Osud sedláka Josefa Měšťana z Dobřejovic

 

Kolektivizační proces v obci Dobřejovice zachytil ve své bakalářské práci Vít Janeček, který nám dal souhlas s jejím zveřejněním.  V celém rozsahu ji najdete https://wstag.jcu.cz/portal/studium/prohlizeni.html. Zde je výňatek, který popisuje osud sedláka Josefa Měšťana, který byl označen za vesnického boháče, souzen pro nedodávky a sabotáž zásobování, několik let vězněn a jeho rodina byla vystěhována. Fotografie doplnila Kateřina Hieke.

Osudy Josefa Měšťana a jeho rodiny ze vzpomínek jeho syna 

K zachycení osudů rodiny Josefa Měšťana, narozeného 26. 3. 1906, jsem mohl ještě využít vzpomínek jeho syna, také Josefa Měšťana, narozeného 10. 4. roku 1934, a dosud nezpracovaných soudních spisů uložených v Státním okresním archivu v Českých Budějovicích. Abych přiblížil rodinné poměry, využívám zprostředkovaně i vzpomínek svého dědečka, Jana Měšťana, mladšího bratra rolníka Josefa Měšťana, kterého jsem už neměl možnost osobně poznat. Největší měrou však využívám ústní výpovědi syna Josefa Měšťana.

Dobřejovice

Dobřejovice v 1. polovině 20. století

 Rodinné poměry

Rolník Josef Měšťan obýval statek čp. 1 zděděný po dědovi z matčiny strany Josefu Kubešovi. Protože jediný syn sedláka Kubeše v mladém věku zemřel a zůstaly jen dcery, přišel na statek jako hospodář Jan Měšťan, který se oženil s nejstarší Kubešovou dcerou Marií. Měli spolu tři děti: Josefa narozeného 1906, Jana narozeného 1907 a Marii narozenou 1909. Jan Měšťan byl pracovitý, svědomitý a uvážlivý hospodář. Na počátku 20. století důkladně přestavěl a rozšířil obytné i hospodářské stavení, avšak v roce 1912 ještě v mladém věku umírá a jeho žena zůstává na hospodaření se třemi dětmi sama. Již se znovu neprovdala a statek později předala nejstaršímu synu Josefu Měšťanovi, když se oženil a začal hospodařit samostatně.

Můj pamětník, syn rolníka Josefa Měšťana, vzpomíná na rodinné poměry a hospodaření svých rodičů na převzatém statku takto: Rodiče Josef a Kateřina Měšťanovi začali společně hospodařit po svatbě v roce 1931. Rozlehlé stavení stojící na kraji obce při cestě směrem k Nové myslivně u Hluboké nad Vltavou mělo rozměry 9 x 30 m (šířka x délka). Obytnou část tvořily tři pokoje, z nichž jeden sloužil rodičům. Josef a Kateřina měli dvě děti, dceru Marii narozenou 1932 a syna Josefa, mého pamětníka, narozeného 1934. Na rozdíl od řady jiných venkovských domácností disponovala domácnost Josefa Měšťana již od počátku 40. let i koupelnou s možností ohřevu vody, což se na venkově začalo prosazovat ve větším měřítku až v 50. a 60. letech 20. století. Koupelna oddělovala hospodářskou část od obytné části domu.

