JUDr. Lumír Čech – vzpomínky na továrnu Leichtbau v ČB

JUDr. Lumír Čech

 

* 8. 10. 1923 v Záluží u Mostu

bydliště v roce 1939: Záluží u Mostu, v roce 1939 se odstěhoval do Českých Budějovic

místo práce: Land und See – LEICHTBAU GmbH Werk Neumünster,

pobočka České Budějovice

období v němž zde pracoval: 1942-1945

pracovní zařízení: pomocný dělník, kancelářská síla a obchodní zástupce

povolání před válkou: student, maturoval v květnu 1942

politická příslušnost: bezpartijní

 

(Nahrávku pořídil dne 17. 12. 2003 a přepis provedl dne 26. 12. 2003 Tomáš Kadlec)

 

Věděl jste o tom, že někteří Češi pracovali v nacistickém Německu již před válkou?

Věděl jsem o tom, že někteří tam pracovali těsně před válkou. Když už tedy bylo možno dostat v Německu práci pro naše lidi, tak dokonce znám jednu rodinu, kterej tam odjel i se synem. Dobrovolně. Jejich podmínky potom byly samozřejmě poněkud lepší než těch, kteří tam pak šli jako nuceně nasazený.

A co si myslíte že je motivovalo k tomu, že tam šli?

Hlad. Protože to náhodou vim, že byli dlouhou dobu bez zaměstnání. Vim, že nám za 15 korun vždycky vyčistili chodník, když padal sníh nebo tak. Jsme nebydleli daleko od nich. Zkrátka a dobře nouze. Nouze. Vim, že z toho pak měli ňáký potíže, ale to bylo velmi nespravedlivý, poněvadž ty lidi tam prostě šli pracovat. Ne z ňákejch politickejch důvodů.

A tady práce nebyla?

Tady ve třicátejch letech byla velká krize a republika měla půl milionu nezaměstnanejch. A samozřejmě tak, jak se blížila válka, jak se blížil ten konec těch třicátejch let, tak se už zlepšovala ta situace. Ale pořád ještě nebyla ideální. Nebyla ideální, nechci se pouštět do žádnejch rozborů sociálních, jak co si vydělali dělníci tenkrát, ale fakt je, že v Německu si vydělali víc.

To je pravda. Dále bych se zeptal, co se vám vybaví, když se řekne 15. březen 1939?

15.březen, to přišli Němci. No, co se mi vybaví? Bylo tehdá velmi špatný počasí, myslim, že v celejch Čechách. Takže jak jsou známý ty snímky, když přišli do tý Prahy zasněžený, tak to samý vlastně platilo pro Budějovice. Prostě přijeli a byli tady. Byli tady, chovali se slušně, nic jako nikomu nedělali. Tehdá naproti nádraží byly dva velký prostory, YMCA se jim řikalo. Tam, kde je dneska autobusové nádraží, protože tam vždycky bývaly kolotoče nebo takovýhle atrakce a bylo to prázdný. Tak vim, že tam hned přijeli s tou polní kuchyní a vařili tam polívku nebo ňákej eintopf, já nevim. Ale vim, že někteří lidi si tam chodili s hrncema to fasovat. Mně to tehdá bylo velmi trapný, mi to přišlo. No, ale bylo to tak.

Dále bych se zeptal, co byste řekl o činnosti pracovních úřadů?

No, pracovní úřady. Myslíte, když už byly pod vlivem Němců, po příchodu Němců? Předtim myslim, že ani nebyly žádný. Já nevim, jestli vůbec byly ňáký pracovní úřady. Já nevim. Já jsem tehdy byl ještě mladej, vůbec jsem se o to nezajímal. Ale myslim, že pracovní úřady, že skutečně začly fungovat až  současně s příchodem Němců.

A co takhle bylo náplní jejich práce?

Náplní jejich práce bylo krýt požadavky, které měla Říše na pracovníky.

A vy jste se dostal do kontaktu s pracovním úřadem poprvé kdy?

V roce 1942, po maturitě, když jsem prostě musel mít potvrzení, musel jsem mít razítko na tej mej žádosti, respektive na tom papíru, který mi v tej Leichtbau dali, že mě tam můžou skutečně přijmout. Páč voni mě nemohli přijmout bez souhlasu pracovního úřadu. Tak to sem přišel poprvé do kontaktu. Upřímně řečeno, už jsem přišel s nim do kontaktu trošku dříve, ale nebylo to tak těsný. My jsme po maturitě, která byla v květnu, jsme nevěděli, nechtěli jsme se jako nikam moc hnát, aby jsme se nedostali do Říše. Tak jsme si ty prázdniny prožili ještě jako študenti, aniž bychom pracovali. No a tenkrát nás někdo udal. A měli jsme se hlásit na pracovním úřadu, jenže já jsem zjistil, kdo nás udal. A von to náhodou byl můj spolužák, tak jsem mu vzkázal, že si to s ním vyřídíme, jestliže nedá pokoj. A von pokoj dal. Tak byl pokoj, takže vono potom teprve ňák koncem srpna spadla ta klec, a ty ročníky jednadvacet a dvaadvacet musely do tý Říše. To už zavánělo krchovem. Tak jsem se taky musel starat, abych se někam umístil, kde pokud možno bych mohl být, aniž bych musel tedy do tý Říše.

