Uhlíři ve Velechvínském polesí

Uhlířství odnepaměti patřilo ke starobylým lesním řemeslům, se kterým jsme se mohli setkat v naší zemi už od pravěku – snad již v dobách prvních zemědělců – v neolitu. Vysoce důležitým se stalo uhlířství při zpracovávání kovů – především železa, jehož tavba a další kovářské zpracování se bez dřevěného uhlí neobešla. S rozvíjejícím se železářstvím vzkvétalo i uhlířské řemeslo a běžným každodenním obrázkem byly sloupy bělavého dýmu stoupajících z temných lesů. Moderní doba ale přinesla ve zpracování železa pokrok a dřevěného uhlí přestávalo být třeba tolik, až ve 30. letech 20. století uhasly poslední milíře spolu se zánikem starých železáren využívající dřevěné uhlí. I samotná výroba dřevěného uhlí doznala modernizace a klasických milířů již nebylo třeba. Naposledy v Čechách milíře zažehly v poslední válečné zimě 1944/45, kdy bylo starými uhlíři páleno uhlí pro německé válečné hospodářství. Nemáme zpráv zda k tomu došlo i v našem regionu, ale prokazatelně například v Brdech. K výrobě dřevěného uhlí bylo využíváno dřevo různých druhů stromů, z nichž každé mělo jiné vlastnosti a hodilo se k něčemu jinému. Nejběžnějším bylo samozřejmě hlavně v novověké době dřevo smrkové. Dřevěné uhlí z jedle či borovice se uplatnilo při vaření piva, olše, buk, topol a lípa při sušení sladu, krušina, lípa a olše při výrobě střelného prachu, brslen a vrba při kreslení, pro kováře, hamry a vysoké pece bylo nejkvalitnějším uhlí z dubu a buku. V milíři se vždy vypalovalo dřevo jen jednoho druhu, protože dřevo různých stromů se vypalovalo různou rychlostí a míchání by jen komplikovalo uhlířovu práci. V době středověku a starších dobách si lidé příliš nelámali hlavu s obnovou vytěženého lesa. Především výroba uhlí si vyžádala největší podíl z těžby dřeva a tak brzy muselo dojít k prvním plavením dřeva po řekách z hraničních hor do nížin, kde lesů prudce ubývalo. Dodnes se v krajině a na starých mapách dochovaly pomístní názvy Spálený, Spálená, Vypálený, Černý plac, Brant, Prant, V prantech. To vše jsou památky na uhlíře, na místa kde v době novověku pálili své milíře. Spálený se říkalo lesu, který byl spálen v milířích, plac bylo místo upravené pro stavbu milíře a brant byla škvára a popel, které zůstaly na spodku milíře. A rovněž se v lesích dochovalo množství dodnes znatelných placů po milířích, o kterých si více povíme později.

Od pravěku se uhlí vypalovalo v zemních jamách, ve kterých ale vznikalo nekvalitní uhlí a spotřeba dřeva byla vysoká. Později se tak přešlo na pálení v milířích. Základní rozdělení milířů je na milíř ležatý a stojatý. Na našem území se používal milíř stojatý a i ten se dělil na další typy – slovanský, německý a vlašský. V Čechách jsme se mohli setkat především s milíři německými a slovanskými. Vzhledu takového, jaký všichni známe z pohádek Za humny je drak nebo Pyšná princezna. Od pravěku také byly zpracovávány i vedlejší produkty pálení uhlí – dehet, kyselina octová, škvára. Ale o dehtařství, koptářství, draslařství atd. si povíme v jiném článku.