Ke statku patřilo 29 hektarů polí a luk a k tomu náleželo ještě 14 hektarů lesů. Živý inventář zahrnoval v roce 1953 těsně před konfiskací 33 kusů hovězího dobytka (z toho 10 dojnic), čtyři tažné koně se stejným počtem hříbat, čtyři prasnice s 25 selaty. Josef Měšťan choval pro obec také dva plemenné býky a kance. Slepic bylo 75 kusů a k tomu blíže nespecifikované nižší počty kachen, perliček, hus a krůt. V idylických dobách dětství mého pamětníka se po dvoře i na střeše stavení procházeli pávi a rozestírali své krásné péřové ozdoby. Do práce se v rodině Měšťanových vstávalo už ve 3 hodiny ráno. Josef Měšťan kosil krmivo pro hovězí dobytek i koně a vykonával polní práce za použití částečné mechanizace. Mechanizace na statku se zaváděla postupně, rodina si pořídila velkou mlátičku na obilí, řezačku a od roku 1946 i traktor. Do té doby Josef Měšťan oral pole pouze s koňmi. Zemědělské stroje, které rodina vlastnila, byly lišta na sečení, pluh, vlek za traktor, samovaz, mlátička a řezačka. Josefova manželka Kateřina pracovala na poli s ním a měla na starosti krmení prasat. Oba se společně starali o dobytek. Babička pečovala o drůbež a vařila. Sestra Marie opatrovala krávy, s nimiž jí pomáhal otec. Můj pamětník měl už jako hoch na starosti koně, kterým každodenně předtím, než odešel do školy, zajistil píci. Kvůli tomu vstával denně v 5 hodin ráno. Na pomoc při práci na pozemcích statku otec zaměstnával chasu. Ve 30. letech to byla pouze děvečka Žofie a jako chasník tam pracoval jeden Němec, který byl po skončení války vystěhován. Nahradil jej František Panoš, a to až do doby, kdy bylo zaměstnávání námezdních pracovních sil na pozemcích soukromníků znemožněno.

Po třech letech obecné základní školy přímo v Dobřejovicích nastoupil Josef Měšťan do měšťanské školy v Hluboké nad Vltavou, vzdálené od místa bydliště 5 kilometrů. Docházel tam pěšky. Výuka probíhala v němčině, ale do 9. třídy už nenastoupil. Dostal se do čtyřleté rolnické školy v Českých Budějovicích, protože otec přirozeně počítal s tím, že po něm jednou převezme celý statek. Otec sám navštěvoval v mládí rolnickou školu stejného zaměření v Táboře. Jeho syn však nebyl s úrovní výuky v českobudějovické rolnické škole příliš spokojen.

Stavení Měšťanových stojící při vjezdu do vesnice bylo na konci války často využíváno k ubytování pohybujících se oddílů vojsk i prchajících civilistů. V roce 1945 tam krátce pobývali vojáci Rudé armády, než je přesunuli do nedalekého lesa Kánín, kde si 60 postavili sruby a čekali na příkazy k odchodu zpět do své země až do pozdního podzimu téhož roku.

 Události po roce 1948

Na události po roce 1948 vzpomíná syn Josefa Měšťana takto: Rolníci museli plnit dodávky mléka, vajec a hlavně obilí a ty se neustále zvyšovaly. Zákaz zaměstnávat námezdnou pracovní sílu vedl k tomu, že veškerou práci na rozlehlých pozemcích muselo zastat pět osob. Otec s matkou, syn, dcera a babička. To samozřejmě přispívalo svou měrou k neplnění stanovených dodávek.

V roce 1949 dostal Josef Měšťan za úkol zasít řepku. Semeno však obdržel se zpožděním, a protože už měl vše oseto, musel semeno řepky zasít do půdy, v níž byl už zasetý jetel, který musel zaorat. Přidělená semena lnu špatně vzešla, len se neurodil, protože vyžadoval rozoranou a následně udusanou půdu. Výnos byl malý, a proto se mu povinné dodávky nepodařilo splnit.

