urválek, který se nechvalně proslavil například v komunistickém procesu s Miladou Horákovou.
V českých Budějovicích se nejprve popravovalo na vojenském cvičišti ve Čtyřech Dvorech, kde také proběhly dvě budějovické veřejné popravy. Zvědavci se zde však mohli snadno dostat i k popravám neveřejným, proto bylo od tohoto místa upuštěno a již se popravovalo jen na dvoře budějovické věznice, kde také od začátku měly být popravovány všechny odsouzené ženy.
Prvním budějovickým popraveným byl 3. září 1945 udavač František Hlaváč (50 let) z Čejkovic. Z významnějších popravených osob v Českých Budějovicích vedle pracovníků gestapa zmiňme Ernsta Hirschla, který byl v letech 1925-26 poslancem za KSČ, ale brzy se přidal k Henleinově SdP a 6. května 1945 vedl potlačení českého povstání ve Zlaté Koruně. Pplk. Jindřich Kniha byl před válkou velitelem náhradního praporu pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci, který za okupace přijal německou národnost a stal se kolaborantem a udavačem. Otokar Stehlík byl jako zástupce praporu SOS (Stráže obrany státu) v září 1938 těžce zraněn sudetoněmeckými povstalci, přesto za okupace přijal německou národnost a svojí proněmeckou aktivitou to dotáhl až na četnického velitele v Budějovicích. Ppor. let. Otto Zapletal zatčený až v roce 1946 za udavačství. Poprava byla vždy vykonána zpravidla dvě hodiny po vynesení rozsudku. Odsouzený se sice mohl odvolat, ale termín popravy odvolání neposunulo. Není zcela jasné jak vypadal způsob popravy provazem v Českých Budějovicích na začátku činnosti MLS, ale velmi brzy byl v celé ČSR zaveden způsob věšení na tzv. prkně. Na silném prkně byl hák a ve spodní části kladka, kterou byl odsouzený vytažen nahoru, po té mu byla přiložena oprátka a na té byl spuštěn. Způsob smrti je popsán níže v dobovém článku. Po spuštění na oprátce musel odsouzený deset minut viset a teprve po té přistoupil lékař, který konstatoval smrt. Popravení se v Českých Budějovicích vozili ke spopelnění do starého krematoria u Sv. Otýlie.

