Vzpomínky J. Caletky z Velechvína na rok 1938
Vzpomínky pana Caletky byly zaznamenány v roce 1993 ve zpravodaji Rozhledy Libniče a Jelma č.12.
Rok 1938…
Toho roku vrcholila politická i zločinecká aktivita henleinovců. Vyhlášení karlovarských požadavků, přepadání četnických stanic, pošt, škol a vraždění jejich českých příslušníků bylo stále častější. Není proto divu, že za této situace se stupňovalo napětí a nervozita českých občanů. Také já, věren tradici svého otce – ruského legionáře a výborného učitele dějepisu, jsem těžce nesl rozpínavost a násilnosti henleinovců. A je třeba si uvědomit, že ti tvořili 92% našich německých spoluobčanů. Napětí u mne vyvrcholilo 23. září. Abych se zbavil nejistoty, co se děje na hranicích, rozhodl jsem se toho dne, že se tam podívám. A tak jsem se na své motorce rozjel z Velechvína přes Lišov, Třeboň, Jindřichův Hradec a Novou Bystřici dál k hranicím. Přijížděl jsem tam už potmě a zastavilo mě mávající výstražné červené světlo. Bylo to stanoviště našich vojáků, a jak mi sdělili, před nimi už je jen polní stráž, kam mě už nemohou pustit. Během našeho rozhovoru k nám přišel důstojník, v kterém jsem podle hlasu poznal podplukovníka Nováčka, velitele II. praporu z Mukačeva. Ani prosba k němu mi nepomohla jít dál, a tak jsme zavzpomínali na Mukačevo a na dobré a nám věrné rusínské chlapce. Ostatní naše vyprávění vděčně poslouchali, a když mě nakonec ujistili, že se dnes už zřejmě nic dít nebude (bylo jim to divné, protože se tam odehrávaly každovečerní přestřelky a zrovna včera si tam henleinovci sami postřelili svého druha, který se odvážně plížil k našim)‚ rozloučil jsem se s nimi, a částečně uklidněn ujížděl jsem domů.
Můj klid ale netrval dlouho. Jak jsem projížděl vesnicemi a městy, všude bylo plno lidí. Nejvíc mě to zarazilo v Třeboni, ale to už jsem měl skok do Lišova, kde jsem se chtěl navečeřet a samozřejmě se také dovědět, co se děje. Také v Lišově bylo na ulicích plno a sotva jsem zastavil u obce, shlukli se někteří kolem mne, a dřív, než jsem se mohl zeptat, překvapili mne otázkou: “Víš, co se děje? Bude mluvit p. president a vyhlásí asi mobilisaci.“ Na víc už jsem nečekal, honem na večeři, kde jsem vyslechl památné vyhlášení mobilisace. Už jsem nedojedl, znovu na motorku k mamince na Hlubokou a odtud do Slavče pro sestru, která tam učila na menšinové škole jako katechetka. Až k státní silnici (Č. Budějovice — Strakonice) jsem přejel co nejrychleji, ale hned na rozcestí mě zastavilo červené světlo. Stálo tam několik mužů a dříve, než jsem na jejich příkaz zhasnul světlo, viděl jsem před nimi stát řadu aut, rovněž neosvětlených. Na můj dotaz, co se děje, mi sdělili, že se čeká nálet německých letadel na Budějovice. Po vysvětlení, kam a proč jedu, a že chci také co nejdříve narukovat, mi dovolili jet dál, ale se zhasnutými světly. A tak jsem se proplétal potmě mezi osobními a nákladními auty až k Dlouhému mostu, kde se najednou celé město osvětlilo. Pak už jsem bez obtíží dojel do Trhových Svinů, dál jsem však cestu neznal. Ale i tady bylo plno lidí, kteří mi ochotně vysvětlili, kudy se do Slavče dostanu a na koho se tam mám obrátit. Bez nehody jsem přejel první dvě vesnice, a když jsem se blížil ke třetí — to měla být Slavče — viděl jsem proti sobě jít potácející se postavu. Jel jsem proto pomalu, a když jsem se k neznámému přiblížil, slyšel jsem, jak ukrutně Němcům nadává. Zastavil jsem proto, abych se ho zeptal, zda vesnice před námi je Slavče. “To je, ale nejezdi tam“, zněla odpověď. Teprve teď jsem si pořádně všiml neznámého. Měl hlavu a obličej celé zakrvácené a měl zřejmě také něco upito. “Kdo vám to udělal?“ – „Tam, ti náckové, ale já jsem jim to řek, budou toho litovat“, a další proud nadávek na ty henleinovce, fašouny se řinul z jeho zakrvácených úst.
Jel jsem dál, a brzy jsem vjížděl do Slavče. Zpomalil jsem a pátravě se rozhlížel, kde za zátočinou po levé straně bydlí kovář, Čech, jak mi řekli v Trhových Svinech, a ten mi řekne, kde sestra bydlí. Cesta ve vsi se zatáčela a jak světlo z reflektoru mé motorky olízlo zahrady vpravo od cesty, zahlédl jsem tam několik temných postav, v jejichž rukou se zableskly nějaké předměty, patrně lovecké zbraně. Ale to už jsem byl u kovárny, a protože tam byla všude tma a zavřeno zabouchal jsem na vrátka. Jednou, dvakrát a teprve po třetím zabouchání se ozval slabý šramot. Zavolal jsem proto kováře jménem a řekl mu, že jedu pro sestru. Dveře se ihned otevřely a kovář celý ustrašený se omlouval, že hned neotevřeli. „Byli tady dneska už třikrát, všechno přehrabali, něco se nám ztratilo, a dostal jsem taky několik ran!“ Přišla i uplakaná kovářka, jejíž nářek jsem musel přerušit dotazem, kde sestra bydlí. Bylo to ve mlýně před vesnicí, jeho majitelem byl rovněž Čech. Našel jsem jej snadno, ještě se tam svítilo a vlál na něm československý prapor. Jak mi sestra po cestě řekla, byl to už třetí prapor, dva předchozí Němci zničili.
Šťastně jsme se potom dostali na Hlubokou, tam jsem se hned rozloučil (neobešlo se to ovšem bez velikého pláče) a odjel zpět do Velechvína. Motorku honem do garáže, pár věcí s sebou, ale jak teď do Budějovic na vlak? Dlouho jsem se nerozmýšlel a vypůjčil si od Slávy Štumbaurů motorové kolo, které jsem dal na budějovickém nádraží do úschovny. Ještě za tmy jsme uháněli v „dobytčáku“ (uzavřeném nákladním vagonu) k cíli své cesty – výzbrojní stanici Kladno.
Nelze popsat nadšení, které při našem nástupu vládlo. Když se rozednilo, potkávali jsme na větších nádražích pomalované a hesly popsané vlaky: „Ať žije Syrový!“, Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“, Kdož jste Boží bojovníci!“ a další. Odhodlání a radost vyzařovaly z nás všech, vzájemné pozdravy a volání: “Klucí, nedejte se, za jednoho z nás aspoň deset Germánů“, „Za naše děti a jejich děti“, a podobné výzvy se ozývali ze všech stran…
Ne, neříkejte, že jsme svoji republiku neměli rádi. My jsme ji – zásluhou rodičů a především našich učitelů – milovali.