Na podzim 1949 vznikl přípravný výbor Jednotného zemědělského družstva a organizace vstoupila v činnost k 1. lednu 1950. Po založení Jednotného zemědělského družstva (dále jen JZD) musel Josef Měšťan odevzdat z každého páru po jednom koni a také traktor Škoda 30 zakoupený v roce 1946.152 Obojí se dělo pod dohledem členů nově vzniklého družstva. Dále musel družstvu odevzdat i dvě dojnice. Náhradní jalovice, které podle slov pamětníka neměly ani dva metrické centy váhy a sotva stály na nohou, špatně dojily, a tak začal rolník Josef Měšťan mít problémy i s povinnými dodávkami mléka. Slíbené peníze za ustájení družstevního dobytka ve stájích statku Měšťanových kvůli neplnění dodávek také nedorazily. Když si chtěl Josef Měšťan v sousedních vsích koupit vlastní krávy, aby mohl dodávky mléka plnit, nebyl mu vydán pas pro převoz dobytka.

Podle vzpomínek jeho syna vstoupili do družstva jen chalupníci (kravičkáři), dostali k obdělávání 100 hektarů volné obecní půdy, dále dostávali šrot, aby mohli krmit dobytek, ale měli dluhy. Přesto se od plánů přeměny JZD z jednoho typu do dalšího neustoupilo. Měšťanovi měli úředně nařízený výmlat s kontrolou. Ve dne mlátili členové JZD, následně v noci mlátili Měšťanovi. Mlácení měl na starosti Josef Měšťan mladší a často mu pomáhali 152 Dopis Okresní družstevní rady v Č. Budějovicích ze dne 5. 4. 1950 o výkupní ceně strojů převzatých do JZD podle pokynů vydaných ministerstvem zemědělství dne 23. 4. 1949, č. j. 64 698/ 1949/VII/12. Kromě traktoru byly ještě převedeny samovazač, radlice a travní lišta. Materiály z osobního vlastnictví syna odsouzeného Josefa Měšťana. 61 jeho příbuzní z rodiny Božovských. Nedostatky v plnění dodávek mléka, pšenice a žita, byly vždy dorovnány například dodáním většího množství tehdy žádané řepky olejné. Později byly Josefu Měšťanovi u soudu údajně předloženy smlouvy, ve kterých se zavazoval k dodávkám v takové výši, na kterou by nikdy dobrovolně nepřistoupil. Domníval se, že jeho podpis byl převzat z jiných smluv a zfalšován. Nejhorší situace byla na Měšťanovic statku v letech 1952 a 1953, kdy jim bylo z příčin nesplněných dodávek zakázáno porážet vlastní dobytek, takže se podle slov pamětníka roky nezabíjelo. Pro hnojiva (síran draselný) jezdil Josef Měšťan do obchodu ve Vrátě u Českých Budějovic. Hnojiva byla velmi drahá a mohl jich nakoupit jen takové množství, které na ošetření všech ploch jeho polí nepostačovalo, a tak bylo stále těžší dostat se z bludného kruhu nesplněných dodávek, kterých bylo podle tvrzení jeho syna nakonec více jak deset, právě v létech 1952–1953. Úřady navíc přestaly uznávat takzvané „dodávky náhradní“, kdy Josef Měšťan mohl nahradit plodinu, která se mu neurodila v potřebném množství, jinou, například řepkou olejkou, která byla velmi žádaná a které sklidil vždy dostatek.

Neplničů dodávek bylo více, a jak uvádí kronika, byli postihováni náhradními pracemi, ale pozornost úřadů se postupně soustředila zvláště na dva největší vlastníky půdy, a to Josefa Měšťana z čp. 1 a Karla Debřičku z čp. 11. Pro neplnění dodávek byl nejprve exemplárně potrestán Karel Debřička. Soudu s ním předcházelo vzetí do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích dne 10. prosince 1952. Brzy se dostalo i na Josefa Měšťana, který poté, co podesáté nesplnil dodávky předepsaného množství zemědělských produktů, musel také odejít do vyšetřovací vazby, která mu byla nařízena úřední obsílkou. Odjel tedy do Českých Budějovic, kde se sám přihlásil.