A to jste se staral sám nebo vám někdo pomáhal?

Staral jsem se sám, ale pomáhala mi – u nás v domě bydlela jedna dívenka, která byla asi o rok nebo o dva starší, už měla po maturitě a pracovala na tom pracovním úřadě. A ta mi pomáhala a velmi mi pomohla v tom, že jsem se pak dostal sem k tej firmě.

A v té firmě jste pracoval od roku 1942 do roku 1945?

Ano.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

A jak ta vaše práce vypadala v té firmě?

Já jak jsem vám řikal, byl jsem v tom Betriebsbüru, ale tam se potom ukázalo, že nás tam není tolik třeba, respektive tam jsme si to trochu zavařili. Nevim, jestli to patří k věci, jestli tim nezdržuju, ale jak jsem vám už řikal, nebylo tam moc práce. A my jsme se tam, páč jsme tam byli většinou studenti, tak jsme se tam různě bavili. A byli mezi náma taky nestudenti, třeba absolventi průmyslovek anebo i zkušení, kvalifikovaní dělníci, který tam dělali určité práce, na které byli zaučeni. To znamená, ty poškozený nosný plochy prohlíželi, psali na to hodiny a způsob opravy. Takový ty pracovní příkazy na to dělali. No a ty byli celkem solidní a nebyli v téže místnosti jako my. Ale byl tam jeden mezi nima takovej křivák a ten to na nás prostě prozradil. Byl tam vždycky přesčas a pak vykládal, když betriebsleiter večer přišel do kanceláře, tak mu tam vykládal o tom, jaký jsme lumpové. Tak betriebsleiter nás tedy rozprášil. Ale nic nám neudělal jinak. Řek, že z toho nebude nic vyvozovat, ale že tedy se teďko tvoří novej útvar, kterej se jmenuje Arbeitsvorbereitung (příprava práce), a že máme možnost tam si vysloužit ostruhy. A tam většinu z nás přeložili. A tam jsme dělali to, co bylo třeba, aby bylo zabezpečeno všechno pro práci. To znamená, aby bylo na všechno dost materiálu, čili museli jsme sledovat ty skladový zásoby a dělat nároky na objednávky dalšího materiálu. A takový věci. K dispozici jsme měli samozřejmě výkresy, když už se potom dělaly Focke-Wulfy a Messerschmitty, tak jsme měli k dispozici ty výkresy i s tzv. „štiklistama“. To byly soupisy materiálu k tomu, co tam bylo technicky vyobrazeno a podle toho jsme pracovali. Měli jsme za šéfa říšského Němce. Ten tomu moc nerozuměl. Jako hlavní šéf byl jeho zástupce, kterej byl z Budějovic a byl to velmi príma člověk. Takže se nám tam žilo taky dobře.

A jak dlouho trvala pracovní doba?

No, pracovní doba byla normálně osmihodinová a ani se moc nedodržovala, protože ještě trval zvyk starší, že se drželo poledne. Takže byla asi ta osmihodinová. Páč já sem chodil v poledne na oběd, takže jsem to nestihl za tu polední pauzu, takže jsem jí asi ani úplně nenaplňoval, tu pracovní dobu. Do té doby než byla vyhlášena totální válka, pak byly nařízený dvanáctihodinový denní šichty. A to byla pěkná otrava, protože vono tam, upřímně řečeno, nebylo co dělat těch osm hodin. Nebylo to vytíženo. A sedět tam pak dvanáct, tak už jsme si vlastně pak práci vymejšleli. Co se dalo dělat. Nechtěli jsme samozřejmě…pro mě si třeba vymyslel ten, jak jsem vám řikal, ten zástupce vedoucího tý přípravy práce, si pro mě vymyslel takovej úkol, abych mu prostě podle těch výkresů a podle těch rozpisů toho materiálu, abych mu vypracoval zprávu, kolik je tam třeba duralu, ocele, hliníku, barevnejch kovů a podobně. Tak já jsem na tom pracoval. Věděl jsem, že to je jen taková kulišárna. Nač by mu to bylo? Pracoval jsem na tom několik měsíců. A když jsem mu to odevzdával, už jsem se prostě na to nemohl dál dívat. Tak jsem mu to odevzdal, von to takhle vzal, hodil to do spodního šuplíku a povídal: „Člověče, já jsem myslel, že mám od vás do konce války pokoj!“ Takže takhle to bylo, víte. Nemůžu říct, že bych ňák zkoušel nebo kdokoliv jinej, že by nějak zkoušel.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

A jaká byla finanční odměna za tu práci?

