Muži ze severního Českobudějovicka v boji proti Turkům

Obléhání Vídně Turky v roce 1683 a bitva u ní 12. září téhož roku, je jedním z nejdůležitějších okamžiků evropských dějin, ve kterém byla definitivně odvrácena hrozba islamizace Evropy vojenskou silou. Je obecně známo, že se této bitvy účastnilo také mnoho českých vojáků. V řadách obránců města šlo především o muže přímo z Čech, u osvobozovací armády pak bylo mnoho mužů z Moravy. Vrátit alespoň některým z nich jméno, je ale velmi těžké, pokud se nejednalo o osoby urozeného původu. Nejznámějším českým obráncem Vídně je jistě rytíř Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, kterému roku 1683 bylo již 72 let, ale s hájením měst měl bohaté zkušenosti, protože v roce 1648 bránil proti Švédům Prahu. Kaplíř se střídal o vrchní velení obránců s Ernstem Rüdigerem von Starhemberg, když byl tento raněn nebo nemocen a poslední tři týdny obrany již velel jen Kaplíř.

Když roku 1661 koupili Schwarzenbergové panství Hluboká, zavedli na něm dokonalý pořádek. Mimo jiné zavedli vedení tzv. Manšaftbuchů, neboli soupisů poddaných, vedených každý rok pro každou vesnici panství. Tak se můžeme dozvědět, kteří muži ze severního Českobudějovicka (velkostatky Hluboká a Třeboň) sloužili památného roku 1683 v armádě a s největší pravděpodobností se tak účastnili bojů u Vídně.

Vraťme se ale v čase ještě dál. Po těch všech stoletích, kdy se křesťanský svět pravidelně vojensky střetával se světem islámským, došlo roku 1663 k mohutné turecké invazi do střední Evropy. Více než dvěstětisícové vojsko bez problémů postupovalo na západ a dobylo moderní uherskou pevnost Nové Zámky. V Uhrách navíc probíhalo protihabsburské povstání protestantské šlechty a část z ní se s Turky spojila. Po pádu Nových Zámků Turci vpadli na Slovensko, Moravu a Slezsko. Do otroctví prý tehdy odvlekli 150.000 lidí. Uprostřed všeobecného drancování ale Turky překvapila silná zima a tak se jí rozhodli přečkat u maďarského Balatonu. Habsburská armáda zatím mobilizovala a sháněla spojence. 1. srpna 1664 byli Turci poraženi u sv. Gottharda na řece Ráb. V bitvě se vyznamenali i vojáci z Čech. Spojenecké armádě ale nezbyly síly k dalšímu pronásledování Turků a tak musel být na 20 let uzavřen mír a Turci paradoxně drželi největší území, jakého kdy dosáhli.

Na jaře 1683 sultán Mehmed IV. dal velkovezírovi jménem Kara Mustafa Paša jediný úkol – v čele turecké armády dobýt „zlaté jablko“ – Vídeň. Všechna turecká síla byla vržena k Vídni a čítala 200.000 mužů (uváděno je i číslo 300.000). Vídeň byla obležena 14. července 1683. Před tím z města uprchl se svým dvorem císař Leopold I. a dvě třetiny obyvatel města. Zůstalo jich zde tak asi 30.000, ale naopak se sem přišlo ukrýt asi 20.000 venkovanů z širokého okolí. Během obléhání ve městě propukl hladomor a epidemie tyfu a úplavice. Zemřelo tak 25.000 civilistů. Počet obránců Vídně včetně městské domobrany byl pouhých 12.000 až 15.000. Dvě třetiny z nich pak v bojích padly a na místa mrtvých důstojníků museli nastupovat desátníci. K dispozici měli 312 děl a nedávno dokončené bastionové opevnění skládající se ze tří obranných linií. Vnitřní obvod města chránilo 12 bastionů spojených kurtinami a krytých Dunajem nebo příkopy. Střední linii tvořilo 11 trojúhelníkových ravelinů v příkopu. Vnější linii tvořila krytá cesta za příkopem chráněná palisádou a palebnými sruby.

Kara Mustafa vyzval obránce ke kapitulaci. Nabídl jim, že pokud přestoupí na islám, bude město ušetřeno, nebo pokud zůstanou křesťany a vzdají se, nechá je z města odejít i s majetky. V případě, že by zůstali křesťany a navíc se bránili, měla být jejich budoucnost značně nejistá: „Poté budou při všemocném Alláhovi, jenž stvořil nebesa i zemi a kromě nějž není boha, vaše příbytky vypleněny a vaše děti zotročeny. Pokoj buď těm, kdo kráčí po cestě pravé!“ Tehdejší velitel města Rüdiger Mustafovu výzvu odmítl a 15. července 1683 začala turecká armáda město ostřelovat. Mustafa vsadil na dovednosti svých minérů a nevzal proto s sebou těžká obléhací děla. Již za dva dny se turecké přibližovací zákopy přiblížily k okraji městského příkopu a minéři začali hloubit minové štoly. První turecká mina explodovala 23. července 1683 a prorazila cestu do příkopu. Další dvě vybuchly 29. července 1683 a zničily palisádu kryté cesty před Hradním ravelinem. Do konce obléhání pod vídeňským opevněním vybuchlo více než 5.000 min. Obránci pracovali naopak na protipodkopech a v podzemí pak docházelo k bojům muže proti muži. Navíc ale obránci těmito tunely dokázali několikrát provést protiútoky na postavení turecké pěchoty a dělostřelectva.

 

3. září 1683 Turci dobyli trosky Hradního ravelinu a následujícího dne zde jejich mina prorazila desetimetrovou průrvu, kterou se za opevnění vrhli turečtí janičáři. Po dvouhodinovém boji ale byli vytlačeni. Za této situace, kdy obléhatelé prorazili hradby, se obléhaná města obvykle vzdávala, protože jinak riskovala úplné zničení a vyvraždění, ale Mustafa slíbil vídeňským smrt tak jako tak a obrana proto pokračovala. Za novou obrannou linii nyní sloužila stará středověká hradba. Každý větší dům včetně císařského paláce byl proměněn v pevnost. Za celou dobu obléhání obránci provedli 24 výpadů a čelili 18 velkým tureckým čelním útokům. Zatímco obránci ztratili asi 8.000 mužů, Turci ztratili asi 45.000 mužů.

V neděli 12. září 1683 se konečně na návrší nad Vídní objevila osvobozovací polsko-habsbursko-německá armáda (tzv. Svatá liga) pod vedením jednoho z největších turkobijců – polského krále Jana III. Sobieského. Jeho armáda čítala asi 75.000 mužů. Mustafa část své dvojnásobné armády ponechal dál obléhat Vídeň a druhou část – asi 100.000 mužů vrhl proti Sobieskému. Kolem 17. hodiny se pod palbou císařské pěchoty a dělostřelectva z vrcholu Kahlenberku zhroutilo turecké pravé křídlo a střed. Poslední úder zasadili polští husaři a Turci včetně Kary Mustafy se dali na útěk. Obránci Vídně zároveň provedli výpad z obleženého města. V bitvě Turci ztratili 10.000 padlých a 30.000 raněných. V bitvě svou první válečnou zkušenost získal také další budoucí legendární turkobijec – princ Evžen Savojský.

Kara Mustafa Paša byl označen za hlavního viníka tureckého neúspěchu u Vídně a již 25. prosince 1683 byl na sultánův příkaz popraven uškrcením. Po své porážce už nebyli Turci schopni obnovit svou vojenskou moc a jejich říše se ocitla v krizi, která roku 1686 svrhla i sultána Mehmeda IV. V následujících válkách byli Turci definitivně z Evropy vytlačeni a z původního dobytého panství jim zůstala „jen“ Konstantinopol (Istanbul) s přilehlým okolím. Vídeňské vítězství bylo oslavováno a jedna památka na bitvu nám vydržela dodnes – zahnuté rohlíky ve tvaru půlměsíce, které se po bitvě začaly péct dle pověsti právě ve Vídni.

 

Muži ze severního Českobudějovicka, kteří se pravděpodobně účastnili obrany Vídně nebo bitvy 12. září 1683:

 

Bošilec

Matěj Jouzek (34 let)

Dolní Slověnice

Pavel Beneš (35 let)

Adam Matěj (27 let)

Hosín

Matouš Koreš (27 let)

Petr Herda (25 let)

Řehoř Herda (23 let)

Hrutov

Adam Hryz (25 let) u artilerie

Hůrky

Řehoř Šachl

Jan Linhart (42 let) u artilerie

Jaroslavice

Vavřinec Marek (48 let) od 1663 na vojně v Uhrách

Řehoř Šindelář (33 let)

Kostelec

Ondřej z Kostelce (44 let)

Luboš Faktor (22 let)

Libnič

Vít Cestář ve vojsku od 1678

Lužnice

David Brůžek (40 let)

Vojta Pastejř (39 let)

Neplachov

Jiřík Straka (26 let)

Daniel Jindra (31 let)

Lukáš Martin (37 let)

Pelejovice

Matěj Slouha (29 let)

Pleše

Matěj Frejlach (31 let)

Purkarec

Matěj Šilhavý (25let)

Sviny

Matěj Homolka (34 let)