Již 27. ledna 1953 byl v Dobřejovicích ve statku Josefa Měšťana, čp. 1, s jeho manželkou Kateřinou sepsán protokol obsahující soupis zabaveného a zajištěného majetku. Soupisu se zúčastnili zástupci Jednotného národního výboru v Českých Budějovicích (dále JNV), funkcionáři MNV v Dobřejovicích a soudní znalec. Nejprve byly do zápisu uvedeny osobní svršky Josefa Měšťana, od oblečení po kapesní hodinky, celkem 15 položek. Následoval soupis polí, luk a lesů s uvedením jejich výměr, obytných a hospodářských budov, živého inventáře (koní, krav dojnic, mladého dobytka ve stáří od jednoho roku do tří let, vepřového bravu, drůbeže). Nejobsáhlejší část protokolu (s. 4–6) tvoří soupis mrtvého inventáře, tj. strojů, vozů, hospodářského náčiní a nářadí a také zásob sena, slámy, ovsa a ječmene na krmení, pšenice na osev, žita (odvezeno do hospodářského družstva) a brambor 62 na sázení. Jako poslední následuje soupis stavebního materiálu (dřeva a tašek na opravu střech) a palivového dřeva.

Dne 7. března 1953 byl pak Josef Měšťan souzen Lidovým soudem v Českých Budějovicích. Majetek obou neplničů byl prohlášen za majetek státu a ten jej dne 29. března 1953 předal do držení MNV v Dobřejovicích. Rodina Debřičkových byla 29. března 1953 vystěhována do okresu Králův Dvůr a dne 15. května 1953 obdržela příkaz k vystěhování také rodina Měšťanových, a to do okresu Velké Meziříčí (později okres Žďár).

Lhůta na vystěhování byla pouhých 14 dnů. To samozřejmě nestačilo ke sbalení veškerého majetku rodiny. Bezmoci stěhovaných využili někteří ze sousedů Josefa Měšťana, kteří si odvedli část dobytka pro svoji potřebu. Stěhování rodiny v té době již vězněného Josefa Měšťana probíhalo na nákladních autech. Vedoucí stěhování byl podle přímého svědectví opilý již od jeho počátku. Stará matka, babička pamětníka, musela zůstat v obci u dcery, neboť neměla sílu na přestěhování do neznámého místa. Stala se z ní zlomená žena, která neměla nikde skutečný domov.

Místem, kam rodinu bez otce přestěhovali, byla osada Bobrůvka s poštou v Bobrové v dnešním okrese Žďár nad Sázavou. Rodině přidělili k obývání statek, který byl jedním zemědělcem darován místnímu JZD. Stavení bylo velmi nehostinné. V přízemí byla kuchyně 4 x 4 metry, pokoj 3,5 m a v patře ještě jeden pokoj, který byl ale příliš studený pro celoroční pobyt. Statek Měšťanových v Dobřejovicích dal MNV do bezplatného nájmu JZD. Společné ustájení dojnic a vepřů bylo v čp. 1 uskutečněno 20. května 1953. Zdejší prostory, které JZD užívalo jako prostory k ustájení dojnic a vepřů, byly již užívány po desítky let. To vedlo k značné devastaci objektů. Rozšiřovány byly jen chovné prostory pro prasata, zatímco obytné části stavení chátraly. Do statku Debřičkových, čp. 11, ustájilo družstvo mladý dobytek.

Otec Josef Měšťan byl podle slov svého syna po odsouzení poslán do vězení na pražském Pankráci. Zde potkal i jednoho z mužů spoluzodpovědných za jeho uvěznění, ředitele českobudějovické mlékárny, který si zde odpykával trest za hospodářskou kriminalitu. Patřil totiž k těm, kteří označili Josefa Měšťana za úmyslného neplniče dodávek. Po setkání v pankrácké věznici bývalý ředitel velmi naléhavě žádal stráže o to, aby mohl obývat jinou celu, a bylo mu vyhověno.