Finanční odměna byla standardní. To co všichni: asi 1200 korun. Což v Protektorátu nebylo málo, zejména pro začínající pracující studenty.

A jestli bych se ještě mohl zeptat, takovou osobnější otázku, jak jste nakládal s těmi vydělanými penězi?

S těmi vydělanými penězi? No podivejte se, za války prakticky nebylo nic. Čili bylo nutno na černým trhu si obstarávat: košile, rukavice, ponožky i vrchní oblečení, látku na šaty třeba. Čili takhle jsem je používal.

A od kolika hodin jste pracovali?

Myslim, že od sedmi nebo od osmi, to už přesně vám neřeknu.

A kolik dní v týdnu? Pět?

Pět? Šest, v sobotu se taky pracovalo, dopoledne.

A zeptal bych se, jak daleko jste měl do práce z místa bydliště?

Já chodil pěšky. Okolo Dobrovodskýho potoka, takže jsem tam šel asi 20 minut. Nebo jsem jel na kole. V létě jsem jezdil na kole.

Takže to nebylo daleko.

Ne, nebylo.

A jak vypadal váš pracovní oděv?

Chodil jsem jako úředník. S kravatou a se všim všudy.

A utrpěl jste někdy nějaký úraz v důsledku té práce?

Ne. Neutrpěl jsem sám úraz, ale když jsem jako nastoupil do té továrny jako pomocnej dělník, asi měsíc jsem pracoval. Jako pomocnej dělník jsem pracoval na opravě těch křídel. To znamená odvrtával jsem ty prostřílený plechy. Nechal jsem si ustříhnout novej kus, vyfasoval jsem nejty vohřátý a zase jsem to tam přiložil. A měli jsme takový ty „tepry“, ty pneumatický kladiva, jsme to tam zanejtovali, takhle jsme to opravili. Protože křídla byla hliníková a měli jsme ty lampy takový, ty závěsný montážní lampičky, do kterých se každou chvíli kopalo, páč když se lezlo do toho křídla, takže voni byly v žalostnym technickým stavu. A byly tam případy elektrickejch zranění elektrickým proudem. Dokonce jsem byl u jednoho smrtelnýho. Ale to bylo jako naše nedbalost taky.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

A byla tam nějaká lékařská péče na tom pracovišti?

Jo, tam byl doktor. Tam byla ošetřovna. Doktor.

Byla to dobrá lékařská péče?

Já bych řek, že jo. Dokonce já jsem měl jednou ňáký takový potíže, tak mě hned poslal k odbornýmu lékaři do Budějovic na rentgen a na takový ty věci. Já bych řekl, že jo. Byl to ten doktor Ludwig, byl velmi solidní. Bohužel, na konci války spáchal on i se ženou a dětma sebevraždu.

On byl Němec?

On byl Němec. Ano.

A on se bál nějakých postihů?

Já nevim, čeho se bál. Podle mě se neměl čeho bát, protože jeho by byl nikdo neoznačil jako ňákýho lotra. Udělal to. Nevim proč.

A v té továrně pracovali Češi i Němci pohromadě?

No, dělníci a takový ty nižší technický a obchodní kádry to byli samý Češi. Tam bylo pár Němců.

Jak spolu vycházeli Češi a ti Němci?

Dobře. Dobře, voni se ty Němci chovali slušně. Nebyly žádný problémy.

Tam asi nebyly nějaké sabotáže nebo nějaké takové excesy podobného ražení?

Sice se tam vytvořila taková buňka. A právě v tom betriebsbűru ta polovina, která chodila dělat ty befundy, tak ty chodili dolu na to složiště, kde byly na kozách ty křídla od těch letadel. A vo jediný sabotáži vim, co dělali ty lidi, že ty křídla přišily už demontovaný. To letadlo bylo demontovaný a ten díl toho křídla byl k té pevnej části toho trupu a křídla přidělanej takovejma kugelbolzen. Takový to byly veliký kulatý jako čepy. A ty páč byly velmi čistý a z ňáký drahý ocele, tak tam, kde to tedy demontovali a chodilo to sem jako by, tak tam velkou vrstvu vazelíny na to dali a zabalili do takovýho zvláštního druhu papíru, kterej nepropouštěl vlhkost. To byla jejich sabotáž, že tedy sundali ten papír a utřeli to z tý vazelíny, aby to rezatělo. Ale vono to tam stejně dlouho na tej skládce nebylo, aby to…takže si myslim, že to význam ňákej nemělo.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

To byla nějaká cílevědomá sabotáž?

To byla cílevědomá, protože já jsem jeden čas jenom asi tejden, čtrnáct dní, jsem to taky dělal. A ten první, co mě zaučoval do toho, tak mi řekl, že tohle musim udělat. Sundat ten papír a očistit to od tý vazelíny.

A přišlo se na to, kdo to tam udělal?

Já vám nevim. Pokud se na to přišlo, tak to zase zavazelínovali a zabalili do papíru. Ale pak byl, to bylo už někdy, ten průšvih byl, když tam potom chodilo gestapo a lovilo jednoho za druhým. To už muselo bejt možná 1943 nebo 1944. Se tam právě vytvořila taková buňka ňákejch, prostě to už se jako cejtilo, že to s válkou dopadne špatně. Vytvořila se tam taková buňka a tu vychytalo gestapo. Byli zavření, ale vrátili se všichni. I včetně takovýho kápa, kterej tam dělal v tom koncentráku kápo, proháněl je tam, tak toho tu potom zlikvidovali, když se vrátil sem. Ale jako žádný velký sabotáže v tý fabrice nebyly.

Takže ti lidé nebyli postiženi, takže byli ve vězení jenom?

Ty co zavřeli? No, ty byli v koncentráku.

A zeptal bych se, byli jste nuceni podepsat prohlášení loajality ke svému zaměstnavateli?

Ne. Ta loajalita, to platilo obecně. To Němci hlásali, že od nás nechtějí nic víc než loajalitu. Že od nás nechtěj, abychom chodili někam tleskat a někoho oslavovat, ale že nestrpí ňáký nepřátelský akce. To bylo všechno. Já nevim, jestli někde to bylo jinak, já můžu říct jenom to, co jsem prožil sám.

Zeptal bych se na stravu na tom vašem pracovišti, jaká byla?

No, já jsem si nosil v kastrůlku.

Z domova?

Z domova. Ale někteří kolegové tam obědvali a řikali, že jsou to hrozný blafy. To víte: mrkev s bramborem nebo se zelim. Nebo prostě ňáký takovýdle. Bylo to válečný. Prostě maso žádný. Maso a uzeniny žádný. Ani dobrej eintopf, kdyby to byl aspoň dobrej eintopf. Ani to, to nebylo. Vařili to naši lidi, naši kuchaři. Co uvařili, tak bylo. Stěžovali si kluci, že jsou to blafy.

Takže velká pestrost jídla ani kvalita to nebyla?

Ne.

A byla ta strava dostatečná?

No, já si myslim, že ne. Že každej jsme si nosili svačiny taky samozřejmě, kdo měl možnost, si nosil lepší svačinu. Kdo měl horší možnosti, tak si třeba přinesl jenom namazanej chleba sádlem, ale najíst jsme se museli hlavně mimo tu kuchyni, páč v tej kuchyni to nebylo k tomu. Matka ta mi dycky něco vyšetřila, tak jsem měl takovou už starou aktovku, která už byla tak měkká, že mi tam ty kastrůlky stály, že se nezvrhly. Tak jsem si to nosil, dal jsem si to v létě do kotelny, vždycky když bylo poledne, tak jsem si skočil do kotelny, na 5 minut mi otevřel dvířka od pece, dal jsem to za ty dvířka na 5 minut. Za 5 minut jsem to měl teplý. V zimě jsem si to dal na ústřední topení.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

A jaké tam byly nápoje?

Nápoje? Schweighofferova limonáda. Taková, taková no, taky hnusná celkem. Vyráběla to tady budějovická firma Schweighoffer. On byl Němec a tak to od něj brali. Vony byly ještě: taky Zátkova limonáda. Ale Zátkovu limonádu jsem tam neviděl. Byla to samá taková ta červená nebo žlutá, tyhlety ty hnusný limonády. Pivo tam nebylo. Ale když si ho někdo přinesl, tak vás nikdo nehonil. Ale vono taky nosit si to 4 stupňový pivo, co se vařilo za války, to byla lepší skoro voda.

A vy jste byl ubytovaný teda doma?

Já byl ubytovanej doma. Všichni jsme byli ubytovaný doma. Tam nebyli…snad jedině pro ty Němce, voni tam vykoupili ňáký vilky naproti Igle a v těch bydleli ňáký Němci, ty říšský Němci. A ty, co byli Němci budějovičtí, tak ty chodili domu jako my. Ty říšský, ty bydleli tam někde.

A musel jste vycestovat v souvislosti s prací třeba někam?

No, to jsem musel. To jsem musel, protože v každej takovejhle fabrice bylo oddělení, podléhalo stavebnímu dozoru Říšského ministerstva letectví. A byl tam takovej jako chlapík od toho a mě potom tedy v tom roce 1943, když už jako to bylo prostě třeba hodně jezdit, a Němcům už se do toho moc nechtělo, protože to bylo hrozně dobrodružný: to byl samej nálet po cestě, hloubkaři a pak i v místě nálety. A ty nálety byly tehdá hrozný, to byly vyloženě teroristický nálety vysloveně. Tak mě přeřadili k tej kurýrní službě. Čili já jsem dostal vždycky takovej příkaz, dostal jsem papíry, která firma má nám co dodat a musel jsem to vobjíždět, aby to dodali. Tak takovej jak bych řekl jako nákupčí, by to bylo něco takovýho. To jsem tedy sjezdil celý Německo křížem krážem, Rakousko i kousek do Polska.

A tam jste se setkával s těmi nuceně nasazenými?

No, samozřejmě jsem se setkával s nuceně nasazenými. Dokonce nejen takhle s těmi nasazenými ve fabrice, ale i byli ňáký Češi v Todtově organizaci. To byla organizace, která jako se starala o ty věci po těch náletech, vyprošťovala ty zraněný a mrtvý, zazdívaly se ty ulice, který, kam se nesmělo kvůli třeba nevybuchlejm bombám. Tak to jsem se setkával. Dokonce jsem jednoho kluka z Todtovy organizace jednou přivezl z rajchu domů. Protože já mohl jezdit samozřejmě všim. Já mohl jezdit rychlíkama, prostě všim. Měl jsem právo i si vzít drožku. A jednou jsem, to bylo v Hagenu, jsem si na nádraží kupoval lístek. A u tý pokladny stál okolo poblíž nějakej kluk. A ten pak ke mně přišel a povídá: „Já jsem slyšel, že si kupuješ lístek do Budějovic. Nekoupil bys mi ještě jeden?“ Tak já jsem šel k jinej pokladně a zas na ty moje papíry jsem koupil druhej lístek. No a tim von se dostal domů. Von byl v Todtově organizaci. Takhle se dostal domů.

A zprostředkovával jste nějakým způsobem kontakty s domovem pro tyhle lidi? Že byste jim třeba vozil nějaké věci?

Jenom s těma několika kamarádama, kteří byli v Linzi. To byli moji kamarádi, spolužáci. A znal jsem ty jejich rodiče, chodil jsem k nim, tak vždycky když jsem měl jet tuhletu cestu po tej jižní trase, tak jsem zašel, jestli tam nemaj něco na to.

A jak často jste takhle s nimi komunikoval, dostal se do styku v tom Linci?

No, já nevim, kolikrát jsem se tam zastavil. Tak jednou za čtvrt roku, řekněme nebo dvakrát. Taky měli ňákou dovolenou a přijeli na tu dovolenou sem.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

A zeptal bych se, kde a kdy jste se poprvé setkal s projevem letecké války?

Asi to bude nejdřív ze všeho to bude v Berlíně. Drážďany tehdá ještě stály, ale Berlín byl tenkrát strašně bombardovanej.

V kterém roce prosím vás?

1944.A vim, že jsem jel z Berlína na sever někam do Seestadt-Wiesmaru, jsem měl namířeno, tam byly Dornier-werky. A rychlík byl strašně narvanej, že jsem stál na chodbičce a bavil jsem se tam s ňákou paní. Tak jsem ji politoval vzhledem k těm náletům. A povídala: „Ne, my odvezeme děti do bezpečí a vrátíme se. My svoje město neopustíme.“ Byli dost statečný, ty Němci.

A viděl jste někdy na vlastní oči třeba nalétávající bombardéry?

To jsem viděl často. Jednou jsem jel na tu cestu s kolegou a někde, nevim, kde to bylo, vim že vlak dál nejel, tak jsme tam někde se flákali. A leželi jsme takhle na louce, bylo to na jaře a počítali jsme. To bylo asi 1200 letadel, jsme napočítali. Strašlivý množství.

To bylo ve dne?

Ve dne. To byli Američani. V noci lítali Angličani.

A zkoušeli jste se nějak ukrýt před tím náletem?

Ne. Voni naprosto samozřejmě neměli zájem bombardovat nás dva. Voni letěli někam asi nejspíš na Berlín.

A pomáhal jste vy osobně někdy likvidovat následky nějakého bombardování?

Ne, nevzpomínám si. Tady byl taky jeden nálet v Budějovicích, kterej postihnul do určité míry i náš dům, tak na to se jistě neptáte.

Také.

Také? No ale to, vyvezl jsem ze zahrady, páč tehdá tam nebyla ještě zpevněná ulice. Tam bomba se zapíchla doprostřed ulice u našeho domu. A zahrada byla plná toho jílu, který to vyhodilo z toho kráteru. Byl hlubokej, ten kráter. Tak desítky koleček jsem musel vyvézt tý hlíny z tý zahrady. No, ale jinak domu se nic nestalo.

A vaše pracoviště nebylo vystaveno účinkům spojeneckého bombardování?

Ne. Pokud jsem byl tady. A vůbec nebyl nálet na Leichtbau nikdy. To se nedá říct o chlapcích , kteří byli v Linzi třeba. Ty Gőring –Werky ty byly bombardovaný dosti značně.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

A co byste řekl o činnosti hloubkařů?

Ta byla velmi nepříjemná.

Zažil jste někdy…?

Mnohokrát. Mnohokrát, víte. A zejména když bych tak rozpůlil to Německo od severu k jihu, tak od té pomyslné čáry na západ to bylo každou chvíli. Každou chvíli. Jednou někde mezi Erfutem a Kasselem jsme jeli v přeplněným vlaku. Plný kupé bylo. Bylo dělaný kupé pro čtyři na jednej straně a pro čtyři na druhej straně. Za války se jezdilo pět na jednej a pět na druhej straně. A mezi nohama ještě byly rance, a tam byli vojáci. Takže jsme se nemohli ani hnout. Já měl nohy takhle pod tou lavičkou zastrčený. A někde mezi Kasselem a Erfurtem kouknu z okna a teď vidím toho bachratýho Mustanga akorát v tej vejšce, v takovym vysokym pešunku. Tak já ho viděl skoro v jednej rovině. A jen jsem ho stačil zaregistrovat, tak už to pustil do nás. Ty měly velmi účinný zbraně. Ty kolejnice byly prostřílený, to by člověk nevěřil.

A ten Mustang nedělal nějaký varovný přelet?

Ne. Vůbec ne. Rovnou to… Byly vždycky, lítali po dvou, jeden vzal lokomotivu a druhej pokropil vlak.

A zahynul tam někdo?

Já tenhle případ, co vám zrovna říkám, nevim. Hned ve vedlejším kupé byl raněnej. Co se s nim stalo, já nevim. Protože po tom prvním úderu všichni vyskákali z okna.

Za jízdy?

Ne, to vlak zastavil, mašina byla kaput. A teď z toho vysokýho pešunku jsme seběhli takhle dolu, vono bylo zrovna po dešti, tam do takový voranice. Prostě kus dál od toho vlaku abysme byli. Tak to voni se vrátili a ještě to pokropili.

Teď bych trošku odbočil, trávil jste nějak volný čas po pracovní době?

To jsem trávil. Protože já při těhletěch služebních cestách, ta trvala, to nikdo nevěděl. Někam jsem jel a nikdy nikdo nevěděl, kdy se vrátím. Protože to jste byl postavenej do situace, že třeba někde vlak skončil a dál nejel. A příští vlak jel, to byly zpoždění třeba 36 hodin. To už ho pak zrušili a jel jako další vlak příští den. Takže jsem takhle prolelkoval dost času. Ale když jsem přijel domu, tak jednak jsem nešel hned do fabriky. Dobře jsem se vyspal. Pak jsem tam šel, dostal jsem tři dny volna. Když bylo léto, tak jsem to trávil U Špačků u řeky.

A měli jste nějakou zábavu třeba organizovanou tím vaším zaměstnavatelem?

Ne. Vzpomínám si na jedinej, kamarádskej večírek se to jmenovalo. Jak se to jmenovalo? Nějak jako… No, takovej jako kamarádskej večírek, kterej pořádala fabrika. Ale nic jinýho si nevzpomínám.

lbbcb_13

Závod Leichtbau v Budějovicích

A vy jste se teda nesetkával se šikanou na pracovišti.

Ne. Vůbec ne.

A setkával jste se s jinými národy než byli Němci a Češi?

No, to jo. No v Německu hodně. Zejména jak se válka blížila ke konci, tak tam byly hrozný houfy lidí odněkud z východu, čert ví. Měli rance a to, ale co to bylo? Jestli to byli Volksdeutches, takový ty místní Němci tamní? Nebo Bulhaři? Ale jinak třeba v tom Linzi, kromě Čechů byli zaměstnáni taky Bulhaři. Dokonce, protože do Německa mohli jezdit i z těch zemí Německu spřátelenejch, Španěla jsem tam… V tom Linzi byl jeden Španěl. No jinak tam pracovalo hodně nasazenejch zajatejch Francouzů a Italů. Když potom to Mussolini zabalil, tak ty Italové, který byli v současný době v Německu v jednotkách, tak ty okamžitě padli do zajetí.

Zeptal bych se, dostávaly se k vám zprávy, jaká je situace na bojištích?

Dostávaly. Když pominu šeptandu a rozhlas z Londýna, tak když se pak dělaly tu diesenjäger, ty turbinový stihačky, ty byly strašně rychlý, na ty nikdo neměl. Měli jsme tovární piloty, který to zalétávali, tak ty to vždycky zaletěli až na frontu a hlásili pohyby na frontě.

A poslouchal jste třeba zahraniční rozhlas?

Jistě, že jsme poslouchali zahraniční rozhlas celá rodina doma.

A Londýn nebo Moskvu?

Moskvu jsem nikdy nechytil, to nevim, ale chytili jsme Londýn.

A nebáli jste se toho, že třeba na to někdo přijde?

Ale to víte. Musel jste pak to přeladit, aby to nezůstalo na tej stanici, jsme museli mít na každý rádioaparát cedulku, takovou přívěsku jako, jako takovou závěsnou cedulku: „Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá!“ Já nevim, vězením nebo smrtí nebo něčim takovým. To bylo na každým rádiu.

A vy jste si takhle konfrontovali nějakým způsobem ty zprávy z Londýna s těmi zprávami co tady byly z Protektorátu? Jako jaká je situace?

No, že bych to nějak vědecky studoval, to ne. Protože vony takový nějaký přesný zprávy sice taky byly vo těch pohybech na tej frontě. Ale tohleto jako co bylo od těch pilotů, to bylo tutový. Ale dověděli jsme se to i my, nejen Němci.

A setkal jste se někdy ve vašem okolí s protinacistickými letáky třeba?

Ne.

Teď by mě zajímalo, jak vypadala celková situace na konci války? Jestli byste to mohl nějak popsat?

Němci utíkali. A vytvořily se takový, já nevim, za pět minut dvanáct nebo pět minut po dvanáctej, takový partyzánský skupiny, který se jim snažily škodit. Většinou se se zlou potázaly. Voni se sice zmocnili ňákejch vopuštěnejch a vodhozenejch zbraní, ale to z nich ještě neudělalo vojáky.

A byla patrná ta letecká aktivita spojeneckých náletů ke konci války?

Byla patrná. A voni potom šli jako pořád dál na východ, včetně tej Škodovky, včetně Plzně a některejch těch menších měst jako Budějovice, kde bombardovali hlavně nádraží. Dělali spíš jako zmatky. Rozrušovali ten plynulej běh výroby a všeho. Protože lidi utíkali. Jak houkala siréna, lidi všeho nechali a utíkali do lesa.

A byl nějakým způsobem na první pohled patrný rozklad německého hospodářství na konci války?

No, to je zajímavá otázka. My jsme si tady všichni řikali, vždyť voni už nic nemaji, oni musí skončit. Ale já při těch mejch cestách jsem musel zjišťovat, že voni toho maj ještě tolik. Co jim samozřejmě chybělo, byly hotový letadla. Kdyby těch Messerschmittů měli víc, ale těch už se nestačilo dost vyrobit. To byla velmi nebezpečná zbraň pro Spojence. Protože ty vrtuláky, ty…

To byly ty Messerschmitty 262?

Dvěstě, ježiš Messerschmitt…

S těmi dvěma proudovými motory.

Jo, jo.

A spatřil jste ke konci války nějaké uprchlíky?

No, Němců bylo, plný nádraží byli v Praze. Spousta, spousty. Tam seděli, čekali na nějakej vlak.

Vojáci i civilisté?

Ne, to byly hlavně ženy a děti.

A viděl jste někdy na vlastní oči nějaký pochod smrti nebo transport vězňů koncentračního tábora?

Ne, to jsem neviděl.

A jak vy jste reagoval na to, že se blíží fronta?

Nijak. Věděl sem, že to brzo zhasne. Jinak já jsem moc reagovat nemusel, páč já jsem furt ještě musel jezdit, si vzpomínám, že jsem byl ještě byl někde v Sassnitz nebo kde, hledat ňákej vagón, kterej měl přijít a bylo to bombardovaný. A tak mě tam poslali, abych ten vagón našel, nechal přeložit a poslal do Budějovic. Jenže to nešlo vůbec.To bylo všechno rozmydlený.

A kdy jste se poprvé setkal s prvními spojeneckými vojáky? Viděl jste nějaké Sověty nebo Američany?

No, já jsem, když už se blížila válka, tak jsem byl v hodně západním Německu. A tak jsem myslel, že třebas to tam někde ve sklepě vydržim a vrátim se s Američanama. No, to dopadlo samozřejmě špatně, protože to bombardování nejen letecký, ale už pak i dělostřelecký bylo takový, že jsme nemohli z toho sklepa vůbec vylézt. Seděl jsem tam vedle ňáký mladý pani, tak jsme se tam dohodli, že spolu fouknem a půjdem pěšky někam na východ, kam až se dostaneme od tý západní fronty co nejdál. Tak to nás vezlo vojenský auto, který vozilo ňákej nášup na frontu, ale to bylo tak nebezpečný, že jsme radši vystoupili a šli jsme pěšky potom.

Proč to bylo nebezpečné?

No, protože ta asfaltka byla samá díra, samej zasypanej kráter od bomby žlutou hlínou mazlavou. A protože bylo po dešti a já měl dojem, že se ten šofér snaží nabourat, aby už nemusel na frontu, nebo co. Protože ten s tim dělal takový kusy, my tam lítali, že jsme říkali, no todle není možný. Když tam ho pak zastavovala ňáká jiná skupina, který se taky chtěli dostat někam dál od fronty. Tak von zastavil, my vystoupili a tamty tam zase nastoupili. Tak nevim, jak to s nima dopadlo.

Závod Leichtbau v Budějovicích

Závod Leichtbau v Budějovicích

Takže první spojenečtí vojáci, které jste spatřil, byli Američané?

Byl…..až tady. Až tady. Jestli to byli Američané? Vim, že na náměstí tam přijeli nějaký důstojníci na radnici. Na tu radnici lezl nějakej chlap, na tu špičku, na tu věžičku, aby sundal z toho ten hákovej kříž. Ale vojáci byli ještě ve městě, dokonce tam měli pěchotní dělo. A to prostě bylo namířený z náměstí ven. A já jsem si pak všimnul, že když se tam srotilo tolik lidí před tou radnicí, že to dělo otočili zase proti tomu davu.

To byli Američané?

To byli Němci. To byli ještě Němci. Ale nehodlali nic dělat. Hodlali se zřejmě jenom bránit. Tak jsem se díval na ten záměr tý hlavně, couvnul jsem pár kroků, abych nebyl v tej linii. Ale nedělal jsem nic. Já mám dojem, že pak jsem viděl Rusy, když přijeli sem do Budějovic. Jinak jsem samozřejmě venku potkal třeba vlasovce nebo tak. Který různě prchali, jednotlivě.

Tady v Budějovicích nějaké přestřelky nebyly? Nebo otevřený boj mezi wehrmachtem a americkou nebo sovětskou armádou?

No, tu a tam ňákej dům ano. Ale nic moc.

Ještě bych se trošičku vrátil k té vaší práci, jak jste jezdil po tom Německu, kolik tak času vám to zabralo?

No řekněme 4 dni v týdnu v průměru. Ale já byl pryč třeba 14 dní. Když bych vzal ňákej takovej průměr, 4 dny v týdnu například. U těch Dornierů, v tom Wiesmaru, Seestadt-Wiesmaru, tam jsem jenom seděl a odškrtával jsem si. Voni tam, naše fabrika poslala asi 15 dělníků našich, páč Dornier tvrdil, že má málo lidí, kteří tam vyráběli nějaký součástky, který se potom naložily do vagónu a poslaly se do Budějovic. Tak tam jsem byl asi 3 neděle nebo ještě dýl. Můj úkol byl chodit tam do tý fabriky, aby nepřestali na tý zakázce dělat, aby na ní dělali, pak dohlídnout na to, aby se to naložilo do vagónů.

A co tomu říkali vaši rodiče, že takhle cestujete po světě?

Rodiče si zvykli. Já když si uvědomim, že bych měl Martina poslat na takovouhle cestu ve dvaceti letech, tak si řikám, no, to bych neudělal za žádnou cenu. Ale tenkrát to bylo všechno normální. Tehdá ten tlak tý doby byl takovej, že si člověk nemohl nic moc rozmejšlet.

A to cestování vás bavilo nebo byste radši byl tady v Budějovicích?

Ne, to mě bavilo. Přes všechny ty nástrahy, když nebylo kde spát, já spal po nádražích, dokonce i na nástupišti, jsem si sednul do odpadkovýho koše a tam jsem klímal. Ale nemusel jsem sedět 12 hodin denně ve fabrice.

To byl pro vás takový únik z té monotónnosti té práce.

Přesně tak. Proto jsem byl taky docela rád, že mě k tomu přeložili.

A tuhletu cestovní práci jste vykonával jak dlouho?

Půl druhýho roku.

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist