Básníkův polštář (Ševětínská pohádka)

Narodila se fontána. Vlastně polštář. Jmenuje se „Polštář Šimona Lomnického“, a tvar polštáře opravdu má! A tak Šimon Lomnický z Budče, nekvalitní autor pochybné morálky, takto posmrtně něco udělal pro svůj Ševětín, kde za časů císaře Rudolfa II. po třicet let čepoval pivo. Tento šenkýř nebyl opravdovým básníkem, byl pouze veršotepcem. A oblíbeným společníkem, žijícím dokladem přísloví „kam vitr, tam plášt’“ a člověkem velmi, velmi shánčlivým! Zdá se, jakoby tou krásou tvarů fontány byl zavlečen do městyse Ševětína virus. Ševětín je infikován virem krásy, ze kterého už se bohdá nikdy nevyléčí. „Hezké to je,“ reagoval jsem po tiché otázce ševětínské kostelní věže ‚jak se mi to ted‘ v Ševětíně líbí‘. „Rád se sem budu vracet,“ dodal jsem po chvíli. „Š… š… š…,“ zpívá fontána serenádu pro paní Hajskou, starostku městyse. Městys má starostku, protože alespoň někdo se prostě starat musí. A paní starostka dokonce osobně uklízí náměstí… Pan Hořejší, potomek nejbohatšího selského rodu Ševětína, zase vidí, má-li čas si toho všimnout, ve fontáně naplno uskutečněné své příjmení – protože voda tryská do výše. A když kolem každé ráno prochází okolo fontány Vendula Černá se svými dětmi a bílým psem, patron kostela svatý Mikuláš se musí chtě nechtě usmívat. Černá má bílého psa… „Ševětín má dostatek vertikality, směřování vzhůru, ale horizontála, směřování vodorovné, bylo doposud zanedbáváno. A i tomu bude nyní odpomoženo. Napraví to dálnice,“ usmívá se fontána. Ševětínská fontána… Nedávno jsem ji viděl. Bylo ještě tma a ona zářila, svítila a blýskala se stovkami žároviček, krásná, žádoucí a jakoby z jiného světa. Fontána na vdávání. A voda ševelí: „Š… š… š…“ Ševětín!

Menu
Nejnovější komentáře
Statistika návštěvnosti

TOPlist