Z vězení Na Pankráci v Praze byl Josef Měšťan přemístěn do nechvalně známého Jáchymova, kde pracoval s geology hledajícími uranové žíly. Manuálně se nejednalo o obtížnou práci, ale prostředí, ve kterém se pracovalo, bylo nebezpečné kvůli možným úrazům a svou povahou nezdravé. Podzemí mělo až pět pater a uranové žíly se tam vyhledávaly pomocí dozimetrů a geologických kladívek. Vždy se chodilo ve skupinách. V pramenech léčivé podzemní vody se pracovníci i koupali, voda odtud šla až do Karlových Varů. Přestože byl Josef Měšťan po celou dobu vězněn v Jáchymově, návštěvy se odbývaly ve věznici v Ostrově nad Ohří u Karlových Varů. To byla dlouhá dřevěná bouda s okny, u nichž se návštěva vězně uskutečnila. Návštěvy byly povoleny dvakrát ročně a mohly trvat maximálně 10 minut. Cílem takového nařízení bylo patrně pouze jediné: odradit co nejvíce rodinné příslušníky, cestující za svými blízkými na návštěvu často až několik dní. Z důvodu takto omezeného časového limitu si návštěva musela připravit své otázky předem, přičemž po celý jejich rozhovor byla vždy přítomna stráž. Strava ve věznici byla značně nekvalitní, což spolu s vlastnostmi pracovního prostředí přispělo ke zhoršení nepříliš dobrého zdravotního stavu Josefa Měšťana. Ten byl po čtyřech letech ze zdravotních důvodů propuštěn na revers domů. Z vězení se tedy v roce 1957 vrátil s podlomeným zdravím. Nejvíce se ozývaly žaludeční potíže. Lékaři se nejdříve domnívali, že nevolnost je následkem žaludečních vředů, ale později byla Josefu Měšťanovi diagnostikována rakovina žaludku. Rakovina byla příčinou úmrtí i jeho manželky Kateřiny v únoru 1962, tedy rok před manželovou smrtí. Josef Měšťan si přál zemřít doma a lékaři mu to umožnili. Syn se o něj osm dní staral, otec zemřel 24. června 1963. Poslední den života se mu zdánlivě ulevilo, ale lékař, který ho navštívil, řekl synovi, že konec se blíží neodvratně. Přesto, že Josef Měšťan patřil k farnosti Hosín, byl pohřben stejně jako jeho manželka v Ševětíně, kde měli příbuzné.

Syn Josef Měšťan už před procesem s otcem a před vystěhováním celé rodiny na Českomoravskou vysočinu pracoval půl roku v tuhových dolech na Šumavě, přestože měl na výběr ze dvou zaměstnání: buď práci soustružníka v továrně ve Velešíně, nebo práci horníka v ostravských uhelných dolech. Zvolil si práci ve velešínské továrně, protože mohl dojíždět domů a pomáhat rodině, ale brzo byl přeřazen právě do tuhových dolů na Šumavě. V zemědělství totiž pracovat nesměl. Do výkonu povinné vojenské služby nastoupil jako příslušník PTP (Pomocných technických praporů), její výkon tedy spočíval převážně v manuální práci. Byla to stavební četa. Pracovali tvrdě, ale dostávali slušné jídlo. Splnění povinné vojenské služby dosáhl ještě před propuštěním svého otce z vězení do určeného bydliště v Bobrůvce. Josefova sestra Marie se tam provdala za místního zemědělce Eduarda 64 Sýkoru a přestěhovala se k jeho rodině. Mladý Josef potřeboval po návratu z vojenské služby nutně práci. Nejprve pracoval rok jako dřevorubec v lese. Zajímal se o místo v Dolní Rožínce u obce Moravec, kde se těžil uran. Na druhý pokus byl na místo přijat. Měl pracovat jako lamač, ale uchytil se jako obsluha důlního vláčku, s nímž asi v kilometrové hloubce pod zemí rozvážel vše, co potřebovali lamači horniny. Takto pracoval čtyři a půl roku na třísměnný provoz. Z Bobrůvky dojížděl do tohoto zaměstnání autobusem nebo na motocyklu. Dne 20. října 1962 se oženil s Helenou Jarošovou z Bobrůvky, takže přišel do stavení k Jarošovým.Oba sourozenci, Josef i Marie, tak opustili stavení, do kterého je v roce 1953 vystěhovali. Soužití s obyvateli Bobrůvky zpočátku nebylo lehké, ale po překonání nedůvěry k rodině se vztahy zlepšily. Dne 8. 12. 1963 se mladým manželům narodil syn Josef, příslušník třetí generace, kterému můj pamětník později v dospělosti pomohl s postavením nového domu u statku Jarošových.

