Rozhovor se stíhačem RAF Jiřím Maňákem

Jiří Maňák

Narozen 16. prosince 1916 v Českých Budějovicích

26. 6. 1939 – ilegální odchod do Francie

Září 1942 – duben 1943: Anglie, 182. peruť, velitel letky

Květen 1943 – srpen 1943: Anglie, velitel 198. perutě

Sestřelen 28. srpna 1943

Do konce války v zajetí jako Brit James Manac

Návrat do vlasti 24. 8. 1945

 

Záznam byl natočen 6. 4. 1989 v Praze v bytě Jiřího Maňáka. Otázky kladla Hana Šafránková-Jirmusová. Přepis provedl dne 21. 2. 2004 Tomáš Kadlec. Přepis autenticky odpovídá zvukové podobě. V textu se vyskytují četné anglicismy, jejichž verze zůstala zachována.

(Slova, s jejichž přepisem si nejsem jistý, ponechávám tučně.)

Mohl byste říct, jak jste se k létání dostal? Kdo stál u těch vašich počátků?

No, já za svoje začátky lítání vlastně děkuju svému tátovi. Ten byl prostě profesorem matiky a fyziky, a ten prostě dělal do všeho. Ten dělal do motorismu, vedl boj za čistotu Vltavy. Do astronomie. No a v roce třicet jedna, já jsem měl ještě staršího bratra, poslal ho do prvního plachtařskýho kurzu, kterej byl v Československu v Chomýži na Moravě. Ovšem, ten bohužel von dostal zápal slepýho střeva, byl později operovanej a zemřel. Tak v roce třicet dva, rok na to, pořádala pražská Masarykova letecká liga kurz v Přestavlkách, asi 30 kilometrů od Prahy. A tak tam táta přihlásil sebe, mě a mladšího bratra.

To je myslím tato fotografie?

To je ta fotografie. Z toho kurzu.

(Ukazuje fotografii.)

Tady mám ještě taky původní vlastně zápisník letů plachtařskejch a tadydle mám pilotní diplom, původní, mám ho bohužel už slepenej. To sou moje jediný vlastně památky z předválky. No a pak jsme začali lítat vlastně v Budějovicích, vedli jsme kurzy a pořádali jsme letecký dny jak pro veřejnost, tak i špecielní pro školy. A poněvadž sem chtěl lítat pořádně, tak v roce 1935 jsem se přihlásil na vojnu k letectvu. A šel jsem do Prostějova do školy pro důstojníky v záloze a odsloužil jsem celou prezenční službu a v roce třicet sedm jsem šel do poslední vojenský akademie, letecký v Hranicích a později v Prostějově. Bohužel to skončilo 15. března příchodem Němců.

Příchodem Němců ale pro vás vlastně nekončilo létání. Pokračoval jste?

No jistě. Jako aktivní letec jsem se snažil získat kontakty jak se dostat ven z Protektorátu, poněvadž se předpokládalo, že vypukne válka. Mně se to podařilo přes svaz letců, kde 26. června 1939 jsem ještě s pěti dalšími letci jel rychlíkem do Ostravy, kde jsme v hotelu Blaník po prohlášení určitého hesla dostali další instrukce, abychom se odebrali na jednu malou železniční stanici v okolí Ostravy, už nevím přesně ani jak se jmenovala. Když jsme tam přišli tak železničáři nám řekli, abychom tam přišli večer, za tmy a abychom vlezli do nákladních vagónů, které tam byly, vlezli do nich, lehli si na zem a přikryli se. V noci pak přijela lokomotiva, která asi pět těchto vagónů zapřáhla a po půl hodině jízdy jsme vlastně byli v Polsku. V městečku Szumbark, kde jsme čekali na prověření a odsuď jsme byli transportování do Krakova. V Krakovu, v Krakově jsme zpočátku bydleli v turističném domě a později v Bronowicích, což byl tábor asi 5 kilometrů od Krakova. Zde se tvořily skupiny, které, nás totiž nikdo nechtěl tenkrát. Akorát Francouzi, ovšem museli jsme předběžně podepsat vstup do cizinecké legie a dostali jjsme jenom ústní slib,  že v případě války budem z cizinecké legie propuštěni. Já jsem odcestoval do Gdyně se skupinou, bylo nás, nevim, asi 100 letců a plavili jsme se polskym, polskou lodí „Chrobry“, kerá dělala svou první cestu do jižní Ameriky. A na cestě se zastavila v Boulogni ve Francii, 1. srpna, kde my jsme vystoupili. Loď pak pokračovala dál.

Věděli vůbec rodiče o té vaší odvážné cestě?

No jistě, já jsem jim všecko řek. Ačkoliv táta jako měl názor, že válka moc brzy nevypukne. Přesto jsem odjel, ale z Polska jsem jim potom poslal pohled. Byli jsme domluveni, že se budu podepisovat jako „Helena“, abych jako je neuved v podezření. A taky mi poslali, to už nevim po kom, civilní diplom.

Který jste vlastně potřeboval pro další činnost.

Ano.

Takže vy jste se přesunul do Francie a mohl byste nám říct, jestli tam vlastně už začala ta vaše letecká činnost?

Né, tam byl prostě velkej nepořádek. A dlouho jsme, přestože už potom i vypukla válka, tak dlouho jsme nevěděli, co s náma bude. Museli jsme podepsat cizineckou legii. A lidi, který tam byli už přede mnou,  tak ty šli do Afriky. A prodělávali skutečně výcvik cizinecké legie. Já jsem teda podepsal cizineckou legii v říjnu, ale už jsem do Afriky nešel.

Já bych tu ukázala doklad. (Ukazuje doklad.)