Konečně přejděme k samotné osobě budějovického kata, „vykonavatele hrdelních trestů“, kterým byl Adolf Plachý. Adolf Plachý se narodil 26. července 1919 v Praze v chudé rodině. Otec získal místo obecního tajemníka na východním Slovensku, kam se celá rodina (Adolf měl ještě mladší sestru) přestěhovala. Do první třídy začal Adolf chodit v Ganovicích u Popradu. Otec však začal silně podléhat alkoholu a svou ženu podváděl s milenkami. Proto se manželství rozpadlo a matka s dětmi se vrátila do Prahy. Každá občasná návštěva otce končila hádkou. Po rozvodu si ale Plachá nechala jen dceru a Adolf vyrůstal u své babičky z otcovy strany v Praze Pod Slovany. Babička však zemřela již v roce 1930. Budějovický kat později řekl: „Od té doby jsem už nikdy nehrál na piano, ani nedostal žádnou knihu.“ Matka živořící s malou dcerkou v chudobě raději odložila syna do dětského domova na Klamovce. Ani otec, který se vrátil do Prahy, nejevil o syna zájem. Adolf Plachý řekl: „Vychovatelé nás bili a my jsme byli čím dál víc zatrpklejší…“ V roce 1933 byl poslán do rodiny železničáře Václava Zelenky v osadě Paříž u obce Tušť nedaleko Suchdola nad Lužnicí. Zelenka měl čtyři vlastní děti, z nichž nejstarší syn se již osamostatnil. Po celou dobu bylo znát, že Adolf do rodiny nepatří. Po vychození školy pokračoval dva roky na živnostenské škole a odešel k nejstaršímu Zelenkovu synovi do učení v Rapšachu, kde se roku 1938 vyučil zámečníkem. V létě 1938 odešel Adolf na Slovensko do obce Hidvég, kam se podruhé provdala jeho matka. Zde pracoval na stavbě silnice v Krupině. Po vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 byli všichni Češi ze Slovenska vypovězeni včetně Adolfa, který se v květnu objevil v Praze. Matka se svým druhým mužem odešla do jihočeského Velešína. Adolf v Praze vyhledal svého vlastního otce, který však byl již zcela závislý na alkoholu a syna moc rád neviděl. Nicméně mu ale dokázal sehnat práci. Za okupace ho pracovní úřad v roce 1941 nasadil k firmě Junkers ve Vysočanech, později v Modřanech. Od tud roku 1943 Adolf utekl, údajně pro nedorozumění s německým nadřízeným, či snad proto že nechtěl pracovat pro okupanty. O následujícím období Adolf vždy mluvil jinak. Podle dokumentů StB tehdy Adolf vedl zahálčivý život a potuloval se s partou kamarádů, nicméně až do konce války byl vždy někde zaměstnán. V lednu 1945 se dostal ke své matce do Velešína, kde ho také zastihl konec německé okupace. Hned začátkem května 1945 vstoupil do „Revolučních gard“ a podle svých slov se účastnil odzbrojování vojáků SS ve Svatém Janu nad Malší s odbojovou skupinou Tomáše Kleina, ve skutečnosti se však s RG účastnil až poválečného „zajišťování pořádku v pohraničí“. Záhy se stal jedním z dozorců internačního tábora pro budějovické Němce, zřízeného u řeky Malše na Roudenské silnici. V tomto lágru nebylo nouze o násilnosti, panoval zde značný nepořádek a také poměrně vysoký počet sebevražd. V Českých Budějovicích již Plachý zůstal a našel si civilní zaměstnání jako zřízenec budějovické nemocnice, kde se časem vypracoval na řidiče sanitky. V srpnu 1945 hledal budějovický Mimořádný lidový soud někoho na pozici vykonavatele hrdelních trestů. Podle dobových novinových článků se novodobí kati rekrutovali z řad lidí, kteří prožili nacistická věznění a ztratili během války své blízké a neměli tak důvody litovat odsouzených válečných zločinců. Jak uvidíme, podobné důvody uvedl i Adolf Plachý. Když se ucházel o pozici kata a byl vybrán, nejprve prodělal krátký výcvik v Praze u pražského nechvalně proslulého kata Františka Nenáhla, který byl před válkou několikrát trestán a za okupace vězněn v koncentračním táboře za fyzické napadení německého vojáka na taneční zábavě v roce 1939, což mu pomohlo k získání místa pražského kata MLS. Byl příslušníkem StB a jeho činnost jako kata byla provázena řadou skandálů a problémy s alkoholem. První popravu v Českých Budějovicích vykonal Plachý 3. září 1945 na již zmíněném Hlaváčovi. Popravy příležitostně vykonával i mimo Budějovice v Písku, Táboře, Třeboni a Jindřichově Hradci. Vzhledem k tom v jakých podmínkách vyrostl se stal přesvědčeným komunistou a vstoupil do KSČ, ve které byl i aktivně činný – předseda základní organisace, desítkový důvěrník, kulturní referent. Za každou vykonanou popravu mu náležela odměna 2.000 Kč, což byl tehdy jeden průměrný měsíční plat, dále náklady na cesty a stravu. Pomocníkům kata náležela odměna po 1.000 Kč. Plachý vykonal celkem 68 poprav. 1. prosince 1945 se oženil s třiadvacetiletou Annou H., zaměstnankyní budějovické nemocnice a žili spolu v Máchově ulici  čp. 268. Adolf Plachý byl stále zaměstnancem nemocnice, ale po incidentu z jara 1946, kdy fyzicky napadl německého pacienta, měl být propuštěn. Okresní soud ho však zprostil obžaloby.
Když v květnu 1947 ukončily retribuční soudy činnost, byl Adolf Plachý povolán k výkonu základní vojenské služby u budějovického 1. pěšího pluku od 1. července 1947. Ze zdravotních důvodů byl ale služby zproštěn a ještě v červenci 1947 propuštěn do civilu. Krátce pracoval jako řidič traktoru v budějovických papírnách, ale záhy byl opět v budějovické nemocnici, kde v únoru 1948 velel jednotce Lidových milicí. Na podzim 1949 Plachý žádal o přijetí k StB, kam byl přijat od 1. ledna 1950. Po absolvování školy SNB ve Slavičíně působil od 30. března 1950 jako řidič u 5., později u 4. oddělení StB v Budějovicích. Jeho existenci u StB ohrozil soud s otcem obžalovaného ze zpronevěry. V létě 1950 pak Plachého nadřízení zjistili, že trpí vážnou pohlavní chorobou a byl donucen se léčit. V posudku stálo: „…není jeho onemocnění příčinou k rozvázání služebního poměru, pokud příjice není tak rozsáhlá, že snižuje schopnost ke službě.“ Problémů však začalo přibývat. V srpnu 1951 byl Plachý vyšetřován protože stále docházel většinou v podnapilém stavu za svými známými do nemocnice, kde vyprávěl o tom, co všecho u StB dělají a často si i vymýšlel až fantastické historky, ve kterých hrál hlavní roli. Když na budějovickém KV StB proběhla čistka, vyprávěl o tom jak na jeho (řidiče u StB) popud byl propuštěn náčelník Nový. Po nepříjemném rozhovoru se sými nadřízenými o jeho návštěvách v nemocnici musel pro změnu vysvětlovat aféru z 6. listopadu 1951, kdy v podnapilém stavu s dvěma kolegy prováděli ve služebním voze jisté sexuální praktiky s mladou a rovněž opilou příslušnicí StB. Stalo se tak po oslavě Plachého udělení odznaku „vzorného řidiče“. Přes to všechno byl Plachý v lednu 1952 povýšen na strážmistra SNB. Když ale nositel odznaku „vzorný řidič“ 1. srpna 1952 při návratu ze služební cesty v podnapilém stavu převrátil na střechu nový služební vůz, byl k 30. září 1952 od StB propuštěn. Odešel do civilního života a podle slov historika PhDr. Jiřího Plachého jsou jeho další osudy neznámé. Poslední budějovický kat zemřel v Českých Budějovicích 5. května 1987.

Rozhovor s Adlofem Plachým v Jihočeské pravdě:

Snad žádný jiný výkon nevyvolává v lidské mysli tolik rozličných představ jako poprava, snad žádný jiný člověk není opředen tolika záhadami jako mistr popravčí. Každý jistě se zájmem pročítá rozsudky lidového soudu, jsou mezi nimi i ortely smrti. Kdo je jejich vykonavatelem na českém jihu?
A. Plachý, 27letý veselý člověk, rodem Pražák. Co jej přivedlo k tomuto neobvyklému zaměstnání? Úsměv mizí z tváře. Tři členové rodiny byli v koncentračním táboře, dva z nich se nevrátili. Nejlepšího kamaráda pak Němci za pražské revoluce doslova rozčtvrtili. Slíbil mu pomstu, proto bez váhání přijal později učiněnou nabídku.
Po krátkém výcviku v Praze na Pankráci nastoupil v Českých Budějovicích, kde 3. 9. minulého roku vykonal první popravu známého konfidenta Hlaváče. Od této doby provedl celkem 28 poprav, z toho 21 v Českých Budějovicích, 1 v Táboře a 6 v Praze.
Kdo je přítomen popravě. Předseda lidového soudu, veřejný žalobce, 4 soudci z lidu, lékař a vězeňská stráž. V případě, přeje-li si toho odsouzenec, zúčastní se popravy i kněz. Kromě těchto osob je na popravu dovolen přístup 100 osobám z řad občanstva. Je opravdu zajímavé, že na popravy chodí ponejvíce lidé, kteří sami ještě před krátkým časem prodlévali v internačním táboře nebo kteří teprve nedávno dostali československé státní občanství.
Je poprava opravdu bezbolestná? Ovšem, odsouzen tím okamžikem, jak spadne do smyčky, ztrácí vědomí. Ostatně, v Praze na výcviku jsem se o tom přesvědčil sám. Na další otázku se dovídáme, že v celé republice jest celkem 8 popravčích mistrů.
Konečně pro zajímavost ještě uvádíme, že na odsouzence lidového soudu se nevztahuje milost, která by mohla vzniknouti ze zcela mimořádné náhody přetržením provazní smyčky.

Dobový novinový článek – rozhovor s primářem MUDr. Bartákem o způsobu vykonáváných poprav.

Jaký je váš názor, jako lékaře, na náš způsob poprav?
U nás se provádí popravy provazem, což vyhovuje zásadě usmrtit rychle a bezbolestně. Poprava oběšením je neméně rychlá a bezbolestná, jako všechny jiné obvyklé způsoby poprav u ostatních národů. Stětí hlavy, elektrický proud nebo jed nemají žádných zvláštních výhod před popravou oběšením co do bezbolestnosti a rychlosti. Při správném založení kličkyztrácí odsouzenec po zavěšení okamžitě vědomí. Necítí ani bolesti, jak spolehlivě víme od těch, kteří po zavěšení byli z kličky vysvobozeni a nabyli znovu vědomí (sebevrahové). Bylo-li by bezvědomí smrtí, mohli bychom říci, že smrt oběšením nastává okamžitě. V laických kruzích se udržuje přesvědčení, že příčinou smrti při oběšení je zlomení krční páteře (vazu) s rozmáčknutím prodloužené míchy. To není pravda. Při zavěšení vmáčkne se kořen jazyka do dýchacích cest nosních i chřtánu a cesty dýchací se úplně uzavřou. Ztráta vědomí a bezbolestnost však nenastává jenom uzavřením dýchacích cest. Okamžité bezvědomí je způsobeno náhlým uzavřením krčních tepen, tedy tím, že mozek rázem přestane být zásobován krví. K tomu ještě přistupuje shock (šok) ze zmáčknutí velkých krčních nervů (nervus vagus, nerv bloudivý). Vlastní umírání trvá několik minut za úplného bezvědomí a necitelnosti.
V jakém poměru má být společnost k vykonavatelům exekuce?
Vykonavatel rozsudku – kat – má technicky snadnou úlohu, společensky však dodnes neprávem u předpojatých lidí trpí. Křivdu tuto snaží se společnost vyrovnávat penězi, a tj. smutné. Má-li být poprava nedivadelní, měl by kat popravovat bez masky, vždyť ortel smrti vynesli vybraní vážení občané také bez masky, po spravedlivém uvážení. Občané mají se potom dívat na vykonavatele rozsudku – katy – jako na orgány rozhodnutí nejvyšší spravedlnosti. Jestliže naše nová republika zbavuje někoho života, zbavuje své občany zla nejvyšších zločinců a škůdců.

Poprava K. H. Franka v Praze na Pankráci 22. května 1946 na šibenici – prkně.

https://www.youtube.com/feature=player_embedded

Zdroje:
Jří PLACHÝ, Problematický vykonavatel jihočeské národní očisty, In: Hobby Historie č.8/2011.
Vladimíra PAVLOVÁ, Vykonavatelé ortelů smrti, In: Českobudějovický deník, květen 2003.
Jihočeská pravda, květen 1946.
Jiří PETRÁŠ, Česko-Německá problematika v Českých Budějovicích po skončení druhé světové války, České Budějovice 2007.