V Bobrůvce se ovšem manželé necítili dobře, zvláště Josef, a chtěli proto někam do jižních Čech. Přítel z Dobřejovic, Josef Božovský, ředitel Státního statku Rožnov, sehnal Josefovi místo ve Státním statku Kněžské Dvory, kam přišli v květnu 1964. Dostali ve statku i byt. Josef Měšťan složil řidičské zkoušky a měl oprávnění řídit traktor. Obdělával s ním pozemky státního statku a jeho manželka Helena pracovala jako krmička krav. Josef Měšťan tam také přezkušoval praktikanty ze střední zemědělské školy. U části z nich pozoroval značný nezájem a nechuť k práci v zemědělské výrobě. Někteří neznali ani základní látku o sklizni a setbě. Stejně tak neunesli padesátikilové pytle se zrnem. V té době se manželům narodily ještě dvě dcery, Helena a Ivanka. V roce 1970 dostali nabídku předsedy JZD Dukla Hosín, kam patřily i Dobřejovice, aby se vrátili zpět na statek do Dobřejovic a pracovali v tamním družstvu, ale nabídku nepřijali. V Kněžských Dvorech manželé žili a pracovali až do roku 1977. V roce 1977 se rodina odstěhovala do Mirošova, kde také oba pracovali na státním statku. Později žili opět v Bobrůvce a až do odchodu na odpočinek pracovali na státním statku.

V červenci 1963, měsíc po smrti otce Josefa Měšťana, vyhořelo výměnčí stavení Měšťanových v Dobřejovicích, bylo zbouráno a na části pozemku postavilo JZD vepřín. Mnohem později pak na ploše po vyhořelém stavení postavili dva domky – okály, pro zaměstnance JZD. Tyto domky dostali oba sourozenci v rámci restitucí v 90. letech 20. století jako náhradní bydlení, protože obytná část bývalého statku se stala neobyvatelnou. Vyřizování restitucí se protahovalo, k tomu přibyly zdravotní problémy v rodině. Kromě 65 nevelké peněžité částky jako odškodného za ušlý výdělek otce Josefa Měšťana a zmíněných domků, dostali zpět některé pozemky a lesy.

Dobřejovice v 90. letech 20. století

Dobřejovice v 90. letech 20. století

Teprve v roce 2004 se můj pamětník, Josef Měšťan, do jednoho z domků přistěhoval a žije v něm s rodinou své dcery Ivany. Josefova manželka Helena onemocněla a po dlouhé těžké nemoci zemřela. Josef ji svědomitě ošetřoval až od jejího skonu. Do druhé bytové jednotky se měla stěhovat Josefova sestra Marie, která však také zemřela. Oba její synové zůstali v Bobrůvce stejně jako syn Josefa Měšťana a jeho druhá dcera. Josef Měšťan je po operaci kyčlí a opravovat ani hospodařit už nemůže, proto hlavní stavení, které za léta provozu bez oprav bylo příliš zdevastované, prodal. Nový majitel budovu renovoval, začal chovat koně, ale zadlužil se a spáchal sebevraždu. Stavení čeká na svůj další osud.

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist