Pověst o Hosínu

Pamětní kniha farnosti hosínské -pověst o Hosínu.

Tato pověst je zaznamenaná v hosínské farní kronice, kdy na zdejší faře byl farářem

Ferdinand Ritter. Opsáno bez gramatických úprav.

Dříve nežli přikročím k dalšímu líčení osudů

kostela a fary Hosínské, mám za přiměřené

uvést veškeré známosti o kostele a faře, jak je podává starobylá tradice.

Původní kostel byl románská kaple, vystavená od tehdejšího neznámého zemana zdejšího pro domácí lid, osada však ještě nebyla : byly to počátky osazení a pomalé po křestanění řídkého zdejšího obyvatelstva : krajina čili rovina kolem nynějších Budějovic byla ještě rozsáhlý močál, pokrytý lesem a plný dravé zvěře. Proto lidé utíkali se na blízký kopec, když od dříve usedlých pohostinné přijat i byli (útočiště vůkolního obyvatelstva nazývalo se tedy Hostýn) a dřevené hradby proti útokům dravé zvěře si pořídili (odtud farské pole nazvané nyní „Na hrobcích“.)

Obyvatelstvo se zde množilo, vůkolní obce se hlásily, kaple nedostačovala, (byla mezi tím okrášlena malbami nástěnými) od neznámého mistra, vyobrazujícím umučení sv. Markéty na jižní straně a na severní straně rovněž podobným obrazem, kterýž ale proražením oken zničen byl -o celé této dávne malbě nevědělo se nic, až přístavbě nového kostela vrchní knížecí p. ingenier Jan Sedláček, tušením veden, dal omítku kaple oklepati zkušeným rukoum akademického malíře p. Kuby z Budějovic; a hle objevily se starodávné malby. Proto muselo se přikročiti k rozšíření, kapli nechali stát a zgotizovali a přistavěli k ní na jih gotické presbytorium zděné dosti nízké a neprostranné, aby lid na služby Boží přicházející, nemusel stát venku na dešti, větru, sněhu, postavila se k presbyterium na západní stranu dřevěná kolna se šindelovou střechou spočívající na čtyřech dřevěných sloupech, což všecko muselo se stát k konci třináctého století.

Zemanská rodina zdejší mezi tím vymřela, poslední byly dvě panny, které odkázaly všechen svůj statek zdejšímu kostelu a faře, čímž nabyly velkých pozemků. Jedna z nich umřela ještě mladá, byla zde pochována a tělo její proměnilo se v mumii, která z piety uložena byla v bývalé zdejší kostnici, která byla na severní straně kostela a kolem kostela býval hřbitov. Kostnice ta, nevím kdy vystavěná, nejspíš spolu s kostelem, byla zděná prejzemi pokryta : měla dvě malá okýnka na ves, z nich ovšem kosti čouhaly a mnohým pánům do fary přijíždějícím strachy naháněly. Dveře do kostnice byly na hřbitově, as po 2 -3 schodech vstoupilo se do kostnice, kdež proti dveřím vnitř byla volná chodba as metr široká a po obou stranách nakupeny byly staleté kosti zemřelých osadníků až ku střeše, na levé straně navrch ležela zmíněná mumie, lidská kostra potažená kůží jako zažloutlým pergamenem. Nepůsobila žádné hrůzy pohledem na ni, tělo bylo úplně pohromadě než hlava byla oddělena, vše souviselo jako při čerstvé mrtvole, jen maso a krk scházel, vše bylo vyschlé.

Lidé často chodívali se podívat na pannenskou kostru, byla prostřední velikosti. Za mých kaplanských let chodívalo se o památce věrných duší vždy ke kostnici a tam se konaly modlitby jako na novém hřbitově. Na počátku štyrnáctého století byla již osada celá : patřily sem obce Hosín, Hrdějíce, Opatovice, Hluboká, Bavorovice, Dasný, Zlatejševice, Dobřejovice, Chotýcany, Lhotice, Červený Oujezdec.

Vidi in visit. can. die 23. Mají 1905

P. Sukdol ep. vic. fos.

Použitá literatura a prameny :

SOkA Č.Budějo vice -FÚ Hosín, Pamětní kniha farnosti hosínské, kniha č. 1, str.

475 – 476.