Pochod smrti přes Horní Planou
Blížící se konec války přinesl nový jev na stále ještě nacisty okupovaných územích – tzv. pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců, někdy také nazývané „hladové pochody“. Nacistický režim se snažil ukrýt a zahladit stopy zločinů na vězních koncentračních táborů a snažil se je „evakuovat“ do táborů v Bavorsku. Již koncem ledna 1945 byli například mnozí obyvatelé Českobudějovicka svědky průjezdu „vlaku smrti“ s vězni z polských koncentračních táborů, kteří byli za venkovního mrazu –24 °C přepravováni v otevřených nákladních vagonech. Podél trati pak bylo nalézáno velké množství mrtvol. Nacisté před postupem Rudé armády evakuovali také válečné zajatce nasazené na práci ve východních oblastech německého a okupovaného území a nyní měli být přesunuti do zajateckých táborů ve středním Německu.
Zřejmě nejznámějším pochodem smrti v jižních Čechách je tzv. Volarský pochod. 4. května 1945 do Volar dorazilo asi 310 vyčerpaných žen z původního počtu 1 000, které vyrazily 13. dubna 1945 z Helmbrechtsu. Transport měl značnou úmrtnost a ještě téměř na samém konci pochodu u Blažejovic bylo několik desítek vězeňkyň postříleno dozorci. Přímo ve Volarech bylo pohřbeno 95 obětí tohoto pochodu.
Daleko méně známým je tzv. Hornoplánský pochod smrti válečných zajatců. K němu máme poměrně málo informací. Podle záznamů se jednalo o 400 až 500 zajatců, kteří byli původně nasazeni na práci v kamenolomech ve Slezsku. Z větší části se jednalo o ruské zajatce, podle pamětníků ale mezi nimi byli i příslušníci americké, britské, francouzské, marocké a slovenské národnosti. Poprvé se transport objevuje ve Volarech, odkud postupoval 7. dubna 1945 po silnici přes Chlum do Šenavy (dnes Pěkná) pod velením Eberharda Praxla z Volar. Ještě před dosažením Chlumu byl v Chlumském lese jeden ze zajatců ubit volarskými příslušníky Volkssturmu a na místě pohřben. V Chlumu kolem 19. hodiny převzal velení Karl Grumbach (velitel roty Volkssturmu). V jeho úseku zajatce nejvíce týral teprve 15letý člen Hitlerjugend z Chlumu Walter Bayer a velitel místní čety Hitlerjugend Rudolf Kübelbeck, kteří holemi bili zajatce, kteří se zastavovali únavou a ty, kteří upadli na zem, tloukli přes záda a zadnici až je donutili vstát a pokračovat v pochodu. Ještě v Chlumu Grumbach několikrát z pistole vystřelil nad hlavu zajatce, který se vzdálil k domu, u kterého mu chtěli místní obyvatelé dát polévku. Většina Grumbachových strážných byla vyzbrojena jen holemi. V Šenavě, které bylo dosaženo asi ve 21:30, zajatci přenocovali a došlo opět k výměně velitele a strážných. I když měl nový velitel transportu Vincenc Kreiner (velitel šenavské stanice německého četnictva) možnost ubytovat zajatce ve stodolách, nechal je spát pod širým nebem za mrazivé teploty-2 °C. Noc nepřežil jeden zajatec a byl pohřben na louce u zdi šenovského hřbitova. Exhumován byl 9. října 1946. Vyšetřovací komise tehdy zjistila, že ostatky nenesou stopy po střelném zranění ani jiném násilí a mrtvý byl oblečen do tmavě modrého kabátu s hladkými knoflíky a pravděpodobně se jednalo o francouzského koloniálního vojáka – Marokánce ve stáří 30 až 40 let. V době exhumace byl hrob označen dřevěným křížem z hoblovaných prken s plechovou tabulkou, na které byl nápis: „Hier ist am 8. 4. 1945 gestorben ein amerikanischer Kriegsgefangener. Name und Alter unbekant. Requiscat in Pace.“
Trasa pochodu z Volar do Aigenu.
Ze Šenavy do Želnavy vyrazil pochod 8. dubna 1945 v 7 hodin. V tomto úseku zahynul další zajatec a byl pohřben na severním okraji Želnavy po pravé straně silnice směrem na Šenavu, 50 m od zdi hřbitova. I tento zajatec byl exhumován 9. října 1946. Vyšetřovací komise zjistila, že ani ostatky tohoto vojáka nenesou stopy násilí. Mrtvý byl oblečen do tmavozelené uniformy a opět se jednalo o černocha, podle názoru komise Marokánce. Zemřel pravděpodobně na vyhladovění a vyčerpání. V době exhumace byl hrob označen křížem z březových větví, bez nápisu.
S každým úsekem se kromě velitele také měnila stráž zajatců – většinou z řad místních příslušníků Volkssturmu a SA. Po příchodu do Želnavy byl celý transport z neznámých důvodů otočen a veden zpět až do Chlumu a odtud opět do Želnavy, kam napodruhé došel kolem 12. hodiny. Zda se při tomto zpětném pochodu měnili i velitelé a dozorci, nebo celou dobu zůstal transport v „péči“ Kreinera a jeho mužů, není jasné. V Želnavě převzal velení neznámý major Luftwaffe a odvedl po půlhodinové přestávce zajatce přes Pernek do Horní Plané. V majorově úseku nebyl zjištěn žádný mrtvý zajatec, ale podle svědků bylo s nimi krutě zacházeno a sám major pistolí vyhrožoval každému civilistovi, který chtěl dát zajatcům jídlo. Pomalí zajatci byli popoháněni ranami holí a pažbou pušky. Do Horní Plané dorazil transport 8. dubna 1945 asi ve 13:00. Zde velení převzal podporučík Hans Janak na základě rozkazu místního velitele Volkssturmu nadporučíka Weismüllera.
Obyvatelé Horní Plané vítají v říjnu 1938 německé horské myslivce. Jistě se slavnosti zúčastnil i Hans Janak.
Hans Janak se narodil 2. června 1923 v Horní Plané a na jaře 1945 mu tedy bylo pouhých 21 let. Během války žil ve svém rodišti v čp. 106 u rodičů a živil se jako kominický pomocník. Již před vypuknutím války se stal členem Hitlerjugend a horlivým mladým nacistou. Jeho sousedé ho po válce charakterizovali jako nadutého mluvku. Roku 1942 byl povolán do armády a sloužil jako důstojnický čekatel u 82. pěšího pluku. Na východní frontě (údajně u Stalingradu) byl těžce raněn, a byla mu amputována noha. Vrátil se v hodnosti podporučíka do Horní Plané a na jaře 1945 byl zařazen do Volkssturmu. Jako telefonista pak sloužil u velitelství Volkssturmu v Horní Plané. Protože měl v obci Horní Planá nejvyšší hodnost mezi místními členy Volkssturmu, byl 8. dubna 1945 určen za velitele transportu zajatců, které měl dovést do Černé v Pošumaví.
Zajatci si mohli na louce na okraji obce (na tzv. Dobytčím prostranství) odpočinout až do 21. hodiny, kdy za deštivého počasí Janak nařídil pokračovat v cestě. Na deset koňských potahů byli naloženi ti zajatci, kteří už nebyli schopni chůze. Ostatní šli ve čtyřstupech před vozy. Všichni byli ve velmi zuboženém stavu, cestou jedli listí a trávu a bylo prakticky vyloučené, aby se někdo z nich pokusil o útěk. Přesto dostal Janak rozkaz, aby každého, kdo by se o útěk pokusil, zastřelil. Hornoplanským občanům pak zakázal dávat zajatcům jídlo. Janak měl amputovanou nohu nahrazenou dřevěnou protézou a dokázal s ní chodit i bez hole. Během transportu jel zprvu na jednom z potahů. Zajatce nyní hlídalo asi 20 vesměs starších mužů hornoplánského Volkssturmu. Jen člen Hitlerjugend Walter Tanzer (pekařský pomocník z Horní Plané) a příslušník Waffen-SS Josef Frauenhofer (původem z rumunského Banátu) byli Janákovými vrstevníky. Janak byl vyzbrojen pistolí Mauser 6,35, Frauenhofer pistolí Parabelum P08 a Tanzer útočnou puškou Stg.44. Ostatní strážní puškami. Během nočního pochodu do Černé v Pošumaví zahynulo 7 zajatců, kteří byli většinou zastřeleni pistolí. Janak později u soudu tvrdil, že mrtvé měl na svědomí jakýsi další přítomný mladý esesman, který se k transportu připojil v Horní Plané, a že on po celou dobu jel vpředu transportu a výstřely slyšel z prostředku kolony. Příslušníci Volkssturmu, kteří byli po válce vyslýcháni, se ale všichni shodli v tom, že během pochodu se Janak pěšky přesunoval z jednoho konce kolony na druhý vždy s pistolí v ruce, střílelo se jen na konci transportu a vždy, když tam byl právě Janak. Dosvědčili také, že dalšího mladého esesmana si Janak vymyslel a několik z nich při cestě na povozech zpátky do Horní Plané slyšelo rozmluvu Janaka, Tanzera a Frauenhofera, že zajatce odpravili a že se Janak pomstil za svou ztracenou nohu. Nikdo ale Janaka ani jeho dva mladé soukmenovce přímo střílet neviděl.