Potom někdy v listopadu, poněvadž, já jsem neměl dokončen vojenskej pilotní výcvik, tak jsem byl zařazen mezi střelce a prodělal jsem střeleckej výcvik ve Francii. Ovšem my jsme potom, nás tam bylo šest lidí, který měli civilní diplom pilotní a my jsme žádali o zařazení do vojenskýho pilotního výcviku, což se uskutečnilo potom v lednu 1940. Šli jsme nejprve do pokračovací školy do La Rochelle, to je na atlantickém pobřeží Francie a potom do stihačky v Etampes. A když začali postupovat Němci, tak jsme se po polních letištích přesunovali na západ, až jsme opět skončili v La Rochelle, u La Rochelle na západním pobřeží Francie. Já jsem akorát dokončil výcvik a čekal jsem přeložení k operační peruti. Když jeden den velitel školy přišel  při obědě a řekl nám: „Němci. Německý tanky sou asi 30 kilometrů vodsuď.“ Že školu rozpouští, kdo chce jít domů, může jít domů a kdo chce eroplán, tak si může vzít eroplán. My jsme mapy neměli a já jsem věděl, že Bordeaux, to je jižně, asi 100 kilometrů  od La Rochelle, je česká báze, ale neznal jsem to tam, tak jsem letěl Moranem 230 do Cazaux, kterou, to bylo letiště jižně od Bordeaux, který sem znal z doby, kdy jsme dělali výcvik jako střelci. A Němci nám tam potom, Němci… Francouzi nám tam potom dali auto a to nás potom odvezlo v noci do Bordeaux. Měl jsem štěstí, že poslední loď, která vyplouvala z Bordeaux byl Ari Schefer, to byla holandská malá nákladní loď, kde nakonec se nás druhý den nalodilo asi 100 Čechů a 200 Poláků a tak začala naše anabáze do Anglie, která trvala asi 5 dní, poněvadž loď neměla žádnou ochranu, musela plout daleko do Atlantiku a zase se zpátky vracet k Anglii kvůli německým ponorkám. A Němci už tenkrát měli celý severní a západní pobřeží Francie obsazený.

Já ještě než budete pokračovat s tou Anglií, bych se chtěla zeptat, je to pravda, že snad každý z pilotů měl ve Francii řekněme ňákou rodinu, která se o něj starala? Měl jste také někoho? Kdo se staral?

Ano, měl jsem nějakou, byla to profesorka, jmenovala se Del Maida, s kterou jsem si psal, byl jsem taky u ní na několik dní na návštěvě. A vod ní jsem potom po válce dostal krásný ještě dopis. Ten vám budu moct potom říct jeho obsah. Teď ho momentálně tady nemám.

Do Anglie jste se tedy dostal v polovině roku 1940? Jak vypadala ta situace?

My jsme přistáli 23. června 1940 v anglickém přístavu Falmouth, náš první dojem z Anglie byl výborný, poněvadž potom chaosu ve Francii… Sice se nám zdáli Angličani, že dělaji pomalu nebo si dávaj přestávky na čaj. My jsme si představovali, že se bude bojovat pořád. Ale skutečně to bylo ohromný. My jsme prošli několika tábory a nakonec jedna skupina z létajícího personálu odjela přes Londýn do Duxfordu, to je letiště blízko Cambridge, univerzity Cambridge. A tím byla vytvořena první československá peruť č. 310. Ale poněvadž nás tam bylo moc pilotů, tak já a ing. Drbohlav jsme byli odesláni zatím do českého depa v Oxfordu u Wolverhamptonu a čekali jsme na zařazení do OTU, to je operační tréninkové středisko, kde létáte už mašiny, které jsou potom v operacích. A konečně v říjnu jsme se dostali do OTU v Suttonbridge, to je na severovýchodě, severovýchod od Anglie a odtuď jsme byli přeloženi ke squadroně v Exeteru č. 601. To bylo ňák v listopadu. Odsuď jsme ale už v lednu byli přeloženi na letiště Northolt, což je v blízkosti dnešního letiště civilního Heathrow na okraji Londýna. A odtud jsme začali dělat také ofenzivní doprovody bombardérů nad Francii. Byli jsme jednou z prvních squadron, která se takových ofenzivních letů zúčastnila. Na květen a červen jsme pak šli do Manstonu, to je vlastně nejvýchodnější, nejjihovýchodnější letiště v Anglii. A tam jsme měli špecielní úkoly, nedělali jsme velké doprovody, ale museli jsme mít pořád minimálně  dva letouny ve vzduchu, který lítaly mezi našim letištěm a Doverem. A měla to být obrana proti nízkolétajícím Messerschmittům, které nechytí radar, páč jsou moc blízko, letěji moc nízko. A druhý úkol byl doprovázet letouny Lysander, který chodily házet dinghy anebo prostě hledat lidi, který byli sestřelený a jsou v moři.

Co to je ty dinghy?

Dinghy to byl takový člun, kde z nějakého pogumovaného plátna, na kterým jsme seděli. Místo kdysi bývala u padáku poduška na který jsme seděli, tu teď vyhodili. A byl složený do obalu, a na tom jsme vlastně seděli. Měli jsme ho, asi metrovou šňůrou jsme ho měli přivázaný k mae vestě. Mae vesta to je zase ta plovací vesta. Byla tam pumpička, to je vlastně jenom takhle to vodhrnul, votočil knoflíkem a člun se sám nafouk. A při jednom takovým letu, když jsme doprovázeli ten záchranej letoun na místo jižně od Doveru v moři tak nás napadly 3 Messerschmitty 109. Já jsem okamžitě jednoho sledoval, zahnal jsem ho na moře a podařilo se mi ho sestřelit. A z Manstonu jsem sestřelil ještě jednu mašinu při doprovodu bombardérů myslim nad Rouen, že to bylo. Při ňákom souboji.

A mohl byste mi říct, jakým způsobem se to sledovalo, kolik jste jich sestřelil? Nebylo by třeba možné, aby by pilot přiletěl a řekl: „Sestřelil jsem 5 letadel.“

Ne. Tak muselo to být potvrzeno někym, ňákym jiným pilotem. A tenkrát už se zaváděly fotokulomety, takže přímo, když jsem střílel, tak se bral fotokulomet. Ovšem, nebylo jich ještě tenkrát dost. My jsme třeba je eště neměli. Některý perutě už je měly. A později všichni, takže museli mít…

Záznam.

Ano, záznam toho. Prostě pokud jste střílela, tak to i fotilo.

Já vím, že třeba německé zprávy o sestřelených letadlech byly horentní. Takže vlastně to pak vypadalo, jako kdyby v Anglii už neexistovalo žádné letadlo. Asi protože tam se to nesledovalo tímto způsobem.

No, vony jsou na to různý názory. Voni dokonce i v Anglii jako zjistili, potom když porovnávali záznamy německý a anglický, takže i tam je v určitým smyslu to trochu nafouklý. Ale Němci měli taky tu výhodu, za prvé, že bojovali proti těm v Jugoslávii, všude nebo v Řecku, v Polsku, že jo, kde proti nim ty mašiny byly vlastně o generaci starý. Kdežto voni už měli Messerschmitty, že jo, 109. No a z toho Manstonu jsme pak ještě šli na jedno letiště ve 12. groupě. To byla groupa, která byla severně od Londýna. A nakonec jsme se dostali do Duxfordu, kde vlastně naše třistadesítka začínala. A zde jsme dostávali americké stíhačky. Létali jsme normálně operačně na Hurricanech, ale dostávali jsme zároveň americké stíhačky Airacobra v rámci toho zákona o nájmu a pronájmu. Ale udělali jsme na nich jen několik operačních letů, a další dodávky byly zastavený, páč pak mezitím, že jo vstoupila…Němci napadli Sovětský svaz a v rámci pomoci Sovětskýmu svazu bylo rozhodnuto, že všecky Airacobry pudou do Sovětskýho svazu. A squadrona 601, ta měla jít na Maltu a jelikož já už jsem měl nalétáno 250 operačních hodin, tak jsem šel jako učitel lítání do OTU právě. Normálně se chodilo, když někdo nalítal 200 hodin u stíhačů.

Když jsme u těch hodin, vy máte ještě z Anglie svůj deník?

Ano. Mám ho tady.

(Ukazuje deník.)

Jak vlastně vypadaly ty záznamy jednotlivých letů.

Já tam mám nalepený taky fotografie ňáký.

Takže vy jste zaznamenávali…

Takhle jako jsem si udělal sestřel jeden nepotvrzenej.

Ukážeme to. A jinak jste si psali datum, a hodinu vzletu a místo…

Ne, jenom čas. Jenom čas.

Ty hodiny se potom po čase sečítaly?

Ano. To je z novin, výstřižky nějaký. Potom, až potom k tý druhý touře, kdy jsem lítal Typhoony, tam toho mám víc. A to OTU, kam jsem šel jako na odpočinek, že jo, tam jsem byl šest měsíců. Prostě Angličani to dělali tak, že buďto jste mohla jít lítat něco jinýho, jako třeba dělat instruktora nebo přelítávat mašiny z továrny k operačním squadronám. Anebo jako pro některý Angličany bylo zase lepší, že jim dali dva nebo tři měsíce úplný jako dovolenou, že jo, když tam měl rodinu. Ovšem pro nás to nemělo cenu.

Takže vy jste působil jako instruktor létání?

Ano, ano.

Chtěla jsem se zeptat, vy jste školil naše české piloty anebo…

Ne, všecko. Taky tam byli vobčas Češi, ale to byly všecky možný národnosti: Angličani, Australani, Kanaďani. Podle mě  jako a myslim, že i to jako Angličani, nejlepší byly ty smíšený squadrony, páč nepodléhaly tolik ňákým depresím, že jo. Jak tam bylo různý povahy, jako různý nálady a tak dále, kde se to kompenzovalo všecko.

Chtěla jsem se zeptat tedy ještě na to, když jste působil jako instruktor. Je to taky nebezpečné, anebo to byl opravdu takový oddech?

No, já jsem měl takovej zvláštní případ, měl jsem jednou v kurze jednoho Angličana, kterej podle mě měl bejt vyřazenej z lítání už někdy v základním výcviku. Ale když už se dostal tak daleko, tak mně to bylo proti mysli ho vyřazovat, tak jsem s nim… Von prostě měl zřejmě špatnou prostorovou orientaci, a tak jsem se mu špecielně věnoval. A vzal jsem ho jednou taky na lítání formací, asi ve 2000 metrech a von zřejmě… Prostě, když neudržíte formaci, tak musíte vodletět vod tý mašiny, že jo, a podívat se, kde ten vedoucí je. Ovšem von zřejmě jako se dostal nade mě, místo aby jako šel tam, kde viděl, tak se mně sed na mašinu, kousek za mě. To já jsem nevěděl ovšem. Za moji hlavou. A celej, vocasní plochy a trup jako za hlavou mi uříz ocelovou vrtulí. Já jsem se dostal do vývrtky na zádech, a snažil jsem se to vybrat jako kormidlama, motorem, ale nic nešlo. Tak když jsem se dostal asi do 600 metrů, tak jsem vyskočil padákem. A teprv když jsem byl na padáku, tak jsem viděl tak 100 metrů vedle sebe celý vocasní plochy se kolem mě plácat. Dole pod sebou jsem viděl, mašina, ta už byla dole a hořela. A měl jsem ještě přitom jednu kliku, že tam byla specielní sekce na padáky, vojáci, který chodili a každej měsíc vzali váš padák, dali vám náhradní zatim, a tamten vyvětrali. Kdyby zvlh, tak von by se třeba nemusel otevřít. A já aniž jsem o tom věděl, tak voni ten den zrovna dělali u nás, měnili ňáký padáky, můj neměli měnit, ale všimli si, že mám na ňom ňáký hnědý skvrny. Tak mi dali jinej. A když jsem jako se vrátil, tak jsem se dozvěděl, že když ho rozprostřeli, tak to byly prostě skvrny jak vytejkala kyselina z baterky, a tim se úplně rozpad ten padák. Takže jsem měl dvojité štěstí vlastně.

Jak jste se tedy dostal z té své funkce instruktorské zase zpátky k letce, která bojovala?

No, když jsem skončil učitelování v OTU, jako velitel letky, tak jsem byl zpátky přeložen k 11. groupě jako tzv. superimary flight commander, tzn. velitel letky navíc. A čekal jsem vlastně, až někde ňákej flight commander bude sestřelenej, abych šel na jeho místo. A tak jsem byl nejdřív u 81. squadrony a potom u 611. squadrony, to byla jedna ze 4 squadron, která dostala Spitfiry IX. To byly konečně mašiny, který se minimálně vyrovnaly Messerschmittům i ve vejškách. A s tou jsem taky prodělal tu operaci u Dieppe, to byl útok, že jo, pozemní armády na francouzské pobřeží, aby vyzkoušeli, jak jsou Němci opevněný – opevnění Německa. Opevnění teda pobřežní ve Francii. A při té operaci jsem, mi byl uznán jeden Focke-Wulf poškozený. Páč nebyl čas prostě zjišťovat, co se s nim stalo. A získal sem ještě jeden, jeden Focke-Wulf poškozený při doprovodu amerických Fortressů, myslim na letišti v Rouenu. V září 1942 jsem byl přeloženej k 182. peruti, jako velitel letky, která měla Typhoony. Typhoony byly nový mašiny, který měly velmi silný motor a na tu dobu byly snad nejrychlejší nízko u země. Měli jsme ovšem zpočátku potíže s motory, poněvadž to mělo šoupátka místo ventilů, a ty se někdy zadíraly. A s těma Typhoonama jsme dělali hlavně Rhubarby anebo bombardování v piké. Ty Rhubarby se dělalo za špatnýho počasí v páru. Jsme dělali vlaky, lodě, letiště. A za špatnýho počasí proto, že kdyby na nás skočili Němci, abysme mohli zmizet v mracích. Řekněme, zvlášť když už jsme měli málo benzínu. A bombardování, u tý stodvaaosmdesátky jsme měli závěsy na dvě pumy, dvě 250 nebo 500 liberní pumy. A chodili jsme hlavně na letiště. Zásahy jsme měli celkem přesný, ačkoli jsme neměli špecielní zaměřovače. Pak v roce 1943 v květnu jsem se stal velitelem peruti 198, která měla taky Typhoony, ale bez závěsů. A tam jsme dělali hlavně ty Rhubarby, to znamená útoky na ty pozemní cíle anebo doprovody Hurricanů, který měly rakety v závěsech pod křídly. Takže já mám za tu dobu uznáno z pozemních cílů: 1 lokomotivu zničenou, 9 jich mám poškozenejch, 1 vlečná loď zničená, 3 lodě zapálený a další lodě a letiště a pozemní vagony a jiné pozemní cíle.

