70 let od „vylikvidování“ německého obyvatelstva z jižních Čech

Konec druhé světové války v květnu 1945 ukončil utrpení na evropských frontách, v koncentračních a pracovních táborech a v řadě dalších zařízení nacistického režimu. Válka po sobě zanechala miliony mrtvých. Pro všechny ale válka neskončila. Kdekdo prahnul po odplatě. Mezinárodní i jednotlivé státní soudní tribunály se připravovaly na první procesy s válečnými zločinci. Mstít se ale chtěla i řada obyčejných lidí. Bohužel většina skutečných zločinců včas zmizela. Z Českých Budějovic již 5. května 1945 uprchli všichni zaměstnanci místní služebny gestapa a jen některé z nich se později podařilo dopadnout. Čelní představitel nacistické moci ve městě – vládní komisař Budějovic Friedrich David téhož dne spáchal sebevraždu v ulici Na Sadech a spravedlnosti tak také unikl. Nenávist držená v myslích mnoha lidí propukla hned po posledních válečných výstřelech. 9. května bylo v budějovické Westenově smaltovně postříleno 16 německých obyvatel Vráta na příkaz zdejšího Revolučního národního výboru. K podobnému masakru se schylovalo i v nedalekém Rudolfově, ale místním představitelům RNV se podařilo přesvědčit horké hlavy, že pokud se místní Němci opravdu něčím provinili, musí stanout před řádným soudem. Docházelo i k jednotlivým vraždám a vyřizování osobních účtů. 10. května byl v Budějovicích u Plzeňské zastávky postřelen a udupán davem německý dělník Hans Wiedemann. 15. května byla ve svém bytě zavražděna Paula Kunová a tři její děti (nejmladší dceři Karole bylo 18 měsíců). Paula byla manželkou Otto Kuna, který byl zástupcem velitele budějovické služebny Říšské bezpečnostní služby SD. Vraždu spáchal gymnaziální profesor Vladimír Malý. Důvod byl jednoduchý – Malý byl za okupace konfident SD, v bytě Kunových hledal kartotéku udavačů a chtěl se zbavit svědků toho, že sem chodil donášet na své spoluobčany. Jeho případ nejlépe ilustruje, jaký typ lidí se většinou na podobných činech podílel. K největší samozvané popravě v krajském městě došlo 20. května na městském hřbitově, kde opilí čeští policisté zastřelili 27 Němců držených do té doby na policejním ředitelství. Nutno ale podotknout, i když to samozvanou vraždu nijak neomlouvá, že v tomto případě se jednalo o nacistické funkcionáře a kolaboranty, kteří by jistě stanuli před řádným soudem. Byl mezi nimi například Jakub Jandy – vládní komisař Kněžských Dvorů, který zavinil smrt několika místních mladíků, kteří se pokoušeli o odbojovou činnost.

K hromadným popravám bez soudu ale v poválečných dnech docházelo i na mnoha jiných místech. 11. května došlo k tragickým událostem v Kolodějích nad Lužnicí. Ve večerních hodinách narazila hlídka českých revolucionářů na skupinu německých vojáků v lese nad obcí. Ve tmě padla rána, která usmrtila Josefa Moravce. Německý střelec z místa utekl, 15 zbylých německých vojáků se ihned vzdalo. Byli odváděni do obce a kohosi napadlo pomstít Moravcovu smrt. Všech 15 vojáků bylo postříleno na mostě přes Lužnici. Stříleni byli většinou do dolní části těla a do rána ponecháni vykrvácení. V Soběslavi v mokřině, kde dnes stojí zimní stadion, bylo ubito a utopeno snad až 30 německých válečných zajatců. U Malovic na Prachaticku revolucionáři z Netolic brutálně zavraždili 8 osob (z toho 4 Češi označení za „flákače a tuláky“) za asistence amerických vojáků.

V pohraničí se hned po válce pohybovaly nejprve jednotky americké a sovětské armády. Především z Rudé armády mělo německé obyvatelstvo hrůzu, tisíce Němců již v době války prchalo do Čech z východních oblastí Říše. O násilnosti nebylo nouze, i když poměry v jihočeském pohraničí byly přeci jen klidnější než třeba na severní a jižní Moravě. Před příchodem prvních bezpečnostních složek ČSR se zde začaly objevovat nejrůznější povstalecké, revoluční a často vyloženě loupežné skupiny a tzv. Revoluční gardy, přezdívané díky svému chování jako Rabovací gardy. Už začátkem června 1945 musely být RG oficiálně rozpuštěny. Nejhorší situace panovala na Jindřichohradecku, kde se pohybovaly revoluční jednotky plukovníka Vladimíra Hobzy. V pohraničních obcích zavraždili jeho muži několik desítek německých obyvatel a německých válečných zajatců (Člunek, Dačice, Deštná, Dobrá Voda, Dolní Pěna, Dolní Žďár, Dvoreček, Horní Pěna, Kunějov, Matná, Sedlo, Suchdol nad Lužnicí…).

Tragický osud potkal obyvatele Vitorazska. Součástí ČSR se stalo až roku 1920 kvůli důležitému nádraží a dílnám ve Velenicích a převažujícímu českému obyvatelstvu. Jako historické území Rakouska ale bylo připojeno v říjnu 1938 k Německé říši a většina obyvatel se pak přihlásila k německé státní příslušnosti, aby nemusela opustit své domovy, i když se dál hlásili k české národnosti. Koncem května 1945 do kraje vtrhly jednotky plukovníka Hobzy a začaly Vitorazsko „očišťovat“ od zrádců. Vyháněli za rakouskou hranici celé vesnice (až 5.000 osob), přitom tento divoký odsun neměl žádnou oporu v zákoně. Vše vyvrcholilo popravou 14 obyvatel Tušti v noci na 25. května. Iniciátorem vraždy byl učitel Václav Maxa, vykonavatelem popravy pozdější agent StB František Říha, který dodnes žije v Praze. Na pomníku obětí můžeme číst téměř samá česká jména. Po nějaké době se mohli vyhnaní Vitorazané vrátit a většinou jim bylo vráceno čs. občanství. Životy 14 obyvatel Tuště už to ale nevrátilo.

Prohraná válka znamenala pro mnohé Němce konec všeho, báli se pomsty, báli se Rudé armády, nedokázali si představit, co bude dál. Častým jevem v poválečných dnech tak byly sebevraždy. V Českých Budějovicích jen v květnu a červnu 1945 spáchalo 181 osob sebevraždu. V okolí města dalších 35. Některé sebevraždy byly ve skutečnosti maskované vraždy. Nejčastějším způsobem byla otrava svítiplynem, oběšení a zastřelení. Docházelo i k rodinným sebevraždám. Josef Würstl z Krásetína nejdříve břitvou zavraždil svou ženu Annu, syna Josefa (14 let), dceru Růženu (12 let) a pak sebe.

V ryze českých městech a obcích docházelo k soustřeďování německého obyvatelstva do provizorních internačních zařízení hned po válce. Nebylo to jen kvůli očekávanému odsunu, ale řešila se tak i bytová krize. Do vlasti se začali vracet lidé z totálního nasazení, koncentračních táborů, zahraniční vojáci a nebylo kde je ubytovat. V Českých Budějovicích bylo v červnu 1945 evidováno 8133 Němců. Nejednalo se jen o původní místní Němce, ale také o „Národní hosty“ – uprchlíky z východních oblastí a zraněné a nemocné vojáky v místním lazaretu. Prvním místem, kde došlo k soustřeďování místního německého obyvatelstva, byl areál skladů a pily v Hluboké – Zámostí. Vešlo se sem až 2000 osob. Kvůli nevyhovujícím životním a hygienickým podmínkám zde několik desítek především starších Němců zemřelo. V samotném krajském městě postupně vznikla dvě sběrná internační střediska u řeky Malše nedaleko starého vojenského hřbitova. I zde zemřelo ještě 142 osob. V Písku bylo zřízeno internační středisko na tzv. vodním cvičišti. Už 11. května 1945 tu bylo soustředěno 4968 Němců (převážně uprchlíků z východních oblastí). Kromě toho zde byl zřízen i zajatecký tábor pro německé vojáky, který byl v provozu dokonce ještě po roce 1948. V písecké internaci a zajateckém táboře zemřelo nejméně 322 osob. V Táboře bylo internační středisko zřízeno v místních kasárnách a stanovém táboře v okolí. V květnu 1945 tu bylo soustředěno 40.000 osob – vojáků i civilistů dohromady. V Jindřichově Hradci byli Němci soustředěni ve škole v Janderově ulici, ve Zborově, v budově okresního soudu a u nádraží. Podobná střediska vznikla i v desítkách dalších jihočeských měst a obcí. Do středisek si s sebou Němci směli vzít oblečení, pokrývky, nádobí a další nutné věci v maximální hmotnosti 50 kg na osobu. Cennosti, peníze a vkladní knížky, musely být odevzdány. Internované osoby (nejen Němci, ale i zajištění kolaboranti) byli využíváni jako levná pracovní síla v továrnách a zemědělství.

V pohraničních obcích bylo většinou německé obyvatelstvo zatím ponecháno ve svých domovech, respektive do chvíle, než se objevil dosídlenec, který projevil zájem o konkrétní dům nebo byt. Přesto i zde platila pro Němce řada omezení – označení bílou páskou s písmenem N, zabavení radiopřijímačů, omezení pohybu a zákaz navštěvování kulturních zařízení, zvláštní přídělový systém potravin. Během roku 1945 byly v pohraničí umožňovány tzv. dobrovolné odsuny. Do konce roku odešlo z ČSR dobrovolně a při květnových divokých odsunech již 660.000 osob.

Samostatnou kapitolu představují zajatecké tábory německých vojáků. Na území jižních Čech se nacházely tábory jednak pod americkou správou na Českokrumlovsku. V těch panovaly celkem slušné životní podmínky. Krumlovské tábory sloužily jen jako přechodné, zajatci byli po čase odváděni do velkých zajateckých táborů v Bavorsku. Dále zde byly tábory pod českou správou (Písek) a konečně sovětskou. Těch bylo nejvíce na Novobystřicku. U rybníka Osika byl jeden z největších zajateckých táborů na našem území, ve kterém v jednu chvíli bylo snad až 150.000 německých zajatců. V sovětských táborech panovaly nejhorší životní podmínky. Mezi zajatci se často šířil tyfus a nebyla nouze o úmrtnost. V lesích a polích Novobystřicka tak vznikla řada malých improvizovaných hřbitůvků a šachet pro mrtvé. O některých dodnes nevíme. V 90. letech bylo v Českém Rudolci exhumováno 48 německých zajatců. Ještě v roce 2012 bylo ve Starém Hobzí exhumováno dalších 64 německých vojáků, kteří zemřeli během léta 1945 v nedalekém zajateckém táboře. Ostatky zemřelých napověděly, jaké poměry asi v táboře panovaly – někteří zajatci si své osobní cennosti (snubní prsteny, hodinky) ukrývali v ponožkách a spodním prádle.

Na základě Postupimské konference (17.7. – 2.8.1945) a dekretu prezidenta republiky z 2.8.1945 byl pomalu připravován soustavný odsun Němců z ČSR, který pak probíhal po celý rok 1946. Vůbec první transport vyjel 24. ledna 1946 z Českých Budějovic a vezl 1209 osob. Před cestou byli Němci dotazováni, kam si přejí být odsunuti. Z tohoto prvního transportu si 1027 osob přálo být odsunuto do Bavorska. K odsunu sloužily nákladní vagony, každý transport měl převážet maximálně 1200 osob. Většinou šlo o kombinované transporty, kdy například vlak, který vyrazil z Českých Budějovic, vezl nejprve jen několik stovek Němců z budějovických internačních středisek, ke kterým byli připojeni další ze střediska v Kaplici a Vyšného u Českého Krumlova. Další důležité směry odsunu byly na železničních tratích Cheb – Hof, Domažlice – Fürth im Walde a Železná Ruda – Zwiesel. Z Českobudějovicka vyjel poslední 12. transport 21. listopadu 1946.

Během odsunu se pro české úřady objevil nebezpečný problém. Od léta 1945 začaly v ČSR působit Mimořádné lidové soudy, které měly potrestat zrádce, nacisty a válečné zločince. Budějovický MLS, který soudil provinilce z Českobudějovicka, Jindřichohradecka a Českokrumlovska poprvé zasedl 3. září 1945. Mezi obviněnými bylo samozřejmě velké množství Němců. Mezinárodně uznávanou odsunovanou jednotkou byla rodina a ne jednotliví Němci. Západní spojenci tak odmítali přijímat do Bavorska neúplné rodiny, pokud některý její člen (většinou otec – živitel) zůstával v ČSR. To se týkalo hlavně těch Němců, kteří měli stanout před soudem a byli tak drženi ve vyšetřovací vazbě. Odsun se přitom musel stihnut do konce roku 1946. Vyvstala tak obava, že z ČSR budou odsunuti jen ti „neškodní“ Němci a ti „špatní“ zde zůstanou. Mimořádné lidové soudy a Trestní nalézací komise proto byly vyzývány, aby dávaly přednost odsunu před potrestáním (pokud nešlo o skutečně závažné válečné zločiny). Řada nacistů tak skutečně díky odsunu unikla potrestání, protože jejich zločiny by často vyšly najevo až při vyšetřování.

Do odsunu neměli být zařazeni ti Němci, kteří byli prokazatelně antifašisty – postavili se v době okupace nějakým způsobem nacismu, byli perzekuováni za své demokratické působení před válkou a podobně. Těmto lidem bylo navráceno československé občanství. Možnost zůstat dostaly často i osoby ze smíšených česko-německých rodin. Za všechny zmiňme případ Němce Franze Pannyho z Kunějova u Nové Bystřice, který v létě 1944 zachránil před zlynčováním sestřeleného amerického letce a byl následně za pomoc nepříteli vyšetřován gestapem. Bohužel ale docházelo i k řadě nespravedlností, kdy skuteční antifašisté byli do odsunu zařazeni, nebo s nimi bylo hrubě zacházeno už během květnového řádění revolučních gard. Na to doplatil například německý starosta obce Žár Johann Opolzer, který v květnu 1945 zachránil před popravou skupinu českých zajatců z Trhových Svinů, kterou odvlekli esesmané. O několik dní později byl Opolzer zmlácen revoluční gardou a v roce 1946 zařazen s rodinou do odsunu.

Ještě během celého roku 1947 probíhaly dodatečné odsuny. Šlo o scelování odsunutých rodin (řada německých mužů se teprve začala navracet ze zajetí) a odsun nemocných a tělesně postižených. V 50. letech byli dodatečně repatriováni z ČSR Němci, kteří si zatím odpykávali tresty za zločiny v době války. Z ČSR bylo odsunuto 2.256.000 Němců (dalších 660.000 v divokých a dobrovolných odsunech). Na území republiky zůstalo asi 250.000 obyvatel německé národnosti. Ti byli většinou po roce 1948 rozsídleni do vnitrozemí ČSR tak, aby netvořili německé jazykové územní celky. Němci, kterým bylo umožněno zůstat ve svých rodných pohraničních obcích, pak byli do vnitrozemí vysídleni i s novými dosídlenci v souvislosti s budováním železné opony. Stovky vesnic navždy zmizely.