Podpisy bývalých strážných pochodu pod výpovědí proti Hansi Janakovi.
Do Černé v Pošumaví transport dorazil o půlnoci. Janak předal na mostě přes Olšinu velení Franzi Gramlingerovi a se svými muži se na koňských povozech navrátil zpět do Horní Plané, kde po předání hlášení na velitelství Volkssturmu ještě navštívil místní hostinec. V Horní Plané muži Volkssturmu odevzdali zbraně a všichni také 10 přidělených puškových nábojů. Půl hodiny po půlnoci dostavil se ke starostovi Hůrky u Černé v Pošumaví Franzi Wenhartovi místní příslušník Volkssturmu Hans Jany se vzkazem od neznámého muže doprovázejícího transport, aby bylo ihned zakopáno několik mrtvol zajatců v okolí obce. K této práci starosta určil Josefa Sarauera, Franze Studenera a Franze Osena, kteří ale příkaz provedli až ráno mezi 5. a 8. hodinou. Jedna mrtvola byla nalezena na okraji obce u lesa Rosberg, další o několik metrů dále, jedna o 1 km dále před odbočkou do Jenišova, jedna u potoka Erlenbach a jedna u kříže před domem čp. 6 v Hůrce. Všechny mrtvoly ležely po pravé straně silnice z Horní Plané. Ostatky 5 zajatců byly zakopány u potoka Erlenbach. Většina z nich nesla známky zastřelení pistolí a dva z mrtvých byli údajně tmavé pleti, snad černoši. Neoznačený hromadný hrob byl exhumován 9. října 1946. Lebka jedné z obětí vykazovala prasklou lebeční kost po úderu tupým předmětem, lebka druhé oběti vykazovala na temeni vlevo vzadu vstřel, lebka třetí oběti měla vstřel nad levým okem, lebka čtvrté oběti měla vstřel v týlní kosti a ostatky posledního mrtvého nenesly žádné známky násilí. Dva ze zajatců byli zastřeleni pistolí ráže 9 mm, jeden pistolí ráže 6,35 mm. Ve všech případech kulky pronikly do lebek shora a zastřelení tak již museli ležet nebo sedět. U jednoho z mrtvých byla nalezena kovová zajatecká identifikační známka s číslem3217 a někteří byli oblečeni do ruských vojenských plášťů.
Současná podoba společného hrobu obětí pochodu smrti v Horní Plané.
Krátce po půlnoci 9. dubna 1945 byli na obecní úřad v Černé na Šumavě zavoláni místní hrobníci Hans Zoch a Herman Koller, kterým starosta Franz Koller poručil zakopat dva mrtvé zajatce v okolí obce. Na vykonání příkazu zde dohlížel neznámý německý důstojník a práce musela být vykonána za úplné tmy. První mrtvola byla nalezena v příkopu silnice u domu Emila Storka. Hrobníci mrtvého naložili na ruční kárku a pokračovali v hledání druhého mrtvého. Ten byl nalezen na protějším břehu Olšiny, tedy ještě v Janakově úseku, rovněž v příkopu silnice u tuhových dolů. Nedaleko odtud na louce pak hrobníci oba zakopali. Neznámý důstojník před tím prohledal šaty a batohy zajatců a odebral jim z kapes jakési dokumenty. Podle udání hrobníků byli oba mrtví zastřeleni ranou do týla. Také tyto dvě oběti byly exhumovány 9. října 1946 avyšetřovací komise zjistila, že lebka jednoho z mrtvých vykazuje praskliny na temeni po úderu tupým předmětem a vstřel ve spánku, který musel být způsoben v momentě, kdy zajatec ležel. Druhý zajatec měl „rozbitou prasklou lebku, nad pravým okem dlouhou sečnou ránu a pod kůží krevní podlitinu“.
Gramlinger odvedl zajatce se svými muži Volkssturmu do Dolní Vltavice, kam dorazili také kolem půlnoci. Zajatci tentokrát přespali v dřevěných kůlnách a 10. dubna 1945 v 7:30 opět pod jiným vedením pokračovali do Aigenu, kterého dosáhli kolem 10. hodiny. O další cestě zajatců zprávy nemáme.
Po příchodu americké armády do Horní Plané byli Janak, Tanzer a Frauenhofer zadrženi a vyšetřováni kvůli úmrtí zajatců při pochodu smrti. Američané se ale spokojili s vysvětlením Janaka, že jen plnil rozkazy a o střílení zajatců nic nevěděl. Janak a později i Tanzer s Frauenhoferem byli propuštěni. Zatímco Tanzer s Frauenhoferem následně uprchli za hranice a zmizeli, Janak zůstal v Horní Plané. Po příchodu čs. četnictva do obce byl 11. července 1945 znovu zatčen a okolnosti smrti zajatců byly náležitě vyšetřovány. Mimořádný lidový soud České Budějovice shledal Janaka jako velitele transportu plně odpovědného za smrt nejméně 6 zajatců a 10. prosince 1946 jej odsoudil k trestu smrti. Před vykonáním rozsudku téhož dne Janak nic nepodotkl. Trest byl vykonán v 15:40, smrt konstatována v 15:55. Dne 17. listopadu 1945 byl v Černé v Pošumaví zatčen další z bývalých velitelů pochodu smrti – Franz Gramlinger (narozen 10. listopadu 1896 v Hořicích na Šumavě), který se v obci živil jako kolářský mistr v čp. 43. Na svědomí měl i další zločiny, především z roku 1938, kdy se v září dobrovolně přihlásil do teroristické organizace Sudetendeutsches Freikorps, se kterou 28. září 1938 přepadl čs. celnici v Kyselově. Po záboru českého pohraničí německou armádou začátkem října 1938 pak fyzicky týral a zatýkal odpůrce henleinovského a nacistického hnutí v Černé a okolí z řad místních Čechů i samotných Němců. V době, kdy byl určen úsekovým velitelem transportu zajatců v dubnu 1945, byl příslušníkem Volkssturmu, SA a ve straně NSDAP zastával funkci Zellenleitera. Také Gramlinger byl za své zločiny Mimořádným lidovým soudem České Budějovice již 9. dubna 1946 odsouzen k trestu smrti a téhož dne popraven. Před smrtí nic nepodotkl, trest byl vykonán v 11:43, smrt konstatována v 13:53.
Všech 10 obětí hornoplánského pochodu smrti bylo po válce exhumováno a pohřbeno do společného hrobu na hřbitově v Horní Plané. Jen u ubitého zajatce v Chlumském lese není jasné, zda i on byl exhumován a přepohřben, vzhledem k tomu, že v době, kdy Mimořádný lidový soud projednával zločiny Janaka a Gramlingera, ještě jeho hrob nebyl nalezen.
Detail pamětní desky na společném hrobě.
Prameny:
1) Státní oblastní archiv Třeboň.
2) Státní okresní archiv České Budějovice.
3) Archiv bezpečnostních složek Praha.
4) František NEDBALEK, Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945, Ústí nad Labem 2005.
5) Jaroslava KREJSOVÁ, Přes Volary přešla smrt – pochod smrti očima pamětníků, Volary 2008.
6) Hornoplánské listy, duben 2010.
Článek byl s plným poznámkovým aparátem publikován v časopise Jihočeského muzea Výběr a ve sborníku Období nesvobody 1939-1945.