Přibližme si vlastní práci a život uhlířů v 19. a první pol. 20. století. Tatam byly doby, kdy ve středověku bylo uhlířství poměrně výnosným řemeslem. Uhlíři v 19. století patřili k nejchudšímu lidu a při tom jejich práce nebyla nijak lehká. Uhlířská parta putovala se svým pozdravem „Na žďár!“ za prací i desítky kilometrů. Místo pro pálení uhlí muselo být vhodně zvoleno – poblíž vodního zdroje a v závětří, nejlépe na úpatí svahu. Nemělo být daleko k lesní cestě a půda nesměla být podmáčená, vlhká, ale naopak nejlépe kamenitá, taková aby přijímala vlhkost ze dřeva a která se při pálení nestala pevnou (spečenou). Uhliště proto mělo být poněkud zvýšeno nad okolní terén. Když hajný uhlířům takové místo ukázal, ti si nejdříve zřídili střechu nad hlavou – chýši z kmenů, větví a mechu, kde měli své kavalce a ohniště. Při založení vlastního placu pro milíř, se zatloukl do země kolík od kterého se naznačil prknem nebo provazem obvod budoucího placu. Tento kruh byl pak oddrnován, vyčištěn a hlavně srovnán do roviny. V případě že se plac zakládal ve svahu, ten musel být v jedné polovině placu odkopán a v druhé dosypán. Většinou se postupně zakládaly tři nebo čtyři milíře, které se pak pálily v určitém časovém odstupu. Zatímco se tedy jeden milíř zakládal, druhý hořel a třetí se již rozebíral. Uhlíři strávili na jednom místě přibližně dva měsíce.

Když byl plac připraven, byl v jeho středu založen tzv. král. Ten měl různou podobu podle typu milíře. U slovanského, se kterým by jsme se v našem regionu asi nejčastěji setkali, král tvořil jeden zatlučený kůl, případně dva vedle sebe. Na place pak byla vyskládána podlážka (most) – dřevěná polena pokládána na zem, paprskovitě od krále až k hranici obvodu budoucího milíře. Průměr milíře (nejčastěji 8-10m) byl vždy menší než průměr placu, aby tak uhlíř měl prostor na strhávání pláště, vyhrabávání uhlí a také aby nevzplál okolní nevyčištěný povrch. V podlážce byl vynechán kanál, kterým byl později milíř zespodu zapálen. Kolem krále – kůlu, nebo mezi dvěma kůly bylo upevněno chrastí a třísky pro zapálení milíře. U německého milíře nebyla podlážka nutná, pokud byl plac zřízen na dobře propustné zemině. Král zde tvořily tři kmínky z listnatých stromů, které byly ve středu placu zatlučeny do země aby tvořily rovnostranný trojúhelník a byly od sebe vzdáleny 20-30cm. Prostor mezi nimi byl vyplněn chrastím a třískami. Konečně se začalo se skládáním prvního patra milíře z nařezaných polen o stejné délce. Dřevo mělo být pokud možno vysušené. Polena se stavěla kolem krále a svírala s terénem úhel asi 65°. Uhlíř se musel co nejvíce vyvarovat větším vzduchových kapsám a tak dbal na to aby mezery mezi skládanými poleny vyplnil polínky nebo třískami menšími. Obdobně položil i patro druhé, u velkých milířů i patro třetí. Přímo u krále byly vždy kladeny slabší polena. Na poslední patro byl položen čepec – polena položena téměř vodorovně, tak aby dotvářela homolovitý tvar milíře. Přikročilo se ke kladení spodního pláště, který tvořily větve a větvičky z mladých jehličnanů i listnáčů, tráva, mech, drny travou ke dřevu. Větve se zasunovaly mezi polena aby nesklouzávala k zemi. Na tuto vrstvu byl položen vrchní plášť ze zeminy (bez nečistot a kamení) promíchanou s mourem, který si pro ten účel uhlíři vozili ze starých výpalů vždy s sebou dostatečné množství. Vnitřní plášť z větví tak tvořil izolaci aby zemina nepropadala mezi polena. U samotné paty milíře byly nejdříve naskládány drny, které tvořily základnu vrchního pláště ze zeminy. Tloušťka vrchního pláště byla při patě 15-20cm, na čepci 5-10cm. Aby se zemina s mourem nesesypávala na zem, byla vlhčena a na milíř bylo kladeno hrazení – z tyčovin vodorovně položených na milíř a podepřených svislými tyčovinami. Hrazení tak zabránilo sesouvání zeminy a uhlíř se po něm mohl i pohybovat. K pohybu na vrchol milíře sloužil jednoduchý dřevěný žebřík.

Vlastní zapálení milíře bylo provedeno vždy brzy k ránu. Zapálilo se chrastí v králi z vrchu německého milíře, nebo kanálem v podlážce u milíře slovanského. Vyhořelá část krále byla doplňována špalíčky a hrubým uhlím, což se opakovalo několikrát dokud si vrchlík milíře nesesedl tak že již doplňování nebylo možné. Po zapálení byly na vrcholu tyčí v plášti propíchnuty dýmníky (lufty), asi 30cm pod vrcholem a 30cm od sebe. Milíř se nyní předehříval – potil. Z luftů stoupal bělavý až bílomodrý kouř odvádějící ze dřeva vlhkost. Jakmile kouř změnil barvu na šedou až načernalou, lufty se ucpaly a 30cm pod nimi se propíchly nové. Takto se postupovalo až k patě milíře. Dřevo se přeměňovalo v uhlí. Tím ztrácelo dřevo na objemu a milíř postupně sesedal. Plášť byl zboucháván dřevěnou palicí. Pokud v některém místě došlo k rychlejšímu prohoření a vzduchová kapsa se propadla nebo byla zbouchnuta, byl zde stržen plášť a kapsa byla vyplněna novým dřevem a opět zaházena. Takto se také doplňoval vrchlík milíře. Povrch milíře tak byl udržován souměrný. V době vypalování mohlo dojít k řadě komplikací. Nejčastější představoval déšť a větší nenadálá průtrž mračen. Plášť musel být opravován a udržován. Pokud plášť navlhl moc, byly u paty milíře proraženy v plášti průduchy, kudy vzduch podporoval hoření a milíř tak neuhasl. Když byly ucpány poslední lufty u paty milíře, nastalo chlazení milíře. Jeho plášť byl dál zboucháván a opravován aby se vzduch nedostal ke dřevu. Nakonec byl plášť stržen, uhlí vyhrabáno a rozházeno na plac kolem milíře. To se provádělo v noci aby uhlíř viděl ještě žhavé uhlíky a hned je mohl „ulít“. Uhlí bylo uloženo nějaký čas v zastřešené boudě a nakonec napytlováno a naloženo na vůz.

Výpal trval podle velikosti milíře při průměru 5-8m pět až šest dní, u největších i několik týdnů. Teploty v milíři dosahovaly podle použitého dřeva 1000 až1500°C. K nezbytnému nářadí uhlířů patřil uhlířský trakař s velkým kolem, ošatka filfas, okovaná dřevěná lopata, motyku, špičák, hrábě, koše, ošatky, dřevěnou palici, žebřík, konev a další náčiní.

Práce uhlířů byla náročná a špatně placená. Uhlíř byl placen podle kvality a množství vypáleného uhlí. Ve 30. letech 20. století dostával za metr krychlový uhlí asi 15 korun. Milíř o průměru 10m pojal asi 120 metrů krychlových dřeva při čemž výnosnost uhlí byla asi třetinová.

Památky na uhlíře tvoří dochované placi – upravený terén ve tvaru kruhu (často skopaný v mírném svahu), často je vidět kruhový obvod z drážky nebo naopak malého valu. V milíři nalezneme spodní nekvalitní vrstvu uhlí, často přehozenou zeminou z pláště. Milíř tak může působit vzhledem mohyly.

Zjištěné milíře ve Velechvínském polesí a jeho okolí:

6 milířů u Žižkova dubu (jeden k vidění v řezu díky korytu potoka), u žárské cesty, dva nad Žárem, dva v pomístním názvu U esmana, jeden u sv. Huberta, u mazelovské cesty, za hájovnou Bezpalec, v poli u E55 nedaleko Chotýčan, v poli mezi Kolným a Červeným Újezdcem. Naposledy bylo nalezeno milířiště ve Velechvínském polesí na břehu Dubenského potoka východně od sv. Josefa. Podél potoka zde byly čtyři milíře v linii vedle sebe. Největší má průměr placu 16m a je zaříznut do mírného svahu. V bezprostřední blízkosti je zaniklá lesní studánka. Od největšího milíře je vidět odvodňovací strouha k potoku. V jednom z milířů se nalézá vývrat smrku a dobře zde tak vidíme vrstvu nekvalitního spodního uhlí, škváry a mouru. Nedaleko od milířů se nachází základy stavby o rozměrech 15x15m, v polovině rozděleného. Není jasné původ tohoto objektu, mohlo se jednat o sklad uhlí, stavba může souviset i s výstavbou nedaleké lesní drážky, nebo fungování okolních kamenolomků.