Chtěla jsem se zeptat, že vám skáču do řeči, když jste se vraceli tady z těhletěch bojových letů, co na vás čekalo? Jakým způsobem piloti odpočívali tady v té době?

No, celej život vypadal asi tak: Tam byla rozhodující jedna hodina v poledne se měnily tzv. pohotovosti, jo. Třeba squadrona normálně měla od třinácti hodin v poledne hotovost, tzn. museli bejt připravený a ve vzduchu bejt asi do tří minut. A trvala ta hotovost asi půl hodiny po setmění. Takže v létě se stmívalo třeba až v 10 – 11 hodin, no a půl hodiny potom. A druhej den ráno hned zase půl hodiny před rozedněním a zase do jedný hodiny. A těch dalších čtyřiadvaceti hodin byla v tzv. pohotovosti tzn. mohla bejt na letišti, mohli lidi tam spát nebo cokoliv, ale museli bejt v případě potřeby do 30 minut ve vzduchu. Mimo to byly špecielní, řekněme, jako kde to bylo blízko, když eště Němci lítali nízko a nad mořem, tak letiště, který bylo blízko pobřeží, tak mělo eště tzv. zvýšený pohotovosti, že třeba ty lidi museli sedět v mašinách, že jo, třeba pár, dva lidi sedět v mašinách, aby mohli okamžitě startovat. No, jako neděle nebo svátky, to neexistovalo, ze začátku se prakticky sloužilo pořád. Kdežto v takovym roce 1943 už v rámci tý akce, že se výcvik dělal po celém světě, že jo, hlavně v Kanadě, v Austrálii, a v Anglii se dělal až ten konečnej v těch OTU, takže pilotů už pak bylo dost a pak mohli lidi chodit i dokonce na týdenní dovolenou. Jinak předtim na čtyřiadvacet hodin. Páč řekněme, muselo bejt 12 mašin ve vzduchu a bylo třeba u peruti 14 lidí, nebo ani to ne, že jo, někdy. Jinak spalo se v těch dřevěnejch chatkách, dřevěnejch budovách, něco podobnýho jako maj Němci. Teda původní letiště předválečný měly, že jo, třeba i vilky anebo u nových nebo u některých letišť u pobřeží, páč pobřeží bylo evakuovaný, tak třeba v těch soukromejch domech, vilách atd.

Jak to bylo třeba se zprávami z rozhlasu? Sledovali jste rozhlas? To dění ve světě?

Ano. Ano, jistě.

A jaké jste měli spojení třeba vy, Čechoslováci s naší zemí? Měli jste zprávy, co se děje?

No, žádný. Celkem ne.

Takže jste ani nevěděli…

No, vycházely tam řekněme český noviny, anebo co jsme se dozvěděli normálně z anglickejch novin.

Takže o své rodině, o rodičích měl jste nějaké zprávy?

Nic jsem nevěděl. Ne. Ne.

Mluvil jste o celé řadě typů těch válečných letadel, na řadě z nich jste létal. Mohl byste je ňák srovnat, jejich výhody, eventuelně zápory?

Já jsem měl štěstí, že jsem lítal na, zezačátku u šestsetjedničky na Hurricanech, pak Airacobrách, potom u 81. squadrony Spitfiry V, u šestsetjedenáctky Spitfiry IX a u stoosmdesátdvojky Typhoony, který nesly bomby a u stodevadesátosmičky jenom 4 kanony. Dyž bych je měl hodnotit, tak Hurricany, ty vlastně byly hlavní mašiny, který Angličani měli v bitvě o Anglii, páč tenkrát Spitfirů eště tolik nebylo. Výborný byly na obratnost, ale nebyly tak rychlý ani nedosahovaly takový vejšky jako řekněme Němci, s těma svejma… Já jsem dokonce jednou asi ve 33 feetech z Hurricanu střílel na Junkerse 86, kterej lítal nad Londýnem a fotografoval. Ten byl úplně odlehčenej, že jo, neměl žádnou výzbroj. Ale jen jsem mašinu natáh a zmáčk jsem, vodpálil jsem, tak jsem spad do vývrtky, páč to už bylo na ztrátě rychlosti. Spitfiry, zvlášť výborný byly ty devítky, kdy konečně v roce tom 1942 jsme se dostali na úroveň Messerschmittů 109, že už jsme jako rovnocenný mohli s nima bojovat ve velkejch vejškách.

Německých letadel.

No. A Typhoony, který jsem lítal nakonec, ty pokládám v tehdejší době za nejrychlejší mašiny vod země a dám co, do třech, do čtyrech tisíci metrech. Hlavní výhodou pro nás na ty nízký lety nad Francii měly, že jenom tim malým zvýšením otáček a boostu, tj. tlaku jsme dosahovali, jsme vlastně mohli lítat rychlostí 500 km/h, že jo. No to je asi…

Říkal jste naposled „jsem lítal na Typhoonech.“ Co to bylo naposled? Jak to vypadalo v tom konci?

No, já jsem skončil na Typhoonech vlastně v roce 1943, když osmadvacátýho…

Srpna.

Srpna. Srpna. 28. srpna se čtyřma Typhoonama jsme šli na jedno focke-wulfský letiště v Holandsku, poněvadž jsme měli za úkol chytit startující tam Focke-Wulfy, kdyby chtěly napadnout Hurricany, který s raketma šly vyhodit ňáký uzavírací vrata do těch holandskejch kanálů. Byly doprovázený taky čtyřma Typhoonama. Ale dělalo se to večer a startovali jsme asi v půl sedmý a v sedm hodin bylo povoleno překračovat pobřeží. Úplně jsme museli letět po moři, aby nás nechytly německý radary a když už jsme se blížili ke Knokke, kde jsme měli překročit pobřeží, tak jsem slyšel na rádiu heslo, který celý ten podnik rušilo. Pak jsem se později dozvěděl, že tam bylo hezký počasí, že jo. Ale když už jsme byli tak daleko, tak jsem říkal, pudem se aspoň na ňáký vlaky podívat. A překročili jsme pobřeží do Holandska a asi 5 km vevnitř já jsem viděl jak moje číslo tři, jsem viděl, že z něj jde bílej kouř. On neřekl ani slovo a šel pořád dál do Holandska a klesal. Já jsem náhle zpozoroval, že i mně mašina kouří, tak jsem to otočil, řekl jsem na rádiu klukům: „Jdeme ven!“ A snažil jsem se, páč jsem věděl, že to je glykol, páč to je bílej kouř. A snažil jsem se dostat – co nejrychlejc překročit pobřeží, poněvadž Angličani měli ohromnou záchrannou službu, poněvadž jsem ji jednu dobu taky doprovázel na záchranných pracích, a tahali jsme lidi z moře až 5 km od pobřeží. Ale když jsem překročil pobřeží zpátky na moře, tak motor se mi bohužel začal zadírat. Chvilku šel, chvilku jako začal kašlat. A když jsem byl asi 3 nebo 5 km v moři tak mi chcíp úplně. Já jsem tu mašinu trochu natáh. Ale věděl jsem: skákat padákem nebudu moct, poněvadž vony Typhoony rády hořely na moři, von se rozprsk ten benzín. Ale já jsem měl štěstí, že normálně se má sedat podél vln. A já měl natočenou mašinu už tak, a nemohl jsem s tim nic dělat, vlastně proti vlnám, což mě zachránilo. Páč jsem sed do moře těsně před jednou vlnou a ta obrovská vlna mě vlastně přiklopila. Mašina šla okamžitě…to už předtim ještě ve vzduchu jsem si odklopil kryt kabiny, že jo, mašina šla okamžitě hluboko pod vodu. Já jsem nevěděl, kde je nahoře a kde je dole, tak u mae vesty jsem zmáčknul tu bombičku, že jo, ta se mi naplnila vzduchem, odepnul jsem se a to mě vystřelilo nahoru na hladinu. Vodepnul jsem padák a zůstala mi na takovej šňůře to vlastně sedátko, což byla složená dingha. Zase jsem to jenom povodkryl, votevřel jsem kohout a ta dingha se otevřela a nafoukla a já jsem do ní nalez. Byly tak obrovský vlny, že ty vlny šly přes mě, ale ta dingha byla absolutně stabilní. Sice jsem seděl ve vodě, to bylo zalitý všecko vodou a poněvadž to bylo dělaný celý za špatnýho počasí, a teď teprv začalo lejt jak z konve, západní vítr, kterej bohužel mě hnal směrem východním, že jo, podél pobřeží, až mě zahnal na ten nejjižnější holandskej ostrov Walcheren. Asi tak ve tři ve čtyři hodiny ráno.

Takže vlastně celou noc jste strávil…

Celou noc na tom člunu. No a tam byly, kolem toho celýho ostrova byly drátěný překážky, tak lilo jako z konve, já jsem ty drátěný překážky přelez. Prakticky jsem nic neviděl, byla tma v tom dešti a najednou slyšim: „Halt!“, „Hände hoch!“ A to byl můj konec, byl jsem v zajetí.

Já bych se ještě vrátila k tomu člunu, vy jste tam vlastně strávil několik hodin, potmě a za bouře, co prochází hlavou mladému člověku, když se dostane do takové situace?

No, nadšenej jsem nijak nebyl, já bych bejval byl nadšenej, kdyby ten vítr byl jižní nebo…

Věděl jste, že vlastně vás …

No jistě, že mě to žene podél pobřeží, že jo. Anebo kdyby byl východní. Páč jsem ještě viděl ty dva kluky nade mnou lítat, ovšem, voni pak hlásili, že mě vůbec neviděli, páč to bylo tak rozbouřený moře, že ten člun, to neviděli.

Ty čluny snad byly tedy vybaveny ale ještě nějakým signalizačním zařízením, měl jste to taky u sebe?

No, ty měly. Jednak jsme měli na tej mae vestě takovej pytlík, v kterym bylo nějaký barvivo, takový žlutozelený, který kolem vás udělalo takovou barvu – koláč, páč i na klidným moři je těžko zpozorovat někoho takovýho, přilákat pozornost těch, kdo by vás hledali. Pak jsem měl ještě takovou kovovou destičku, že jo, se šňůrkou, kterou jste mohla použít k odrazu slunečního světla na ty, co budou po vás pátrat. Měli jsme tam taky plachtu, ovšem tu já jsem nemoh použít, páč za tý bouře to by mě převrhlo, nebo… Pak pozdějc už měli tam dokonce vysílačku, aby je mohli zaměřit, že jo, z pozemní stanice anebo z eroplánu.

Takže, vy jste vlastně, aniž jste chtěl, jste se dostal na to pobřeží, které bylo obsazeno nepřítelem.

To bylo vyklizeno, ten ostrov byl celej vyklizenej. To byl ostrov, kterej snad je níž než moře a měl takový ty kolem valy. Ovšem který měli Němci, měli tam ubikace uvnitř v těch valech a střílny, že jo a tam prostě byli. No a tam  mě, to vlastně už bylo v neděli ráno, tam mě dali do jedný místnosti, chtěli tam zatopit, páč jsem byl mokrej, že jo.

Pravděpodobně hned poznali, že jste příslušníkem anglického letectva.

Ano. Ty mě jako ňák jenom, ten důstojník snad jenom si napsal co jako jsem udal: hodnost, jméno, náboženství a to bylo všecko.

Chtěla jsem se zeptat, vy jste nahlásil jméno svoje Jiří Maňák nebo?

Ne, já jsem si dal jméno James, páč na těch štítkách nehořlavejch, který zůstanou třeba u mrtvoly nebo něco, aby věděli, kdo to je. Tam jsem měl napsáno: „J. Manac“. Tak jsem si to změnil na „James“ a to „Manac“, v první světový válce existoval ňákej Angličan, stíhací eso, kterej se jmenoval Mannock. Tak jsem si řikal, no to je podobný. Tak jsem to nechal.

Věřili vám?

No tady jo. Toho to nezajímalo, že jo. Tak jsem tam byl celou neděli, až do pondělka. A ten velitel tý stráže byl mladej kluk, kterej řikal, že chce bejt taky stihačem a že musí nejdřív rok sloužit u těch pomocnejch služeb, že jo, u těch strážních služeb. Ještě mi donesl i jablíčko dokonce. No a v pondělí ráno dva vojáci mě odvezli vlakem do Frankfurtu nad Mohanem, kde byl špecielní vyslýchací tábor pro letce – Dulag. Dulag, to je Durchlager jako. Průchozí lágr. Ještě na cestě, na jednom nádraží holandskym, když jsme přesedali, tak my jsme byli na jednom peróně jsme čekali než k nám přijede vlak. A asi o dvě pole dál najednou se posunoval osobní vlak a v tom byli Holanďani nebo prostě ňáký porobený národy, poněvadž když mě tam viděli, takhle zvedali ty ruce, měli je v okovech, že jo. A já jsem na ně dělal taky. A tamty se rozzuřili a celý nádraží nechali vyklidit, že jo. Prostě všechno muselo ven. A když přijel náš vlak, tak jsme tam nalezli a odjeli.

Kam vás odvezli?

No do toho Frankfurtu, to bylo u Frankfurtu a přijeli jsme tam večer, v pondělí asi v 9 hodin večer. Hned mě prohlížel ňákej německej poddůstojník, kterej uměl bezvadně anglicky, no a automaticky mi odpáral všechny knoflíky od příklopce, páč tam jsme měli jako kompasy a podšívku, tam zase byly na hedvábí natištěný mapy Francie, Belgie, Holandska. To voni, že jo věděli. No a dali mě do takový cely 2 x 3 metry, kde v úterý pak přišel německej důstojník, kterej na mě spustil česky a řikal mi, že jsem Čech a nebo Polák. Já jsem udával jenom podle Ženevskejch dohod: hodnost, jméno, číslo, náboženství. A takhle se pak na mně střídali. Každej den přišel jinej ten, co mě vyslýchal. Některej mi dával cigarety a byl na mě jako hodnej, že jo. A některý hrozili gestapem, a tak dále. Až ke mně začal chodit celkem mladší chlapík – důstojník teda, kterej vykládal, že je pilot, taky stíhač, že byl za bitvy o Anglii, ale byl sestřelenej, poranil si páteř a nemoh už lítat, takže dělal pak toho vyslýchače. A ten mi řiká: „Heleďte, my máme dojem, že jste Čech nebo Polák. A máme rozkaz, že z vás musíme dostat ňáký výkony, organizaci a úkoly Typhoonů. My o tom moc nevíme. A když to z vás nedostaneme, tak máme za úkol vás předat gestapu.“ A já jsem mu řikal: „No lepší když budu předanej gestapu teď, než po válce bejt souzenej vlastním soudem, že jsem prozradil vojenský tajemství.“

Celou dobu jste ale mluvil anglicky?

Celou dobu jsme se bavili anglicky. A jednou taky dokonce tam přived vojáčka, říkal, že je to jeho synovec, že má dovolenou, bydlí u něj, že je u odposlouchávací služby a zrovna na naší frekvenci. A buď to skutečně byl nebo se to nějak dozvěděli, jako přes Čechy nebo co. Páč mi opakoval několik letů, naši korespondenci na nich a řikal: „Podržte si takhle trošku nos.“ A řikal: „Váš hlas poznávám.“ Ten vojáček mi řikal. No a jednou, když už jsem byl asi 14 dní jako tam, tak on jeden den přines formulář, napsal tam jako hodnost, jméno, náboženství, že jsem britskej, já jsem podepsal a šel jsem normálně, tam byl takovej malej lágr jako vedle hned, že jo, kde když bylo dost zajatců, tak je odvezli do toho tábora Stalag Luft III. To bylo tady v Polsku, v Saganu. Dneska se jmenuje Zaháň.

A chviličku…

Pardon.

Já bych chviličku odbočila. Vy jste tam vlastně strávil 14 dní v tom výslechovým řízení, měli podezření dokonce, že jste Čech nebo Polák. Celou dobu jste mluvil anglicky, to vám tolik dala ta tříletá škola vlastně v Anglii, co se toho jazyku anglického týče?

No já jsem dělal angličtinu na obchodní akademii. Na obchodní akademii dělal jsem angličtinu.

Již před válkou.

A už tenkrát jsem uměl dobře anglicky. Chtěl jsem dokonce dělat státnici, ale všecko jsem zase od pětatřicátýho roku jsem to vůbec nedělal. Až do toho čtyřicátýho, kdy jsem přišel do Anglie a měl jsem štěstí, že buď jsem byl dycky u anglický squadrony a buďto nás tam bylo málo Čechů anebo nakonec prakticky dva roky jenom já sám. A dokonce jsem byl, velel takovej, že bylo tam já nevim co, v peruti 8 Angličanů, 4 Australani, 5 Kanaďanů, ňákej Polák nebo co.

Takže jste prakticky za ty roky v Anglii mluvil jenom anglicky.

No 95%  mýho mluvení bylo anglicky.

Takže vám to zachránilo svým způsobem život.

Nó.

Takže vy jste se dostali potom do toho dalšího tábora? Jak tam s vámi jednali?

No tam už dostanete zajatecký číslo a pokud někde nevyplavete ňákym průšvihem nebo útěkem, tak je to nezajímá, že jo. To už byl normální zajatecký tábor, který patřil Luftwaffe. A v Ženevskejch dohodách mimo jiné je, že každej zajatec má podle vlastních řádů svý armády má se pokoušet o útěk. A podle Ženevskejch dohod může bejt potrestán jedině ňákým zostřeným vězením a tak dále, že jo. Čili tam skutečně, a byli tam třeba se mnou taky byli lidi, který byli sestřelený už první den války, že jo, kterým už to trochu… A takže tam se organizovaly útěky. Zrovna když já jsem tam přišel, tak tři lidi tam utekli tim, že si udělali z bedýnek, v kterejch jsme dostávali balíčky Červenýho kříže, tak si udělali takový koně. Dycky ho vynesli ven, byl v ňom skovanej jeden zajatec, že jo, blízko drátů.

Jako cvičební nářadí.

Jako cvičební nářadí, na tom se muselo cvičit, že jo, von tam zatim dělal tunel pod dráty, že jo. Bylo to já nevim deset, páč pět metrů byl ten přední drát jenom, pak byla ta vysoká, překážky, a von tam náhodou akorát byl les. To dycky takhle kopali, že jo. Pak měl rám, to zase uhladil, ten písek se navál do toho koně, že jo. A večer ho vzali před apelem, ho vzali, vodnesli ho zase pryč a ten písek se roznes po táboře. No a posledně tam vlezli tři kluci, do toho koně, voni to tam odnesli a jako ho zapomněli přes noc tam. No a voni, když už věděli, že se budou moct prokopat ven. No a prokopali se tam z toho tábora a podařilo se jim utéct, dostali se do nějakýho severního přístavu, a lodí do Švédska.

Já se tady dívám, my tu máme jednu fotografii, to je právě z tohodle tábora?

Ano, ano.

Já bych ji ukázala. (Ukazuje fotografii.)

To fotografoval jeden Rakušan, ňákej Weber z Vídně, kterej jako nám šel dost na ruku. A tam je, já jsem tady v tom, tadydle ten to je Arnošt Valenta, kterej byl u bombardérů a kterej pak byl zastřelenej Němci při tom velkým útěku z toho tábora.

Vy jste se také účastnil nějaké organizace těch útěků?

Já jsem se zúčastnil jako, řekněme na tom velkým útěku, když se dělaly ty tunely velký, tak na tom nás tam bylo zaměstnáno, teda zajatců asi tak 2000 v tom jednom compoundu, jo. A z toho asi 500 lidí se zúčastnilo prací na tom útěku. Tam byli lidi, který řekněme ty kopáči, pak krejčí, padělatelé dokumentů.

Takže vy jste byli komplet připraveni na to, že kdyby jste utekli, tak byste měli vlastně…

No, né, to bylo špecielně dělaný pro ten útěk timhletim velkym tunelem, že jo. My jsme měli rozdělaný celkem tři tunely. Ten jeden pak Němci objevili a ten třetí Áris, tim pak mělo utéct 150 až 200 lidí. A bylo to udělaný tak, že prvních asi 20 nebo 30 bylo danejch, to byli lidi, který třeba uměli bezvadně německy, měli největší zásluhu na tom: jako hlavní zpravodajec, co tam byl u nás, ten hlavní organizátor, že jo, šéf krejčích a tak dále. A ty vostatní byli vylosovaný z těch, co chtěli utéct, že jo, tak z těch ten zbytek byl vylosovanej. A já jsem nebyl vylosovanej. Já jsem dělal jednoho z těch, co roznášel ten písek po táboře.

A podařil se ten útěk těmto lidem?

Bohužel, uteklo jenom 76 lidí a sice to bylo způsobený tim, jednak se celej ten postup zdržel, poněvadž jeden mohutnej Angličan trošku ten tunel poboural a trvalo asi hodinu nebo dvě hodiny, než to opravili, za prvé. A za druhý, asi v jednu hodinu v noci byl leteckej poplach. A von když byl leteckej poplach, tak voni okamžitě zhasli ty venkovní světla, ale hned chodili strážní se psama kolem tábora, že jo. No a ty psi tu díru ven objevili. Takže lidí uteklo jen 76. Hodně se jich dostalo taky sem do Čech. Ale akorát myslim jeden, ne dva se dostali do Anglie, taky přes nějakej severní přístav, švédskou lodí. Vlezli do nějaký švédský lodi. A ty zbylý byli všichni chycený a bylo jich 50 zastřelenejch na rozkaz Hitlera. A mezi nima právě i Valenta.

Po dobu svého zajetí jste byl vlastně pokládán za Angličana. Jak to ale bylo s těmi, o kterých se vědělo, že jsou Češi?

No, tak ta první posádka, co byla sestřelená, ty byli dlouho na gestapu v Berlíně a měli bejt popravený. Ale tenkrát Churchill pronesl v parlamentu řeč, že všecky cizince, který lítaj z Anglie, pokládá za britské občany, a že když je Němci zastřelej, takže zastřelej voni dvakrát tolik Němců. Tak voni je pak pustili a byli normálně v zajetí se mnou. Tenhle Trojáček například, Dvořák, Tonder, Cigoš a další. Ovšem ty potom v létě v roce 1944 si pro ně přišlo i do ostatních táborů gestapo a odvezli je do Prahy na gestapo, kde byli vyslýchaný kvůli svému útěku z Protektorátu. Chtěli vědět, kdo jim pomáhal a takovýhle věci. A byli postavený před soud pro velezradu. Většina jich byla odsouzená k trestu smrti a převezli je potom do Colditz, to byl takovej ňákej starej zámek, kde byli takový ty nebezpeční anebo význační zajatci anglický. Ovšem než měli bejt popravený, tak byli osvobozený Američanama, tady ten tábor.

A vy jste vlastně zůstal…

Já jsem jedinej zůstal v tom Stalag Luft III. Jedinej jako Čech teda jako Brit, že jo. Ještě přede mnou byl ňákej Bryks, kterýmu se podařilo projít jako Kanaďan. Ale při jednom útěku eště s jednim klukem žili asi 7 měsíců ve Varšavě. Ale když Němci zničili tenkrát celý to ghetto ve Varšavě, tak ho taky objevili a prostě ho zřídili hrozně a eště po válce jezdil na nějaký operace do Anglie. No a já jsem tam zůstal, celkem tam byl, že jo, smutná nálada. Ale koncem ledna, když se Sověti dostali k Breslau, což bylo dám co, 100 km od nás, tak nás jednou v noci Němci vyhnali, byly velký mrazy tenkrát, a pěšky nás hnali po silnicích. Taky několik lidí umrzlo po cestě, až někde jižně od Berlína nás naložili na nákladní vagóny a odvezli nás do jednoho tábora mezi Hamburgem a Bremen. A v dubnu, když zase západ postoupil, tak zase jsme se vydali na cestu a měli jsme teda ohromný štěstí, že tenkrát v dubnu bylo krásný počasí, páč jsme spali jenom venku dycky na polích až jsme se dostali k Lűbecku, do okolí Lűbecku, a tam nás ubytovali v takovejch velkejch stodolách na takovejch statcích. Už nás hlídal jenom Volkssturm. Oficiálně jsme už měli zakázáno od našich velitelů utíkat, páč jako říkali: „Nastane chaos. Pokud jsme pohromadě, tak něco znamenáme.“ No a 2. května jsme slyšeli z dálky ňákou kulometnou střelbu a v poledne tam přijel na ten statek anglickej tank. Prostě, to bylo! Měli jsme kliku, že tam nikde se nebojovalo, páč to akorát bylo místo, kde se východ a západ setkal. Že jo, tak tam vznikla taková prázdnota jako. No a odsuď nás odvezli autama na ňáký letiště, jo ještě přes ňáký tábory na ňáký letiště německý a přelítli nás do Anglie. Takže zase do Oxfordu, kde jsem vlastně v Anglii…to bylo český depo původně a tentokrát tam vozili zajatce. Tam jste prošla takovou očistou jak fyzickou tak šaty, řekněme a takový ty krátký výslechy. Tak jsem ještě 8. května stačil stihnout v Londýně oslavy vítězství. No a to byl vlastně konec války.

Jakým způsobem jste se pak dostal zpátky do Československa?

No, já jsem sice mohl letět dřív zpátky do Československa, páč byla taková kyvadlová doprava, to dělala 311. peruť, že jo, těma Liberátorama. Ale já jsem chtěl přiletět na něčem, tak jsem čekal. A všecky squadrony dostávaly nové Spitfiry přímo z továrny, tak koncem července odletěly 3 jako squadrony, 36 mašin do Československa. Měli jsme dostat ještě 12 záložních. Já jsem byl v té partě, která přilítla až 24. srpna do Prahy.

Takže jste přistáli v Praze, v té době měl už jste zprávu o rodině?

No, to už jsem… Původní moje zpráva byla velmi špatná, poněvadž řikali, že celá rodina je…, že jo, já jsem měl 2 bratry a 2 sestry, že všichni jsou mrtví, mimo jednoho bratra, kterej neni v pořádku. Ale pak se ukázala jako falešná zpráva. Všichni jsme se pak setkali.

Oni si vlastně prožili taky ten pobyt v koncentračním táboře.

Ano. Můj táta byl zavřenej hned první den války, byl v Buchenwaldu. Pak si ho vyžádalo českobudějovický gestapo a vyšetřovalo ho kvůli tomu, jeden jeho študent ho udal, že mi pomáhal k útěku a takový. Ale přišla ta akce tzv. „E“, to je emigranti. Prostě sbírali rodiny těch lidí, co byli v zahraničí. Takže on už nešel zpátky do Buchenwaldu, ale šel do Svatobořic na Moravě, kde byli soustředění v táboře všichni ti příbuzní těch lidí, co sou venku.

Tedy celá rodina se znovu setkala?

No oni tady na mě čekali v Praze, ale když už to trvalo dlouho, tak toho 24. nasedali do vlaku, zrovna když já jsem lítal. Když nás 12 Spitfirů lítalo nad Prahou. Takže až druhý den jsem jel vlakem, páč jsem si musel vyzvednout věci, tak až druhý den jsem jel vlakem do Budějovic a teprv tam jsme se setkali.

Příběhy ve druhé světové válce jsou zaznamenány v řadě knih, v řadě časopisů i v novinách. Jednou z těch knih je právě tato (Laddie Lucas, Out of the Blue. – pozn. T. K.), kterou napsal anglický pilot, je to tak?

Ano.

Požádal řadu pilotů, kteří se účastnili bojů za války a mezi nimi i vás. Proč zrovna, z jakého důvodu si vybral právě vás?

No celá ta knížka je, motto té knížky je: „Štěstí a náhoda za války.“ Jo a u mě to štěstí bylo jednak, že jsem přistál Typhoonem na moři, aniž jsem uhořel. A druhý, že jsem jeden z mála Čechů prošel v zajetí jako Brit. V této knížce, je tam snad asi 200 příspěvků lidí z celýho světa, dokonce i Němci třeba, Japonci a všecky evropský národy, Američani. A z toho je tam asi 5 Čechů. Eště bych rád podotkl jednu takovou zajímavost, jeden příspěvek od jednoho Američana, který lítal Fortressy. A jenom s potížema se vrátili z náletu na Porúří zpátky do Anglie. A měli průstřely do nádrží. A když ten zbrojní důstojník, vyndali nádrž, rozebrali to, tak zjistili, že jsou tam nenabité patrony vlastně. A tak je všecky rozebrali a v té jedné našli česky psaný lístek: „To je všecko, co pro vás můžeme udělat.“

To je krásné. Já ještě bych k ocenění, které vlastně buď jste dostával v průběhu těch bojů anebo které potom následovaly po skončení války. Je tady toho celá řada, jsou tady takové téměř exotické. Mohl byste jednotlivě. (Ukázka medailí.)

Tak já vám to řeknu popořadě, nejdřív československý. Mám 4 Československé válečné kříže 1939, Řád rudé hvězdy, medaile „Za chrabrost“ 3x, to je Vojenská pamětní medaile se štítkem F a VB. Todle je vojenská medaile „Za zásluhy“ 1. stupně, francouzský Croix de Guerre avec palm bronze a sovětskej: „Medaile za vítězství“. A tady budou anglické. To je anglický Distinguished Flying Cross. To je Aircrew Europe Medal. To je 1939 – 1945 medaile. A to je Válečná medaile 1945.

Mohla bych se zeptat, co tady toto představuje?

Tak todle je štítek ze zajetí, je tam vyraženo Stalag Luft III, číslo 2378, a todle je, když jste nezvěstná, tak vám zabalej věci a to je štítek kterej byl u toho pytle. Je tam napsáno, že jo, jako věci zahynulého důstojníka, jméno a číslo.

A tyto věci?

A todle je, že jsem si zachránil život skokem z padáku a todle, že jsem si zachránil život v dinze, v tom člunu.

Můžete mi říct…

Jinak jsou tady pilotní odznaky různejch národů, já nevim co, třeba francouzskej, americkej, bulharskej, náš.

Můžete mi říct z toho množství, co pro vás nejvíc znamená, které vyznamenání si nejvíc ňák ceníte?

No nejvíc z války si určitě cenim ten Distinguished Flying Cross anglickej.

Proč? Znamená pro vás…

No poněvadž znamenal ocenění mých zásluh bojových i velitelských.

A asi jste ho dostal bezprostředně v období…

No dostal jsem ho v lednu 1944.

No myslím, že můžeme ukončit tento nesmírně zajímavý rozhovor s člověkem, který prožil válku jako příslušník britského královského letectva a přitom víme, že je to člověk, který se narodil a i dlouhou dobu žil v jižních Čechách a zasloužil se samozřejmě o ten rozvoj a pokrok letectví a zasloužil se o poražení fašismu ve druhé světové válce.

Životopisy Jiřího Maňáka:

web Praha14

web Válka

web čs. letci